OSKI 27 C 411/2025-26

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 26 316 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 160 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 21 760 Kč od 7. 8. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částku 4 556 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 26 316 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 30. 5. 2024 elektronicky uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě jíž žalobkyně poskytla žalované částku 13 600 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s poplatkem 8 160 Kč do 6. 8. 2024, avšak dluh řádně a včas nesplatila. Žalovaná tak nadále žalobkyni dluží částku ve výši 23 760 Kč tvořenou dluhem na jistině ve výši 13 600 Kč, poplatkem 8 160 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutou 4 556 Kč.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 2. 2. 2026 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce, výpisu z účtu žalobkyně, upomínek, předžalobní výzvy vč. podacího archu.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 5. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezhotovostně částku 13 600 Kč. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku spolu s poplatkem 8 160 Kč ve 3 měsíčních splátkách do 6. 8. 2024. Z výpisu z účtu vzal soud za zjištěno, že při platbě dne 30. 5. 2024 je účet č. č. účtu ve výpisu identifikován jménem žalované. Žalované byla dne 30. 5. 2024 žalobkyní na účet zaslána částka 13 600 Kč pod VS var. symbol. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na dluh uhradila částku 0 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná čerpala částku v celkové výši 13 600 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když k tomuto nedoložila žádné důkazy. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. 15 Co 276/2020-166.

10. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako bezdůvodné obohacení dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a subsidiárně dle § 2991 občanského zákona a žalovanou zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanou prokazatelně obdrženou jistinou 13 600 Kč a žalovanou dosud zaplacenou částkou 0 Kč, což činí částku 13 600 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a další vedlejší ujednání smlouvy. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku zaplatit žalobkyni částku 8 160 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 21 760 Kč od 7. 8. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částku 4 556 Kč, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, proto by měla právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož však žalované s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).