OSKI 27 C 437/2025-24

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 12 672,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 6 855,18 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 084,57 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a částku 117,31 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 11. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 12 672,49 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 27. 11. 2023 elektronicky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota až do výše 53 700 Kč, na základě jíž žalobkyně poskytla žalované částku 5 700 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky, avšak dluh řádně a včas nesplatila. Žalovaná tak nadále žalobkyni dluží částku ve výši 12 555,18 Kč tvořenou dluhem na jistině ve výši 5 700 Kč, úrokem 6 470,61 Kč, poplatkem za vyplacení tranší úvěru 113,43 Kč, poplatkem za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, poplatkem za službu „Klidné spaní“ ve výši 106,14 Kč a smluvní pokutou 117,31 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 2. 2. 2026 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to posouzení úvěryschopnosti, potvrzení o platbě, verifikační platby, předžalobní výzvy včetně podacího archu, vyjádření banky na č.l. 13 spisu.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 27. 11. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná jako úvěrovaný uzavřely tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr až do výše 53 700 Kč. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku spolu s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky, poplatkem za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a poplatkem za službu „Klidné spaní“ a úrokem ve výši sjednané v čl. 3 smlouvy. Z vyjádření právnická osoba ze dne 28. 12. 2025 soud zjistil, že v listopadu 2023 byla majitelem účtu č. č. účtu žalovaná. Z výpisu z účtu žalované na č.l. 13 spisu a potvrzení o platbě vzal soud za zjištěno, že žalované byla dne 27. 11. 2023 žalobkyní na účet zaslána částka 5 700 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně a žalované vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na dluh uhradila částku 0 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná čerpala částku v celkové výši 5 700 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když k tomuto nedoložila žádné důkazy. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a prověřovala příjmy i výdaje žalované, když soudu nedoložila, že by si nechala předložit doklady k příjmům (pracovní smlouva, výplatní pásky, přiznání důchodu či dávky apod.) a výdajům žalované (výdaje za bydlení a energie, za léky, dopravu do práce či vyživovací povinnosti a úhrady jiných dluhů), čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. 15 Co 276/2020-166.

10. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako bezdůvodné obohacení dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a subsidiárně dle § 2991 občanského zákona a žalovanou zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanou prokazatelně obdrženou jistinou 5 700 Kč a žalovanou dosud zaplacenou částkou 0 Kč, což činí částku 5 700 Kč. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 6 855,18 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 084,57 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a částku 117,31 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, proto by měla právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož však žalované s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).