OSKM 8 C 77/2024-68

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Opletalovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 485 908,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 326 701, 31 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 173 298,69 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 36 729,35 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 485 908,28 Kč od 23. 8. 2023 do zaplacení, s úrokem z úvěru ve výši 4,48 % ročně z částky 485 732,28 Kč od 27. 10. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 1. 2. 2024 domáhala se žalobkyně zaplacení částky 485 908,28 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení, zákonným úrokem z prodlení a úrokem z úvěru. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba. uzavřela s žalovaným dne 9. 11. 2017 smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření registrační číslo č. účtu/Anonymizováno, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr na bydlení ve výši 500 000 Kč. Úvěr byl poskytnut v souvislosti se smlouvou o stavebním spoření č. č. účtu. Úvěr měl dvě fáze, a to překlenovací úvěr do přidělení celkové cílové částky a fázi po přidělení cílové částky až do úplného splacení. Žalovaný se zavázal ve fázi překlenovacího úvěru hradit měsíčně splátku úvěru ve výši 1 870 Kč a ukládat měsíčně na účet stavebního spoření částku 1 500 Kč. Druhá fáze úvěru v případě žalovaného nenastala. Žalovaný se dostal do prodlení s více než dvěma splátkami úvěru již v překlenovací fázi, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 10. 2022 v souladu s čl. VIII odst. 1, odst. 2.2 všeobecných obchodních podmínek. Ke dni 26. 10. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně převedla zůstatek na účtu stavebního spoření ve výši 76 058,69 Kč na účet úvěru. Pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2023 s účinností ke dni 21. 8. 2023. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne 25. 8. 2023. Žalovaný zbývající dluh neuhradil, žalobkyně proto požaduje dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslané předžalobní upomínce.

2. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů poskytnutých žalovaným. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně doložil potvrzení o výši příjmu ze dne 23. 10. 2017, nějž čerpala informace o mzdě žalovaného, která v období od 1. 7. 2017 do 30. 9. 2017 činila 12 437 Kč měsíčně. Dále z potvrzení zjistila, že nemá vyživovací povinnost, není ve zkušební době, je zaměstnán na dobu neurčitou a z příjmu nejsou prováděny srážky. Jelikož se jednalo o úvěr ze stavebního spoření, měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici také historii spořícího účtu a provedla z náhledu z katastru nemovitostí také ověření, že žalovaný disponuje nemovitostí, která není zatížena jinak než zástavním právem právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně v protokolu o ověření schopnosti žadatele splácet překlenovací úvěr a úvěr ze stavebního spoření uvedla, že pracovala s průměrným příjmem 19 911 Kč měsíčně za poslední 3 měsíce (12 437 Kč a 7 462 Kč za cestovní náhrady), který zjistila z výplatních lístků za 3 měsíce. Právní předchůdkyně žalobkyně na straně výdajů pracovala s částkou 5 900 Kč, kterou stanovila interním výpočtem jako částku životního minima žalovaného jako žadatele. Na straně výdajů také zohlednila splátku externího úvěru ve výši 150 Kč. Na základě porovnání příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně úvěr poskytla, jelikož neměla pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).

4. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, který se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 9. 11. 2017 smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření registrační číslo č. účtu/Anonymizováno (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr na bydlení ve výši 500 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č.l. 14-17, všeobecné obchodní podmínky č.l. 18-19). Právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z potvrzení o výši příjmu za období od 1. 7. 2017 do 30. 9. 2017, z nějž vyplývá, že žalovaný pracoval u zaměstnavatele právnická osoba. jako řidič v pracovním poměru na dobu neurčitou s průměrným měsíčním příjmem 12 437 Kč (mzda) a 7 462 Kč (cestovní náhrady) (viz č.l. 60) a z výplatních lístků za měsíce červenec, srpen, září 2017, z nichž vyplývá totéž, co z potvrzení o výši příjmů (viz č.l. 56-57). Žalovaný úvěr načerpal dne 14. 11. 2017, následně se v roce 2022 dostal do prodlení s úhradou splátek (viz výpis z účtu č.l. 21 a násl.). Právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného v souladu s ustanovením čl. VIII, 1., 2.1 smlouvy úvěru vyzvala k jednorázovému splacení celého dluhu přípisem ze dne 26. 10. 2022 odeslaného žalovanému dne 26. 10. 2022 (viz smlouva o úvěru č.l. 14-17, výzva vč. upomínky č.l. 26-27). Právní předchůdkyně žalobkyně poté pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2023 (viz smlouva o postoupení pohledávek č. 01/2023 č.l. 29). Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 24. 8. 2023 odeslaným dne 25. 8. 2023 (viz oznámení o postoupení č.l. 32-33). Naposledy byl žalovaný upomínán předžalobní upomínkou ze dne 13. 11. 2023 (viz výzva k plnění, doručenka č.l. 34-35).

6. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru žalovanému údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z doloženého potvrzení o výši příjmů a z výplatních lístků má soud za prokázané, že žalobkyně ověřovala příjem žalovaného. Výdaje však žalobkyně vzala v potaz pouze v odhadované výši a dostatečně je neověřila.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

8. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka).

10. V projednávané věci vyšla právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z dokladů k příjmům, které doložil žalovaný (potvrzení o výši příjmů a 3 výplatní lístky). Soud má tedy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala příjem žalovaného. K výdajům však vzala v potaz částku 5 900 Kč, kterou vypočetla interním výpočtem za využití částky životního minima podle právnická osoba a uvedla, že žalovaný žádné další životní výdaje neuvedl. Právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala, jaké má žalovaný konkrétní výdaje na bydlení a další nutné výdaje a tyto výdaje si nijak neověřila. Naopak se spokojila se svým interním výpočtem, kterým však nelze výdaje žalovaného řádně ověřit. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

11. Po poučení soudu při jednání dne 21. 8. 2024 podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně důkazní nouze ve vztahu k prokázání tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila výdaje žalovaného, žalobkyně uvedla, že k posuzování úvěruschopnosti nemá k dispozici další důkazy.

12. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

13. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2 991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která odpovídají předloženým listinným důkazům, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 500 000 Kč, přičemž žalovaný jí uhradil ve splátkách částku 97 240 Kč a dále právní předchůdkyně žalobkyně použila zůstatek spoření žalovaného ve výši 76 058,69 Kč k úhradě dluhu. Rozdíl mezi částkou čerpaného úvěru a uhrazenými částkami činí 326 701,31 Kč, o které se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a které je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.

14. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud vzal při posuzování úspěchu ve věci v potaz žalobkyní požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí. Žalobkyně byla tak úspěšná v částce 326 701,31 Kč (výrok I), žalovaný byl úspěšný v částce 322 560,68 Kč (výrok II). Jelikož byli žalobkyně i žalovaný úspěšní každý takřka co do poloviny předmětu sporu, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím podepsaného soudu.

Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.