OSKM 12 C 284/2024-157

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 105 280,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 50 283,15 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 53 497,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 103 780,90 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 103 780,90 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 7 469,03 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 15 382 Kč, a částky 1 500 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 105 280,90 Kč (103 780,90 Kč jistina, 1 500 Kč poplatek za 3 výzvy k plnění) s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. Anonymizováno uzavřené dne 31. 7. 2019 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou. Tvrdila, že poskytla žalované úvěr 150 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem 9,90 % ročně. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, a proto žalobkyně prohlásila všechny pohledávky ze smlouvy o úvěru ke dni 20. 10. 2023 za okamžitě splatné. Žalobkyně jí zaslala tři výzvy k plnění, za které požaduje poplatek 1 500 Kč (3×500 Kč). Žalovaná dosud zaplatila pouze 99 716,85 Kč. Žalobkyně jí 11. 9. 2024 jí zaslala předžalobní výzvu.

2. Žalobkyně dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované. K ověření a posouzení příjmů a výdajů žalované použila údaje z běžného platebního účtu, který pro žalovanou vedla. Za příjem vzala medián příjmů za 5 měsíců ve výši 15 329 Kč. Výdaje ve výši 10 339 Kč zjistila jako průměr pravidelných výdajů za 5 měsíců (inkaso, SIPO, trvalé příkazy, pravidelné jednorázové příkazy) a průměr nepravidelných výdajů za 5 měsíců (vč. transakcí debetní kartou vč. výběrů z bankomatu. K nepravidelným platbám tvrdila, že jsou ponižovány koeficientem dle velikosti příjmu, avšak neuvedla jakým. Žalobkyně dále zohlednila náklady na úvěrové služby (z interních zdrojů a z CB registrů) tak, že u splátkových produktů započetla splátky a u nesplátkových 5 % z úvěrového rámce. Takto zjistila, že platební kapacita žalované byla 4 990 Kč. Žalovaná tedy podle žalobkyně byla schopna splácet úvěr částkou 2 262 Kč měsíčně. Žalovaná neměla negativní záznamy v registru CBCB, interních blacklistech, fraudlistech, delikvencích, seznamu neplatných dokladů, insolvenčním rejstříku apod. Rizikovost žalované byla vyhodnocena jako velmi nízká a ukazatel DSTI (poměr splátky k čistému měsíčnímu příjmu) činil 29 % (doporučení ČNB je do 45 %).

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila. Žalovaná se na výzvu nevyjádřila, soud proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.

5. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:

6. Z výsledku lustrace v informačním systému základních registrů soud zjistil, že rodné příjmení žalované je „jméno FO“.

7. Ze smlouvy o úvěru č. Anonymizováno ze dne 31. 7. 2019 ve spojení se žádostí o úvěr a záznamem o podpisu klienta soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná si prostřednictvím internetového bankovnictví potvrdily uzavření smlouvy o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru do výše 150 000 Kč na účet č. č. účtu a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem 9,90 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 2 262 Kč.

8. Z výpisu z účtu č. č. účtu a výpisu z účtu č. č. účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované 150 000 Kč dne 31. 7. 2019.

9. Z přehledu splácení úvěru soud zjistil, že žalovaná dosud zaplatila 99 716,85 Kč.

10. Z výpisu z účtu č. č. účtu vedeného na jméno jméno FO soud zjistil, že zůstatek k 1. 7. 2019 činil -168,40 Kč. Ve výpisu z účtu za července 2019 jsou evidovány tři příchozí platby – rodičovský příspěvek 5 560 Kč, mzda od společnosti právnická osoba 11 978 Kč a vyplacený úvěr 150 000 Kč. Ostatní transakce byly odchozí. Konečný zůstatek k 31. 7. 2019 včetně vyplaceného úvěru byl 149 484,01 Kč. Z výpisu z účtu nevyplývají pravidelné platby za bydlení ani energie.

11. Z výpisu z účtu č. č. účtu vedeného na jméno Jméno žalované z 30. 8. 2024 10:25 hodin soud zjistil, že žalovaná měla v období od ledna do července 2019 průměrný čistý měsíční příjem za zaměstnání cca 14 000 Kč. Dále v tomto období pobírala rodičovský příspěvek 5 560 Kč.

12. Z výpisu z účtu č. č. účtu vedeného na jméno Jméno žalované z 30. 8. 2024 10:26 hodin nevyplývají pravidelné platby na bydlení (nájemné, SIPO apod.). V každém měsíci bylo provedeno několik transakcí s jiným účtem vedeným na jméno jméno FO (např. 16. 7. 2019 takto odešlo 8 000 Kč).

13. Z informace z právnická osoba („CBCB“) soud zjistil, že u žalované bylo evidováno 8 žádostí, z toho jedna aktivní kreditní karta (od 12. 4. 2019), 5 žádostí zamítnutých bankou a 2 žádosti odvolané klientem. Žalovaná měla na kreditní kartě úvěrový limit 45 000 Kč a k 31. 5. 2019 nesplacená jistina činila 40 492 Kč. Na kreditní kartě nebyly vedeny žádné dlužné či nesplacené splátky.

14. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť nebyly podstatné pro rozhodnutí.

15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 31. 7. 2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

21. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

23. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vyšla z údajů z bankovního účtu, který pro ni vedla. Soud však dospěl k závěru, že si z těchto údajů nemohla učinit dostatečný obrázek o příjmech a výdajích žalované. Z výpisů z účtu nelze zpětně zjistit, jak žalobkyně dospěla k výdajům ve výši 10 339 Kč, neboť není zřejmé, jaké konkrétní výdaje vyplývající z účtu žalobkyně zohlednila a jakým koeficientem je přepočítala. Z výpisu navíc nelze vůbec zjistit, jaké byly výdaje žalované na bydlení. Tvrzení žalobkyně, že mezi výdaje započítala výdaje na bydlení, SIPO aj., které byly patrné z účtu, lze chápat jedině tak, že pokud by z účtu patrné byly, tak by je započítala. Pokud však z účtu, tak jako v tomto případě, patrné nebyly, žalobkyně je dále jinak nezjišťovala. Takový postup soud nepovažuje za dostatečný. Údaje jsou navíc zkreslené tím, že žalovaná každý měsíc provedla několik transakcí s jiným svým účtem. Výdaje za duben a květen jsou navíc ovlivněné tím, že žalovaná v tomto období čerpala úvěr z kreditní karty nejméně 40 492 Kč, a tedy část svých výdajů hradila jinak. Z výše uvedeného je zřejmé, že údaje z bankovního účtu nebyly dostatečné a spolehlivé, pokud jde o skutečné příjmy a výdaje žalované.

24. I v případě, že by žalobkyní zjištěné příjmy a výdaje byly správné, nebyla by vyloučena důvodná pochybnost o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně si neujasnila, kolik členů tvoří domácnost žalované a kolik má vyživovacích povinnost (musela mít nejméně jednu, neboť pobírala rodičovský příspěvek). Žalobkyně měla i na poměry roku 2019 nízký příjem a částka 10 339 Kč se jeví jako nedostatečná pro živobytí matky s novorozeným dítětem. Další pochybnosti vyplývají z toho, že žalovaná již vyčerpala úvěrový limit na kreditní kartě a v době před uzavřením smlouvy neúspěšně žádala o několik dalších úvěrů. Žalobkyně tedy měla k posouzení úvěruschopnosti žalované přistoupit s vyšší mírou opatrnosti.

25. Soud nezpochybňuje užitečnost statistických a strojově učených modelů, případně analýzu za použití tzv. umělé inteligence, avšak tyto metody mohou poskytovali spotřebitelských úvěrů sloužit pouze jako doplněk standardního posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel je dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjistit konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného, jeho finanční a ekonomické situaci, způsobu plnění dosavadních dluhů, případně jeho majetku. Tyto údaje si musí v mezích citovaného ustanovení ověřit a musí být schopen je doložit i v soudním řízení [srov. nynější úpravu v čl. 18 bod 4 alinea 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2225 ze dne 18. 10. 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (dále jen „směrnice 2023“)]. Postup posouzení úvěruschopnosti musí být transparentní a replikovatelný tak, aby si i soud mohl v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřit postup poskytovatele, učinit si o něm vlastní závěr a své rozhodnutí konkrétně a srozumitelně odůvodnit (srov. bod 56 preambule směrnice 2023). Pouhý výstup automatizovaných modelů nebo souhrnná data, o nichž není známo, jak k nim poskytovatel dospěl, z tohoto hlediska nejsou dostatečné.

26. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z

27. Jelikož žalobkyně poskytla žalované 150 000 Kč a žalovaná dosud zaplatila 99 716,85 Kč, je žalovaná podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinna poskytnutou jistinu 50 283,15 Kč (150 000-99 716,85 Kč) žalobkyni vrátit. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 283,15 Kč (výrok I.).

28. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, žalobkyni nevzniklo právo na smluvní úrok ani jiné poplatky a sankce. Soud proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II.).

29. Soud žalobu zamítl i co do zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaná dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka, podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaná tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou.

30. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). V řízení byla úspěšnější žalovaná, které však žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo v exekuci.