OSKM 7 C 336/2025-48

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 49 900 Kč,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje prvním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabyl právní moci pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, co do částky ve výši 40 900 Kč se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 4 443,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného tituly před jménem jméno FO.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 49 900 Kč. V žalobě tvrdila, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne datum Smlouvu o úvěru číslo hodnota-Anonymizováno na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku ve výši 90 900 Kč, která se skládá se zapůjčené jistiny ve výši 50 000,00 Kč a souhrnného poplatku ve výši 40 900 Kč. Celkovou částku měl žalovaný splácet v pravidelných týdenních splátkách ve výši 1 515 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil celkem částku ve výši 41 000 Kč. V doplnění žalobkyně uvedla, jakým způsobem před uzavřením smlouvy o úvěr, posoudila úvěruschopnost žalovaného.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že souhlasí s tím, že mu žalobkyně poskytla finanční částku 50 000 Kč. Namítal však, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s náležitou péčí neposoudila jeho schopnosti úvěr splácet, proto považuje smlouvu za neplatnou. Navrhl, aby byl zavázán zaplatit žalobkyni částku, která představuje rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou, kterou žalovaný zaplatil, tedy částku ve výši 9 000 Kč.

3. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

4. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

5. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Toto platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Posouzení úvěruschopnosti. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne datum rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 obč. z. ve spojení s ustanovením § 588 obč. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila úvěruschopnost žalované, resp. toto nebylo v řízení prokázáno Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 580 obč. z. ve spojení s § 588 obč. z.

9. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného tím, že si ověřila příjmy z jeho pracovního poměru výplatními páskami. Žalovaný dosahoval příjmu v rozmezí 33 000 Kč až 43 000 Kč čistého (výplatní pásky č. l. 24, 26). Byl zaměstnán u právnická osoba (č. l. 25).

10. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka postupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná Smlouva o úvěru platně uzavřena v části týkající se finanční částky 50 000 Kč, neboť toto částka byla žalovanému poskytnuta.

11. Skutková zjištění: Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne datum Smlouvu o úvěru číslo hodnota (č. l. 7) na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se závaz vrátit žalobkyni celkovou částku ve výši 90 900 Kč, která se skládá se zapůjčené jistiny ve výši 50 000,00 Kč a souhrnného poplatku ve výši 40 900 Kč, který se skládal z úroku ve výši 9 900 Kč (19,8 % z jistiny), poplatku za zpracování ve výši 15 000 Kč (30 % z jistiny), poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 000 Kč (32 % z jistiny). Zápůjční úroková výše jinak ve výši 70,89 % ročně. Celkovou částku měl žalovaný splácet v pravidelných týdenních splátkách ve výši 1 515 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil celkem částku ve výši 41 000 Kč. Žalovaný souhlasil, že žalobkyni zaplatí částku představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 50 000 Kč a částkou, kterou uhradil (41 000 Kč). Tedy žalovaný souhlasil, že zaplatí žalobkyni částku ve výši 9 000 Kč.

12. Právní závěry: Vzhledem ke skutečnosti, že soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s náležitou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného, byla smlouva o úvěru platně uzavřena v části jistiny ve výši 50 000 Kč, neboť tato částka byla žalovanému poskytnuta. Protože žalovaný vrátil žalobkyni pouze částku 41 000 Kč, dluží žalovaný žalobkyni částku ve výši 9 000 Kč. Soud v této výši žalobě vyhověl. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

13. K části nároku na pěvně stanovený úrok z úvěru ve výši 9 000 Kč (jinak odpovídající 19,8 % z jistiny při splatnosti 60 týdnů) soud dospěl k závěru, že výše takto sjednaného pevného úroku neodpovídá zákonným ustanovením občanského zákoníku a tato výše se příčí dobrým mravům. Nelze takto vysoký úrok při splatnosti 60 týdnů akceptovat a poskytnout soudní ochranu. Za tohoto stavu soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Pokud se týká samotné úrokové sazby ve výši 70,89 % ročně, výše takto sjednaného úroku neodpovídá zákonným ustanovením občanského zákoníku, tato výše se příčí dobrým mravům, a proto nelze takto vysoký úrok akceptovat a poskytnout soudní ochranu. V části úroku proto byla žaloba zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

14. K části nároku na zaplacení poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 15 000 Kč (30 % z jistiny), soud uvádí: Pokud se týká tohoto poplatku, v této části nebyla smlouva platně uzavřena, výše takto sjednaného poplatku není zcela přiměřená k výši zapůjčené jistiny, a především k době splatnosti 60 týdnů. Za tohoto stavu soud proto žalobu zamítl. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

15. K části žaloby o zaplacení poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 16 000 Kč (procentuálně ve výši 32 % z jistiny), soud uvádí následující: Sjednání dalšího poplatku, a to za hotovostní inkaso splátek, soud shledává takové ujednání za v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele z následujících důvodů: Na výši odměny za hotovostní inkaso splátek je nezbytné pohlížet a hodnotit ve vztahu k celkovým okolnostem případu. Žalovaný si půjčil částku 50 000 Kč a měl být povinen vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím, tedy i úroky, které byly sjednány v daném případě pevnou částkou, dále jsoucí úroky, dále s poplatkem za poskytnutí úvěru. Vedle toho měl však dále žalovaný povinnost svému věřiteli zaplatit částku představující náklady věřitele za hotovostní inkaso splátek. Půjčky, úvěry z tzv. nebankovního sektoru využívají lidé, kteří ve většině případů nejsou schopni pro svojí tíživou sociální situaci získat peněžní prostředky formou úvěru od banky. Mnohdy tito lidé nemají ani vlastní účty právě z důvodu nedostatku finančních prostředků. Splácení půjčky, úvěru právě hotovostní formou je pro ně přijatelnější a tuto formu splácení nebankovní sektor právě hojně využívá. V těchto případech také lidé získávají finanční částku bezprostředně po uzavření samotné smlouvy, nikoliv s prodlením určité doby, tak jako u bankovního sektoru. Věřitel de facto ani nenabízí jinou možnost splácení půjčky než právě formou hotovostní. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud proto dospěl k závěru, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso splátek je v rozporu s dobrými mravy. V této části je proto smlouva absolutně neplatná. Za tohoto stavu soud proto žalobu v části představující poplatek za inkaso splátek zamítl pro rozpor s dobrými mravy, pro absolutní neplatnost takového ujednání. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

16. Výrok o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaný je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšný v rozsahu 80 %, neúspěšný ve výši 18 %, celková úspěšnost žalovaného ve výš 64 %. Náklady řízení žalovaného se skládají z odměny právního zástupce dle vyhl. č. 177/1996 Sb., za 4 úkony á 300 Kč, 4 x RP á 450 Kč a jízdné ve výši 407 Kč a 547 Kč. Celkem 6 943,540 Kč. 64 % nákladů řízení ve výši 4 443,84 Kč. Výrok III. tohoto rozhodnutí

17. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.

18. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

19. Lhůta k plnění vyplývá z ust. § 160 o. s. ř., když soud povolil žalovanému splátky ve výši 3 000 Kč z důvodu, aby žalovaný mohl plnit jiné další závazky a také bylo přihlédnuto k výši dlužné částky. Celková částka by tak byla zaplacena do 3 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.