OSKM 7 C 91/2026-66

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 11 589,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 589,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 589,26 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 500 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobkyně Jméno advokátky.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 11 589,26 Kč s příslušenstvím představující zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že dne datum byla mezi žalovaným a původním věřitelem právnická osoba. (dále „původní věřitel“), uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 18 596 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr, jak bylo sjednáno, původní věřitel tedy úvěr zesplatnil, o čemž byl žalovaný informován datum. Žalovaný celkem uhradil 7 006,74 Kč, k úhradě tedy zbývá 11 589,26 Kč. Pohledávka původního věřitele byla smluvně postoupena společnosti právnická osoba., která ji dále postoupila žalobkyni. Žalovanému byla datum zaslána předžalobní výzva k plnění.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno fikcí dle § 50m o. s. ř., neboť žalovaný nemá datovou schránku a adresa jeho trvalého bydliště dle ISZR je adresou úřadu. Kromě toho soud učinil pokus o doručení na adresu uvedenou v předmětné smlouvě, tj. adresa. Na uvedené adrese dle sdělení poštovní doručovatelky, adresát-žalovaný nemá domovní schránku. Byla však zanechána výzva k vyzvednutí na poště.

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

5. Úvěrovou smlouvou ze dne datum a potvrzeními o provedené platbě bylo prokázáno, že na základě uvedené smlouvy původní věřitel (do datum Viva právnická osoba.) poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 18 596 Kč, a to převody na bankovní účet č. č. účtu dne datum (1 500 Kč+ 10 090 Kč), datum (3 545 Kč), datum (1 000 Kč+ 1202 Kč) a datum (1 159 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli jistinu spolu s úrokem sjednaným v sazbě 457,50 % ročně ve sjednaných splátkách, avšak jelikož řádně nesplácel, původní věřitel úvěr zesplatnil, o čemž žalovaného informoval datum. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena nejdříve na spol. Anonymizováno Anonymizováno právnická osoba., a následně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou datum. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno dne datum stejně jako předžalobní výzva, kterou žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky.

6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy náležitě zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Ke svému tvrzení, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno na základě ověřených údajů sdělených klientem a lustrací ve veřejně dostupných databázích a registrech, neoznačila či nepředložila žádné důkazy.

7. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě výše specifikované smlouvy peněžní prostředky ve výši 18 596 Kč bezhotovostními převody na jeho bankovní účet. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně neprokázala, že původní věřitel před uzavřením smlouvy důsledně zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet.

9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do datum navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do datum). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne datum rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od datum ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka).

17. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitel nepostupoval dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.

18. Původní věřitel tedy poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 18 596 Kč, tato částka byla žalovanému vyplacena bezhotovostně na jeho bankovní účet. Ohledně toho, kolik zbývá na jistinu uhradit, soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by na úvěr uhradil více než tvrdí žalobkyně (7 006,74 Kč). Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, částku 11 589,26 Kč, tj. dosud nesplacenou jistinu, z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

19. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když soud přiznal úspěšné žalobkyni náklady řízení, které spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, odměně advokáta ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za 3 úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní upomínky, 3 x RP ve výši á 100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění. Celkem tedy náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. § 150 o. s. ř. soudem nebyly zjištěny tak, aby soud nepřiznal výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti některému z účastníků. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

20. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.

21. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.