OSKO 14 C 218/2024-36

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: právnická osoba., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem označení advokáta sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, IČO IČO Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 18 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 26. 12. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 3 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 28. 8. 2022 do 25. 12. 2023, s e z a m í t á.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 449,84 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce tituly před jménem jméno FO.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. 4. 2024 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci, resp. žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba, uzavřeli dne 21. 7. 2022 smlouvu o podnikatelské zápůjčce č. hodnota, na jejímž základě se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky právního předchůdce žalobce a standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala celkovou částku ve výši 18 250 Kč vrátit do 27. 8. 2022. Žalovaná však svou povinnost nesplnila, když neuhradila poskytnutou zápůjčku řádně a včas. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2022 postoupena na žalobce. Žalobce po žalované požadoval 15 000 Kč jakožto dlužnou jistinu zápůjčky, poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 28. 8. 2022 do zaplacení. Žalovaná ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:

4. Žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba uzavřeli dne 21. 7. 2022 smlouvu o zápůjčce č. hodnota, na jehož základě se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč vrátit do 20. 8. 2022. Ve smlouvě, nadepsané jako „smlouva o krátkodobé podnikatelské zápůjčce“ byla žalovaná identifikována jménem, příjmením, datem narození, rodným číslem, trvalým bydlištěm, doručovací adresou a číslem bankovního účtu. Dle čl. 7.1 žalovaná prohlásila, že ve smluvním vztahu vystupuje jako podnikatel (prokázáno smlouvou o zápůjčce č. hodnota ze dne 21. 7. 2022, e-mailovým potvrzením žádosti žalované ze dne 21. 7. 2022). Žalovaná je od 14. 7. 2008 vedena jako osoba podnikající dle živnostenského zákona (prokázáno výpisem z ARES ze dne 6. 8. 2024). Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované. Žalovaná v žádosti uvedla výši svého čistého měsíčního příjmu 17 500 Kč, kdy tento příjem jí plynul ze zaměstnání na pozice strážné u zaměstnavatele právnická osoba, měsíční výdaje ve výši 6 000 Kč. Žalovaná byla v žádosti identifikována jménem, příjmením, identifikačním číslem, datem narození, rodným číslem, trvalým bydlištěm, doručovací adresou a číslem bankovního účtu. Dle protokolu o ověření úvěruschopnosti byla právnímu předchůdci žalobce dne 21. 7. 2022 dodána výplatní páska žalované od společnosti právnická osoba, výše příjmu a zaměstnavatel korespondovaly s tvrzeními žalované. Žalovaná měla být dále lustrována v insolvenčním rejstříku, bez negativního záznamu (prokázáno protokolem o úvěruschopnosti). Žalovaná na tuto smlouvu čerpala částku 15 000 Kč, doposud neuhradila ničeho (prokázáno výpisem platební transakce ze dne 21. 7. 2022). Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2022 postoupena na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2022). Žalobce uplatňuje jistinu, poplatky a zákonný úrok z prodlení. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 15. 12. 2023 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 15. 12. 2023 vč. dodejky datové zprávy).

5. Výše uvedené listiny soud hodnotí jako plně věrohodné. Vzhledem k tomu, že se žalobce k jednání soudu dne 31. 7. 2024 (řádně omluven) nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní o tom, zda a jak zkoumal před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

Žalovaná a právní předchůdce žalobce uzavřeli dne 21. 7. 2022 smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Soud posoudil uzavřenou smlouvu podle jejího obsahu (§ 555 odst. 1 o.z.) a dospěl k závěru, že žalovaná ve smluvním vztahu vystupovala a vystupuje jako spotřebitel. Samotné označení smlouvy jako podnikatelské totiž nemusí vždy znamenat, že o podnikatelskou smlouvu skutečně šlo; vždy je nutno zkoumat konkrétní okolnosti, za nichž byla smlouva uzavírána. V souladu s § 419 o. z. totiž nelze za podnikatele ve smluvním vztahu považovat ani osobu, která má živnostenské či jiné podnikatelské oprávnění, pokud k uzavření smluvního vztahu došlo mimo rámec její podnikatelské činnosti. Poskytovatel zápůjčky však ve smlouvě ani v navazujících úkonech nijak (s výjimkou zmiňovaného označení smlouvy a prohlášení žalované) nereflektoval nutnost použití poskytnutých peněžních prostředků na podnikatelskou činnost žalované, naopak při uzavírání smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti žalované dle § 86 odst. 1 z. s. ú., ačkoli by k tomuto kroku v případě podnikatelské zápůjčky povinen nebyl. Žalovaná byla v době uzavírání smlouvy zaměstnána, což poskytovateli zápůjčky explicitně uvedla v žádosti, jiný zdroj příjmu neuvedla a o její případné podnikatelské činnosti není s výjimkou uvedení svého identifikačního čísla v žádosti až do okamžiku uzavření smlouvy zmínka ani ve zbylých předložených důkazech. Poskytovatel zápůjčky si při posouzení úvěruschopnosti žalované rovněž vyžádal výlučně výplatní pásky ze zaměstnání žalované, nikoli například daňové přiznání.

Nadto právní předchůdce žalobce ve smlouvě žalovanou identifikoval nejrůznějšími prvky s výjimkou identifikačního čísla, a to i přesto, že identifikační číslo jako identifikační prvek druhé smluvní strany uvádí ve své vzorové smlouvě, její identifikační číslo znal (žalovaná jej sama sdělila v žádosti o zápůjčku) a rovněž v doplnění žaloby žalobce tvrdil, že bez uvedení identifikačního čísla nelze žádost odeslat. Je tak otázkou, proč právní předchůdce žalobce žalovanou jako podnikatele neidentifikoval v záhlaví smlouvy.

V posuzovaném případě není ani podstatné, že dle čl. 7.1 smlouvy se žalovaná prohlásila za podnikatele a smlouvu uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti. Uzavřená smlouva je totiž zjevně typickou adhezní smlouvou (§ 1798 odst. 1 o.z.), kdy žalovaná uzavírala smlouvu za podmínek předem připravených poskytovatelem zápůjčky, aniž by měla reálnou možnost podmínky této smlouvy ovlivnit. Doložka uvedená v čl. 7.1 je pro žalovanou coby slabší smluvní stranu zvláště nevýhodná bez rozumného důvodu, když citovaná doložka směřuje ke zbavení jejích spotřebitelských práv a v řízení nebylo prokázáno, že by se tato doložka jednoznačně zakládala na pravdivých skutečnostech. Soud proto shledal uvedenou doložku za neplatnou (§ 1800 odst. 2 o.z.).

Dle závěru soudu tak nebylo prokázáno, že by žalovaná uzavírala předmětnou smlouvu v pozici podnikatele, neboť s výjimkou existence jejího živnostenského oprávnění nebylo prokázáno, zda vůbec podnikatelskou činnost fakticky provozovala, tím spíše zda prostředky z uzavřené smlouvy byly na její podnikatelskou činnost určeny. Z pohledu soudu se tak jedná o právní jednání, jehož cílem je obcházení zákona, a proto je neplatné (§ 588 o. z.; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4332/2016, jehož závěry potvrdil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018).

Při výkladu povahy smlouvy uzavřené v režimu tehdejšího zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, Nejvyšší soud k otázce, zde jde v konkrétním případě o obchodní závazkový vztah (v návaznosti na právní postavení účastníků), přijal v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015, (jakož i v judikatuře v důvodech tohoto rozhodnutí uvedené) mimo jiné následující: „Při posouzení otázky, zda v závazkovém vztahu vystupuje účastník jako podnikatel či nikoli, je třeba přihlížet ke všem okolnostem vzniku závazkového vztahu, tedy například i k označení účastníků ve smlouvě údaji identifikujícími je jako podnikatele – identifikačním číslem či daňovým identifikačním číslem.“ Z uvedeného plyne, že samotné uvedení identifikačního čísla (podnikající) osoby v záhlaví smlouvy v označení účastníků nemusí vždy znamenat, že účastník smlouvu uzavíral jako podnikatel. To ostatně vyplývá ze samotného znění § 419 o. z., podle něhož člověk (spotřebitel) smlouvu uzavírá mimo rámec své podnikatelské činnosti – tedy i podnikatel může být v konkrétním závazku považován podle této definice za spotřebitele, pokud smlouvu uzavírá „mimo rámec své podnikatelské činnosti“. Vždy je tedy nutné posuzovat všechny okolnosti, za kterých daná osoba smlouvu uzavírala, mimo jiné zda plnění mělo sloužit jejím osobním potřebám nebo šlo o jednání v rámci podnikání.

7. Soud se nicméně pro úplnost zabýval i situací, kdyby uzavřená smlouva byla od počátku považována za smlouvu spotřebitelskou. Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o zápůjčce jsou i všeobecné obchodní podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaná je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaná byla s jejím významem seznámena (§ 1799 o. z.), jak plyne z čl. 3.2 smlouvy. Vzniklý závazek by tak bylo kromě příslušných ustanovení o. z., nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.

8. Poskytovatel zápůjčky byl tak povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.

9. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že poskytovatel zápůjčky neposkytuje a ani nikdy neposkytoval spotřebitelské úvěry, poskytuje pouze podnikatelské zápůjčky, i v posuzovaném případě se proto jedná o podnikatelskou zápůjčku. Ke svému vyjádření připojil protokol o úvěruschopnosti.

10. Jak již bylo uvedeno shora, žalobce se tím, že se nedostavil k jednání soudu, zbavil dobrodiní poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované (tvrzení a prokázání, případně jakým dalším způsobem úvěruschopnost žalované zkoumal). Uvedené zkoumání úvěruschopnosti je totiž nedostatečné ve smyslu odkazované judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Poskytovatel zápůjčky nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že žalovaná je úvěruschopná. Poskytovatel zápůjčky dle předložených důkazů totiž neprověřil majetkovou situaci žalované řádně ani co do stránky příjmové, natož co do stránky výdajové, navíc se snažil této své povinnosti vyhnout vydáváním uzavírané smlouvy za podnikatelskou. Žalobce k prokázání úvěruschopnosti žalované předložil toliko protokol o prověření úvěruschopnosti zhotovený výlučně svým právním předchůdcem a e-mailové potvrzení žádosti žalované o zápůjčku. Uvedený protokol však s ohledem na svůj charakter, tedy listinu vyhotovenou výlučně právním předchůdcem žalobce, na níž absentuje jakékoli potvrzení správnosti údajů žalovanou či nezávislým subjektem, není dostatečným důkazem k prokázání správnosti zachycených údajů. Dle protokolu tak sice měl poskytovatel zápůjčky nahlížet do výplatních pásek žalované a provést její lustraci v insolvenčním rejstříku, tyto údaje však bez dalšího nelze s ohledem na uvedené považovat za prokázané. Skutečnost, že údaje uvedené v protokolu se shodují s údaji sdělenými žalovanou v žádosti o zápůjčku, taktéž není schopna pravdivost těchto údajů potvrdit, neboť se patrně ze strany právního předchůdce žalobce jedná o situaci, kdy pouze převzal údaje sdělené žalovanou, aniž by je jakkoli ověřil. Soud tak má za to, že i v případě, kdy by smlouva byla uzavřena platně ve smyslu § 588 o. z., tedy nejednalo by se o jednání obcházející zákon, bylo by nutno dospět k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu nedodržení povinnosti uvedené v § 86 odst. 1 z. s ú.

11. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalované bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.). Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním úroku či smluvních poplatcích. Žalovaná neuhradila doposud ničeho, zbývá jí tak uhradit celá poskytnutá jistina ve výši 15 000 Kč. Lhůta k plnění byla určena standardní podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

12. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu se závěry judikatury (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 10/1024-88) od data uplynutí lhůty k plnění vymezené v předžalobní upomínce. Předžalobní upomínka byla žalované zaslána dne 18. 12. 2023. Žalovaná se tak dostala do prodlení se splacením po uplynutí žalobcem určené sedmidenní lhůty k plnění, počítané od data odeslání výzvy, tedy dnem 26. 12. 2023.

13. Smlouva o postoupení pohledávky (§ 1879 o. z.), podle níž se věřitelem stal žalobce, shora uvedeným není dotčena, neboť postupitel a postupník nemusí právně kvalifikovat postupovanou pohledávku a postupní smlouva je platná i v případě takového (právního) omylu o tom, že postupovaná pohledávka vznikla na základě platného právního jednání (R 27/2012).

14. Na základě všeho doposud uvedeného soud žalobu částečně zamítl a žalobci přiznal doposud neuhrazenou část jistiny.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, č. j. 30 Co 363/2013-97, a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství mimo příslušenství běžícího. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. Žalobce měl úspěch ohledně částky jistiny 15 000 Kč. Neúspěch měl naopak ohledně částky 3 250 Kč (poplatek za poskytnutí zápůjčky). Za předmět řízení je třeba považovat součet těchto částek, tj. částku 18 250 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 64,38 % (100 % * (15 000 Kč – 3 250 Kč)/18 250 Kč).

Soud přiznal náklady dle § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce podává návrhy na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, pod bodem 28 vymezil tzv. formulářovou žalobou jako „zpravidla návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožná či jen s drobnými odchylkami. Soudy jej odhalí i díky jednotě v osobě žalobce, jeho právního předchůdce anebo jeho advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.“ Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce podal u zdejšího soudu „shodné“ žaloby např. pod sp. zn. spisová značka, spisová značka či spisová značka. Soud má za to, že tak byly splněny podmínky pro přiznání nákladů dle § 14b adv. tarifu.

Žalobci náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu ve výši: ⟪LB:lb_001⟫ - 800 Kč (zaplacený soudní poplatek), o Advokát žalobce učinil v řízení celkem tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu), návrh ve věci samé, výzva k plnění (§ 11 odst. 1 písm. d/ adv. tarifu). o Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby činí do podání návrhu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé) 3 x 300 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c/ adv. tarifu). o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta do podání návrhu činí 3 x 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a/ adv. tarifu). ⟪LB:lb_002⟫ - 252 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř.).

Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 64,38 % z částky 2 252 Kč, tj. má nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 1 449,84 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně.

Nesplní-li povinný povinnost uloženou mu tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se oprávněný domáhat nuceného výkonu rozhodnutí nebo exekuce.