OSKT 9 C 118/2022-115

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní JUDr. Vlastou Peškovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyní: a) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobkyně, žalobkyně a žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ b) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalobkyně, žalobkyně a žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ c) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_007⟫ d) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa žalobkyně, žalobkyně a žalobkyně ⟪LB:lb_009⟫ všechny zastoupeny advokátkou titul jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ proti ⟪LB:lb_012⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení, titul. ⟪LB:lb_013⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_014⟫ o vydání bezdůvodného obohacení

I. Žalovaný je povinen zaplatit 1. žalobkyni celé jméno žalobkyně částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, 2. žalobkyni celé jméno žalobkyně částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, 3. žalobkyni celé jméno žalobkyně částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, 4. žalované celé jméno žalobkyně částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobní návrh se ohledně prvé žalobkyně ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, druhé žalobkyně ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, třetí žalobkyně ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení a čtvrté žalobkyně ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyním se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se svým návrhem ze dne datum domáhaly zaplacení částek a to prvá, druhá a čtvrtá po částka s příslušenstvím a třetí žalobkyně ve výši částka s příslušenstvím po žalovaném z následujících důvodů: Ve věci vedené u název soudu před soudní komisařkou titul jméno příjmení pod sp. zn. spisová značka, bylo vedeno dědické řízení po zemřelém jméno celé jméno žalovaného, narozeném rok a zemřelém datum. Dědici po zemřelém byli jak žalovaný (syn), tak celé jméno žalobkyně (dcera) a vnučky první, druhá a čtvrtá žalobkyně, přičemž vnučky jsou děti zemřelého jméno celé jméno žalovaného (narozeného datum až datum). V rámci dědického řízení byla uzavřena dohoda mezi pozůstalými, že zděděná nemovitost p. číslo jejíž součástí je budova adresa v k. ú. obec a pozemek p. číslo ostatní plocha spolu se součástmi a příslušenstvím, budou prodány a výtěžek bude rozdělen mezi dědice. Tato dohoda byla ústní, přičemž v rámci dědického řízení nemovitosti zdědil žalovaný. Dědicové se dohodli tak proto, že vzhledem k tomu, že prvá žalobkyně žije v cizině, bude jednodušší, když je při prodeji bude zastupovat přímo žalovaný. Této dohodě odpovídá i to, že se žalobkyně i další pozůstalá sestra paní příjmení, dohodly na uhrazení notářských poplatků společně. Zároveň bylo dohodnuto, že zbytek výdajů spojených s údržbou a opravami, se odečte z prodeje domu. Žalovaný však bez ohledu na dohodu s ostatními dědičkami, nemovitost vyklidil a následně prodal a kupní cenu si ponechal. Se žalobkyněmi přestal komunikovat. Žalovaný si ponechal kupní cenu částka a ve výši zděděných podílů, tedy požadují žalobkyně vyplacení požadované částky.

2. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne datum navrhl zamítnutí žalobního návrhu v plném rozsahu, na tomto stanovisku setrvával. V podstatě uvádí, že žalobkyně nemají na svůj podíl z utržené kupní ceny žádný nárok, neboť nebyly účastnice kupní smlouvy, samy se vzdaly výlučného vlastnického práva na nemovitost a neexistuje žádný právní důvod k tomu, aby se domáhaly podílu na kupní ceně. Žalovaný tak namítal nedostatek aktivní procesní legitimace žalobkyň k vedení sporu. Jakoukoliv dohodu, která by byla uzavřená jinak, než v dědickém řízení, popíral.

3. Vzhledem k odlišným postojům a tvrzením žalobkyň na straně jedné a žalovaného na straně druhé, soud za pomoci interpretačních pravidel daných občanským zákoníkem pro výklad právního jednání, vymezených zejména v ust. § 556 a § 557 o. z. a i s odkazem na judikaturu NS: rozhodnutí ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozhodnutí ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, rozhodnutí ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 649/2018, vycházel z následujících ustanovení: Dle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Byl-li projev vůle mezi stranami dostatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Soud tedy prioritně zkoumal, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajících, přičemž skutečná vůle se posuzuje k okamžiku, kdy byl projev vůle projeven. Při zjišťování úmyslu (skutečné vůle) jednajícího se přihlíží jen k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát tohoto právního jednání (úmysl jednajícího musel být znám adresátovi, což je třeba upřednostnit před jeho vnějším projevem). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba přihlížet k tomu, co právnímu jednání předcházelo, k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve tehdy, nelze-li skutečnou vůli jednajícího zjistit, nastupuje pravidlo vyjádřené v ust. § 556 odst. 1 věta druhá, tj. nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Základním výkladovým hlediskem podle nového občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je tedy společný úmysl jednajících (jednajícího), byl-li takový úmysl adresátu projevu vůle znám, anebo musel-li o něm vědět.

4. Po provedeném důkazním řízení a vyhodnocení důkazních prostředků jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, dospěl k následujícímu zjištění: Vše se týká nemovitosti, která byla předmětem pozůstalostního řízení po jméno celé jméno žalovaného, narozeném datum a zemřelém dne datum. Předmětem dědictví byl rovněž pozemek st. p. číslo zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí byl objekt bydlení adresa a p. číslo ostatní plocha. V tomto řízení nebylo sporu o tom, že dědici po zemřelém jméno celé jméno žalovaného byly děti jméno příjmení, celé jméno žalovaného (žalovaný), celé jméno žalobkyně a vnučky po zemřelém jméno příjmení, což jsou první, druhá a čtvrtá žalobkyně v tomto řízení. Z dědického rozhodnutí j. č. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí vyplývá, že byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti tak, že předmětné nemovitosti nabývá pozůstalý syn zemřelého, celé jméno žalovaného, tj. žalovaný. Ke tvrzené dohodě mezi pozůstalými, jejíž předmětem měl být prodej této nemovitosti a výtěžek rozdělen mezi pozůstalé, je soudem uváděno, že tato dohoda měla být uzavřena ústní formou v době projednání dědického řízení. Ačkoliv žalovaný tvrdil, že k žádné takové dohodě nedošlo, že by měl být pověřen k prodeji nemovitosti, soud jeho tvrzení neuvěřil a také zůstalo v tomto řízení osamoceno. Neuvěřil jeho stanovisku především z toho důvodu, že sám žalovaný, když podával vysvětlení na Policii ČR dne datum, uvedl,„ když jsem obdržel vyplacenou prodejní cenu sníženou o uvedené platby, to bylo někdy koncem ledna nebo v únoru rok, tak jsem připravil složenky na převod peněz z prodejní ceny mezi zbývající tři dědické podíly, které činily každý částka. Rozdělil jsem peníze z prodeje na 4 díly, protože jsme byli 4 sourozenci“. Žalovaný nepopíral, že obdržel od žalobkyň výzvy k zaplacení jimi požadovaných podílů, nicméně uvedl„ já jsem se tohoto vyhrožování zalekl a ani to po finanční stránce nevycházelo. Proto jsem šel za svým advokátem titul příjmení a ten mi sdělil, abych zatím žádné peníze neposílal, že právně jsem jediný dědic“. Dále žalovaný uvedl„ peníze mám na účtu a v případě potřeby je vyplatím“. Shodně celé jméno žalobkyně, sestra žalovaného a dále celé jméno žalobkyně, celé jméno žalobkyně a celé jméno žalobkyně, uvedly (slyšeny jako účastnice řízení), že byla uzavřena ústní dohoda, která zněla tak, že žalovaný bude zprostředkovatelem prodeje zděděného domu a všechny ostatní dědičky vyplatí. Mělo to být dohovořeno tak, že peníze pošle žalovaný celé jméno žalobkyně, která podíl rozdělí mezi své sestry. To, proč se takto tito účastníci dohovořili, byl ten, že žalovaný je nejblíže nemovitosti, této situaci rozumí, bude udržovat dům do doby, než se prodá a prodej bude celkově jednodušší. Takto se účastníci dohovořili při pozůstalostním řízení mimo kancelář soudní komisařky titul příjmení, která podávala vysvětlení u Policie ČR dne datum, kde uvedla, že si na průběh dědického řízení nepamatuje a pokud měli dědici nějakou ústní dohodu, tak o tom soudní komisařce dědicové neřekli. Odměnu za projednání dědictví platí ten, kdo dědí. O tom, že byla uzavřena tato ústní dohoda, svědčí i právě ta skutečnost, že na zaplacení notářských poplatků, se podílely všechny žalobkyně včetně žalovaného. Rovněž žalobkyně hradily žalovanému i finanční prostředky, které se týkaly opravy zdi domu a kontejneru na vyklizení domu. Soudu byla rovněž předložena listina nazvaná„ plná moc“, přičemž pod tímto názvem je text„ dohoda pozůstalých po zemřelém jméno celé jméno žalovaného“ a následně je zde uvedeno, že se pozůstalí dohodli, že celé jméno žalovaného je bude zastupovat při prodeji nemovitosti. Tato„ plná moc“ je datována dnem datum, přičemž tento den je i dnem projednání pozůstalosti po jméno celé jméno žalovaného a koresponduje tedy se sdělením žalobkyň, že se takto pozůstalí dohodli. Tuto listinu soud posuzoval především dle jejího obsahu. K uzavřené dohodě byl vyslechnut i svědek jméno příjmení, který provázel k pozůstalostnímu řízení celé jméno žalobkyně, jako její partner. Tento potvrdil situaci na chodbě před kanceláří notářky, kdy se pozůstalí dohodli, že žalovaný měl po obdržení platby rozdělit finanční hotovost mezi ostatní pozůstalé. S jakousi dohodou pak se vraceli pozůstalí k soudní komisařce. Není bez významu ani výslech jméno příjmení, která sice byla dědičkou a dcerou zůstavitele, nicméně tato nebyla žalobkyní v tomto řízení. K plné moci uvedla, že ji psala ona a byla ohledně toho, že se„ opravoval barák, ohledně kontejneru a zbytky dalšího domu“. Pokud se týče tvrzené dohody, svědkyně uvedla ohledně situace na chodbě:„ tam se řeklo jenom, aby se to prodalo a jináč tam nic takovýho nepadlo, jestli se budou rozdělovat nějaké peníze“. Tato svědkyně nevysvětlila, proč chtěli peníze i úhradu za notáře po ostatních účastnících dědictví. jméno svědkyně uvedla, že to neví. Připravila listinu, aby ostatním ukázala, co platila. Celkově lze uzavřít, že postrádá veškerou logiku, aby se ty dědičky, které nic nezdědily, podílely jak na úhradě notářských poplatků, tak i dalších oprav nemovitosti s tím, že nic z tohoto dědictví mít nebudou nebo že žádný podíl neobdrží. Jak uvedla svědkyně titul příjmení, notářské poplatky hradí ten, kdo dědí nemovitost. Celá situace i ohledně placení poplatků i dalších výdajů nepřímo podporuje tvrzení žalobkyň, že se na všech jak poplatcích, tak dalších výdajích podílí společně právě proto, že výtěžek z prodeje domu, měl být rozdělen podle ústní dohody i na další dědičky. Soud neměl pochyb o tom, jaká byla vůle jednajících v rámci dědického řízení, byť tato nebyla jasně projevena v dědickém rozhodnutí, ale byla projevena ústní formou (která je postačující dle § 559, § 560 a § 564 o. z.) Dohodu dědiců soud považuje za dostatečně určitou a srozumitelnou, čímž nejde o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. Nelze odhlédnout ani od základních ustanovení, která zakotvují základní zásady práva soukromého, a to, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny viz. § 3, odst. 2, d) či § 4 odst. 1 o. z., dle kterého se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku očekávat. Rovněž dle § 574 o. z. je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné něž jako neplatné. Účastníci řízení tedy uzavřeli mezi sebou závazek (dohodu), dle kterého žalovaný prodá„ zděděné“ nemovité věci s tím, že výtěžek bude mezi dědice rovným dílem rozdělen. Dle názoru soudu došlo k uzavření smlouvy ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., dle kterého mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Dohoda byla uzavřena dne datum a je z ní patrný jasný závazek - žalovaného nemovitosti prodat a o výtěžek se s dědici rozdělit, čímž vznikla i práva dědiček na svůj dědický díl z prodeje nemovitosti. O výši podílů, které korespondovaly s dědickým řízením, nebylo pochyb.

5. Pokud se týče samotného prodeje nemovitosti, soud z kupní smlouvy uzavřené dne datum zjistil, že jí prodal žalovaný jméno příjmení a zprostředkovatelem tohoto prodeje byla právnická osoba – anonymizována tři slova. Kupní cena byla dohovořena na cenu částka. Jak slyšená svědkyně paní jméno příjmení uvedla, její syn zpracovával pro notářskou kancelář stanovení obvyklé ceny nemovitosti. Ohledně jejího prodeje byla tato kancelář oslovena žalovaným a svědkyně následně doložila fakturou číslo ze dne datum, že zprostředkovatelská odměna činila částka (informativně soud uvádí, že zprávou ze dne datum realitní kancelář název stanovila obvyklou cenu nemovitostí na částka). Svědkyně také doložila zprostředkovatelkou smlouvu ze dne datum uzavřenou s celé jméno žalovaného o tom, že se celé jméno žalovaného stane vlastníkem předmětných nemovitostí a zároveň se realitní kancelář zavázala k tomu, že obstará příležitost uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí (výše kupní ceny může být snížena na základě dohody smluvních stran).

6. Protože zde soud vychází z té skutečnosti, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, dle které byl žalovaný pověřen k prodeji zděděné nemovitosti s tím, že výtěžek z prodeje následně bude rozdělen mezi dědice a tuto dohodu nesplnil, pak na jeho straně došlo k porušení dohodnutého závazku a získal tak majetkový prospěch, který mu dle dohody nenáleží. Z utržené kupní ceny částka byla odečtena částka připadající na zprostředkovatelskou odměnu, což je částka a zůstává tedy částka částka. Na každé z pozůstalých dětí tedy připadá částka děleno 4 rovná se částka. Tato částka náleží jak žalovanému, tak paní příjmení, paní celé jméno žalobkyně a zároveň i jméno celé jméno žalovaného, který se předmětného dědického řízení nedožil a jeho právními nástupci jsou první, druhá a čtvrtá žalobkyně. Těmto náleží každé po částka. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovaly plně své podíly, aniž by zohlednily zprostředkovatelskou odměnu, pak ve zbytku byl žalobní návrh zamítnut, a to u prvé, druhé a čtvrté žalobkyně o částka a u třetí žalobkyně o částka. Pokud se týče příslušenství k žalované částce, úroky z prodlení byly žalobci přiznány podle § 1970 o. z. Dle tohoto ustanovení po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, přičemž neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je nař. vlády č. 351/2013. Soud při určení výše úroků z prodlení postupoval dle § 2 tohoto nařízení, podle kterého výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalovaný byl v prodlení se zaplacením dlužné částky od data uvedeného ve výroku tohoto rozhodnutí, soud mu dle odůvodnění shora uložil i zaplacení těchto úroků z prodlení (11,75%). Úrok byl přiznán dle výzvy k úhradě dlužné částky ze dne datum, kterou obdržel žalovaný datum se lhůtou plnění do sedmi dnů ode dne doručení výzvy. Vzhledem k tomu, že předžalobní výzvu obdržel žalovaný dne datum, sedm dnů plnění uplynulo dnem datum a v prodlení se tedy ocitl žalovaný od datum Lhůta k zaplacení dlužné částky byla stanovena 3 dny od právní moci rozsudku, dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. Pokud se týče náhrady nákladů řízení, uvažováno dle převážné míry úspěchu ve věci, byly by to žalobkyně, které by měly nárok na poměrnou odměnu dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Právní zástupce žalobkyň požadovala celkově náklady soudního řízení ve výši částka. Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce požadoval na nákladech řízení celkem částka. Soud, jak předestřel oběma stranám sporu, postupoval však dle § 150 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. Při posuzování těchto důvodů soud vycházel z okolností tohoto případu a žalobkyním náklady řízení nepřiznal, právo na náhradu nákladů řízení žalobkyním tedy soud odepřel. Je to z toho důvodu, že žalobkyně společně se žalovaným uzavřely v průběhu projednání dědictví před kanceláří notářky dohodu, dle které souhlasily s tím, aby nemovitosti zdědil žalovaný. Žalobkyně, ačkoliv mohly vložit svoji tvrzenou dohodu se žalovaným i do dědické dohody o pozůstalosti po zemřelém jméno příjmení, která mohla být schválena soudní komisařkou, tak neučinily. Dědické řízení mohlo skončit jak touto dohodou, tak i způsobem zdědění zákonných podílů a v podstatě to byly i žalobkyně, které zapříčinily situaci, která vyústila až v soudní řízení. Důkazně se opírají jedna o druhou ve svých výpovědích, aniž by uzavřely smlouvu písemnou, což samozřejmě bylo možné i po uzavření dohody o pozůstalosti před titul příjmení a v podstatě dnes žalují na základě ústní dohody se žalovaným, která je staví v jistém slova smyslu do důkazní nouze. Výsledek tohoto řízení je otázkou posouzení jednotlivých provedených důkazů i ve vzájemné souvislosti, přičemž se závěrem soudu prvého stupně se soudy jiných instancí nemusí ztotožnit. Žalobkyně nebyly dostatečně obezřetné a jejich tvrzení ohledně průběhu dědického řízení, že vlastně žalobkyně nevěděly, co podepisují, že byly v časové tísni nebo že žalobkyně popíraly, že by se vzdaly nějakého podílu či prodeje, pak tento postoj žalobkyň považuje soud za laciné zlehčování průběhu dědického řízení, neboť všechny žalobkyně včetně žalovaného, jsou plnohodnotně svéprávné a těžko lze uvěřit tomu, že by průběh dědického řízení nepochopily. Žalovaný jen využil této důkazní situace a to, k čemu se zavázal, si rozmyslel. Na okolnostech tohoto případu se podíleli všichni účastníci stejným dílem, a proto soud považuje za přinejmenším spravedlivé, aby si každá ze stran nesla náklady řízení ze svého.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.