OSLI 13 C 263/2024-79

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený 26. 4. 1987 trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 11 896,35 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení úroku 8,05 % ročně z částky 10 298,35 Kč ode dne 14. 5. 2024 do zaplacení, smluvního úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 10 298,35 Kč ode dne 14. 5. 2024, kapitalizovaného úroku ve výši 1 252,74 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 867,37 Kč, se zamítá.

II. Řízení se částečně zastavuje co do jistiny 11 896,35 Kč, a co do 0,65 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně zahájila řízení původně o dlužnou úvěrovou jistinu 10 298,35 Kč s tím, že žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. Anonymizováno uzavřené dne 28. 12. 2020 jej poskytla 30. 12. 2020 ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se jej zavázal splatit společně s úrokem z úvěru ve výši 14,9 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 553 Kč počínaje 14. 1. 2021, poslední splátka ve zbývající výši 493,42 Kč měla být uhrazena 14. 12. 2024. Pro prodlení však úvěr prohlásila žalobkyně ke dni 14. 7. 2023 za splatný. Nárokovala tak kromě úvěrové jistiny ještě poplatky ve výši 1 598 Kč (a celkem tak jistina předmětu sporu činila 11 896,35) s tím, že se jedná o 2x 49 Kč měsíčního poplatku v únoru a březnu 2023 za pojištění úvěru, dále pak o 3x 500 Kč za zaslané výzvy k úhradě ve dnech 6. 3., 29. 3. a 2. 5. 2023.

2. Rovněž se domáhala dlužného smluvního úroku 1 252,74 Kč za období do 13. 5. 2024 s odkazem na výpisy s tím, že jde o průběžně účtované úroky, z nichž žalovaný uhradil úroky do 14. 1. 2023. Za období od 14. 5. 2024 nárokovala smluvní úrok ve snížené výši 8,05 % ročně z úvěrové jistiny 10 298,35 Kč až do zaplacení. Posledním nárokem pak byl kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení, původně ve výši 868,02 Kč, ze kterého žalobkyně vzala 0,65 Kč později zpět, ode dne po zesplatnění, tj. 15. 7. 2023 do 13. 5. 2024 a od následujícího dne do zaplacení ve výši 8,05 % z úvěrové jistiny.

3. K výzvě soudu ohledně tvrzení a důkazů ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, že prověřovala jeho údaje z běžného účtu. Žalovaný tvrdil, že je zaměstnán s čistým příjmem 40 tis. Kč měsíčně, a pravidelné měsíční výdaje má včetně splátek úvěrů ve výši 7,7 tis. Kč měsíčně. Z historie jeho účtu si žalobkyně ověřila příjem žalovaného 31 079 Kč, a dále zjistila výdaje včetně bydlení a nákladů splátek ve výši 32 551,60 Kč. Proto jak doplnila, měla dospět k tomu, že má ještě platební kapacitu.

4. Podáním doručeným soudu datum pak vzala žalobu částečně zpět, a tvrdila, že datum žalovaný uhradil 11 897 Kč, a tedy celou jistinu nárokovanou v řízení ve výši 11 896,35 Kč, na kterou platbu započetla, a dále pak co do zbývajících 0,65 Kč na kapitalizovaný smluvní úrok. Žádný doklad k tvrzené platbě nepřipojila a k nařízenému jednání se nedostavila. Setrvala nadále na smluvních úrocích z úvěrové smlouvy a na úrocích z prodlení v návaznosti na obsah smlouvy a zesplatnění.

5. V rozsahu zpětvzetí tak soud výrokem II. řízení částečně podle § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zastavil, neboť k němu došlo před zahájením jednání, kdy je žalobkyně oprávněna se žalobou nakládat bez ohledu na stanovisko žalovaného.

6. Vzhledem k doplněným tvrzením ohledně úvěruschopnosti žalovaného, kdy sama žalobkyně měla zjistit, že pravidelné výdaje žalovaného jsou vyšší než skutečně zjištěný příjem, a učiněnému zpětvzetí, co do celé žalované jistiny pak nebylo k čemu provádět dokazování. Vzhledem k nepřítomnosti žalobkyně u jednání nebylo možné s ní řešit, kde a proč viděla platební kapacitu, když zjistila vyšší výdaje dle svého tvrzení z obratu na účtu žalovaného než jeho skutečný příjem. Příjem měl žalovaný sdělovat 40 000 Kč, žalobkyně zjistila jeho výdaje ve výši 32 551,60 Kč a tvrzená platební kapacita 7 448,40 Kč žalobkyní, je rozdílem mezi jí zjištěnými výdaji a toliko tvrzeným příjmem žalovaného, kterého však podle jejího ověření nedosahoval. Sama zjistila z obratové historie, že jeho skutečný příjem je 31 079 Kč, a tedy není možné učinit jiný závěr, než že další platební kapacitou žalovaný podle výsledku ověření nedisponoval, a musely být více než zřejmé zcela důvodné pochybnosti o tom, z čeho a jak bude úvěr splácet.

7. Právně měla být uzavřena mezi účastníky smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak poté i důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.

8. Z toho plyne, že žalobkyni nebylo možné přiznat žádné smluvní nároky, konkrétně úroky, které měly být sjednány, a zůstaly předmětem řízení. Co se týká úroků z prodlení, pak by muselo nastat prodlení žalovaného, ovšem opět nikoliv dle ujednání ve smlouvě, která jako neplatná nemůže zavazovat a výše citované ustanovení řeší speciální splatnost pro vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení.

9. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.

10. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Žalobkyně primárně vycházela i v žalobě z existence smlouvy, a podle v ní ujednaného obsahu a lhůty pro vrácení i uplatnila nároky. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

11. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

12. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

13. Ve zde souzeném případě žalovaný neplatil, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Podle žalobkyně mělo být uhrazeno v průběhu tohoto řízení, a to nejen jistina, ale i další nároky, což ale nijak nedoložila, a v řízení nebylo prokázáno. Pokud zaplaceno bylo, pak se strany v danou dobu shodly na době, anebo to možnosti žalovaného umožnily, tj. k žádnému prodlení ve vydání tohoto speciálního bezdůvodného obohacení nedošlo (kdyby zaplaceno nebylo, mohla by být ukládána splatnost teprve do budoucna, a v daném případě po zpětvzetí ne v tomto řízení). Ani úroky z prodlení tak nejsou důvodné, a žaloba ohledně obou úroků, v celém rozsahu po zpětvzetí, byla zamítnuta.

14. Z hlediska nákladů v řízení nebyla žalobkyně úspěšná co do smluvních nároků, či od smlouvy odvinutých nároků z titulu prodlení, na kterých setrvala, ani částečně. Pokud jde o učiněné zpětvzetí, které provedla, nedoložila, že jde o zpětvzetí pro tvrzené chování žalovaného. Ani v tomto rozsahu tak nelze na zpět branou částku pohlížet jako na její úspěch, soud může vycházet z toho, co je v řízení nejen tvrzeno, ale i prokázáno, tvrzení samotná nestačí. V řízení by tak ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. byl ve stavu k vyhlášení rozsudku ve věci žalovaný. Tomu ale žádné náklady nevznikly, nebyly tedy nikomu ani přiznány.

Proti tomuto rozhodnutí se lze podat do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci. Odvolání je třeba podat datovou schránkou, řádně podepsané elektronicky nebo písemně.