OSLI 13 C 358/2024-48

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyní: a) Jméno žalobkyně A, narozená Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobkyně B, narozená Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B ⟪LB:lb_003⟫ obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o určení, že žalobkyně jsou dědičkami z titulu závěti

I. Určuje se, že Jméno žalobkyně A, narozená Datum narození žalobkyně A, narozená Datum narození žalobkyně B, jsou stejným dílem dědičkami ze závěti sepsané dne datum po zůstaviteli jméno FO, narozeném datum a zemřelém datum.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním náklady tohoto řízení ve výši 20 819 Kč, každé rovným dílem a tedy ve výši 10 409,50 Kč, ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalobkyň.

1. Žalobkyně zahájily řízení, ve kterém se po odkázání z dědického řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka domáhaly, aby soud určil, že jsou dědičkami ze závěti po jméno FO, zemřelém datum. Uvedly, že vlastnoručně sepsanou závětí ze dne datum povolal obě žalobkyně rovným dílem k dědění. Jinak by ve třetí dědické skupině ze zákona dědila i žalovaná a další neteře a synovci. Kromě žalované všichni další uznali závěť za pravou i platnou a jejich účast v dědickém řízení byla ukončena. Žalobkyně závěť rovněž uznaly za pravou i platnou, žalovaná ale její platnost odmítla s tím, že rozumové schopnosti zůstavitele mu neumožňovaly takto pořídit pro případ smrti. V důsledku podvýživy byl zmatený a unavený. Toto žalobkyně odmítají, slabost zůstavitele byla toliko fyzická, rozumově byl zcela v pořádku až do května Anonymizováno, kdy měl úraz. Vzhledem k tomu, že se tak střetlo zákonné dědické právo žalované s právem závětních dědiček, a toto pochází z listiny soukromé, byly žalobkyně odkázány k podání žaloby ve lhůtě dvou měsíců.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, ohradila se proti tvrzením, že se se zemřelým strýcem nestýkala, neboť s ním byla v kontaktu, navštěvovala ho, i se o něho starala, resp. nabízela mu pomoc. Ví proto, že chátral, sám se zmiňoval už v roce Anonymizováno, že to nezvládá, nechtěl ale pomoc přijmout, a to ani zajištění obědů, nebo s prádlem či úklidem. Kdyby byl v dobrém zdravotním stavu, dovozovala, že by sepsal řádnou závěť, nebo zašel za notářem, samotný papírek svědčí o jeho špatných kognitivních schopnostech.

3. Soud provedl důkazy navržené žalobkyněmi, které primárně nesly v řízení nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní. Z dědického usnesení č. j. spisová značka vyplývá, že žalobkyně tak, jak tvrdí, byly odkázány na podání žaloby, aby prokázaly své dědické právo ze závěti. Usnesení nabylo právní moci datum, a z jeho obsahu se podává, že ostatním zákonným dědicům, kteří závěť nenapadli, byla samostatným usnesením již účast v pozůstalostním řízení ukončena.

4. Tomuto postupu předcházela jednak písemně vznesená námitka žalované, kterou doručila notáři datum, a kterou soud také přečetl k důkazu, a kde uplatnila shodnou argumentaci jako v soudním řízení, jakož i jednání v dědické věci, kde soud provedl důkaz protokolem z datum. Z něho se podává, že zatímco žalobkyně uznaly závěť jako pravou i platnou, žalovaná nenapadla její pravost, ale platnost ano. Z protokolu notáře z datum bylo dále zjištěno, že do úschovy byl přijat originál závěti, jejíž kopie byla předložena v tomto řízení. Závěť byla předložena žalobkyní a) s tím, že byla nalezena v osobních věcech zůstavitele. Ze samotné závěti soud pak zjistil, že byla sepsána vlastní rukou s datem datum a povolává k dědictví rovným dílem obě žalobkyně. Je sepsána úhledným rukopisem, nadepsána jako závěť, kdy samotné vyhotovení nebudí žádné pochybnosti ani o slabosti fyzické, nejistém písmu, třesu atp., ani o duševní nezpůsobilosti, jako např. zmatený či nenavazující text.

5. V prvé řadě tak soud z výše uvedeného dovodil, že jde o situaci, kdy vznikl v pozůstalostním řízení spor o dědické právo, na dědictví uplatňuje právo více osob, konkrétně po ukončení účasti všech ostatních dědiců ze zákona všechny účastnice tohoto řízení, a jejich práva si odporují. Proto odkázal dědický soud ty z dědiček, jejichž právní důvod je slabší, aby své právo uplatnily žalobou podle § 1672 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)

6. Závěť je podle § 1494 o. z. odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Podle odst. 2 je ji třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl. Jedná se vedle dědické smlouvy či dovětku podle § 1491 o. z. o jedno z možných pořízení pro případ smrti, kterým nelze krátit jen tzv. nepominutelné dědice, tj. podle § 1643 odst. 1 o. z. toliko děti zůstavitele, případně jejich potomci. Závěť lze pořídit i beze svědků, podle § 1533 o. z. v písemné formě, pokud je vlastnoručně celá sepsána a podepsána.

7. Žalobkyně podaly žalobu ve lhůtě jim notářem stanovené, jedná se spor o dědické právo, který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ten tak nebylo třeba v řízení řešit. Současně z procesního hlediska byla splněna i ta podmínka, že se řízení účastní všichni v úvahu připadající dědici, resp. že kromě žalované zde nejsou již žádní jiní zákonní dědicové, na které by měl rozsudek vliv, když jde o tzv. nerozlučné společenství dle § 91 odst. 2 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kde pokud žalobce některého opomene, nemůže být jeho žalobě již jen z tohoto důvodu vyhověno.

8. Argumentace žalované směřovala právně k § 581 o. z., podle kterého není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Proto se soud zabýval stavem zůstavitele v době pořízení závěti, který žalovaná zpochybňovala. Omezen ve způsobilosti soudním rozhodnutím zůstavitel nebyl, a toto ani nebylo tvrzeno. Námitky směřovaly k tomu, že nebyl schopen právně jednat, že mu to zdravotní stav v rozhodné době již neumožňoval, neboť si neuvědomoval, co činí.

9. K tomu soud vyžádal zprávu od ošetřující lékařky tituly před jménem jméno FO, ze které zjistil, že se zůstavitel neléčil s žádnými duševními problémy, nebyl nikdy odeslán ke specialistovi. V osobním kontaktu byl s lékařkou naposledy v roce Anonymizováno, kdy žádné známky demence nebyly zaznamenány, poté nebyl osobní kontakt vhodný kvůli covidu. Zůstavitel si své záležitosti sám hlídal, žádal o předpis léků, naposledy ještě v srpnu 2022 šlo o léky na tlak. Měl prchlivou povahu, s čímž souvisely výkyvy tlaku a pulzu. Podle záznamů lékařky byl aktivní, chodil na procházky s holí, tlak si také sám hlídal. O vztazích s rodinou a osobních záležitostech se nesvěřoval. K psychickému stavu se váže až propouštěcí zpráva z nemocnice po pádu z datum, kdy byla zjištěna až demence a omezení soběstačnosti vzhledem k celkovému stavu.

10. Vyslechnuti byli dále dva svědci, bývalý kolega z práce a známý zůstavitele jméno FO, a synovec jméno FO. Oba popsali zůstavitele jako velmi vitálního, soběstačného a zajímajících se o vše okolo, se svými názory, čilého, který si vše obstarával sám, pravidelně nakupoval, a chodil venku na dlouhé procházky, a to až do úrazu hlavy, který se zůstaviteli stal až v roce, kdy zemřel. Svědek jméno FO nemá k účastníkům ani věci žádný vztah, jde i o osobu zcela mimo rodinu. Zůstavitele znal velice dobře, pracovali spolu denně 29 let a i poté se pravidelně potkávali. Byl si jistý tím, že zůstavitel věděl velice dobře, co dělá, nebyl nijak mimo, komentoval stále i politiku, zajímal se o všechno dění okolo, a i fyzicky o sebe pečoval, a udržoval se právě až do onoho úrazu. Svědek ho potkával na procházkách, nechtěl ale svézt, vysvětloval, že chodí dlouhé trasy v řádech několika kilometrů, používal hole, a vypadal v podstatě stále stejně. Až do úrazu, kdy přestal chodit ven, byl v kondici, a byl to stále stejný muž, svědek uvedl, že ho znal velmi dobře a nepochybně by si všiml při společných hovorech, kdyby se nějak změnil nebo se s ním něco dělo. Oba chodili nakupovat v sobotu ráno, kontakt s ním měl pravidelný.

11. Stejně vše popisoval i druhý svědek, jehož strýcem zůstavitel byl, stejně jako jsou žalobkyně jeho tety, a se všemi se vídal v rámci rodiny, pouze žalovanou nijak nezná. Podobně jako svědek jméno FO i lékařka hovořil o povaze zůstavitele, který chtěl do všeho mluvit, a aby věci byly podle něho. I on o něm hovořil do posledního roku a do úrazu jako o „stále stejném muži“, který nebyl nijak dezorientovaný, zmatený či by si snad neuvědomoval, co činí. Naopak, podle obou svědků byl v nadstandardně dobré kondici, staral se sám o své věci, odmítal pomoc, byť žil sám. Oba svědci vypovídali věcně, spontánně, jejich výpověď nenesla znaky žádné připravenosti či naučenosti, a jejich výpověď je i v souladu s poznatky a záznamy lékařky. Lze uzavřít, že bylo prokázáno, že zůstavitel v roce Anonymizováno, kdy pořídil závěť, netrpěl žádným duševním onemocněním ani psychickými problémy, které by mu znemožňovaly obstarávat si své vlastní věci, rozhodovat se, co chce, a podle toho také konat. Nic nenasvědčuje tomu, že by nebyl schopen právně jednat. Naopak, ještě v srpnu Anonymizováno si sám řešil léky na tlak, sledoval svůj zdravotní stav, což svědčí o uvědomělém racionálním chování, kdy si musel být schopen nejen toto vykomunikovat (aniž by lékařka zaznamenala jakýkoliv problém), ale recept si i vyzvednout, a to ještě půl roku poté, co byla sepsána závěť.

12. Žalobkyně tak prokázaly výše uvedenými důkazy, které jimi byly navrženy, že zůstavitele z pořízení závěti nic nevylučovalo, že jeho právní jednání nelze považovat za neplatné. Sama žalovaná pak netvrdila kromě duševního omezení a fyzické slabosti žádnou konkrétní skutečnost, která by při prokázání mohla vést k opačnému závěru. Rovněž v tomto směru nenavrhovala žádné důkazy. Pořizovat závěť u notáře není nezbytné, a koresponduje to i s povahou zůstavitele, který si věci rád dělal sám a po svém. Jakkoliv jeho rozhodnutí nemusí být pro žalovanou zcela pochopitelné, rozhodl se povolat jen žalobkyně jako dědičky, a jelikož nemá nepominutelné dědice, mohl se svým majetkem disponovat dle volného uvážení v plném rozsahu. Nemusel nutně myslet na všechny, a toto ani nijak nikomu zdůvodňovat. Jen z toho, že některé neteře a synovce v závěti neuvedl, nelze činit závěr o nezpůsobilosti či snížených kognitivních funcích. Není ani zcela bez významu, že jeho rozhodnutí nijak nezpochybňovali další neteře a synovci, kterým by jinak také svědčil zákonný důvod k dědění. Nikdo další nezpochybňoval závěť co do pravosti, ale ani co do platnosti, ani zdravotní způsobilost zůstavitele.

13. Soud proto žalobě vyhověl, a určil v souladu se sepsanou závětí, že dědičkami po zůstaviteli z jím sepsané závěti, jsou ve stejném rozsahu žalobkyně, tak jak pan jméno FO uvedl. Provedené důkazy k tomu byly dostačující, další osoby již soud nadbytečně tedy nevyslýchal, když šlo již o osoby více spřízněné, a tedy se sníženou důkazní silou.

14. Žalobkyně jako v řízení úspěšné mají právo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení. Kromě soudního poplatku 2x 2 000 Kč byly zastupovány společně advokátem, který věc převzal, sepsal žalobu a účastnil se jednání, které jediné proběhlo již za účinnosti vyhlášky č. 177/1996 Sb. v současném znění, účinném od 1. 1. 2025, Dřívější úkony byly činěny za znění účinného do 31. 12. 2024, z něhož je z nich tak třeba vycházet.

15. Učiněné úkony jsou uvedeny v § 11 vyhlášky, odst. 1 písm. a – převzetí věci, písm. d - písemné podání a písm. g – jednání za každé dvě započaté hodiny, a za tarifní hodnotu, ze které se podle § 8 a § 7 stanoví hodnota úkonu, je třeba u určovací žaloby považovat v případě prvních dvou úkonů podle § 9 odst. 3 vyhlášky částku 35 000 Kč a letos pak částku 65 000 Kč. Úkon tak činil do konce loňského roku na odměně částku 2 500 Kč, v letošním roce pak 3 700 Kč.

16. Podle § 12 odst. 4 vyhlášky jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Současně v tomto směru ale jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud korigovaly uplatnění této kumulace, pokud nejde o odměnu přiměřenou a tedy spravedlivou s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

17. Postup soudu při aplikaci vyhlášky včetně ustanovení § 12 odst. 4, nesmí být formální, Nejvyšší soud uvedl, že by nebylo korektní, aby výše odměny byla mechanicky advokátovi přiznána podle § 9 ve spojení s § 12 odst. 4 a závisela tak na počtu účastníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování.

18. Ústavní soud dovodil, viz body 11 – 12 odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 529/2016, že obecně nelze neaplikovat ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky, ale připustil, že lze akceptovat, aby za jeden společný úkon, kde bylo konáno za více osob bez zvýšení nároků na práci a individuální osoby, byla přiznána odměna jen za jeden úkon v plné výši. V bodu 19. nálezu sám poukázal na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, kde kasační soud vyžádal i vyjádření stěžovatelů, za které ovšem následně přiznal odměnu, jako by na jejich straně řízení figurovala jediná osoba. Takový postup pak shledal logickým a akceptovatelným vzhledem k tomu, že za stěžovatele bylo podáváno společné vyjádření ke kasačním námitkám jiného účastníka řízení, aniž by pojmově hrály jakoukoli roli jejich individuální případy. Na toto pak navázal i Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, vyslovil závěr, že aplikace § 12 odst. 4 právě nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost.

19. V tomto směru tak vzal soud v potaz, že sice byly formálně zastupovány dvě žalobkyně, nicméně u obou se jednalo o naprosto stejnou situaci, obě napadaly stejnou závěť, ve které byly shodně uvedeny rovným dílem jako dědičky. Naprosto nijak se neměnil počtem žalobkyň rozsah a obsah podání, odůvodnění, ani argumentace v řízení. Vůči žalované vystupovaly obě žalobkyně jako de facto jedna jediná žalující strana, a naprosto stejnou práci, kterou by prováděl advokát pro jednu z nich, prováděl toliko jménem jich obou. Skutkově i právně byla situace zcela shodná, nelišila se, a to naprosto nijak ani u jedné ze žalobkyň, a to od převzetí věci, kdy i plnou moc udělily obě současně datum, podána byla společně žaloba, na jejímž obsahu pluralita rovněž nic nezměnila. Advokát dostal stejné informace, a s nimi i pracoval, jednání probíhalo zcela shodně o obou žalobkyních, jako kdyby byla žalobkyně jediná.

20. Za těchto okolností by bylo skutečně nekorektní, když se z hlediska podání, pracnosti a časové náročnosti nijak neprojevilo, že jsou zastupovány dvě žalobkyně, aby byly u každé z nich mechanickou aplikací ustanovení vypočteny samostatně úkony za každou z nich, stejně jako v případě, kdy obsahově za každého ze žalovaných musí být popsán jeho nárok, jeho částečně jiný skutkový průběh či jiné stanovisko a takto pak rozšířeně i dokazováno, protože se byť částečně ale liší.

21. Soud proto přiznal na odměně advokáta odměnu ve výši, jaká by příslušela jediné osobě, když současně vzal v potaz i to, že čtvrtý úkon za započaté další dvě hodiny, je přiznávám za pouhých 6 minut, o které jednání přesáhlo první dvě hodiny. Tato doba byla navíc čerpána zčásti před jednáním ve věci samé, než účastnice vstoupily na vyzvání do jednací síně, předložily doklady totožnosti, a správně se usadily, vyřešily se chybějící židle a soud je obeznámil s principem nahrávání.

22. Jestliže tak první dva úkony činí 2x 2 500 Kč a další dva pak 2x 3 700 Kč, a náhrada hotových výdajů k nim příslušející 2x 300 Kč a 2x 450 Kč jako paušální částka náhrady podle § 13 odst. 4 vyhlášky v době učinění úkonu, činí odměna advokáta celkem 13 900 Kč. Advokát jako plátce DPH má podle § 137 odst.3 o. s. ř. nárok i na náhradu této daně, tj. 21 % činících dalších 2 919 Kč. Celkovou částku na advokátním zastoupení 16 819 Kč pak přiznal soud z poloviny každé ze žalobkyň, kdy celkové náklady každí z nich po připočtení soudního poplatku činí 10 409,50 Kč a splatné jsou k rukám zastupujícího advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř.. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako základní zákonná pro peněžité plnění.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci. Odvolání je třeba podat datovou schránkou, nebo řádně podepsané elektronicky, případně ve dvojím vyhotovení písemně.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.