OSLI 92 C 9/2025-52

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Ivanou Štěpánovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 21 137 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 760 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 848,03 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 760 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

II. V části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 13 377 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 953,30 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 116,43 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 752,14 Kč od 28.9.2023 do zaplacení a úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 11 512,14 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 3.9.2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 137 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 801,33 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 21 116,43 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 512,14 Kč od 28.9.2023 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 11 512,14 Kč od 28.9.2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne datum s žalovanou smlouvu o půjčce č. hodnota, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaná měla půjčku vrátit spolu s částkou 13 377 Kč, která představovala úroky ve výši 2 043 Kč, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 041 Kč a náklady za hotovostní inkaso ve výši 8 293 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 490 Kč. Poslední splátka měla být uhrazena dne 13.1.2014. Žalovaná však půjčku řádně nesplácela, celkem uhradila pouze částku 8 240 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Po postoupení pohledávky žalovaná již neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Protože se oba účastníci k nařízenému jednání nedostavili, přičemž žalobkyně svoji neúčast omluvila a žalovaná nikoli, soud postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

3. Ze smlouvy o půjčce č. hodnota bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne datum uzavřela s žalovanou smlouvu, na základě které žalované poskytla při podpisu smlouvy v hotovosti finanční částku ve výši 16 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s částkou 13 377 Kč, která představovala úroky ve výši 2 043 Kč, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 041 Kč a náklady za hotovostní inkaso ve výši 8 293 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 490 Kč.

4. Ze zákaznické karty, vyplněné dne 19.11.2012, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalované z informací získaných od žalované, a to že žalovaná pracuje jako Anonymizováno s příjmem 13 000 Kč, její výdaje na nájem jsou 1 000 Kč, na telefon 400 Kč a na domácnost 2 000 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 včetně přílohy č. hodnota bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a právnická osoba byla uzavřena smlouva, na základě které byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum bylo zjištěno, že právní předchůdkyně oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem, který byl žalované odeslán dne 27.10.2023, přičemž datum odeslání vyplývá z podací lístku.

7. Z výzvy k plnění ze dne 30.7.2024, ve spojení s podacím lístkem, bylo zjištěno, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dlužné částky ve výši 53 806,52 Kč.

8. Z provedených důkazů tak má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva, na základě které byla žalované vyplacena částka 16 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s příslušenstvím vrátit, fakticky však žalobkyni zaplatila pouze částku 8 240 Kč.

9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

10. Žalobkyně je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení, přičemž pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, uzavřené dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).

11. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, podle které smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu, zároveň však na právní vztah účastníků dopadá úprava zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24.2.2013 (dále jen „z.s.ú.“), neboť žalovaná při uzavírání smlouvy měla postavení spotřebitele.

12. Podle § 9 odst. 1 z.s.ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

13. Na základě výše uvedeného zákonného ustanovení žalobkyni tížilo důkazní břemeno v tom smyslu, že důkladně posoudila úvěruschopnost žalované (resp. že tak učinila její právní předchůdkyně). Žalobkyně se k jednání soudu nedostavila, soud ji proto nemohl vyzvat dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnila žalobu ohledně toho, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a zejména aby označila důkazy k prokázání těchto tvrzení, neboť takové důkazy dosud nebyly soudu předloženy. V zákaznické kartě jsou sice zaškrtnuta políčka, že žalovaná předložila nájemní smlouvu, SIPO, výplatní pásky a pracovní smlouvu, tyto listiny však žalobkyně soudu nepředložila a ani je k důkazu neoznačila. Soud proto vycházel z důkazů, které byly ke dni jednání součástí spisu. Z provedených důkazů soud musí konstatovat, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) se při uzavírání smlouvy zcela spokojila s pouhým tvrzením žalované, aniž by tato tvrzení jakkoli prověřila. Bylo přitom opakovaně judikováno, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, tedy věřitel musí aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka, nikoli se spokojit pouze s ničím nedoloženými prohlášeními (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 1.4.2015 č.j. 1 As 30/2015-39). V opačném případě věřitel nejedná s odbornou péčí, neboť předpokladem odborné péče je ověření údajů, které dlužník věřiteli poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.2.2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). Soud tak uzavírá, že žalobkyně neposuzovala poměry žalované tak, jak vyžadují zmíněná ustanovení z.s.ú., když zcela rezignovala na prověření možných příjmů a výdajů žalované.

14. Ačkoli úprava § 9 z.s.ú. v době uzavření smlouvy ještě neobsahovala ustanovení o tom, že v případě porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je smlouva ex lege neplatná, zmíněná úprava již v té době jednoznačně požadovala, aby se poskytovatel úvěru zabýval úvěruschopností spotřebitele a při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí. Povinnost věřitele řádně posuzovat úvěruschopnost spotřebitele má svůj původ v čl. 8 směrnice č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, přičemž tento článek má být dle Soudního dvora Evropské unie (viz rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13) vykládán tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady). Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. V posuzovaném případě se tak nestalo, žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované, neboť zcela lehkovážně převzala informace získané od žalované, aniž by si jejich pravdivost jakkoli prověřila. Žalovaná nad to sama tvrdila minimální příjem a k tomu jí tvrzené výdaje byly zcela zjevně podhodnocené, již tyto částky musely vzbuzovat pochybnost o tom, že informace od žalované jsou pravdivé. Právní předchůdkyně žalobkyně přesto půjčku žalované poskytla, přičemž žalovanou zavázala nejen k vrácení jistiny, ale též k zaplacení příslušenství v celkové výši blížící se výši jistiny.

15. Soud je přitom v řízení, jehož předmětem je plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, povinen zabývat se tím, zda poskytovatel úvěru s potřenou obezřetností posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Soud na tomto místě odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019, ve kterém bylo judikováno, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Soud s odůvodněním výše uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na plnění svých zákonných povinností a soud na základě toho hodnotí uzavřenou smlouvu jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013.

17. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 téhož zákona bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

18. Pakliže smlouva o půjčce byla shledána neplatnou, žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) plnila bez právního důvodu a žalovaná je proto povinna vydat, oč se obohatila.

19. V řízení bylo prokázáno vyplacení částky 16 000 Kč a vrácení částky 8 240 Kč, co do rozdílu těchto částek, tedy co do částky 7 760 Kč, představující nesplacenou část jistiny, bylo proto žalobě vyhověno, neboť bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že tuto částku žalobkyni zaplatila, což však neučinila.

20. Nárok na úrok z prodlení nachází oporu v § 517 odst. 2 zákona č. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, podle kterého jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Tím je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013, které výši úroku z prodlení upravuje v § 1 tak, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. Úrok byl žalobkyni přiznán ode dne následujícího po uplynutí sedmidenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, v části byl kapitalizován tak, jak byl rovněž kapitalizován v žalobě.

21. Ve zbylém rozsahu byla žaloba s odkazem na výše uvedené důvody zamítnuta.

22. Lhůta k plnění byla stanovena jako obecná lhůta dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měla žalovaná větší úspěch a měla by tak právo na náhradu nákladů řízení v poměru svého úspěchu. Protože však žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.