OSLN 1 C 77/2024-129

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátkou tituly před jménem. jméno právního zástupce ⟪LB:lb_003⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_006⟫ zastoupený opatrovnicí Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení částky 56 883 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 49 147 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 49 147 Kč ve výši 15 % ročně od 28. 2. 2023 do zaplacení, částky ve výši 7 736,40 Kč, úroku ve výši 54,17 % ročně z částky 41 195,67 Kč od 28. 2. 2023 do 22. 3. 2023 ve výši 1 376,32 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 41 195,67 Kč od 23. 3. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 2. 2023 dosáhne částky 244 987 Kč, se zamítá.

II. Soud přiznává opatrovnici žalovaného tituly před jménem. jméno právního zástupce, advokátce, za zastupování žalovaného v řízení odměnu v částce 11 535 Kč.

III. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení ve výši 11 535 Kč příslušející žalovanému zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Lounech do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování soud shledal, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, ale zaměřila se toliko na jeho příjmy. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně zkoumala faktické výdaje žalovaného. Vycházela pouze z životního minima a tvrzení žalovaného o výši nájemného hodnota Kč, aniž by se zabývala ověřením tohoto údaje a rovněž tak ověřením faktických výdajů žalovaného. Pokud jde o příjmy žalovaného, vycházela z informace, že žalovaný je zaměstnancem s příjmem hodnota Kč, avšak tento příjem žádným způsobem neověřila např. mzdovými lístky, výpisem z účtu a zejména pracovní smlouvou. Předložené daňové přiznání se týká roku 2019 a příjmů žalovaného z podnikatelské činnosti. Soud proto uzavřel, že žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých, neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Na základě provedených důkazů soud shledal, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Vzhledem k zjištění, že žalovanému byla poskytnuta částka 100 000 Kč a zaplatil částku 153 317 Kč, neshledal soud na jeho straně existenci bezdůvodného obohacení a důsledně tomu žalobu zamítl.

2. Žalovanému, který je neznámého pobytu, byla ustanovena v řízení opatrovníkem advokátka tituly před jménem. jméno právního zástupce (§ 29 odst. 3 o.s.ř.). Vzniklo jí právo na odměnu podle § 140 odst. 2 o.s.ř. a přísluší jí odměna stanovená ve výši vyplývající z § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, z tarifní hodnoty 56 883 Kč, tedy v částce 3 380 Kč za každý úkon právní služby. Odměna činí 11 535 Kč a je tvořena částkou 3 380 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. b) a.t., když soud shledal, že namísto první porady s klientem opatrovnice dne datum nahlédla do spisu a jsou tak splněny všechny podmínky pro přiznání odměny za tento úkon (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2138/2011 ze dne 19. 4. 2012), dále částkou 3 380 Kč za zastupování žalovaného při jednání soudu dne datum dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., částkou 3 380 Kč za zastupování žalovaného při jednání soudu dne datum a 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Účelně vynaloženým nákladem řízení soud shledal též cestovné zástupkyně žalovaného k jednání soudu dne datum z adresa do adresa a zpět osobním automobilem typ vozidla, RZ SPZ, při kombinované spotřebě pohonných hmot 4,4 l/100 km, ceně PHM 38,70 Kč/l (ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb. o sazbách náhrad za používání silničních motorových vozidel pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2024), náhradě opotřebení v částce 5,60 Kč/km (ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb.) ve výši 295 Kč za celkem 46 km (2x23 km). V souvislosti s uskutečněnou cestou náleží opatrovnici též náhrada za čas strávený na cestě v částce 200 Kč (2x100 Kč) za dvě započaté půlhodiny dle ust. § odst. 1 písm. c), odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

3. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný a vzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř., má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soud má proto za to, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro uložení povinnosti žalobkyni hradit náklady řízení, které dle obsahu spisu sestávají z nákladů odměny opatrovnice, a současně pro uložení povinnosti náhradu nákladů řízení zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Lounech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 74 Co 18/2021 ze dne 25. 10. 2021). Žalovaný byl v řízení zastoupen opatrovníkem ustanoveným v tomto řízení soudem, kterému vzniklo právo na zaplacení odměny za zastupování žalovaného vůči státu ve výši 11 535 Kč, tak jak jsou odměna a náklady opatrovnice stanoveny v předchozím odstavci. Současně v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně splňovala předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soud proto žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů příslušející žalovanému ve prospěch České republiky – Okresního soudu v Lounech (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 21 Cdo 1997/2008 ze dne 15. 12. 2009). Žalobkyně je tak povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 11 535 Kč České republice - Okresnímu soudu v Lounech.

4. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Lounech.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí (exekuci).