OSLT 25 C 693/2013-230

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce sídlem Adresa zmocněnce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta, ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 1 800 000 Kč s přísl.

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 19. 7. 2013 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57 354 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 1 800 000 Kč s přísl. Uvedla, že od žalovaného kupní smlouvu ze dne 11.11. 1996 zakoupila nemovitost- dům č.p. Anonymizováno a pozemek p.č. Anonymizováno/Anonymizováno, vše zapsáno na LV č. hodnota v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště adresa, pro k.ú. a obec adresa (dále jen předmětná nemovitost) a to za kupní cenu 1 800 000 Kč. Žalovaný při prodeji nemovitosti žalobkyni tehdy prohlásil, že je výlučným vlastníkem převáděných nemovitostí. Následně však žalobkyně zjistila, že u Okresního soudu v adresa, pod sp. zn.: spisová značka probíhá restituční spor, v rámci kterého, soud rozhodl, že restituentovi jméno FO budou vydány shora uvedené nemovitosti, a to Statutárním městem v adresa. Soud se v rámci tohoto sporu vyjádřil i ke kupním smlouvám, kterým byli shora uváděné nemovitosti postupně převáděny na kupující, tedy i na žalovanou a uvedl, že právní úkony, kterými byly tyto nemovitosti prodávány, jsou neplatné. Je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému co podle ní dostal. Na základě tohoto ustanovení tak žalobkyně požaduje i vrácení kupní ceny po žalovaném ve výši 1 800 000 Kč.

3. Následně žalobkyně po podání žaloby přípisem ze dne 14.3.2014 (č.l. 92) sdělila, že před Okresním soudem v adresa je veden spor, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a výsledek tohoto sporu bude mít vliv i na řízení v této věci a proto navrhla, aby soud řízení dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil. Zdejší soud návrhu žalobkyně vyhověl, a to usnesením ze dne 31.10.2014 pod č.j.: spisová značka, které ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v adresa pod č.j: spisová značka nabylo právní moci dne 9.10.2015. Důvodem pro přerušení řízení byla skutečnost, že u Okresního soudu v adresa je pod sp. zn.: spisová značka veden spor mezi žalobkyní a právnická osoba o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, kdy v tomto řízení byla řešena otázka platnosti kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným v roce 1996 a od toho se odvíjející otázka, zda vlastníkem předmětné nemovitosti, je žalobkyně. Spor vedený u Okresního soudu v adresa pod sp. zn.: spisová značka byl ukončen až rozsudkem ze dne 30.3.2022, č.j.: spisová značka, který nabyl právní moci dne 1.7.2022, a kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobkyně.

4. Žalobkyně i po pravomocném ukončení sporu vedeného před Okresním soudem v adresa pod sp. zn.: spisová značka, ve kterém byla úspěšná, uvedla, že i nadále trvala na projednání této žaloby. Tvrdila, že shora uvedená kupní smlouva na předmětnou nemovitost ze dne 11.11.1996 byla soudy shledána jako absolutně neplatná a žalobkyně tak požaduje z neplatné kupní smlouvy vrátit kupní cenu, kterou žalovanému uhradila ve výši 1 800 000 Kč s přísl. Sama žalobkyně pak svůj synallagmatický závazek vrátit žalovanému plnění z neplatné smlouvy splnila tím, že „na základě žádosti restituenta (rozuměno jméno FO) o provedení záznamu v katastru nemovitostí, bylo dne 31.5.2013 Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště adresa, v katastru nemovitostí záznamem vedeným pod č.j.: Z-5897/2013 vyznačeno jeho vlastnické právo“.

5. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval jej zamítnutí, neboť žaloba aktuálně odporuje zákonu i dobrým mravům. Žalovaný uvedl, že pokud žalobkyně požaduje z absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 11.11.1996 vrátit kupní cenu 1 800 000 Kč, je připraven tak učinit, ale pouze za situace, kdy mu žalobkyně vrátí zpět nemovitost, která byla předmětném této neplatné kupní smlouvy. Žalovaný vyjádřil údiv nad podanou žalobou ve stavu, kdy žalobkyně je výlučnou vlastnictví předmětné nemovitosti, která aktuálně přesahuje hodnotu cca 10 mil. Kč., a přesto po žalovaném požaduje vrátit částku 1 800 000 Kč. Žalovaný uvedl, že on sám při prodeji nemovitosti smluvní ujednání ani zákon neporušil a vrácení kupní ceny považuje za rozporné s dobrými mravy. Navíc pokud je dle žalobkyně kupní smlouva ze dne 11.11.1996 absolutně neplatná, tak to byla žalobkyně, kdo předmětnou nemovitost od 12.11.1996 do 30.6.2022 (den předcházející právní moci rozsudku Okresního soudu v adresa pod č.j.: spisová značka) neoprávněně užívala a za toto neoprávněné užívání by měla žalobkyně žalovanému uhradit nájemné v místě a čase obvyklé. Závěrem žalovaný vyjádřil své přesvědčení, že žaloba bude vzata zpět.

6. Mezi stranami bylo učiněno nesporným, že dne 11.11.1996 mezi žalobkyní a jejím manželem, jako kupujícími, a žalovaným, jako prodávajícím, byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl pozemek parc.č. 602/1 o výměře 1100 m2, jejíž součástí je stavba: adresa, rodinný dům, stojící na pozemku p.č. Anonymizováno/Anonymizováno v obci a k.ú. adresa a že kupní cena činila částku ve výši částka. Dále se sporné strany shodly na tom, že právní předchůdce žalovaného Statutární město adresa, resp. právnická osoba v adresa, nebyl oprávněn předmětnou nemovitost prodávat, neboť tato podléhala zákonu č. 87/1996 Sb. a kupní smlouvy na převod nemovitostí tak jsou absolutně neplatné. Žalobkyně dále uvedla, že v předmětné nemovitosti bydlí, živnost, která zde byla provozována, nebyla po covidovém období obnovena a žalobkyně nemá v úmyslu předmětnou nemovitost komukoliv vydávat.

7. Soud provedl listinné důkazy, z nichž pro rozhodnutí ve věci je zásadní důkaz rozsudkem Okresního soudu v adresa pod č.j.: spisová značka, který byl vydán dne 30.3.2022, účastníci sporu jej akceptovali, odvolání si nepodali, a proto nabyl právní moci dne 1.7.2022. Z uvedeného rozsudku bylo zjištěno, že byl veden spor mezi žalobkyní Jméno žalobkyně a žalovaným právnická osoba o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Okresní soud v adresa v dané věci rozsudkem pravomocně určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc.č. Anonymizováno/Anonymizováno, v k.ú. adresa, obec adresa, jejíž součástí je stavba rodinného domu č.p. 26 (výrok I.) a dále žalobkyni vůči žalovanému náhradu nákladů nepřiznal (výrok II.). V odůvodnění uvedeného rozsudku je podrobně popisována právní historie předmětné nemovitosti od roku 1990, kdy otec žalovaného právnická osoba uplatnil na předmětnou nemovitost restituční nárok po zemřelé tetě Barboře Faulhaberové u povinné osoby, kterou byl tehdy právnická osoba v adresa (a po té jeho právní nástupce Statutární město adresa). Okresní komise pro privatizaci však krátce po uplatnění restitučního nároku předmětnou nemovitost nabídla v rámci tzv. malé privatizace do dražby. Nemovitost nejprve dne 31.5.1991 vydražila jméno FO za částku 625 000 Kč a ta ji po té kupní smlouvou ze dne 1.4.1993 prodala společnosti právnická osoba. za částku 680 000 Kč, která ji kupní smlouvou ze dne 16.1.1995 prodala jméno FO za částku 1 775 196 Kč a ten ji kupní smlouvou ze dne 11.11.1996 prodal žalobkyni a jejímu manželovi za částku 1 800 000 Kč. Vydání předmětné nemovitosti se otec právnická osoba domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v adresa dne datum původní po právnická osoba v adresa a jméno FO, která se o podané žalobě dozvěděla dne 30.9.1996. Postupně otec tituly před jménem Anonymizováno jméno FO žalobu směřoval proti dalším osobám, mj. vůči jméno FO (žalovanému), který se tak o řízení dozvěděl dne datum.

8. Okresní soud v adresa v rozsudku pod č.j.: spisová značka-Anonymizováno v odůvodnění (bod 73) dále uzavírá, že právnická osoba v adresa v rozporu s ust. § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích v rámci tzv. malé privatizace předmětnou nemovitost převedl ve veřejné dražbě převedl na jméno FO. Následné kupní smlouvy, kterými byla předmětná nemovitost převáděna z jméno FO na spol. právnická osoba. a z této společnosti na jméno FO (žalovaného) a ze strany jméno FO na žalobkyni (resp. manžele jméno FO) jsou z tohoto důvodu absolutně neplatné a vlastnické právo k předmětné nemovitosti žádný z kupujících nabýt nemohl a nenabyl. Kupní smlouva, kterou manželé jméno FO uzavřeli dne datum s prodávajícím jméno FO, proto nemohla být právním titulem, na jehož podkladě by nabyli vlastnické právo k nemovitosti.

9. Z uvedeného rozsudku dále vyplývá, že Okresní soud v adresa posuzoval střet dvou práv, a to práva žalobkyně, co by dobrověrné nabyvatelky předmětné nemovitosti na ochranu majetku, a právo právnická osoba, co by původního vlastníka předmětné nemovitosti. Na základě řady okolností které jsou v uvedeném rozsudku podrobně rozváděny soud uzavřel, že po důkladném posouzení všech rozhodných skutečností s přihlédnutím k závěrům v nálezu Ústavního soudu pod sp. zn.: I ÚS 2219/2012 dospěl soud k závěru, že v souladu s obecnou ideou spravedlnosti a na základě dobré víry žalobkyně v zápis v katastr nemovitostí, je tato vlastníkem předmětné nemovitosti, přičemž vlastnické právo původního vlastníka právnická osoba muselo ustoupit (viz bod 87 odůvodnění rozsudku). V bodě 81 odůvodnění rozsudku je dále konstatováno, že kupní smlouva uzavřená se jméno FO neobsahovala nestandardní údaje, sjednaná cena, kterou žalobkyně s manželem nemovitost zakoupila, není cenou nepřiměřeně nízkou oproti ceně, za kterou byla předmětná nemovitost nabývána jméno FO, společností právnická osoba. či jméno FO). Dále ke z uvedeného rozsudku vyplývá, že žalobkyně předmětnou nemovitost nabyla na základě dobré víry a nebyla ani zjištěna žádná okolnost, která by dobou víru žalobkyně ohledně nabytí předmětné nemovitosti zpochybňovala.

10. Pro posouzení nároku žalobkyně na vrácení částky 1 800 000 Kč s přísl. se soud nejprve zabýval tím, na základě jaké právní úpravy bude nárok žalobkyně posuzován, tedy za podle zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník účinný do 31.12.2013, dále jen obč. zák.) či dle zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1.1.2014 dále jen o.z.).

11. Podle § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. S ohledem na shora uvedené ust. § 3028 odst. 3 o.z. i s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. pod sp. zn.: 28 Cdo1862/2020) dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je nutno posoudit dle dosavadních právních předpisů, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb. V uvedeném judikátu je konstatováno, že již v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, Nejvyšší soud, s odkazem na dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, považuje přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. V uvedeném judikátu je dále vyjádřena zásada že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“. Dále je v tomto judikátu konstatováno, že „rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, na němž odvolací soud založil závěr o aplikovatelnosti dosavadních právních předpisů (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) na posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, není zdaleka rozhodnutím v časové řadě prvním, jež by se k určujícímu kritériu, tj. k době vzniku právního vztahu (poměru) vyjadřovalo“.

13. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení na základě absolutně neplatné kupné smlouvy ze dne 11.11. 1996 je nutno posoudit dle dosavadních právních předpisů, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb.

14. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Ke shora citovanému ustanovení § 457 obč. zák se váže ustálená soudní judikatura, kdy v kontextu této věci soud poukazuje na judikát Nevyššího soudu pod sp. zn.: 33 Cdo 191/2011. Uvedený judikát vysvětluje, že „ustanovení § 457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení § 560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti § 457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v § 560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu“.

16. Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. v rozhodnutí pod sp. zn.: 23 Cdo 2325/2013, kde shrnul, že „v případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, kdy požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám. Jde-li o žalobu, musí se tento závazek promítnout i do znění žalobního návrhu (petitu). Uvedené rozhodnutí se týkalo náhrady škody, ale obdobně lze jeho závěry užít i na případ bezdůvodného obohacení“.

17. V dané věci není mezi účastníky spor o skutkový stav, ale jde o spor právní, tedy o to, zda má žalobkyně právo na vrácení částky ve výši 1 800 000 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení na základě absolutně nepatné kupní smlouvy ze dne 11.11. 1996 uzavřené mezi ní (a jejím manželem) jako kupujícími, a žalovaným jako prodávajícím. Skutečnost, že kupní smlouva ze dne 11.11.1996 je absolutně nepatná vyplývá ze závěrů shora citovaného pravomocného rozsudku Okresního osudu v adresa pod č.j.: spisová značka. S ohledem na ust. § 135 o.s.ř. není soud uvedeným rozsudkem přímo vázán, ale toliko z něj vychází. Vzhledem k tomu, že v uvedené věci bylo prováděno rozsáhlé dokazování, rozsudek je podrobně a přesvědčivě odůvodněn a ani účastníci si proti němu nepodali odvolání, nemá soud důvodu jeho závěry vyjádřené v odůvodnění, jakkoliv zpochybňovat a soud je tedy přijal za svá. Soud má tak prokázáno, že kupní smlouva uzavřená dne 11.11.1996, kterou byla předmětná nemovitost převedena z žalovaného na žalobkyni (a jejího manžela) je absolutně neplatná, neboť nemovitost byla převedena v rozporu s ust. § 9 zákona i mimosoudních rehabilitacích a nemůže vyvolat právní účinky v podobě převodu vlastnického práva z žalovaného na žalobkyni. Žalobkyně by tak měla za tohoto stavu právo na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy dle § 457 obč. zák. Protože však žalobkyně požaduje vrácení plnění z absolutně nepatné kupní smlouvy, tedy ze synallagmatického právního vztahu, musí být sama připravena vrátit plnění, které na základě oné neplatní kupní smlouvy obdržela, tedy předmětnou nemovitost a vrácení tohoto plnění musí být vyjádřeno v žalobním petitu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla připravena vrátit druhému účastníkovi neplatné kupní smlouvy (tedy žalovanému) předmětnou nemovitost, když toto nevyjádřila v petitu podané žaloby, nemohla být žaloba úspěšná.

18. Pro úplnost soud uvádí, že i pokud by spor byl posuzován dle zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.), tak by dospěl ke shodným závěrům. Ust. § 2993 opustil koncepci synallagmatického vztahu založeného na vzájemné vázanosti plnění ve smyslu ust. § 457 obč. zák., kdy v poměrech o.z., tak každá ze stran se může samostatně domáhat vrácení toho, co plnila po druhé straně, aniž bude povinna ve svém žalobním návrhu vzájemnou vázanost plnění vyjádřit. Druhá strana má však právo uplatnit námitku vzájemného plnění a pokud se tak stane, bude výrok soudního rozhodnutí obsahovat stejnou formulaci vzájemné vázanosti plnění jako podle § 457 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto námitku uplatnil a požadoval navrátit po žalobkyni předmětnou nemovitost, avšak žalobkyně o vrácení předmětné nemovitosti žalovanému vůbec neuvažovala, natož aby tuto povinnost vyjádřila v petitu žaloby, musela by být žaloba zamítnuta, i pokud by byl spor posuzován dle ust. § 2993 o.z. Odpovědnost za formulaci žalobního petitu nese žalobkyně, a protože se jedná o otázku právní (nikoliv skutkovou), nemohla být žalobkyně ani v tomto směru soudem poučována dle ust. § 118a o.s.ř.

19. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že požadavek žalobkyně na vrácení plnění ve výši 1 800 000 Kč s přísl. z neplatné kupní smlouvy po žalovaném, aniž by sama byla ochotna žalovanému vrátit předmětnou nemovitost, by byl v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 2 odst. 3 o.z. Dle uvedeného ustanovení výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle ust. § 3030 o.z. je uvedené ustanovení aplikovatelné na projednávanou věc, přestože tato byla po právní stránce posouzena dle zákona č. 40/1964 Sb. S ohledem na to, že závěry uvedené v rozsudku Okresního soudu v adresa pod č.j.: spisová značka nebyly žalobkyní zpochybňovány a soud tak nemá důvodu se od nich odchýlit, je třeba mít za to, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy dne 11.11.1996 byl sám v dobré víře o tom, že je skutečný vlastník předmětné nemovitosti, neboť to, že se předmětná nemovitost stala předmětem soudního řízení o určení vlastnického práva, se dozvěděl až dne 24.9.1999 (viz bod 59 odůvodnění citovaného rozsudku). Rovněž nebylo zjištěno, že by se žalovaný při prodeji předmětné nemovitosti vůči žalobkyni choval spekulativně s cílem na uvedené transakci vydělat. Sám zakoupil předmětnou nemovitost od společnosti JIMA s.r.o. dne 16.1.1995 za částku 1 775 196 Kč a dne 11.11.1996 ji prodal za částku ve výši 1 800 000 Kč, což po započtení inflace a cenového pohybu na trhu s nemovitostmi žalovanému generuje minimální zisk. Pokud tedy za této situace žalobkyně požaduje vrátit kupní cenu ve výši 1 800 000 Kč a nehodlá žalovanému vrátit předmětnou nemovitost, lze její jednání posoudit jako rozporné s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, neboť sama požaduje vrátit hodnotu s kterou vstupovala do transakce ze dne 11.11.1996 avšak protihodnotu, kterou uvedenou transakcí získala, vracet nehodlá. Pokud žalobkyně uváděla, že svou povinnost z neplatné kupní smlouvy splnila tím, že ke dni 31.5.2013 vložila vlastnické právo restituenta (jméno FO) do katastru nemovitostí, jedná se o argument licoměrný, neboť uvedený vklad nemá pro žalovaného žádný majetkový význam, kdyžý vlatníkiem předmětné nemovitosti je žalobkyně. Zatímco dle představ žalobkyně, by tato obdržela od žalovaného částku 1 800 000 Kč s přísl. žalovanému by žádné faktické protiplnění z neplatní kupní smlouvy neposkytla.

20. Soud považuje žalobu za rozpornou s dobrými mravy i proto, že přestože kupní smlouva ze dne 11.11.1996 je po právní stránce absolutně neplatná a nemá za následek převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na žalobkyni, fakticky uzavření uvedené kupní smlouvy s žalovaným vedlo k založení dobré víry žalobkyně o tom, že je vlastníkem předmětné nemovitost, což byla rozhodující okolnost, kterou Okresní soud v adresa zohlednil, když určil, že žalobkyně je vlastnicí této nemovitosti. Jinými slovy řečeno, pokud by k uzavření (byť absolutně neplatné) kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným dne datum nedošlo, nebyla by žalobkyně následně v dobré víře, že je vlastníkem předmětné nemovitosti a ve sporu u Okresního soudu v adresa pod sp. zn.: spisová značka byla úspěšná nebyla. Byla to právě uvedená kupní smlouva ze dne 11.11.1996, která založila dobrou víru žalobkyně, která ve svém důsledku vedla k tomu, že bylo určeno, že je vlastnicí předmětné nemovitosti. Jednání žalovaného, který s žalobkyní uzavřel uvedenou kupní smlouvu tak fakticky (nikoliv právně) vedlo k tomu, že se stala vlastníkem předmětné nemovitosti, byť po mnohaletém soudním sporu, za který však žalovaný nemůže nést žádnou odpovědnost.

21. Soud rovněž odkazuje i na předběžné závěry Krajského soudu v adresa, který rozhodoval o odvolání proti usnesení o přerušení tohoto řízení, vyjádřené v usnesení ze dne 26.8.2015 pod sp. zn.: spisová značka (č.l. 114). Zde je konstatováno, že „závěr Okresního soudního, že při určení žalobkyně jako vlastnice předmětných nemovitostí by odpadl důvod sporu v tomto řízení je zásadně správný“. Dále je zde uvedeno, že „bylo-li by však pravomocně určeno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (na základě uvedení kupní smlouvy), předmět sporu v tomto řízení by zcela odpadl“. Žalobkyně se stala po proběhnuvším sporu před Okresním soudem v adresa vlastnicí předmětných nemovitostí, avšak i nadále požaduje vrátit kupní cenu předmětné nemovitosti, aniž by žalovanému z nepatné kupní smlouvy nabídla protihodnotu.

22. Žalobkyně na podporu svého tvrzení o tom, že splnila své povinnosti z absolutně neplatné kupní smlouvy, (když předmětnou nemovitost vrátila jméno FO, resp. pro něj nechala vložit vlastnické právo do katastru nemovitostí) odkazovala na judikát např.25 Cdo 663/2005 či 28 Cdo 2327/2016. Uvedený judikát odkazuje na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn.: spisová značka, kde bylo judikováno, že „kupující, jenž přijal plnění z neplatné smlouvy, splní povinnost vydat věc ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že koupenou věc vydá nikoliv prodávajícímu, nýbrž vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu (např. orgánu činného v trestním řízení), a to i orgánu cizího státu, jehož je vlastník věci občanem“. Odkaz žalobkyně na uvedený judikát však není v poměrech projednávané věci přiléhavý, neboť tento se týkal skutkové zcela jiného případu, kdy odcizená věc, která byla zajištěna orgány činnými v trestním řízení, byla následně navrácena skutečnému vlastníku věci. Dále ke dni rozhodování soudu (po vydání rozsudku spisová značka) neplatí tvrzení, že pokud žalobkyně ke dni 31.5.2013 provedla záznam vkladu vlastnického práva pro jméno FO do katastru nemovitostí, tak byla splněna podmínka shora uvedeného judikátu, tedy že věc byla vydána jejímu vlastníkovi, neboť vlastníkem předmětných nemovitostí je na základě rozsudku Okresního soudu v adresa od 1.7.2022 žalobkyně.

23. Závěrem soud uvádí, že žalobu zamítl proto, že žalobkyně nesprávně formulovala žalobní petit i proto, že požadavek žalobkyně je rozporný s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené závěry soud zamítl návrhy na další provádění důkazů ze strany žalobkyně spočívající v doložení toho, že pod č. 5898/2013 z 31.5.2013 byl skutečně poveden záznam vkladu vlastnického práva pro jméno FO ze dne 31.5.2013 a dědickým usnesením pod sp. zn: spisová značka, které se nachází ve spise Okresního soudu v adresa pod sp. zn.: spisová značka. I pokud by žalobkyně prokázala uvedené skutečnosti (které navíc nebyly mezi stranami sporné), tak by to na shora uvedených závěrech ničeho neměnilo.

24. Náhradu nákladů řízení soud stanovil dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný byl ve věci úspěšný a náleží mu plná náhrada nákladů řízení. Žalovaný byl ve sporu zastoupen advokátem a soud náhradu nákladů řízení vypočetl dle vyhl.č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif-AT). Výše tarifní hodnoty za jeden úkon první služby byla stanovena ve výši 15 500 Kč, kdy soud vycházel z výše tarifní hodnoty sporu (1 800 000 Kč). Soud právnímu zástupci žalovaného přiznal jako účelně vynaložené tři právní úkony ve věci, a to přípravu a převzetí věci, vyjádření se k žalobě a účast na jednání ze dne 25.9.2023. Za každý z uvedených úkonů naleží právnímu zástupci žalovaného paušální náhrada á 300 Kč. Celkem tak odměna právní ho zástupce žalovaného činí 47400 Kč. DPH z uvedené částky činí 9 954 Kč. Na nákladech právního zastoupení je tak žalobkyně povinna zaplatit žalovanému částku ve výši 57 354 Kč. Soud prvnímu zástupci žalovaného neuznal jako účelně vynaložený úkon spočívající v odvolání se do procesního rozhodnutí o přerušení řízení, neboť v podaném odvolání nebyl žalovaný úspěšný, odvolací soud usnesení o přerušení řízení vydané v této věci potvrdil a uskutečnění uvedeného úkonu tak nemůže jít k tíži žalobkyně v podobě nákladů řízení.

25. Lhůta k plnění byla v tomto případě stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, je možné se jejich splnění domáhat exekucí nebo soudním výkonem rozhodnutí.