OSLT 8 C 240/2022-92

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. jméno příjmení a soudci ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 272 250 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 8 C 240/2022-54 ze dne 4. října 2022

I. Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 8 C 240/2022-54 ze dne 4. října 2022 se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 25 690,40 Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1) K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

2) Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

3. Žalobkyně nárok žalované neuznala a namítla, že pohledávka žalované je jednak fiktivní a jednak není způsobilá k započtení, neboť se jedná o pohledávku neurčitou a nejistou. Žalobkyně zdůraznila, že předchůdkyně žalované si neobjednala zhotovení a dodání formy, ale pouze výrobu a dodání konečných výrobků (tj. plastových spon). Spony žalobkyně dodávala předchůdkyni žalované na základě dílčích objednávek v průběhu roku 2020. K výrobě formy došlo pouze za účelem realizace výroby spon – jednalo se o vzorovou vstřikovací formu, dle které byly následně spony objednané předchůdkyní žalobkyně vyrobeny. Výroba formy tak byla nákladem žalobkyně v rámci realizované zakázky. V rámci zakázky – výroby spon – byla výroba formy jako náklad naúčtována, a to ve výši 108 000 Kč. Tato částka ale nepředstavuje prodejní cenu formy jako takové. O této skutečnosti byla předchůdkyně žalované informována. Tento náklad na zavedení výroby byl předchůdkyni žalované vystaven fakturou číslo za„ Zavedení výroby spon respirátoru“. Pokud by předchůdkyně žalované měla zájem o zhotovení formy, k níž by jí svědčilo vlastnické právo, musela by se žalobkyní uzavřít separátní smlouvu o dílo. Cena za zhotovení formy by však byla vyšší. Není proto pravdou, že měla žalobkyně po dokončení spolupráce formu předchůdkyni žalované předat. K předání části komponentů formy došlo pouze ve snaze urychlení úhrady dluhu, kterého se žalobkyně v tomto řízení domáhá.

4. Dále okresní soud konstatoval, že strany považují za nesporné, že žalovaná učinila objednávku u žalobkyně na uvedený počet plastových spon respirátorů, tyto spony byly dodány a byla za ně žalobkyní žalované vystavena faktura. Strany nečinily v řízení sporným, že k úhradě pohledávky žalobkyně za tuto pohledávku ze strany žalované nedošlo.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému stavu, že žalobkyně dodala předchůdkyni žalované 500 000 kusů plastových spon respirátorů, za což měla předchůdkyně žalované zaplatit částku 272 250 Kč na základě vystavené faktury ze dne datum, číslo se splatností do datum. Spony žalovaná převzala v den vystavení faktury, tj. datum. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni nezaplatila, přestože k dodání předmětných spon ze strany žalobkyně došlo. Žalovaná se ve věci brání tím, že předchůdkyni žalované nebyla ze strany žalobkyně dodána forma na výrobu spon, kterou předchůdkyně žalované žalobkyni zaplatila za částku 108 900 Kč (na základě faktur č. anonymizováno rok a č. rok), přičemž kvůli nedodání formy vznikly předchůdkyni žalované dle jejího názoru prostoje ve výrobě, a tím i škoda, kterou vyčíslila na částku 300 000 Kč. Žalobkyni (prostřednictvím jejího právního zástupce) o vzniku škody informovala dopisem ze dne datum, kde ji zároveň vyzvala k úhradě této částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla následně pohledávka předchůdkyně žalované na náhradu škody za žalobkyní převedena na žalovanou. Žalovaná jednostranně prohlásila, že s ohledem na její nárok na zaplacení škody ve výši 300 000 Kč tuto pohledávku za žalobkyní započítává za pohledávkou žalobkyně na úhradu částky 272 250 Kč za objednávku spon respirátorů. Žalobkyně se započtením nesouhlasila, neboť na jedné straně neuznává nárok na náhradu škody žalované, a zároveň má za to, že s ohledem na okolnosti se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou, a tudíž nezpůsobilou k započtení. Závazek žalované, že uhradila žalobkyni kupní cenu za dodaných 500 000 kusů spon, což se nestalo, nebyl mezi stranami sporný.

6. S odkazem na ust. § 1982 odst. 1 o. z. soud dále řešil, zda je pohledávka žalované za žalobkyní z titulu náhrady škody pohledávkou, která je k takovému započtení způsobilá, tzn. není nejistá nebo neurčitá. Okresní soud vysvětlil (bod 21. a 22. odůvodnění rozsudku), z jakých důvodů se již na první pohled jeví pohledávka žalované na náhradu škody jako ilikvidní. Soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 a sp. zn. 31 Cdo 684/2020) a zdůraznil, že smyslem institutu započtení je právě zánik vzájemných pohledávek, o nichž není větších pochyb, nikoli vyvolání následných sporů. Nelze takto jednostranným započtením„ překlenout“ nejasnosti ohledně výše či existence započítávané pohledávky. Taková pohledávka je tzv. ilikvidní a jako taková není ke vzájemnému započtení způsobilá.

7. Soud tudíž žalobě vyhověl, když žalobkyně svůj nárok prokázala, a navíc tato pohledávka nebyla mezi stranami sporná a pohledávka žalované není v souladu s § 1987 odst. 1 o. z. způsobilá k započtení. Žalobkyni taktéž okresní soud přiznal právo na zákonný úrok z prodlení a na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. vzhledem k plnému úspěchu žalobkyně ve sporu.

8. Ve lhůtě stanovené zákonem podala žalovaná proti rozsudku odvolání, v němž shrnula svá skutková tvrzení ohledně zakázky speciální formy pro výrobu spon a nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že její pohledávka není způsobilá k započtení vůči pohledávce žalobkyně. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020, dle kterého je potřeba přihlédnout ke skutečnosti, kdy je námitka započtení v soudním řízení učiněna. V případě, že se tak stane na počátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení pohledávky nebude významně složitější, nic nebrání soudu, aby posoudil, zda je pohledávka způsobilá k započtení. Žalovaná přitom předmětnou námitku započtení uplatnila ještě před prvním jednáním ve věci, přičemž pohledávku vyčíslila s ohledem na vzniklou škodu, která žalované vznikla nesplněním povinnosti k dodání kompletní formy po ukončení spolupráce.

9. Žalovaná vytkla soudu I. stupně, že jí neposkytl lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů ke vzniku škody a její výši. Má za to, že soud měl umožnit doplnění tvrzení a důkazu s ohledem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Dle jejího názoru soud nemá neumožnit započtení, pokud se brání poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami, kdy obě pohledávky vychází ze stejného právního vztahu. V takovém případě odpovídá zpravidla rozumnému a spravedlivému uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Žalovanou uplatněná pohledávka na náhradu škody fakticky vychází se stejného právního vztahu, kdy se žalobkyně pro právnická osoba zavázala vyrobit příjmení a následně dodávat předmětné spony právnická osoba. V předmětném období došlo u právnická osoba k potřebě diverzifikace výroby, prodeje a vývoje respirátorů, a proto bylo dohodnuto, že předmětné spony bude žalobkyně dodávat vzniklé výrobní divizi, tj. žalované. Dle jejího názoru soud tak měl umožnit doplnění tvrzení a důkazů ve prospěch žalované. Tím, že soud neumožnil žalované provést navržené důkazy, resp. neposkytl žalované přiměřenou lhůtu k dotvrzení skutečností ohledně započítávané pohledávky, tak neúplně zjistil skutkový stav, řízení postihl vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně nesprávně právně posoudil započitatelnost pohledávky žalované s ohledem na výše citovanou judikaturu.

10. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud s ohledem na její argumenty napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně. Ohledně argumentů žalované o povinnosti soudu I. stupně poskytnout žalované lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů odkázala na odbornou literaturu k ust. § 118b o. s. ř. a zdůraznila, že žalovaná měla dostatek času, aby uvedla svá tvrzení a označila důkazy k prokázání své tvrzené pohledávky vůči žalobkyni, přičemž jí ve splnění této povinnosti nebránily žádné objektivní překážky. Žádost žalované o poskytnutí dodatečné lhůty pro doplnění důkazů proto byla podle názoru žalobkyně nedůvodná a soud prvního stupně jednal v souladu se smyslem a účelem právního institutu koncentrace řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 6008/2016 ze dne 31. 8. 2017). Dále žalobkyně vyslovila názor, že i pokud by žalovaná splnila svou povinnost tvrzení a důkazní, nebylo by možné s ohledem na úpravu § 1987 odst. 1 o.z. námitku započtení připustit a podrobně v této souvislosti cituje z rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 a sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Uzavřela tedy, že je spravedlivé, aby její pasivní pohledávka byla přiznána dříve, než bude posouzena aktivní pohledávka žalované, neboť pohledávka žalobkyně je nesporná - žalovanou byla plně uznána na ústním jednání dne datum, pohledávka žalobkyně a tvrzená pohledávka žalované nemají původ ve stejném právním vztahu, žalovaná nebyla schopna svoji tvrzenou pohledávku ani do dnešního dne žádným způsobem doložit, ačkoliv k tomu měla dostatek času a možností, jednání žalované se jeví jako ryze obstrukční, jehož cílem je co nejvíce oddálit okamžik plnění nesporné pohledávky.

12. V závěru svého vyjádření pak žalobkyně zopakovala svá tvrzení ohledně používání předmětné formy a okolností, za kterých část formy byla předána žalované. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

13. Odvolací soud přezkoumal dle § 212 a násl. o. s. ř. napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

14. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že mezi stranami nebyla sporná pohledávka, která je předmětem žaloby. Spornou zůstala pohledávka žalované, resp. její ilikvidita. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že pohledávka žalované, tj. aktivní pohledávka je ilikvidní, a to již ze základních rozdílných tvrzení účastnic, kdy nejen že není zřejmá výše škody, resp. lze předpokládat rozsáhlejší dokazování, ale i samotný základ právního vztahu v otázce náhrady škody je vzhledem k tvrzením stran sporný. Žalovaná ve svých tvrzeních uváděla, že její právní předchůdkyně si u žalobkyně objednala výrobu speciální formy pro výboru plastových spon za cenu 108 9000 Kč včetně DPH, kdy po uhrazení této částky měla tato forma přejít do vlastnictví právní předchůdkyně žalované. Žalobkyně naopak tvrdí, že výroba formy byla jejím nákladem v rámci realizace výroby spon, které si žalovaná objednala, a tyto náklady ve výši 108 000 Kč byly takto žalované naúčtovány. V případě, že by žalovaná, resp. její právní předchůdkyně měla zájem o výrobu formy, k níž by následně získala vlastnické právo, muselo by dojít k uzavření další separátní smlouvy o dílo.

15. Z výše uvedeného je zřejmé, že není ani postaveno najisto, na základě jaké dohody a s jakým obsahem se žalovaná domáhá náhrady škody vzniklé tím, že jí nebyla předána do vlastnictví forma na výrobu spon, byť žalovaná tvrdí, že obě pohledávky vychází de facto ze stejného vztahu.

16. Dle § 1987 o. z.

17. Odvolací soud tak jako i soud I. stupně plně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum sp. zn. 31 Cdo 684/ 2022, který vyložil smysl a účel ust. § 1987 odst. 2 o. z. a stanovil, jakými všemi okolnostmi je třeba se při posuzování ilikvidity aktivní pohledávky zabývat.

18. V posuzované věci, byť byla námitka započtení vznesena na počátku řízení, nelze nyní dospět k závěru, že obě pohledávky vychází ze stejného právního vztahu a lze předpokládat, že zjištění a prokázání aktivní pohledávky bude vyžadovat rozsáhlejší a složitější dokazování. Závěr soudu I. stupně o ilikviditě pohledávky žalované je dle odvolacího soudu správný. V této souvislosti opět odvolací soud na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který taktéž vysvětlil posuzování nutné míry nejistoty ohledně aktivní pohledávky, kdy za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu u pasivní pohledávky.

19. Co se týká výtek žalované ohledně postupu soudu I. stupně při jednání, kdy po poučení dle § 118b o. s. ř. žalované neposkytl lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů, odvolací soud je toho názoru, že je věcí soudu, aby zvážil, zejména se zřetelem k důvodům, pro které účastník žádá o poskytnutí lhůty, jakož i k okolnostem projednávané věci, zda lhůtu pro doplnění tvrzení a důkazů poskytne. V dané věci má odvolací soud za to, že nelze vzhledem k tomu, jaké důkazy byly při jednání provedeny, kdy vše v podstatě směřovalo ke zjišťování likvidity aktivní pohledávky, a z jakých důvodů právní zástupce žalované žádal o poskytnutí lhůty, vytknout soudu I. stupně pochybení, když žalované lhůtu neposkytl.

20. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení, dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla i v odvolacím řízení plně úspěšná, a proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů v celkové výši 25 690,40 Kč. Tato částka představuje odměnu za právní zastoupení v rozsahu dvou úkonů právní služby po 9 420 Kč dle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen a. t.) za podané vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu spolu s dvěma režijními paušály po 300 Kč, cestovného k jednání odvolacího soudu v celkové výši 1 442 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 600 Kč s 21% DPH ve výši 4 208,40 Kč, které žalobkyně účtovala z úkonů právní služby s paušálními náhradami a náhrady za promeškaný čas. Lhůta a místo plnění byly určeny dle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze za podmínek § 237 o. s. ř. podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).