OSLT 13 C 122/2026-27

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro 18 720 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne datum se v části, v níž žalobkyně navrhovala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do datum a zákonný úrok z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřenou dne datum se společností právnická osoba., IČO IČO, která ji dříve nabyla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne datum se společností právnická osoba., IČO IČO (dále jen „původní věřitel“). Žalobkyně předmětnou částku požadovala z titulu smlouvy o úvěru, jelikož mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši částka se s platností na dobu neurčitou. Protože se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dluhu, byl úvěr zesplatněn k datum. Žalovaná v mezidobí uhradila pouze částku částka.

2. Žaloba byla žalované doručena dne datum, žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a v průběhu celého řízení nevznesla žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaná neprokázala, že žalobkyni zaplatila žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem smlouva o spotřebitelském úvěru číslo: Anonymizováno soud zjistil, že původní věřitel se dne datum snažil s osobou vystupující pod identitou žalované prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí měl být poskytnut úvěrový limit částka, za což měla žalovaná zaplatit úrok ve výši 457,5 % ročně, přičemž RPSN bylo vypočteno na 4 678,99 %; celkem měla žalovaná zaplatit částka. Smlouva měla být podepsána žalovanou dle tam uvedených údajů prostřednictvím kódu jméno FO: číslo K identitě žalované bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, adresa trvalého pobytu, číslo průkazu totožnosti, mobil, e-mail. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet č. č. účtu. V rámci tohoto dokumentu bylo k majetkové situaci žalované v rámci tzv. čestného prohlášení uvedeno, že je rozvedená, bydlí na adrese trvalého pobytu ve své nemovitosti, čistý příjem ze zaměstnání dosahuje částka, měsíční výdaje představují částka, přičemž žalovaná dále splácí blíže nespecifikovaný úvěr/úvěry s měsíční splátkou částka. K tomuto dokumentu byly připojeny Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o spotřebitelském úvěru (revolvingový úvěr) uzavřené se společností právnická osoba., Verze: 3; STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU a Vysvětlení k posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žádný z těchto dokumentů nebyl žalovanou podepsán.

5. Z potvrzení o provedení platby soud ověřil, že původní věřitel zaslal na bankovní účet č. účtu částky částka a částka; obě platby s VS var. symbol.

6. E-mailem ze dne datum původní věřitel vyzýval žalovanou k úhradě dluhu; zaslání tohoto e-mailu však nebylo soudu doloženo.

7. K totožnosti žalované žalobkyně disponovala fotokopií občanského průkazu žalované.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, přílohy (pohledávka za žalovanou je uvedena pod bodem Anonymizováno) a Dodatku č. hodnota ke Smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávku za žalovanou původní věřitel postoupil na společnost právnická osoba. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud ověřil, že pohledávku za žalovanou společnost právnická osoba. postoupila žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovaného oznámeno přípisem původního věřitele ze dne datum, který obsahoval rovněž předžalobní výzvu; žalovaná měla dle tohoto dokumentu zaplatit dluh do 3 dnů. Dopis byl podán k poštovní přepravě dne datum.

9. Ze zprávy právnická osoba. soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. č. účtu je žalovaná, přičemž banka potvrdila, že na tento bankovní účet byly prostřednictvím účtu plátce název zaslány v prosinci Anonymizováno dvě platby – částka a částka, obě pod VS var. symbol

10. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“

14. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“

15. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

16. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

17. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od datum) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel se dne datum s žalovanou snažil uzavřít úvěrovou smlouvu na částku částka, přičemž následně žalované skutečně poskytl převodem na její bankovní účet č. č. účtu tuto částku. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

25. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze datum, č. j. spisová značka, v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“

26. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu prostřednictvím webové aplikace původního věřitele jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím webové aplikace původního věřitele spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku částka nadto s RPSN mělo dosahovat až 4 678,99 %. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. spisová značka, že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

27. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe původního věřitele postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

28. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

29. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalované. Rovněž nepřehlíží, že žalobkyně disponuje fotokopií jejího občanského průkazu. Avšak tyto skutečnosti nedokládají, že to byla právě a jen žalovaná, kdo dne datum uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo: (Anonymizováno) ve znění předloženém soudu.

30. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti podpisu prostřednictvím webové aplikace původního věřitele, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne datum ve věci spisová značka právnická osoba proti jméno FO a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

33. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z datum, sp. zn. spisová značka, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“

34. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. spisová značka ze dne datum, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. Anonymizováno řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu, neboť je zjevné, že původní věřitel vycházel pouze z údajů, které o sobě při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy údajně sdělil úvěrovaný (spotřebitel) sám, aniž by s těmito údaji jakkoli dále pracoval či je ověřoval, což je zjevně nedostatečné (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, odst. 8). Z údajného čestného prohlášení nadto vyplývá, že žalovaná měla mít ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy další úvěr/úvěry, kdy měsíční splátka měla dosahovat částka. Za takové situace se měl původní věřitel zaměřit na ověření, o jaký úvěr/o jaké úvěry se jedná a zejm. kolik zbývá žalované uhradit se zaměřením na to, zda uzavřením další úvěrové smlouvy spotřebitel tzv. nevytlouká klín klínem, tedy zda se nesnaží získat další finanční prostředky k úhradě svých předchozích závazků, čemuž se úprava institutu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele snaží zabránit. V neposlední řadě soud poukazuje na to, že údaje v tzv. čestném prohlášení jsou nelogické – pokud totiž měla mít žalovaná příjem přes částka měsíčně, není soudu zřejmé, proč by měla žádat o úvěr na částka za situace, kdy měla mít měsíční výdaje ve výši částka, tj. měsíčně měla dle tohoto prohlášení naspořit skoro dvojnásobek úvěrované částky. Soud tak má za to, že za takových okolností se původní věřitel měl o to více zabývat příjmovou a výdajovou stránkou u žalované.

36. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky částka coby příslušných smluvních nároků.

37. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byla od žalobkyně poskytnuta v prosinci 2023 převodem na její bankovní účet částka částka, kterou žalovaná do dnešního dne vrátila pouze ve výši částka. Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu částka, proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

38. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, v mezích žalobního petitu.

39. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím výzvy ze dne datum, danou k poštovní přepravě dne datum. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. datum, s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 3 dnů, datum tak měla žalovaná plnit, a od datum je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu žaloby ze dne datum (výrok I. rozsudku).

40. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení před datum) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

41. Závěr soudu o tom, že vydání bezdůvodného obohacení bylo přiznáno žalobkyni, je opřen o skutečnost, že žalobkyně soudu předložila příslušné smlouvy o postoupení pohledávek, na jejich základě jí byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (vyjma části zákonného úroku z prodlení před datum), nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t.

43. Výše náhrady nákladů řízení je odůvodněna skutečností, že žalobkyně, jak bylo zjištěno, podala u Okresního soudu v Litoměřicích více obdobných žalob (zapsané pod sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka), přičemž návrhy v těchto věcech mají podobu, která se odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je však totožný či jen s drobnými odchylkami. Soud proto při určení výše odměny za učiněné úkony právní pomoci postupoval tak jak je uvedeno výše, když řízení ve věcech bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech, a předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšují částka.

44. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.