OSME 15 C 272/2020-50

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovaným: 1. právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ 2. právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ obě zastoupeny advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o určení práva vlastnického a na určení neexistence práva zástavního

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že na nemovitostech parcela p. č. st. 128, o výměře 526 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba adresa, rodinný dům, a parcela p. číslo o výměře 537 m2, zahrada, vše zapsáno na list vlastnictví pro k. ú. obec, obec Libiš, okres okres, nevázne zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 2 600 000 Kč zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum a zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 600 000 Kč a všech dalších pohledávek, které vzniknou do datum zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů řízení v částce 6 582,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 1. žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení v částce 6 582,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 2. žalované.

1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, kterou se domáhala určení neexistence zástavního práva. Tuto žalobu žalobkyně odůvodnila následovně. Smlouvou postupní s dohodou o zřízení věcného břemene RI číslo ze dne datum postoupili manželé jméno celé jméno žalobkyně, datum narození, a jméno příjmení, datum narození, každý svůj podíl o velikosti id. ½ na nemovitostech, a to domu adresa s pozemkem parc. č. st. 128, o výměře 572 m2, a zahrady parc. číslo o výměře 539 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, na list vlastnictví pro obec a k. ú. obec (tehdy pro obec Neratovice, k. ú. obec) (dále jen„ nemovitosti“), svému nyní již zemřelému synovi jméno příjmení, narozenému datum, který byl současně manželem žalobkyně ode dne datum, a vnukovi jméno příjmení, narozenému datum, a to každému opět podíl o velikosti id. ½ na nemovitostech. Touto smlouvou bylo zároveň zřízeno ve prospěch původních vlastníků věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení a užívání jednoho pokoje a kuchyně v nemovitostech a právo užívat společné příslušenství a právo spoluužívat veškeré součásti a příslušenství celých nemovitostí včetně pozemků, které k nim náleží s právem volného vstupu a volného pohybu po celém objektu nemovitosti. Podle současného stavu zápisu v katastru nemovitostí jsou podílovými spoluvlastníky s podílem o velikosti ½ jméno (mladší) a jméno příjmení. Nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy, a to mimo jiné na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum k zajištěné pohledávky ve výši 2 600 000 Kč, kdy beneficientem je první žalovaná J– právnická osoba, a dále na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum k zajištění pohledávky ve výši 600 000 Kč, kdy beneficientem je druhá žalovaná příjmení právnická osoba Žalobkyně se svou žalobou domáhá, aby soud nejprve jako předběžnou otázku posoudil, že žalobkyně je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a následně určil, že na nemovitostech nevázne ani jedno ze shora uvedených zástavních práv, když žalovaná coby spoluvlastník nemovitostí nebyla účastníkem příslušných smluv o zřízení zástavního práva, pročež jsou obě smlouvy absolutně neplatné. Své spoluvlastnické právo k nemovitostem pak žalobkyně dovozuje z toho, že jméno příjmení ml. nemohl nabýt svůj spoluvlastnický podíl do svého výlučného vlastnictví, ale do bezpodílového spoluvlastnictví manželů s žalobkyní. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne datum sp. zn. číslo, z něhož dovozuje, že nelze postupní smlouvu s protiplněním formou zřízení věcného břemene ve prospěch postupníků považovat za dar ve smyslu § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť se nejedná o plnění bezúplatné. Žalobkyně je proto přesvědčena, že spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na nemovitostech, nabyla společně se svým zemřelým manželem do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

2. Žalovaní žalobou uplatněný nárok ani z části neuznali a namítli nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, která není vlastníkem nemovitostí s tím, že otázku vlastnictví nemůže soud řešit jako otázku předběžnou. Dále namítli, že vlastníci nemovitostí uvedení nyní v katastru nemovitostí drželi nemovitosti v dobré víře déle než 10 let. Žalobkyně navíc uplatňuje svůj nárok vůči celým nemovitostem, a nikoli ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½, který je ve vlastnictví zemřelého jméno příjmení.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005. Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyní předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným. Co se týká poučení dle § 118a o. s. ř., tak soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu. Ustanovení § 118a, odst. 2 o. s. ř. směřuje na případy, kdy v důsledku jiného právního posouzení věci soudem může účastník reagovat a doložit důkazy či tvrzení, která v souladu s právním hodnocením soudu mohou přivodit jeho úspěch ve věci. V souzené věci tomu tak není. Žalobkyně svůj nárok odvozuje výhradně od listin, které byly v řízení k důkazu provedeny, rozhodnutí soudu tak spočívá v právním závěru učiněném na základě žalobkyní doložených důkazů.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: žalobkyně byla manželkou zemřelého jméno příjmení, narozeného datum /viz oddací list na č. l. 18 spisu/. Smlouvou postupní a o zřízení věcného břemene ze dne datum (dále i„ postupní smlouva“) došlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem z dosavadních spoluvlastníků jméno celé jméno žalobkyně, narozené datum, a jméno příjmení, narozeného datum, kdy každý z nich byl spoluvlastníkem s podílem o velikosti id. ½, na jejich syna jméno příjmení, narozeného datum, a vnuka jméno příjmení, narozeného datum, kteří se stali taktéž spoluvlastníky s podílem o velikosti id. ½. Touto smlouvou bylo taktéž zřízeno ve prospěch původních vlastníků věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení a užívání jednoho pokoje a kuchyně v nemovitostech a právo užívat společné příslušenství a právo spoluužívat veškeré součásti a příslušenství celých nemovitostí včetně pozemků, které k nim náleží s právem volného vstupu a volného pohybu po celém objektu nemovitosti /viz notářský zápis na č. l. 8-9 spisu/. Na základě smlouvy postupní a o zřízení věcného břemene ze dne datum byli jako spoluvlastníci nemovitostí s podílem každý o velikosti ½ zapsáni do katastru nemovitostí jméno příjmení a jméno příjmení /viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 19-22 spisu/. Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne datum, uzavřenou mezi jméno příjmení a jméno příjmení ml. na jedné straně a společností právnická osoba na straně druhé, bylo na nemovitostech zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 600 000 Kč z titulu smlouvy o úvěru číslo zástavní smlouva na č. l. 12-14 spisu/. Zástavní smlouvou ze dne datum, uzavřenou mezi jméno příjmení a jméno příjmení ml. na jedné straně a jméno příjmení na straně druhé, bylo na nemovitostech zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 2 600 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne datum /viz zástavní smlouva na č. l. 15-17 spisu/.

6. Po právní stránce soud s ohledem na okamžik vzniku předmětného závazku (uzavření smlouvy) v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), posuzoval danou věc za použití dosavadních právních předpisů, zejména příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.

8. Podle § 407 odst. 1 obč. zák. k darování je třeba, aby obdarovaný nabídku daru přijal.

9. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů soud v prvé řadě zkoumal věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcná legitimace představuje oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci tak má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde. V daném případě se žalobkyně žalobou domáhá určení, že na nemovitostech neváznou zástavní práva zřízená shora uvedenými smlouvami. Aktivní věcnou legitimaci k podání takové žaloby tak mají pouze spoluvlastníci nemovitostí, neboť jen oni jsou nositeli hmotného práva vlastnického k nemovitostem, které byly zatíženy předmětným věcným právem – právem zástavním. Soud proto předně jako předběžnou otázku zkoumal, zda žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, tedy zda je též spoluvlastníkem nemovitostí, jak sama v žalobě tvrdí.

11. Soud se v tomto ohledu neztotožnil s tvrzením žalovaných, že soud není oprávněn otázku vlastnictví řešit jako otázku předběžnou. Z podstaty věci, když se žalobkyně domáhá určení neexistence věcného práva k nemovitosti, soud naopak musí nejprve jako předběžnou otázku zkoumat existenci vlastnického práva k této nemovitosti. Bez posouzení existence vlastnického práva by logicky nebylo možno přezkoumat věcnou legitimaci žalobkyně a případně též přezkoumat existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na příslušném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. K tomuto je třeba též konstatovat, že žalobkyně se výslovně domáhá posouzení svého vlastnického práva k nemovitostem toliko jako předběžné otázky a nedomáhá se přímo určení, že žalobkyně je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, respektive toto určení neučinila přímo předmětem řízení, byť se tak může na první pohled jevit z označení, jaké žalobkyně pro svoji žalobu zvolila.

12. Žalobkyně svou argumentaci ohledně spoluvlastnického práva k nemovitostem staví na skutečnosti, že předmětnou postupní smlouvu nelze posoudit jako dar z důvodu její úplatnosti v podobě zřízení věcného břemene, a proto nemohl její tehdejší manžel jméno příjmení nabýt spoluvlastnický podíl do svého výlučného majetku na základě ust. § 143 obč. zák., a spoluvlastnický podíl se tak stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V této věci je tak klíčové posouzení, zda postupní smlouva byla z hlediska svého obsahu smlouvou darovací, na základě které jméno příjmení nabyl nemovitosti (spoluvlastnický podíl) do svého výlučného majetku, nebo zda se jedná o jinou smlouvu úplatnou, na základě které přešlo vlastnictví do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

13. Již z označení předmětné postupní smlouvy jako„ smlouva postupní a dohoda o zřízení věcného břemene“ je patrné, že smlouva obsahuje dvě právní jednání, a to převod vlastnického práva (spoluvlastnictví) k nemovitostem z rodičů na potomky a dále zřízení věcného břemene, zjednodušeně řečeno spočívající v bezplatném doživotním užívání nemovitostí. Jedná se o zcela běžný převod nemovitého majetku v rodinách, ke kterému docházelo v minulosti i dnes, kdy rodiče zpravidla staršího věku převádí již za svého života nemovitý majetek na své potomky, typicky své dědice, kteří by převáděný majetek stejně nabyli do vlastnictví jako dědictví. Za účelem zajištění bydlení pro rodiče bývá v těchto smlouvách zřizováno věcné břemeno bezplatného doživotního užívání vázané výlučně na konkrétní osoby, aby tito měli zajištěné bydlení pro případ neočekávaných událostí. Po rekodifikaci občanského práva hmotného se do českého prostředí navrátil smluvní typ smlouvy o výměnku, která nyní bývá při obdobném převodu nemovitého majetku k tomuto účelu taktéž využívána.

14. Podle žalobkyně nelze předmětnou postupní smlouvu hodnotit jako smlouvu bezúplatnou, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne datum sp. zn. číslo, z něhož dovozuje, že nelze postupní smlouvu s protiplněním formou zřízení věcného břemene ve prospěch postupníků považovat za dar ve smyslu § 143 obč. zák., neboť se nejedná o plnění bezúplatné. Tento závěr však z citovaného rozhodnutí učinit nelze, a nadto není pro projednávanou věc přiléhavé. Rozhodnutí se totiž týká specifického případu darování mezi manželi, kdy manžel převedl na manželku část svého nemovitého majetku, přičemž protihodnotou zde bylo věno manželky (hotové peníze a bytové zařízení).

15. Žalobkyni je třeba dát za pravdu, že podstatnou náležitostí darovací smlouvy je bezúplatnost. Darovací smlouva podle § 407 obč. zák. je dvoustranným právním jednáním, kterým dárce bezplatně převádí vlastnické právo na obdarovaného a obdarovaný dar přijímá. Obecně vzato bezúplatnost právního jednání nemusí nutně spočívat v protiplnění v penězích, ale může se jednat o jakékoli protiplnění majetkové hodnoty nebo poskytnutí jiné výhody. Úplatnost předpokládá kauzální souvislost plnění a protiplnění, kterou lze hodnotit subjektivně (plnění jedné strany je druhou stranou chápáno jako dostatečná protihodnota a je nevýznamné, zda mezi oběma plněními je dána dostatečná vyváženost) nebo objektivně (rozhodující je skutečná ekvivalence plnění). Smlouva tak z hlediska subjektivního může být jednáním bezúplatným (typicky darovací smlouva), z objektivního hlediska se však může jednat o jednání úplatné (např. darování s podmínkou, že obdarovaný bude dárci či třetí osobě něco plnit) (srov. dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018).

16. příjmení se tak jednalo o ryzí darovací smlouvu se všemi konsekvencemi, musí být darování zcela bezúplatné, nesmí tedy obsahovat žádné protiplnění, které by mohlo mít majetkovou hodnotu. Pokud darovací smlouva obsahuje protiplnění s majetkovou hodnotou, může se jednat o tzv. smlouvu smíšenou (negotium mixtum cum donatione), která je nyní upravena v § 2061 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Smíšená smlouva je darovací smlouva, kdy účastníci se obdarují vzájemně. O smíšeném darování je možné uvažovat pouze tehdy, je-li z vůle stran patrné, že nechtěly vzájemným plněním dosáhnout úplaty, jako je tomu v případě směny. V případě vzájemného darování je však faktickým darováním pouze hodnota plnění, která převyšuje hodnotu protiplnění druhé strany. V rozsahu, kde se vzájemná plnění shodují, se jedná o směnu. Pro posouzení, zda se jedná o vzájemné darování, je důležitá vůle stran. Strany musejí mít na vzájemném obdarování zájem a musejí se na tom dohodnout. (příjmení, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 číslo). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 8 s.).

17. Pokud zvažujeme, zda konkrétní smlouvu, která vedle darování obsahuje též určité protiplnění s majetkovou hodnotou, posuzovat podle příslušných ustanovení o darovací smlouvě, nebo podle ustanovení o jiné úplatné smlouvě (typicky o smlouvě kupní či směnné), je vždy nejprve potřeba vymezit účel, pro který má takové posouzení sloužit. V tomto směru stojí za zmínku již citované, poměrně recentní, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018. V tomto případě byla obdobnému posouzení podrobena darovací smlouva uzavřená současně se smlouvou o výměnku, kterou bylo zřízeno právo doživotního bydlení a užívání dárce v darovaných nemovitostech. Nejvyšší soud zkoumal, zda darovací smlouva byla smlouvou úplatnou či nikoli, a dospěl k závěru, že se jedná o smlouvu úplatnou, kdy úplata představuje zřízené právo doživotního bydlení a užívání darovaných nemovitostí. Tento závěr však byl učiněn výhradně za účelem posouzení možnosti aplikace § 984 odst. 1 o. z., který poskytuje ochranu dobrověrného nabyvatele věci od neoprávněné osoby. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. totiž ochranu poskytuje pouze v případě úplatného převodu. Nejvyšší soud tak konstatoval, že pro účely posouzení dobrověrného nabyvatelství dle § 984 odst. 1 o. z. je třeba darovací smlouvu, se kterou je současně zřizováno věcné právo dárce k darovaným nemovitým věcem (v tomto případě samostatnou smlouvou o výměnku), posoudit jako smlouvu úplatnou.

18. V projednávané věci je posuzování úplatnosti předmětné postupní smlouvy činěno ve vztahu k tomu, zda se jedná o darovací smlouvu (dar) ve smyslu § 143 obč. zák. a zda se tedy jedná o výjimku z nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pro posouzení úplatnosti darování, či zda se případně jedná o výše zmíněné smíšené (vzájemné) obdarování, je především určující vůle stran. Z obsahu postupní smlouvy je vůle stran zcela zjevná. Převodci, toho času starobní důchodci ve věku 77 a 70 let, převedli na své potomky (syna a vnuka) vlastnické právo k domu a pozemkům, přičemž pro případ nepředvídaných okolností zajistili pro sebe bydlení na dožití ve formě věcného břemene k darovaným nemovitostem, a to práva bydlení a užívání jednoho pokoje a kuchyně a práva užívání společného příslušenství a pozemků (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004). Je tedy zcela evidentní, že ze subjektivního hlediska se jednalo o bezúplatné nabytí vlastnického práva, když zřizované věcné břemeno nemělo sloužit jako ekvivalentní protiplnění nahrazující převodcům ztrátu vlastnictví, ale jeho účelem bylo zajištění převodců před tím, aby v pozdním věku neskončili tak říkajíc bez střechy nad hlavou. Z objektivního hlediska však lze na tento převod hledět jako na úplatný, když předmětné věcné břemeno má jistě majetkovou hodnotou, kterou lze vyčíslit v penězích. Hodnocení úplatnosti, jak už bylo řečeno nelze chápat absolutně v tom smyslu, že buď se jedná vždy o úplatné nabytí vlastnického práva, a tudíž v žádném případě nemůže jít o darování, nebo naopak se vždy jedná o bezúplatné nabytí, které je nezbytné ve všech případech posuzovat jako darování. Ve smyslu výše citované judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018) by tak patrně bylo třeba předmětnou postupní smlouvu hodnotit pro účely § 984 odst. 1 o. z. jako smlouvu úplatnou. Naopak například z hlediska daňových konsekvencí je zřejmé, že by se jednalo o bezúplatné darování mezi příbuznými v linii přímé, které je osvobozené od daně z příjmu (dříve daně darovací).

19. Jelikož se ze subjektivního hlediska jednalo fakticky o bezúplatné darování, soud dospěl k závěru, že není žádný důvod pro to, aby předmětná postupní smlouva neměla být posuzována z hlediska aplikace § 143 obč. zák. jako smlouva darovací. Jinak by tomu zřejmě bylo v případech, kdy by se jednalo o zjevné obcházení zákona a účastníci by jmenovitě označenou darovací smlouvou zastírali faktickou smlouvu kupní či jinou. Kupříkladu kdy by účastníci, kteří by nebyli nijak příbuzní, uzavřeli smlouvu, na základě které by přešlo vlastnické právo k nemovitosti na nabyvatele, který by se současně zavázal poskytnout převodci plnění v penězích odpovídající obvyklé ceně takové nemovitosti, a tuto smlouvy by účastníci označili jako smlouvu darovací. V takovém případě by bylo třeba smlouvu dle svého obsahu posoudit pro účely § 143 obč. zák. (potažmo § 709 o. z.) jako smlouvu kupní a převáděná nemovitost by se jistě stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (potažmo společného jmění manželů) nabyvatele.

20. Opačný závěr, tedy že v případě darování se zřízením věcného práva v podobě práva bezplatného doživotního bydlení a užívání darovaných nemovitostí ve prospěch dárce se jedná o úplatný převod vlastnictví, což vylučuje takovou smlouvu posoudit jako smlouvu darovací ve vztahu k § 143 obč. zák. (potažmo § 709 o. z.), by byl zásadním zásahem do právní jistoty velkého množství lidí. Jak bylo řečeno, tento způsob převodu vlastnictví v rodinách bývá v praxi velice častý. Dosavadní praxe vychází z toho, že i takový způsob darování se zřízením věcného břemene je darováním, které vylučuje, aby darované věci obdarovaný nabyl do společného jmění manželů či dříve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Lze tak obecně předpokládat, že dárci nemají v úmyslu nemovitosti darovat do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) svého obdarovaného potomka, pokud manžel obdarovaného potomka nebyl účasten takové darovací smlouvě se zřízením věcného břemene, když je obecně známo, že darovací smlouva vylučuje, aby se darovaná věc stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů). Soud tak neshledal v daném případě žádný důvod se od této zažité praxe odchýlit.

21. Ze shora uvedených důvodů tak soud dospěl k závěru, že pro účely § 143 obč. zák. je předmětnou postupní smlouvu třeba posoudit jako smlouvu darovací, pročež darované nemovitosti (spoluvlastnický podíl) nabyl manžel žalobkyně do svého výlučného vlastnictví, a nikoli do bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Jelikož tak žalobkyně není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, není ani aktivně legitimována, a tím spíše nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že na nemovitostech neváznou zástavní práva. Soud proto žalobu jako celek zamítl.

22. Pro úplnost soud konstatuje, že i v případě, že by žalobkyně byla spoluvlastníkem nemovitostí, nemohla by se domáhat určení neexistence zástavních práv k celé nemovitosti, nýbrž pouze ve vztahu ke svému spoluvlastnickému podílu.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení, a to každému v částce 6 582,40 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci), včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč, to vše snížení o 20 % podle § 12 odst. 4 a. t., jelikož se jedná o společné úkony při zastupování dvou osob. Jejich zaplacení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaných jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se žalované domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.