OSME 8 C 331/2025-94

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Benešem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Anonymizováno. AnonymizovánoAnonymizováno 1993 bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 111 389,39 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 39 128,94 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 34 951,45 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 951,45 Kč od datum do zaplacení, dále částky ve výši 72 260,45 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 64 999,02 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 64 999,02 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1) Dne datum podal žalovaný k právní předchůdkyni žalobkyně žádost o revolvingový úvěr. V žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnán jako prodavač/pokladní, jeho čistý měsíční příjem činí 16 356 Kč, náklady na bydlení 2 000 Kč a ostatní pravidelné výdaje 500 Kč. Dále uvedl, že nemá žádné další příjmy ani jiné finanční závazky. Na základě této žádosti právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným téhož dne uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v měsíci. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Strany dále sjednaly poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč, náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu. Součástí smlouvy byla také přihláška k pojištění, přičemž byla sjednána úhrada za pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Součástí smlouvy byly též všeobecné obchodní podmínky a sazebník právní předchůdkyně žalobkyně /viz informace o zprostředkovateli na č. l. 25, formulář pro standardní informace na č. l. 25 p.v.-26, žádost na č. l. 26 p.v., smlouva č. hodnota na č. l. 27, přihláška k pojištění na č. l. 28, VOP na č. l. 29-30, produktové podmínky na č. l. 30-32, informace o zpracování údajů na č. l. 32 p.v. -33, formulář na č. l. 33 p.v., sazebník na č. l. 34, oznámení na č. l. 34 p.v. spisu/. Žalovaný v rámci tohoto revolvingového úvěru čerpal finanční prostředky celkem ve výši 193 776 Kč, a to od právní předchůdkyně žalobkyně částku 177 176 Kč a od žalobkyně částku 16 600 Kč. Žalovaný pak uhradil na tento úvěr celkem částku ve výši 249 800 Kč, když z toho uhradil částku 214 800 Kč právní předchůdkyni žalobkyně a částku ve výši 35 000 Kč uhradil žalobkyni /viz podklady pre súdne konanie na č. l. 70-71, seznam splátek na č. l. 74, transakční historie na č. l. 76-81 spisu/. S účinností ke dni datum totiž došlo na základě smlouvy o převodu portfolia k postoupení pohledávky za žalovaným z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Toto postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne datum /oznámení o postoupení na č. l. 52-53, výpis notářského zápisu vč. přílohy na č. l. 49-51 spisu, výpis z notářského zápisu v elektronickém systému CEPR, smlouva o převodu portfolia v elektronickém systému CEPR/. Žalovaný se následně se splácením splátek úvěru dostával do prodlení. Žalobkyně jej opakovaně vyzvala k úhradě dlužných částek, přičemž ke dni datum celý úvěr zesplatnila. Oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě bylo žalovanému poprvé doručováno dne datum. Naposledy žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne datum /viz poslední výzva na č. l. 45, výzva ke splacení na č. l. 46, výzva k zaplacení na č. l. 47, kopie závady na č. l. 48, výpis ze sledování zásilky RR2929534914F na č. l. 89 spisu/. 2) Dne datum podal žalovaný k právní předchůdkyni žalobkyně žádost o druhý revolvingový úvěr. V žádosti vyplnil údaje pro posouzení a uvedl, že je svobodný, bydlí v nájemním bydlení, nemá vyživované děti, je zaměstnán jako dělník/řemeslník/opravář u zaměstnavatele právnická osoba., IČO IČO, jeho čistý měsíční příjem činí 17 000 Kč, celkové náklady domácnosti jsou 3 000 Kč a finanční závazky činí 2 500 Kč. Na základě této žádosti právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným téhož dne uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v měsíci, přičemž splátky byly splatné 17. den následujícího měsíce. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení. Strany dále sjednaly poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč, náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a měsíční poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů ve výši 50 Kč. Součástí smlouvy byla také přihláška k pojištění, přičemž byla sjednána úhrada za pojištění ve výši 1 % ze sjednané měsíční splátky úvěru /viz smlouva o revolvingovém úvěru na č. l. 13-15, produktové podmínky na č. l. 10-12, oznámení na č. l. 16 spisu/. Žalovaný v rámci tohoto revolvingového úvěru čerpal finanční prostředky celkem ve výši 86 902 Kč, a to ve výši 73 502 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně a ve výši 13 400 Kč od žalobkyně. Žalovaný pak uhradil na tento úvěr celkem částku ve výši 102 016 Kč, když z toho uhradil částku ve výši 78 016 Kč právní předchůdkyni žalobkyně a částku ve výši 24 000 Kč uhradil žalobkyni /viz podklady pre súdne konanie na č. l. 72-73, seznam splátek na č. l. 75, transakční historie na č. l. 82-85 spisu/. Žalovaný se následně se splácením splátek úvěru dostával do prodlení. Žalobkyně jej opakovaně vyzvala k úhradě dlužných částek, přičemž ke dni datum celý úvěr zesplatnila. Oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě bylo žalovanému poprvé doručováno dne datum. Naposledy žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne datum /viz poslední výzva na č. l. 17, výzva ke splacení na č. l. 18, výzva k zaplacení na č. l. 19, kopie závady na č. l. 19 p.v., výpis ze sledování zásilky Anonymizováno na č. l. 88 spisu/.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť ten se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání řádně předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

11. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

17. Soud předně podotýká, že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, jak vyplynulo z provedeného dokazování, a žalobkyně tedy byla k podání žaloby aktivně legitimována. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl. V posuzovaném případě totiž nebyla před uzavřením ani jedné z posuzovaných smluv o úvěru řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena, tuto skutečnost však neprokázala. Provedeným dokazováním bylo prokázáno pouze to, že právní předchůdkyně žalobkyně zjistila majetkové poměry žalovaného toliko z údajů uvedených žalovaným v žádostech o úvěry. V případě prvního úvěru ze dne datum přitom žalovaný v žádosti uvedl celkové výdaje ve výši 2 500 Kč s tím, že měl bydlet u rodičů, náklady na bydlení měly činit 2 000 Kč a ostatní pravidelné náklady měly činit 500 Kč. Jiné náklady žalovaný v žádosti nevyčíslil, případně je uvedl v nulové hodnotě. Měsíční náklady ve výši 500 Kč (s výjimkou nákladů na bydlení) přitom nelze považovat za reálné, a to ani v případě roku 2017. Vzhledem k tomu, jak stroze byly náklady žalovaného žádosti vyčísleny, bylo na místě, aby se jimi právní předchůdkyně žalobkyně podrobně zabývala a výdaje žalovaného důkladně ověřila. V řízení nicméně nebylo prokázáno, že by tak učinila např. zajištěním výpisů z bankovního účtu žalovaného. Při zjišťování výdajů žalovaného navíc nepostupovala právní předchůdkyně žalobkyně správně, když pouze zjistila jeho výdaje na bydlení a splátky dříve sjednaných úvěrů (vyčísleny na 0 Kč) a ostatní pravidelné měsíční výdaje omezila ve formuláři na výživné, faktury za telefon, internet, životní pojištění apod. Standardní pravidelné měsíční výdaje (např. výdaje na jídlo, léky, apod.) nijak v rámci formulářové žádosti ani nepožadovala a sama tak výdaje jen na základě statistických údajů odhadla. K tomu nutno dodat, že údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Obecně je pak nutné konstatovat, že pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření, není možné podle soudu považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Dále pak ani z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru ověřovala, zda na majetek žalovaného není vedena exekuce, zda není veden v insolvenčním rejstříku a podobně. V řízení pak nebylo prokázáno ani to, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem ověřovala příjem žalovaného, např. vyžádáním výplatních pásek, výpisů z účtu či pracovní smlouvy. Prakticky totožná pak byla situace také v případě druhé smlouvy o úvěru ze dne datum. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bydlení, kdy však adresa byla shodná s adresou v předchozím případě. Celkové náklady domácnosti vyčíslil žalovaný na 3 000 Kč, k čemuž dále uvedl ještě finanční závazky v podobě splátek ve výši 2 500 Kč. Náklady domácnosti nelze považovat za zcela věrohodné, neboť částka 3 000 Kč by měla zahrnovat nájemné (eventuálně příspěvek), náklady na energie, stravu, ošacení, telefon, internet atd. Ani v roce 2020 nebylo reálné všechny základní potřeby touto částkou pokrýt. Také v případě druhé smlouvy proto bylo s ohledem na nevěrohodnost v žádosti uvedených údajů nezbytné, aby právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného řádně prověřila. V řízení však žalobkyni nenavrhla žádné důkazy (např. ve formě výpisů z účtu žalovaného), které by takové prověření prokazovaly. Stejně tak nebyly vůbec ověřeny ani příjmy žalovaného např. prostřednictvím výplatních pásek či mzdového výměru. Dále pak ani z ničeho nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím druhého spotřebitelského úvěru ověřovala, zda na majetek žalovaného není vedena exekuce, zda není veden v insolvenčním rejstříku a podobně.

19. Co se pak týče argumentace žalobkyně, že žalovaný po dlouhou dobu úvěr splácel, pak je na místě dát žalobkyni za pravdu. Nicméně v návaznosti na to, že žádným způsobem nebyly ověřeny příjmy žalovaného, nelze pouze na základě následného splácení úvěru žalovaným uzavřít, že jeho úvěruschopnost byla posouzena řádně. Bez posouzení úvěruschopnosti totiž není zřejmé, z jakých příjmů žalovaný splátky realizoval. Mohlo se jednat o pomoc od příbuzných či např. jiné finanční produkty. Jedním z cílů ověření úvěruschopnosti bylo přitom právě to, aby nedocházelo k situacím, kdy dlužník splácí úvěry prostřednictvím úvěrů. Cílem úpravy tedy mj. je, aby nedocházelo ke vzniku tzv. dluhové spirály. Nelze pak aprobovat argumentaci žalobkyně, která zcela ignoruje dosažení tohoto cíle. Nadto, ze samotného principu vyplývá, že posouzení úvěruschopnosti se má dít před poskytnutím úvěru. Splácení úvěru je pak postupem, který logicky navazuje na jeho poskytnutí. Může tak mít vypovídací hodnotu v případech, kdy samotné posouzení úvěruschopnosti proběhlo alespoň v tom smyslu, že úvěrující vycházel z věrohodných údajů, které alespoň základním způsobem v minimálním rozsahu ověřil. V posuzovaném případě, kdy žalovaný v žádostech o úvěr uvedl nevěrohodné informace, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně pak tyto nijak neověřila (respektive nebylo prokázáno, že by tak učinila), nelze její postup aprobovat pouze tím, že následně docházelo po určitou dobu k řádnému splácení úvěru/úvěrů. Z obdobných důvodů pak soud považuje za nepřiléhavý také odkaz žalobkyně na relevantní judikaturu. Ta se totiž zabývala situacemi, kdy k nějakému prověření údajů sdělených úvěrovaným došlo, případně kdy navíc úvěrovaný uvedl věrohodné informace.

20. Konkrétně v rozsudku ze dne 10. 4. 2025, č. j. 51 Icm 3470/2023-59, který byl následně po přezkumu aprobován Vrchním soudem v Praze, Krajský soud v Plzni uvedl: „Dlužník byl ke dni podání žádosti o úvěr dne datum ženatý a bydlel ve shora uvedené bytové jednotce dlužníka na adrese adresa. Dlužník doložil průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání u společnosti Anonymizováno Czech Republic s.r.o. za posledních 12 měsíců ve výši 31 056 Kč měsíčně. Základní měsíční mzda dlužníka byla ve výši 35 880 Kč s tím, že nebyly prováděny žádné srážky na základě výkonu rozhodnutí. Ostatní srážky ze mzdy měly činit částku 3 000 Kč, a to jako firemní půjčka. Dlužník byl u zaměstnavatele zaměstnán od datum jako Anonymizováno Anonymizováno, přičemž pracovní poměr byl uzavřen na době neurčitou a ke dni datum nebylo s dlužníkem vedeno jednání o skončení jeho pracovního poměru (vše prokázáno Potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu dlužníka z datum). Žalobce při posuzování úvěruschopnosti nevycházel toliko z údajů sdělených a doložených dlužníkem, ale dlužníka prověřoval také v dostupných systémech. Proces posouzení úvěruschopnosti, a to od žádosti o poskytnutí úvěru, ověření příjmu klienta na základě doloženého potvrzení o příjmu, dále údaje uvedené klientem a jejich prověření, dále ověření splátkového zatížení klienta z interních systémů a pomocí dat z CCB-Czech Credit Bureau, a.s., jež je provozovatelem bankovního i nebankovního registru klientských informací, dále ověření klienta pomocí veřejně dostupných rejstříků, ekonomický model žalobce, se kterým se při posouzení úvěruschopnosti pracuje, včetně argumentace jeho užití a příslušné judikatury až po samotné vyhodnocení schopnosti řádně poskytnutý úvěr splácet, je shrnut v dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta. Z uvedeného vyplývá, že žádost o úvěr byla dlužníkem učiněna přes pobočkovou síť, dlužník uvedl příjem ve výši 31 056 Kč, Žalobce dále zjistil, že dlužník nebyl v době podání žádosti v insolvenčním řízení, žalobce ověřil předchozí splátkou morálku dlužníka, neboť tento měl u něho dříve poskytnuté úvěry (které byly konsolidovány předmětným úvěrem). Žalobce neměl žádné relevantní negativní informace, například záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam o exekučním řízení atd.“ Obdobně v usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy bylo prokázáno ověření údajů uvedených úvěrovaným alespoň v nějaké míře. Konkrétně Nejvyšší soud uvedl: „Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně – vedle údajů týkajících se příjmů a výdajů sdělených úvěrovanou – k dispozici výpis z CCB - Czech Credit Bureau a.s. (provozovatel bankovního a nebankovního registru klientských informací) o splátkovém zatížení dlužnice a výpis z databáze předmětného úvěru, v němž dlužnice deklarovala ostatní životní výdaje 4.500 Kč a splátkové zatížení 3.900 Kč. Databáze zahrnovala i výstupy z ekonomického modelu finančního zatížení dlužnice (u revolvingových úvěrů s limitem 50.000 Kč počítá CCB s částkou 3.900 Kč, zatímco žalobkyně s 5% limitu revolvingového úvěru, tj. s částkou 2.500 Kč). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019, č. j. 62 INS XY, zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením. Žalobkyně přihlásila pohledávku ve výši 112.615,43 Kč (pod č. P9). Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ V obou uvedených případech byly posuzovány situace, kdy došlo k alespoň základnímu ověřování údajů sdělených úvěrovaným, kdy případně tyto údaje nedosahovaly takové intenzity nevěrohodnosti, jako v nyní posuzovaném případě. Rozhodné je nicméně především to, že následné dlouhodobé splácení navazovalo na alespoň elementární ověření úvěruschopnosti úvěrovaného, které bylo v daném soudním řízení skutečně prokázáno.

21. V nyní posuzovaném případě však žalobkyně nepředložila žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že došlo k jakémukoliv prověřování majetkové situace žalovaného. V tomto ohledu pak soud také ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 84 Co 346/2024 považuje za daleko přiléhavější odkázat na rozsudek téhož soudu ze dne 4. 6. 2025, č. j. 123 ICm 410/2023-135. V něm se totiž Krajský soud v Ústí nad Labem zabýval z hlediska posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného situací, která je mnohem podobnější nyní posuzovanému případu, a uvedl: „Projednávaná věc závisí na řešení otázky, zda právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru dostatečně prověřila schopnost dlužníka jej splácet, a tedy, zda byla smlouva o úvěru platně uzavřena. Žalobkyně tvrdí, že tak učinila, když nahlédnutím do interních a externích databází, včetně srovnávacích tabulek příjmů a výdajů, nenalezla zjevné nesrovnalosti v prohlášení dlužníka, žalovaný tvrdí, že nikoli. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení předložila především osobní dotazník dlužníka, již z jeho prostého textu je nicméně zřejmé, že neobsahuje úplné informace. Dlužník zamlčel především bližší informace o zaměstnavateli a o životních nákladech, které mohly stěží činit pouze 4 000 Kč (z výpisu z bankovního účtu dlužníka za jediný týden února 2014 vyplývá, že jen na nákladech na telefon zaplatil v tomto krátkém období 600 Kč). Pokud dlužník údaje dokládal, tak zcela nedostatečně a neúplně (jedinou stranou výpisu z bankovního účtu č. č. účtu z února 2014). Žalobkyně sice v rámci doplnění přihlášky předkládala listiny další, zejm. výpisy z úvěrových účtů dlužníka a výpis z účtu č. hodnota, blíže k nim však ničeho neuvedla, tj. nevysvětlila, jaká z jejích tvrzení mají prokazovat. Dosavadní tvrzení žalobkyně sice nasvědčují tomu, že údaje v dotazníku pravděpodobně ověřovala, ovšem není zřejmé, jakým způsobem; žalobkyně nedokládá ani tabulky, na jejichž základě měla učinit závěr o správnosti informací v dotazníku dlužníka. Tento nedostatek není s to zhojit pouhé tvrzení, že poskytnutím konsolidačního úvěru došlo ke snížení celkového finančního zatížení dlužníka, a proto snad nebylo nutné podrobně zkoumat jeho schopnost jej splácet, neboť toto je v přímém rozporu s povinností úvěrujícího zakotvené v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle něj má úvěrující povinnost zkoumat úvěruschopnost vždy, tedy i v případě, že snad dřívější úvěry řádně splácí a dochází jím k celkovému snížení měsíční splátky, neboť z prosté životní logiky vyplývá, že se finanční možnosti a situace úvěrovaného může v čase měnit (mohl o příjmy zcela přijít nebo být v tomto ohledu značně omezen) a současně v daném případě došlo k navýšení splátky, kterou byl dlužník povinen uhradit. Není úkolem soudu, aby z přiložených listin, zejm. z výpisů z účtů, dovozoval jakákoli pro žalobkyni příznivá tvrzení, je naopak povinností žalobkyně tvrdit a prokázat sobě příznivou právní normu, což neučinila. Jelikož se pak nedostavila k jednání dne datum, nemohlo jí být poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., k němuž insolvenční soud transparentně směřoval, neboť přes souhlas obou účastníků s rozhodnutím bez nařízení jednání toto jednání nařídil. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1728/2019: Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V návaznosti na výše uvedené nelze než dospět k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní, pokud jde o posuzování úvěruschopnosti při uzavírání úvěrové smlouvy s dlužníkem a provedených plateb dlužníkem; z dosavadních tvrzení a důkazů nelze učinit žádný z možných závěrů. Žalobkyně buďto předkládá důkazy, kterým neodpovídají tvrzené skutečnosti (zejm. úvěrové účty), nebo skutečnosti sice tvrdí, avšak nepředkládá k nim žádné důkazy (tvrzené tabulky či výstup ES, na základě kterých měla právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotit údaje v osobním dotazníku dlužníka).“ Z citovaného rozsudku je zřejmé, že následné splácení úvěru skutečně může být indicií k učinění závěru o řádném posouzení úvěruschopnosti, avšak toliko v případech, kdy je řádné posouzení úvěruschopnosti alespoň v základním rozsahu v řízení skutečně prokázáno. V nyní posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost posouzena byla, avšak k prokázání tohoto tvrzení žádné důkazy nepředložila, a to ani v podobě byť jen dílčích výpisů z účtu. Její argumentaci ani odkazům na vybranou judikaturu proto soud s ohledem na výše uvedené nemohl přisvědčit.

22. Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala před poskytnutím úvěrů schopnost žalovaného spotřebitelské úvěry splácet s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pročež jsou obě předmětné smlouvy o spotřebitelských úvěrech absolutně neplatné. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

23. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčených smluv a redukce nároku právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistin spotřebitelských úvěrů z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. V případě první úvěrové smlouvy ze dne datum bylo v řízení prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal celkem ve výši 193 776 Kč, když právní předchůdkyni žalobkyně, respektive po postoupení pohledávky také žalobkyni, na tento úvěr uhradil celkem 249 800 Kč. Z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého ve vztahu k první úvěrové smlouvě mu tak již nezbývá uhradit ničeho. V případě druhé úvěrové smlouvy ze dne datum bylo prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal celkem ve výši 86 902 Kč a uhradil celkem 102 016 Kč. Také z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého ve vztahu ke druhé úvěrové smlouvě mu tak již nezbývá uhradit ničeho. Vzhledem k tomu, že sporné smlouvy o úvěru nebyly platně sjednány, neměla žalobkyně nárok ani na příslušenství ve formě smluvních úroků, úroků z prodlení jdoucí nad rámec přiznané částky, pojistného a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (výrok II. tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.