OSME 8 C 94/2026-58

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Benešem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 125 398,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 68 076,70 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od datum do datum ve výši 5 282 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 68 076,70 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 57 321,77 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od datum do datum ve výši 4 680,08 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 429,70 Kč, s úrokem ve výši 8,49 % ročně z částky 125 047,47 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 56 970,77 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podle § 580 Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalovaného, neboť ten se bez řádné a včasné omluvy k jednání nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně a ujednání o přistoupení k pojištění schopnosti splácet úvěr. Smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalovaného, který požádal o úvěr ve výši 200 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně žádost žalovaného schválila a úvěr žalovanému poskytla. Výše měsíční splátky činila 3 906 Kč s první splátkou ke dni datum. Splatnost splátek byla sjednána vždy k 17. dni v měsíci, když celkem mělo být uhrazeno 72 splátek. Žalovaný se zavázal společně s poskytnutým úvěrem uhradit také smluvní úrok ve výši 8,49 % ročně, pojištění činilo 9,90 % z měsíční splátky úvěru. RPSN činilo 8,86 % /viz formulář pro standardní informace na č. l. 10 - 11, smlouva o úvěru na č. l. 11 p.v. - 12, vyrozumění o schválení úvěru na č. l. 23 spisu, pojistná smlouva v elektronickém systému CEPR, Všeobecné obchodní podmínky v elektronickém systému CEPR/. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala informace o žalovaném. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 33 000 Kč a celkové náklady uvedl ve výši 2 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak zjistila, že žalovaný měl již úvěry s celkovými splátkami ve výši 16 573 Kč. S novou splátkou ve výši 3 906 Kč mělo splátkové zatížení žalovaného činit 20 479 Kč. Dle protokolu o prověření úvěruschopnosti žalovaného měla právní předchůdkyně žalobkyně ověřit žalovaného v insolvenčním rejstříku a z informací z CBCB měla ověřit jeho předchozí splátkovou morálku; výstupy těchto prověření žalobkyně nepředložila. Po odečtení splátkového zatížení mělo žalovanému dle právní předchůdkyně žalobkyně zbývat k pokrytí životních nákladů 12 519 Kč /viz údaje pro posouzení na č. l. 13 - 14, protokol o posouzení úvěruschopnosti na č. l. 48 - 49 spisu/. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně čerpal úvěr ve výši 200 000 Kč a z jeho strany byla celkově uhrazena částka ve výši 131 923,3 Kč (do postoupení pohledávky uhrazena celkem částka ve výši 75 422 Kč a po postoupení uhrazena celkem částka ve výši 56 501,3 Kč). O postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne datum /viz vyrozumění o schválení úvěru na č. l. 23, výpis z úvěrového účtu 2023 na č. l. 15, výpis z úvěrového účtu 2024 na č. l. 16 - 17, podklady pre súdne konanie na č. l. 18 - 20, přehled úhrad na č. l. 21 - 22, oznámení o postoupení na č. l. 24 - 25 spisu/. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a žalobkyně jej proto opakovaně vyzývala k úhradě dlužných částek /viz poslední výzva na č. l. 26 spisu/. Výzvou ze dne datum byl žalovaný informován žalobkyní o odstoupení od smlouvy ke dni datum a současně byl vyzván k úhradě celé dlužné částky. Tato výzva byla žalovanému doručována dne datum. Naposledy byl žalovaný vyzván k úhradě předžalobní výzvou odeslanou dne datum /viz výzva ke splacení na č. l. 27, výpis ze sledování zásilky Anonymizováno na č. l. 50, předžalobní výzva na č. l. 28, potvrzení o podání na č. l. 29 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve zněním platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným přešla z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně je proto k podání žaloby v dané věci aktivně legitimována. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. Soud se však zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouva o úvěru platně, tj. zda právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru před jejím uzavřením zkoumala s dostatečnou péčí majetkové poměry žalovaného a z takto získaných informací správně uzavřela, že bylo ve finančních možnostech žalovaného úvěr splácet. Po posouzení provedených důkazů však soud dospěl k závěru, že splnění této povinnosti žalobkyně neprokázala. Co se týká příjmů žalovaného tak právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z jím sdělené informace o příjmu ve výši 33 000 Kč, avšak tuto skutečnost žalobkyně žádným způsobem nedokládala a tedy neprokázala. Ve vztahu k žalovanému byly zjištěny jeho výdaje na splátky na jiné úvěry ve výši 16 573 Kč, kdy se včetně nového splátkového zatížení mělo jednat o částku ve výši 20 479 Kč. Ve vztahu k celkovým výdajům byla žalovaným uvedena částka ve výši 2 000 Kč měsíčně, kdy k tomuto právní předchůdkyně žalobkyně na bližší prověřování rezignovala, resp. k tomuto žalobkyně rovněž žádné podklady nedoložila. Naopak výdaje žalovaného pro potřeby výpočtu úvěruschopnosti stanovila právní předchůdkyně žalobkyně na základě zcela neověřených informací a svého interního statistického modelu, do kterého zahrnula aktuální údaje o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení. Při stanovení výdajů tedy právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z nijak neověřených informací o výdajích žalovaného a ze statistických informací, které však skutečnou situaci žalovaného nemohly žádným způsobem relevantně ozřejmit. Dle popisu procesu posouzení úvěruschopnosti sice právní předchůdkyně žalobkyně měla prověřit osobu žalovaného v registrech, insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, což ovšem nebylo rovněž nijak doloženo. Nicméně ani pokud by takové doklady byly předloženy, tak by tato skutečnost neměnila nic na tom, že výdaje žalovaného nebyly vůbec ověřovány. O výdajích tedy žádné podložené informace právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici neměla. K tomuto soud konstatuje, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních a majetkových poměrů uvedených žalovaným, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Za dané situace, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nedisponovala ověřenou informací o příjmu žalovaného (resp. toto nevyšlo v rámci dokazování najevo) a neměla žádné ověřené informace o jeho výdajích (s výjimkou povinnosti hradit nově splátky ve výši téměř 2/3 z avizovaného příjmu žalovaného), nelze považovat prostou aplikaci standardního postupu a statistického modelu žalobkyně za řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, pročež je sporná smlouva absolutně neplatná.

15. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od datum a obsažené v § 86 a v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 uvedeného zákona stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

16. Soud na tomto místě poukazuje také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/2022, z jehož závěrů plyne, že okolnost, že dluh ze spotřebitelského úvěru, a to celý či jeho část, byl ze strany spotřebitele splacen, nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tedy ani skutečnost, že žalovaným bylo na předmětný závazek plněno, nemůže zvrátit závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

17. Následkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně čerpal finanční prostředky ve výši 200 000 Kč a uhradil celkem 131 923,30 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal rozdíl těchto částek ve výši 68 076,70 Kč, který představuje neuhrazenou část z poskytnuté jistiny. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. V daném případě bylo prokázáno, že výzva k úhradě dluhu se do sféry dispozice žalovaného, v souladu s ustálenou judikaturou, dostala dne datum, kdy byla zásilka žalovanému doručována, a to s přihlédnutím ke sjednané výhradě donášky zásilek /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3144/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016/. Za přiměřenou lhůtu k okamžité úhradě dluhu lze považovat lhůtu tří dnů, když byl tedy žalovaný povinen uhradit žalobkyni dlužnou částku do datum, což ovšem neučinil a následujícího dne se tak ocitl v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od datum do zaplacení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úrok byl částečně přiznán v kapitalizované výši v částce 5 282 Kč pro období od datum do datum (tedy pro období, ve kterém se kapitalizovaného úroku z prodlení domáhala i žalobkyně) a následně jako úrok běžící. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

18. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno platné uzavření předmětné smlouvy o úvěru, nemohl soud návrhu žalobkyně ve zbývajícím rozsahu vyhovět, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl [co do částky ve výši 57 321,77 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 680,08 Kč za období od datum do datum, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 429,70 Kč, s úrokem ve výši 8,49 % ročně z částky 125 047,47 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 56 970,77 Kč od datum do zaplacení] (výrok II. tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když jednak žalovaný byl v řízení úspěšnější toliko ve zcela nepatrné části 2,14 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 51,07 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 48,93 %) a současně mu ani žádné náklady s ohledem na jeho pasivitu v řízení nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.