OSMO 50 C 113/2022-32

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 14 435,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. V části požadující zaplatit částku 4 435,42 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 14 435,42 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 252 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 20. 6. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 14 435,42 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 20. 6. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 435,42 Kč nejpozději do 20. 9. 2017. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný ani přes upomínky ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 11. 2021 na žalobkyni. Žalobkyně dále požaduje úroky z prodlení z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.

3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když se žalobkyně ani žalovaný na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřili, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemají námitek.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 6. 2017 soud zjistil, že smlouva není žalovaným vlastnoručně podepsána. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 435,42 Kč. Splatnost úvěru byla stanovena ke dni 20. 9. 2017.

6. Z obchodních podmínek vyplývá, že jsou nepodepsané a ani jinak nevyplývá, že by byly žalovanému známy či se žalovaným dohodnuty.

7. Potvrzení ze dne 20. 6. 2017 prokazuje, že byla z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet č. bankovní účet poukázána částka 10 000 Kč.

8. Zpráva mBank S.A., prokazuje, že majitelem účtu č. bankovní účet byl v době poskytnutí peněz právní předchůdkyní žalobkyně žalovaný.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 2021, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021, jak je doloženo podacím lístkem ze dne 2. 2. 2021.

10. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 2. 2. 2021 a předloženého podacího lístku vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky, přičemž mu byla poskytnuta lhůta do tří dnů.

11. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014).

12. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva, když žalobkyně dokládá její uzavření pouze nepodepsaným textem listiny označené jako„ smlouva o úvěru“ a potvrzením s platbou úvěru žalovanému.

13. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo nijak prokázáno, že mezi účastníky byla konkrétní úvěrová smlouva skutečně uzavřena (lhostejno zda ústně či konkludentně). Z dokumentu označeného jako„ smlouva o úvěru“ nevyplývá, že k uzavření uvedené nepodepsané smlouvy skutečně došlo na základě dálkové komunikace, resp. že případně osobou komunikující s žalobkyní byl skutečně žalovaný; tedy že žalobkyní předložené dokumenty skutečně vyjadřují vůli konkrétního žalovaného, resp. jsou výsledkem projevu vůle žalovaného. Ve věci tak není prokázáno, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena. Ke konkludentnímu uzavření smlouvy může dojít jen v doslovném znění návrhu smlouvy. Nebyl-li akceptován návrh uvedený bez výhrad, nemohlo ke konkludentnímu uzavření kupní smlouvy dojít (rozsudek ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006). Obsah jakéhokoliv (konkludentního) ujednání sjednaného mezi stranami prokázán nebyl a to ani v případě kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím internetu zasílala žalovanému nějaká data, z důkazů předložených žalobkyní nevyplývá ani vlastní obsah těchto dat (že dokumenty předkládané nyní žalobkyní k žalobě jsou skutečně těmi, které byly žalovanému doručeny prostředky elektronické komunikace), ani to, že se s těmito daty seznámil skutečně žalovaný a nikoliv např. jakákoliv jiná třetí osoba. Za této situace, pak nedošlo k dohodě o smluvní pokutě a poplatcích z úvěru.

14. Okresní soud připomíná, že pojem elektronický podpis (obyčejný) je definován přímo v § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu, jako údaje v elektronické podobě připojené k datové zprávě, které jsou s datovou zprávou logicky spojeny a slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Základní otázkou zde je, co je možné již za tento obyčejný elektronický podpis považovat, protože občanský zákoník ani zákon o elektronickém podpisu nijak dále nedefinují a nespecifikují pojem elektronického podpisu. Podle převažujícího názoru, běžné uvedení jména na konci datové zprávy (např. e-mailu, SMS apod., ani v textu textového souboru, který je k e-mailu připojen) nepředstavuje prostý elektronický podpis. Určení jednající osoby je spojeno až se zaručeným elektronickým podpisem (srov. např. příjmení, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, číslo s. 2026).

15. Soud se dále zaobíral i posouzením úvěruschopnosti žalovaného.

16. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C číslo zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

18. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy

21. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla právní předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla u žalovaného lustraci databází ISIR, CEE, CRKI, a BRKI. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu či jiný doklad o příjmech žalovaného ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, s odbornou péčí.

26. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20. 4. 2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

27. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v částce 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (výrok I. rozsudku).

28. V části požadující zaplacení poplatku za poskytnutý úvěr a úroku z prodlení soud žalobu z výše popsaných důvodů zamítnul (výrok II).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, když její neúspěch tvořil pouze zamítnutý požadavek na poplatek za poskytnutý úvěr a úrok z prodlení, nicméně nárok na zaplacení úroku z prodlení jí byl přesto přiznán, byť v jiné výši, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé žaloby liší pouze označením žalovaných, číslem smlouvy a údaji o výši dluhu, byly náklady řízení stanoveny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3 x 300 Kč, tj. celkem 900 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, tj. celkem 2 252 Kč.

30. Soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, nejsou soudu známy jeho aktuální sociální a majetkové poměry. Proto soud lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.