OSMO 50 C 86/2022-43

Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 52 150,84 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části požadující zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 52 150,84 Kč ode dne 3. 9. 2019 do 26. 10. 2020 zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 951 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. V části požadující zaplatit částku 43 199,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 52 150,84 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyni se neukládá povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 10. 6. 2022, doplněnou dne 13. 9. 2022, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 52 150,84 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 2. 7. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 55 019,84 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit úvěr do 27. 10. 2020. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Po odečtení úhrad žalovaného činí dlužná částky 52 150,84 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni. Žalobkyně dále požaduje úroky z prodlení z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.

3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 2. 7. 2019 soud zjistil, že smlouva není žalovaným vlastnoručně podepsána. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 10,50 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11% z nesplaceného úvěru nebo 1 000 Kč podle toho, která z uvedených částek je vyšší.

6. Z historie transakcí se podává, že žalovaný úvěr čerpal v různých částkách na bankovní účet č. bankovní účet. Celkově žalovaný načerpal úvěr ve výši 68 950 Kč.

7. právnická osoba, prokazuje, že majitelem účtu č. bankovní účet byl v době poskytnutí úvěru právní předchůdkyní žalobkyní žalovaný.

8. Z přehledu čerpání a úhrad soud zjistil, že žalovaný na úvěr v období od 26. 7. 2019 do 27. 10. 2020 uhradil celkem 59 999 Kč. Úhrady žalovaného byly započítány na jistinu, úroky a účelně vynaložené náklady.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 23. 11. 2020, jak je doloženo podacím lístkem ze dne 23. 11. 2020.

10. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 23. 11. 2020 a předloženého podacího lístku vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky, přičemž mu byla poskytnuta lhůta do tří dnů. Z poštovního archu se podává, že předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána dne 23. 11. 2020.

11. Podáním ze dne 13. 9. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 52 150,84 Kč ode 3. 9. 2019 do 26. 10. 2020. V rozsahu částečného zpětvzetí soud řízení částečně zastavil (výrok I. rozsudku).

12. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014).

13. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva, když žalobkyně dokládá její uzavření pouze nepodepsaným textem listiny označené jako„ smlouva o revolvingovém úvěru“.

14. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo nijak prokázáno, že mezi účastníky byla konkrétní úvěrová smlouva skutečně uzavřena (lhostejno zda ústně či konkludentně). Z dokumentu označeného jako„ smlouva o úvěru“ nevyplývá, že k uzavření uvedené nepodepsané smlouvy skutečně došlo na základě dálkové komunikace, resp. že případně osobou komunikující s žalobkyní byl skutečně žalovaný; tedy že žalobkyní předložené dokumenty skutečně vyjadřují vůli konkrétního žalovaného, resp. jsou výsledkem projevu vůle žalovaného. Ve věci tak není prokázáno, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena. Ke konkludentnímu uzavření smlouvy může dojít jen v doslovném znění návrhu smlouvy. Nebyl-li akceptován návrh uvedený bez výhrad, nemohlo ke konkludentnímu uzavření kupní smlouvy dojít (rozsudek ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006). Obsah jakéhokoliv (konkludentního) ujednání sjednaného mezi stranami prokázán nebyl a to ani v případě kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím internetu zasílala žalovanému nějaká data, z důkazů předložených žalobkyní nevyplývá ani vlastní obsah těchto dat (že dokumenty předkládané nyní žalobkyní k žalobě jsou skutečně těmi, které byly žalovanému doručeny prostředky elektronické komunikace), ani to, že se s těmito daty seznámil skutečně žalovaný a nikoliv např. jakákoliv jiná třetí osoba. Za této situace, pak nedošlo k dohodě o smluvní pokutě a poplatcích z úvěru.

15. Okresní soud připomíná, že pojem elektronický podpis (obyčejný) je definován přímo v § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu, jako údaje v elektronické podobě připojené k datové zprávě, které jsou s datovou zprávou logicky spojeny a slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Základní otázkou zde je, co je možné již za tento obyčejný elektronický podpis považovat, protože občanský zákoník ani zákon o elektronickém podpisu nijak dále nedefinují a nespecifikují pojem elektronického podpisu. Podle převažujícího názoru, běžné uvedení jména na konci datové zprávy (např. e-mailu, SMS apod., ani v textu textového souboru, který je k e-mailu připojen) nepředstavuje prostý elektronický podpis. Určení jednající osoby je spojeno až se zaručeným elektronickým podpisem (srov. např. příjmení, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, číslo s. 2026).

16. Soud se dále zaobíral i posouzením úvěruschopnosti žalovaného.

17. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C číslo zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy

22. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

24. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla u žalovaného lustraci databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu či jiný doklad o příjmech žalovaného ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, s odbornou péčí.

27. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20. 4. 2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

28. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v částce 8 951 Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, když platby žalovaného v celkové výši 59 999 Kč započetl na vyčerpaný úvěr ve výši 68 950 Kč (výrok II. rozsudku).

29. V části požadující zaplacení zbývající jistiny ve výši 43 199,84 Kč a úroku z prodlení soud žalobu z výše popsaných důvodů zamítnul (výrok III).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III. dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byla ve věci úspěšná žalovaná. Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

31. Soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, nejsou soudu známy jeho aktuální sociální a majetkové poměry. Proto soud lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.