OSMO 46 C 49/2023-35

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Benešovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ s adresou pro doručování adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ o 41 351,54 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 5 708,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 1 538,67 Kč od datum, s úrokem z prodlení z částky 2 170 Kč od datum a s úrokem z prodlení z částky 2 000 Kč do datum, pro částečné zpětvzetí žaloby dle § 96 o. s. ř. zastavuje.

II. Ohledně částky 35 642,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení, úroku z prodlení z částky 1 538,67 Kč do datum, úroku z prodlení z částky 2 170 Kč do datum a úroku z prodlení z částky 2 000 Kč do datum, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně doručila Okresnímu soudu v Mostě dne datum návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 41 351,54 Kč s úrokem z prodlení. Podle žaloby, společnost právnická osoba, se sídlem na Maltě, a žalovaný mezi sebou uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě smlouvy o úvěru předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 47 654,42 Kč. Datum splatnosti úvěru byl stranami dohodnut na den datum. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, byl o zaplacení upomínán. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalovaný nereagoval ani na upomínku zasílanou zástupcem žalobkyně a dlužnou částku nezaplatil.

2. Následně podáním ze dne datum žalobkyně svou žalobou opravila a doplnila tak, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, příjmení, příjmení, NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný uzavřením smlouvy souhlas. Žalovaný dle žalobkyně prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnost o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. Věřitelka vyžadovala, aby měli klienti k dispozici rezervu ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji, přičemž rezerva se musela rovnat nejméně životnímu minimu. Vrácená částka v době splatnosti měla být nejvýše ve výši 90 % rezervy mezi příjmy a výdaji. Věřitelka neměla o úvěruschopnosti žalovaného pochybnost.

3. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na úvěr čerpal dne datum částku 8 000 Kč, dne datum částku 2 000 Kč, dne datum částku 500 Kč, datum částku 1 300 Kč, dne datum částku 554, dne datum částku 10 263 Kč a dne datum částku 10 000 Kč. Před postoupením uhradil žalovaný 28 986,34 Kč. Před podáním žaloby žalovaný uhradil dalších 6 302,88 Kč a po podání žaloby 5 708,67 Kč.

4. Žalovaný uvedl, že dlužnou částku uznává, na dluh splatil minimálně 12 000 Kč a je připraven dlužnou částku splácet ve splátkách po 3 500 Kč.

5. Okresní soud připomíná, že soud nevydá rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 ICdo 108/2017-128, ze dne 29. 7. 2019). Okresní soud zdůrazňuje významné následky institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755)).

6. Vzhledem k zákonnému požadavku na posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání úvěrové smlouvy (§86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) a skutečnosti, že již ze samotných tvrzení vyplývá, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala, okresní soud nemohl bez dalšího rozsudek pro uznání vydat.

7. V projednávané věci účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí.

8. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

9. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum soud zjistil, žalobkyní předložená smlouva mezi právnická osoba a žalovaným není podepsaná ani jedním z účastníků. Podepsány nejsou ani obchodní podmínky právnická osoba Ve smlouvě je uvedeno, že výše úvěrového limitu činila 80 000 Kč a RPSN činila 231,39 %. Podepsané nejsou ani standardní informace o spotřebitelském úvěru.

10. Dle historie transakcí a podle potvrzení o provedených platbách žalovaný vybral dne datum částku 8 000 Kč, dne datum částku 2 000 Kč, dne datum částku 500 Kč, dne datum částku 1 300 Kč, dne datum částku 554 Kč, dne datum částku 10 263 Kč, dne datum částku 10 000 Kč (celkem tedy částku 32 617 Kč).

11. Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že dlužný zůstatek po poslední platbě ke dni datum evidovala žalobkyně ve výši 37 534,50 Kč, k tomu byly přičteny účelně vynaložené náklady 3 x 250 Kč a úroky za období čerpání ve výši 9 580,48 Kč.

12. Z úřední činnosti je soudu známo, že již v roce 2020 byla proti žalovanému nařízena exekuce.

13. Dle informace o žadateli vyplývá, že žadatel o úvěr byl prověřen tím, že měl e-mail a jeho příjem tvořil plat či mzda, věřitelka zjistila číslo účtu žalovaného a jeho adresu.

14. Z oznámení o postoupení a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum vyplývá, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

15. Žalovaný byl vyzván výzvou k úhradě.

16. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

17. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. K výkladu § 86 z.s.ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne datum ve věci C číslo (OPR- právnická osoba GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

25. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

26. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

27. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

28. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Jedná se tudíž ve smyslu výše citovaného § 588 o. z. o tzv. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen i bez návrhu přihlédnout (jak ostatně vyložil i Soudní dvůr EU).

29. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je přitom rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem jí stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Shodně i v případě posuzování platnosti spotřebitelských úvěrů pak dospívá k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 SpotřÚ 2010 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo). K těmto závěrům judikatury obecných soudů se rovněž s odkazem na konkrétně citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie přihlásil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

30. Je třeba připomenout, že již dne datum vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne datum o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. ulice národní banka potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. ulice národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného.

31. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.

32. Jak již bylo uvedeno v doplnění žaloby, věřitelka při uzavírání smlouvy vycházela z tvrzení žalovaného a z nahlédnutí do externích databází. Věřitelka si však nevyžádala doložení dokladů o příjmech, nákladech, výdajích a závazcích žalovaného a tvrzené doklady žalovaného ani soudu nepředložila. Ostatně, žalobkyně soudu ani nesdělila žádné konkrétní údaje, které měla o žalovaném věřitelka zjistit ve vztahu k jeho schopnosti splácet úvěr. Věřitelka tak nesplnila svou zákonnou povinnost s řádnou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je posuzovaná úvěrová smlouva neplatná.

33. V projednávané věci předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 32 617 Kč, kterou žalovaný čerpal. Na uvedenou částku žalovaný splatil již před podáním žaloby celkem 35 289,22 Kč. Žalovaný se tak bezdůvodně neobohatil a soud proto žalobu zamítnul.

34. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když převážně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu procesní náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.