OSNA 2 C 14/2026-66

Okresní soud v Náchodě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Mikulou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 32 419 Kč s příslušenstvím (úvěr)

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 600 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně na žalované domáhá zaplatit částku 6 819 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 32 419 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 463 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 32 419 Kč skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 25 600 Kč, ze smluvního úroku, který v době zesplatnění činil 5 600 Kč, a dále smluvní pokuty v souladu se smlouvou o úvěru, která v době zesplatnění činila 1 219 Kč nejpozději splatných dne datum, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru z jistiny úvěru do zaplacení z titulu uzavřené smlouvy č. hodnota dne datum (dále jen „smlouva“) na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 1 000 Kč. Žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a čerpala úvěr v celkové výši 25 600 Kč, který měl být splacen nejpozději dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, byla opakovaně vyzývána k úhradě dluhu a následně byl úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzván k úhradě celého zbývajícího dluhu. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud neuznal předmětný nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požaduje žalobkyně, aby soudu tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. Dle obchodních podmínek dostupných na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně byla žalovaná informována v odst. 7.11., že může věřitel coby poskytovatel spotřebitelského úvěru nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud je to nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná dále souhlasila, že za účelem ochrany svých majetkových práv a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů Anonymizováno.s.p.oAnonymizováno Anonymizováno právnická osoba, Anonymizováno a právnická osoba. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná prohlásila, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědoma, že by byla evidována v nějaké z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů právnická osoba a nejsou jí známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností. Žalobkyně neučinila žádná konkrétní tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, nepředložila k tomu žádné listinné důkazy, ačkoliv navrhovala, aby soud rozhodl na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání. Žalobkyně žádala vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz byl po jeho vydání zrušen, neboť se jej nepodařilo žalované doručit.

2. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila. Proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento postup navrhovala, byla si tedy vědoma toho, jaké listinné důkazy soudu předložila a na jejichž základě má soud rozhodnout. Sama žalobkyně uvedla, že pokud předložené listiny nejsou dostačující pro přiznání nároku ze smlouvy o úvěru, domáhá se vydání bezdůvodného obohacení. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.

3. Po provedeném řízení soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu a právní kvalifikaci: Ze Smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou a potvrzení o finanční transakci považuje soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši úvěrového rámce 25 600 Kč na její bankovní účet (celkem hodnota částek). Sjednaná výše úroku byla u jednotlivých poskytnutých částek úvěrů mezi 130 – 350 % ročně, RPSN 1 000 – 4 000 %. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit ve splátkách. Další podmínky byly sjednány v obchodních podmínkách poskytovatele úvěru.

4. Soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda je uzavřená smlouva platná. Zkoumá, zda neplatnost smlouvy nezpůsobuje jednak sjednání lichevní výše úroku a dále, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného spotřebitele před uzavřením smlouvy, neboť neřádné zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.

5. Důvod pro závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy je výše požadovaného úroku, která je až 350 % p.a., což je zcela nepochybně lichevní/nemravná výše úroků, která způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy. Obvyklá výše smluvního úroku u spotřebitelských úvěru podle statistiky ARAD vydávané ČNB činila v srpnu 2024 pouze 8,62 % p.a. V rozporu s dobrými mravy se dle ustálené soudní praxe zpravidla považuje výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

6. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jako i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2) je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3) změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru jedná o platný smluvní závazek.

13. Pokud si účastníci ve smlouvě sjednali úrok výrazně vyšší, byla smlouva od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., kdy neplatně sjednaný úrok vzhledem k ustálené soudní praxi způsobil neplatnost celé smlouvy o úvěru (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo 21 Cdo 1484/2004).

14. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek úroku sjednaného v rozporu s dobrými mravy, je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, kterou je soud povinen zabývat se i bez návrhu žalované.

15. Úsudek, zda úvěrová smlouvě je platná nebo naopak absolutně neplatná, protože nedošlo k řádnému zjištění a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je soud povinen činit také z moci úřední. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z úřední povinnosti zabýval tím, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

16. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 z. s. ú. nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

17. Samotný zákon o spotřebitelském úvěru byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropské unie požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 z. s. ú. je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 z. s. ú. uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440).

18. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

19. V daném případě nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou také vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně došlo k pečlivému posouzení schopnosti úvěr žalovaným splácet, když žalobkyně v tomto směru soudu nepředložila žádné důkazy, o zkoumání úvěruschopnosti žalované tvrdila pouze obecné údaje. Žalobkyně žádné listiny o zkoumání úvěruschopnosti nedoložila, respektive sám uvedla, že listinami nedisponuje, ačkoliv navrhovala, aby soud rozhodl na základě předložených listin. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy při posouzení úvěruschopnosti žalované postupovala jeho právní předchůdce s odbornou péčí. Žalobkyně tedy neprokázala, že její právní předchůdce pečlivě, v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, zjišťovala schopnosti žalované úvěr ve stanovené lhůtě vrátit.

20. Pokud právní předchůdce žalobkyně přesto poskytla žalované úvěr, byla smlouva od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. Neplatnost smlouvy je důsledkem porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek, neboť v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované.

21. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatné smlouvy celkem částku 25 600 Kč. Žalobkyně neuvedla, že by žalovaná jakoukoliv částku zaplatila. Žalovaná byla nečinný, ohledně výše zaplacené částky ani ohledně své schopnosti dluh uhradit nic netvrdila.

22. Protože žalovaná nehradila řádně splátky, byl dluh zesplatněn, neuhrazena zůstala dle žalobkyně celá poskytnutá jistina, na úkor právního předchůdce žalobkyně se bezdůvodně obohatila (§ 2991 o. z.). Výše bezdůvodného obohacení žalované je rovna částce, kterou z poskytnuté částky žalovaná dosud žalobkyni nevrátila, což je celá výše jistiny. Soud proto uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 25 600 Kč, představující bezdůvodné obohacení.

23. S ohledem na shora uvedené závěry o neplatnosti smlouvy o úvěru soud uplatněný nárok žalobkyně ve zbývajícím rozsahu zamítl. Z důvodu neplatnosti smlouvy tak soud žalobkyni nepřiznal smluvní úrok a úroky z prodlení, neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (§ 87 odst. 1 z. s. ú), ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, není žalovaná v prodlení s úhradou a nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 3675/2021). Lhůta z prodlení byla určena delší, než je lhůta zákonná, aby měla žalovaná možnost dluh uhradit. O své schopnosti ohledně lhůty k zaplacení jistiny žalovaná nic netvrdila.

24. Náklady řízení jsou přiznány žalobkyni v poměrné části podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Z původně podané žaloby, pokud by měl žalobkyně plný úspěch, tak by mu náležely náklady za 3 úkony po 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb., tj. 900 Kč, 3 režijní paušály po 100 Kč, tedy 300 Kč (§ 14b odst. 5 uvedené vyhlášky a částka za zaplacený soudní poplatek 1 073 Kč, tedy celkem hodnota Kč. Zástupkyně žalobkyně není plátce DPH.

25. Žalobkyně měla úspěch ve věci v 59 %, v 41 % úspěšná nebyla. Žalobkyni tedy náleží na náhradu nákladů řízení 18 % z celkových nákladů, které by při plném úspěchu ve věci byly přiznány. Žalobkyni náleží na náhradu nákladů řízení částka 463 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce účastníka v obecné třídenní lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

26. Soud přiznal odměnu podle § 14b vyhl. č. 177/96 Sb. z následujících důvodů: Žaloba je považována za žalobu “formulářovou“, i když není podána přímo na elektronickém formuláři, neboť žalující podává obdobné žaloby opakovaně, uvádí shodná skutková tvrzení, lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, údajích o uzavřené smlouvě, výši dlužných částek. Žaloby se týkají právně obdobných věcí. Tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejedná se o žalobu, která by byla individuálně koncipovaným návrhem vždy novým pro konkrétní právně a skutkově odlišnou věc. Použití uvedeného ustanovení citované vyhlášky nevede ve svých důsledcích k porušení listiny základních práv a svobod a není rozporu s ústavou garantovaným právem na právní pomoc.

Proti tomuto rozsudku je množné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo může podat exekuční návrh podle z. č. 120/2001 Sb.