OSNB 5 C 108/2023-30

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 35.800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11.300 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení 52.009,84 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % jdoucími z částky 27.844,44 Kč od 2. 11. 2022 do 27. 1. 2023 a dále jen z částky 16.544,44 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení a s úroky ve výši 24,87 % jdoucími z částky 27.844,44 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně společnosti právnická osoba se sídlem adresa, IČO (dále jen jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“), domáhala po žalovaném zaplacení částky 35.800 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že mezi žalovaným a společností právnická osoba byla uzavřena smlouvu nazvaná„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ číslo ze dne datum (dále také jen jako„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byly žalovanému v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách po 900 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 6.000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 6.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 12.000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách počínaje dnem datum, přičemž poslední splátka byla splatná dne datum. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni datum řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 27.844,44 Kč ode dne datum až do zaplacení dále úrokem ve výši 24,87 % ročně sjednaným v čl. 1 smlouvy o úvěru (resp. na základě rozhodnutí žalobkyně úrokem v nižší sazbě, než byla mezi smluvními stranami ve smlouvě sjednána). Na uvedený dluh žalovaný zaplatil za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení právní předchůdkyni žalobkyně pouze částku 18.700 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne datum. Pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností od tohoto data. Téhož dne bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno žalovanému. Ke dni postoupení činila výše pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy číslo bez příslušenství za žalovaným částku 39.050 Kč. Příslušenství pohledávky pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném úhradu celkové dlužné částky ve výši 63.309,84 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 27.844,44 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 7.955,56 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 19.620,58 Kč (tj. úrok ve výši 24,87 % ročně z částky 27.844,44 Kč od datum do data postoupení datum), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 7.889,26 Kč (tj. zákonný úrok ve výši 10 % ročně z částky 27.844,44 Kč od datum do data postoupení datum), úroků ve výši 24,87 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27.844,44 Kč od datum do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27.844,44 Kč od datum do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr především na základě zhodnocení informací a dokladů požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly ověřeny zejména výplatními páskami, pracovní a nájemní smlouvou. Žalovaný dále prohlásil, že poskytl právní předchůdkyni žalobkyně úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné k posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného a nebylo její povinností prověřovat, zda se žalovaný nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dle právního názoru žalobkyně případné neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť ta byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaný byl o zaplacení upomínán před podáním žaloby, avšak tento neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání se pak žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán. Soud proto ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ číslo ze dne datum má soud prokázáno, že mezi společností právnická osoba, sídlem adresa, IČO, jako věřitelkou a žalovaným jako zákazníkem byla uzavřena smlouva, na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému při jejím podpisu peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč. Žalovaný se naopak zavázal vrátit částku v celkové výši 54.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 900 Kč s tím, že první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. příjmení 54.000 Kč kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 30.000 Kč zahrnovala též sjednaný úrok ve výši 6.000 Kč, administrativní poplatek ve výši 6.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12.000 Kč. Úroková sazba byla sjednána na 32,15 % p.a., roční procentní sazba nákladů byla spočítána na 206,15 %. Obsahem smlouvy je mj. i prohlášení zákazníka o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky.

4. Z karty zákazníka ze dne datum má soud prokázáno, že totožnost žalovaného byla ověřována z číslo obč. průkazu s platností do datum. Žalovaný uvedl, že žije od prosince roku 2015 v nájmu spolu s partnerkou, přičemž k ověření byla zaškrtnuta kolonka„ jiná smlouva“, nikoliv kolonka„ nájemní smlouva“. Žalovaný především uvedl, že od roku 1997 se živí jako OSVČ. V kartě je pak uvedeno, že finanční situace žalovaného byla ověřována a dokládána živnostenským listem a fakturami. Dále je výslovně zaškrtnuto, že zaměstnání žalovaného bylo ověřováno telefonicky. příjmení měsíční příjem žalovaného činí 44.145 Kč a jeho výdaje ve výši 16.350 Kč sestávají z výdajů na bydlení ve výši 6.350 Kč, osobních výdajů ve výši 5.000 Kč a dalších výdajů (sociální/ zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních etc.) ve výši 5.000 Kč. Dále bylo zaškrtnuto, že žalovaný nemá u právnická osoba anonymizována dvě slova a ani mimo ni žádné další úvěry. Žalovaný dále prohlásil, že proti němu není vedena exekuce.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi společností právnická osoba a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovaným.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne datum na adresu adresa žalovaného, zaslána výzva k zaplacení dlužné částky a současně byl vyrozuměn o postoupení pohledávky.

7. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne datum a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne datum na adresu adresa žalovaného, zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do datum.

8. Shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci.

9. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (§ 419 o. z.). Ze samotné definice spotřebitele vyplývá, že spotřebitelem může být i fyzická osoba podnikatel, protože se předpokládá, že určitá osoba koná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Tato podmínka je splněna nikoliv jen v případě, kdy osoba není vůbec podnikatelem, ale i v tom případě, kdy jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti (obdobně v literatuře např. CSACH, K. In: příjmení, F., příjmení, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. § 419-654 Praha: Leges, 2014, s. 4). Ustanovení na ochranu spotřebitele by měla být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11).

16. Rozhodující pro posouzení, zdali strana ve smluvním vztahu je či není v postavení spotřebitele, je, zdali v tom smluvním vztahu vystupuje jako podnikatel a smluvní vztah se týká jeho podnikatelské činnosti. Rozhodující je tedy především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

17. Soud pak ve světle shora uvedeného uzavřel, že žalovaný je sice podnikající fyzickou osobou, ale smlouvu o zápůjčce uzavřel v postavení spotřebitele, a proto se v poměrech projednávané věci uplatní ustanovení § 1810 a násl. o.z. a právní úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak citováno shora.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 zavedl do právního řádu povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009 - 56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací pak shodně věřiteli ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016.

19. Za rozhodující pro právní posouzení této věci proto soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, resp. nejsou-li o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet důvodné pochybnosti. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

20. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr ve výši 30.000 Kč zaplatit celkem 54.000 Kč. Z předložené zákaznické karty je zřejmé, že společnost právnická osoba, při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně, a to s cílem pouze vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). O tom svědčí to, že informace zde uvedené jsou vnitřně rozporné. Především žalovaný výslovně uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou (podnikatel) a z podnikání má jediné a hlavní příjmy. V kartě je však současně zaškrtnuto, že zaměstnání žalovaného mělo být ověřováno telefonicky, což vzhledem k výše uvedenému postrádá zcela logiku. Finanční analýza rozpočtu měla být ověřována toliko na základě žalovaným předložených faktur a živnostenského listu. Faktura je pouhou výzvou k zaplacení dlužné částky, jež má význam pro posouzení splatnosti dluhu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 688/2008) a rozhodně nemůže sloužit jako doklad k ověření skutečných příjmů žalovaného z podnikání. Není zřejmé, z jakého důvodu nebyly vyžadovány doklady jako daňová přiznání (žalovaný podniká od roku 1997), bankovní výpisy apod. Konečně kopie těchto faktur ani nejsou připojeny a ani nejsou věřitelem blíže specifikovány, např. co do jejich počtu nebo data vystavení. Majetkové poměry žalovaného tak nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet.

21. S ohledem na shora uvedené proto soud shledal smlouvu o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) ze dne 21. 11. 2018 neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, ve spojení s § 580 odst. 1 o.z., když společnost právnická osoba, poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 cit. zákona nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi společností právnická osoba, a žalovaným ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

22. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).

23. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

25. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému celkem částku 30.000 Kč plnila dle § 2991 o.z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh uhradil již částku 18.700 Kč, zbývá mu tak k úhradě částka 11.300 Kč (30.000 Kč – 18.700 Kč).

27. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení v celkové výši 11.300 Kč se pak stal splatným dnem 27. 1. 2023, neboť žalovaný byl v předžalobní výzvě vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do tohoto data. Žalovaný však na tuto výzvu nijak nereagoval, čímž konkludentně akceptoval žalobkyní navrženou dobu plnění. Lze tedy uzavřít, že za této situace nevznikl mezi účastníky spor o přiměřenou dobu plnění, jak má na mysli ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu rovněž srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2022). Žalovaný tak byl povinen do 27. 1. 2023 svůj závazek vyřešit a od 28. 1. 2023 je tedy v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 15 % p.a., žalobkyni však byl přiznán úrok z prodlení v požadované (nižší) výši 10 % p.a. Žalobním petitem je soud vázán (výrok I. tohoto rozsudku).

28. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a poplatků včetně kapitalizovaného a dalšího odpovídajícího příslušenství zamítnout (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě pak měl převážný úspěch žalovaný, kterému však žádné náklady v rámci řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, tak jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.