OSOL 11 C 161/2020-208

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 117.500 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2021, č. j. 11 C 161/2020-159,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 62.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 1. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. ohledně lhůty k plnění částky 62.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 1. 2020 do zaplacení mění tak, že tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci v pravidelných měsíčních splátkách po 6.250 Kč splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce počínaje prvním měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění takto:

„ Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.267 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. jméno příjmení, advokáta.“

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.371 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. jméno příjmení, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 62.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 1. 2020 do zaplacení ve lhůtě třídenní (výrok I.). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 55.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3.627,33 Kč ve lhůtě třídenní (výrok III.).

2. Včas podaným odvoláním rozhodnutí okresního soudu napadla žalovaná, přičemž odvolání směřovala do výroku I. a III. napadeného rozsudku. Vytýkala okresnímu soudu, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Již ve vyjádření k elektronickému platebnímu rozkazu a v průběhu řízení před okresním soudem žalovaná popisovala okolnosti zániku rodiny, které měly významný vliv na posouzení celé věci a zejména dokreslovaly její pozadí spočívající v citovém vydírání žalobcem, jehož jedinou motivací bylo odebrání nezletilého syna žalované, neboť od počátku si byl vědom skutečnosti, že pravděpodobnost otcovství je v jeho případě minimální. Zahájil řadu řízení u soudu, podal několik trestních oznámení a chtěl donutit žalovanou ustoupit, aby ponechala nezletilého v jeho výlučné výchově. Pod tíhou možného neúspěchu, po opakovaných nedůvodných návrzích na nařízení předběžných opatření či trestních oznámení, jejichž prostřednictvím pouze usiloval o zpochybnění žalované jako vhodného vychovatele k nezletilému synovi, změnil svůj názor, že nezletilého do péče nechce s vědomím úspěchu ve věci v případě popření otcovství. Popření otcovství dosáhl rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2019. Žalobce řádně platil výživné na nezletilého k rukám žalované od 1. 10. 2015 ze dne 31. 8. 2019 a žalovaná takto obdržela 117.500 Kč, což představuje uhrazené výživné na nezletilého syna jméno. Žalobce tvrdí, že zaplacením této částky došlo k bezdůvodnému obohacení, kterého se domáhá, žalovaná od počátku nesouhlasí s uplatněným nárokem, neboť jej považuje za nedůvodný, na úkor žalobce se neobohatila a nesouhlasí se závěry soudu prvého stupně. Skutková zjištění okresního soudu považuje za nesprávná, neboť nezohlednila všechny tvrzené skutečnosti, zejména pokud jde o práva na výživné, které je a priori právem dítěte, což je ve shodě s osobním charakterem výživného. Dle žalované je v kontextu všech okolností tohoto případu zmínit ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku obsahující generální zákaz určitých jednání v oblasti soukromého práva a obsahující obecný princip souladu práva s dobrými mravy. Žalovaná se domnívá, že ze strany žalobce se v kontextu všech skutečností jedná o zjevné zneužití práva, které by nemělo požívat ochrany a nemělo by mu být proto vůbec vyhověno. Návrh na vydání bezdůvodného obohacení byl uplatněn poté, co žalobce neuspěl v jím zahájeném řízení o změně poměrů k nezletilému, dlouhodobě usiloval o odebrání nezletilého žalované a závadných jednání se dopouštěl dlouhodobě. Žalovaná vyslovila nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, neboť zákon dává soudu možnost, aby v případě, že jsou sice splněny všechny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, soud tomuto účastníku náhradu nákladů nepřizná, a to na základě moderačního práva zakotveného v § 150 o. s. ř. V neposlední řadě žalovaná uvedla, že její majetkové poměry jí neumožňují splnit uloženou povinnost najednou, od 6. 1. 2020 pracuje jako účetní u anonymizováno lesů a statků s příjmem ve výši 21.000 Kč měsíčně. Úspory, z nichž by mohla žalobci zaplatit, žádné nemá, neboť je vydala na vzniklé dluhy z předchozích řízení. Pokud jde o žalobce, žalovaná se domnívá, že odklad zaplacení formou 10 po sobě jdoucích splátek po 6.250 Kč pod ztrátou výhody splátek pro něj nebude představovat významnější újmu. Navrhovala proto, aby rozsudek soudu prvého stupně byl ve výroku I. změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, stejně tak jako i výrok III. a žalovanému nebudou náklady řízení přiznány.

3. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalované argumentoval tím, že pokud žalovaná tvrdí, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, pak z podaného odvolání žalovaný nezjišťuje, o jaká nesprávná zjištění by se mělo jednat. Žalobce má za to, že soud prvého stupně věc správně zhodnotil po právní stránce a dospěl k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinna vydat. Námitky žalované uvedené v bodu 5 jejího odvolání ohledně zákazu jednání v oblasti soukromého práva, které by nebylo v souladu s dobrými mravy, je námitkou, která svým obsahem zasahuje do skutkového stavu věci. Žalovaná byla přítomna u ústního jednání dne 26. 4. 2021, při kterém byla poučena o koncentraci řízení, žádné další skutečnosti ani další důkazy neoznačila. Další námitky, které žalovaná uvedla v odvolání zejména bodech 1 a 2, jdou nad rámec, který je připuštěn mezemi koncentrace řízení. Žalobce již ve vyjádření k podání žalované ze dne 10. 7. 2020 uváděl, že má za to, že údaje žalované nejsou relevantní ve vztahu k uplatněnému nároku v žalobě a nesouhlasí s tvrzeními, které žalovaná uvádí. Ve vztahu k bezdůvodnému obohacení tato tvrzení nemají význam a žalobce se k nim nehodlá nadále vyjadřovat. K odvolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení žalobce uvedl, že nespatřuje ve věci důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, aby náhrada nákladů nebyla přiznána podle úspěchu ve věci. V této souvislosti uvedl, že žalovaná obdržela od žalobce podstatnou částku na vypořádání společného jmění manželů. Domnívá se tak, že si žalovaná již po vyhlášení rozsudku mohla vytvořit určitou finanční rezervu, aby byla schopna zaplatit přisouzenou částku bezdůvodného obohacení. Navrhoval proto, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

4. Odvolání žalované je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a III., přezkoumal i řízení jemu předcházející podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

5. Krajský soud považuje přes odvolací výhrady žalované skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých jím provedených důkazů za správná a pro stručnost na toto zjištění odkazuje. Žalovaná uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., když namítala, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, aniž by tento odvolací důvod přesněji konkretizovala. Po přezkoumání obsahu spisu odvolací soud dospívá k závěru, že tuto námitku žalované akceptovat nelze. Skutková zjištění, která okresní soud přijal, jsou správná, korespondující obsahu spisu a pokud nelze okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení a odvolání žádnou takovou relevantní výtku neobsahuje, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry.

6. Okresní soud se v prvé řadě zabýval otázkou věcné legitimace účastníků řízení a dospěl ke správnému závěru, že žalobce jako ochuzený, který za jiného plnil jeho vyživovací povinnosti, je nositelem aktivní věcné legitimace a žalovaná jako obohacená, místo níž bylo plněno, je nositelem pasivní věcné legitimace. Při řešení otázky pasivní věcné legitimace se okresní soud neodchýlil od již ustálené judikatury, zejména závěrů vyjádřených v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 24 Cdo 2686/2018 a sp. zn. 24 Cdo 1053/2020, z nichž plyne, že pokud následný otec není určen (situace dopadající na danou věc), je pasivně legitimována k žalobě matka dítěte, v jejíž osobě se pro nedostatek druhého zákonného rodiče soustředil výkon společných práv a povinností rodičů k dítěti.

7. V řízení mezi účastníky nebylo sporné, že v období od 1. 10. 2015 ze dne 31. 8. 2018 žalobce přispíval nezletilému jméno, vůči kterému neměl vyživovací povinnost (otcovství k nezletilému bylo popřeno), výživné ve výši 2.500 Kč měsíčně. Na straně žalované vzniklo za období od 1. 10. 2015 do 31. 8. 2018 bezdůvodné obohacení ve výši 117.500 Kč, pro platby provedené po 1. 1. 2014 bylo bezdůvodné obohacení posuzováno podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Ke stanovení povinnosti uhradit plnění poskytnuté tím, kdo za žalovanou splnil vyživovací povinnost, bylo třeba zjistit, jaké byly v rozhodné době (po jakou za ni byla vyživovací povinnost plněna) její příjmy, zda byla po narození dítěte zaměstnána a zda z těchto příjmů mohla přispívat na výživu nezletilého dítěte i za druhého rodiče (srov. rozsudek býv. Nejvyšší soud ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 36/72).

8. Otázku příjmu žalované za období, které je předmětem žaloby podrobně posuzoval okresní soud a důkladně ji odůvodnil v bodě 14 rozhodnutí. Závěry o tom, že k bezdůvodnému obohacení žalované došlo na úkor žalobce za 25 měsíců po 2.500 Kč za období, jak jsou uvedena okresním soudem a že žaloba byla částečně důvodná, krajský soud akceptuje. Právní hodnocení a posouzení věci považuje odvolací soud za zcela správné. Platí, že v této části své rozhodovací činnosti okresní soud aplikoval na věc správně určené právní normy bezchybně a v souladu s jejich hypotézami podle uplatněného nároku se se všemi pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré v průběhu řízení před soudem prvého stupně uplatněné námitky a žalované se správnost rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátit nepodařilo. Rozhodnutí okresního soudu bylo proto jako věcně správné v odvoláním napadeném výroku I., v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci částku 62.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 1. 2020 do zaplacení, potvrzeno.

9. Krajský soud se s obranou žalované, že v kontextu všech dopodrobna rozvedených skutečností o průběhu manželství, těhotenství žalované, okolnostech zániku manželství a pochybnostech o otcovství, jakož i žalobcem vedených sporů, by se mělo ze strany žalobce, domáhajícího se vydání bezdůvodného obohacení, jednat o zjevné zneužití práva, neztotožňuje a s odkazem na již citovanou judikaturu má za to, že tyto skutečnosti na posouzení nároku žalobce v tomto řízení vliv nemají, ve vztahu k uplatněnému nároku jsou irelevantní.

10. Změněn byl výrok I. rozsudku okresního soudu ve lhůtě k plnění částky 62.500 Kč s příslušenstvím tak, že tuto částku krajský soud umožnil žalované uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 6.250 Kč splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce počínaje prvním měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek. Dobrodiní splátek (§ 160 odst. 1 za středníkem o. s. ř.) umožnil krajský soud poté, co zvážil majetkové a finanční možnosti žalované, přihlédl k tomu, že je samoživitelkou a jen těžko lze předpokládat, že by měla finanční prostředky nastřádané a byť získala od žalobce finanční prostředky v rámci vypořádání společného jmění manželů, tyto musela vynaložit na zajištění nového bydlení. Naopak úhrada dluhu ve formě splátek nebude na straně žalobce představovat významnější újmu.

11. Krajský soud změnil výrok III. rozsudku o nákladech řízení, neboť při jejich výpočtu a určení okresní soud pochybil. Za účelně vynaložené náklady, za které zástupci žalobce přísluší odměna, krajský soud považuje přípravu a převzetí zastoupení, žalobu, vyjádření ze dne 4. 8. 2020, účast u jednání dne 22. 9. 2020 a poloviční úkon za prostou výzvu ze dne 6. 2. 2020 (§ 11 odst. 2 písm. h/ vyhl. č. 177/96 Sb.), tj. 3,5 úkonu po 5.820 Kč, celkem 20.370 Kč, 4 x RP po 300 Kč, celkem 1.200 Kč, náhrada za zmeškaný čas celkem 2.000 Kč a cestovné k jednání dle specifikace okresního soudu celkem 3.775 Kč. Po navýšení o 21 % DPH ve výši 5.742 Kč a SOP ve výši 4.700 Kč se jedná o částku 37.787 Kč. Při správně zjištěném poměru úspěchu a neúspěchu přísluší náhrada v rozsahu 6 % z této částky činí 2.267 Kč.

12. Za účelně vynaložené náklady krajský soud nepovažuje výzvu ze dne 30. 12. 2019 a vyjádření žalobce k majetkovým poměrům žalované, které bylo součástí omluvy z jednání. Krajský soud zástupci žalobce nepřiznal náhradu za ubytování ve výši 3.284 Kč, neboť k jednání u okresního soudu se začátkem 13.00 hod. na trase obec obec, tj. 300,5 km s časem 3:33 hod. nejsou tyto účelně vynaložené, neboť zástupce i s časovou rezervou mohl k jednání vyjet ze sídla v ranních hodinách.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že žalovaná nebyla s odvoláním úspěšná a žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši 4.743 Kč sestávající z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání), tj. 3.620 Kč (z částky, která byla předmětem odvolacího řízení tj. 62.500 Kč), 1x RP 300 Kč, navýšení o 21 % DPH 823 Kč Krajský soud přihlédl k majetkovým, sociálním a osobním poměrům žalované, jakož i k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku se závěrem o důvodech zvláštního zřetele hodných pro aplikaci moderačního práva dle § 150 o. s. ř. a zavázal žalovanou k úhradě poloviny nákladů vzniklých v odvolacím řízení, tj. částky 2.371 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.).

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení samostatně dovolání přípustné není.