OSOL 15 C 67/2020-201

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o 121 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 200 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do 28. 2. 2021 a co do zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54 000 Kč za dobu od 1. 1. 2021 do 28. 2. 2021 zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 108 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 800 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení a se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 85 200 Kč za dobu od 1. 3. 2021 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 970,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobci bude po právní moci tohoto rozsudku vrácen z účtu České republiky - Okresního soudu v Olomouci přeplatek uhrazené zálohy ve výši 479,44 Kč.

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 30. 6. 2020 ve znění její opravy ze dne 3. 7. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 35 800 Kč s příslušenstvím.

2. Žalobce po žalované jednak požadoval zaplacení částky 13 000 Kč, když tuto částku žalobce zaslal dne 11. 3. 2019 žalované na účet s tím, že se jedná o část výživného. U soudního jednání opatrovnického soudu rodiče uzavřeli dohodu, ve které se dohodli na tom, že předmětná částka ve výši 13 000 Kč na výživu nezletilých dětí poslána nebyla. Na základě dohody rodičů byly na výživné za měsíc březen 2019 započteny pouze platby žalovaného ve výši 8 500 Kč a zbylé výživné ve výši 16 500 Kč tak žalobce na základě dohody doplatil v květnu 2020. Pokud žalovaná aktuálně tvrdí, že částka 13 000 Kč byla uhrazena na výživné, je nepochybné, že změnila svůj postoj a jedná se pouze o účelové tvrzení. Žalobce tak má za to, že předmětná částka byla uhrazena bez právního důvodu a žalovaná se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalobce pak v řízení požadoval zaplacení zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení.

3. Žalobce se po žalované dále domáhal zaplacení částky 22 800 Kč, když účastníci jsou ideálními spoluvlastníky plně vybaveného terasového bytu 4+kk na adrese adresa žalované a žalobce (výše podílu ½), který od ledna 2019 využívá výlučně žalovaná. Dne 6. 1. 2020 tak žalobce žalované zaslal email, ve kterém ji vyzval k úhradě náhrady za užívání společné věci nad rámec vlastnického podílu, když tuto náhradu žalobce určil částkou 3 800 Kč měsíčně, tedy za období od ledna do června 2020, tak žalovaná žalobci dluží částku 22 800 Kč. Žalobce pak v řízení požadoval zaplacení zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 22 800 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. číslo jednací, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2021 a vykonatelnosti dne 9. 2. 2021, soud dle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 2. 2. 2021, kterou se nově žalobce domáhá po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení spojeného s užíváním předmětného bytu ve výši 108 000 Kč. Žalobce nově požaduje úhradu ve výši 9 000 Kč měsíčně, to je polovinu komerčního nájmu, a to za období leden až prosinec 2020. Žalobce pak požadoval zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 54 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení a z částky 54 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení.

U soudního jednání dne 3. 12. 2021 pak žalobce vzal podanou žalobu částečně zpět, a to co do části zákonných úroků z prodlení, kdy nadále požaduje tyto úroky z částky 22 800 Kč za dobu od 30. 6. 2021 do zaplacení, ale z částky 85 200 Kč tyto zákonné úroky z prodlení požaduje za dobu od 1. 3. 2021. Zástupce žalované pak s tímto zpětvzetím žaloby souhlasil. Vzhledem k těmto skutečnostem tak bylo řízení částečně zastaveno (výrok I. tohoto rozsudku).

4. K argumentům žalované žalobce uvedl, že ze společné domácnosti odešel kvůli vzájemným neshodám s žalovanou a od jeho odchodu jsou vztahy účastníků extrémně napjaté. Představa, že by za daných okolností mohl s žalovanou žít v jednom bytě je sama o sobě bizarní. Ke styku s mladší dcerou pak žalobce předmětný byt používal pouze v období březen až květen 2020, ale to pouze asi 3-5 hodin týdně a jen proto, že žalovaná z důvodu pandemie onemocnění

Covid-19 odmítla žalobci umožnit styk s dcerou kdekoliv jinde. Po odstěhování z bytu měl žalobce ještě své věci do poloviny roku 2020 ve sklepě žalované, nešlo však o sklep patřící k předmětnému bytu a žalovaná dosud za užívání tohoto sklepa po žalobci žádnou náhradu nepožadovala. Vzhledem k tomu, že předmětný byt užívá výlučně žalovaná, považuje žalobce za samozřejmé, že platí náklady spojené s užíváním nemovitosti (energie, služby, pojištění).

Svůj podíl z daně nemovitosti žalobce samozřejmě uhradil. Rovněž není pravdou, že by měl žalobce v předmětném bytě stále k dispozici pracovnu, když tento pokoj již žalovaná upravila a vybavila jako hernu pro mladší dceru. Žalobce dále uvedl, že za rok 2019 skutečně po manželce za užívání společného bytu žádné úhrady nepožadoval a následně změnil své stanoviska a od ledna 2020 předmětné úhrady požaduje.

5. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že ji neuznává, a to ani z části.

6. K částce 13 000 Kč se žalovaná zprvu vyjádřila tak, že si žalobce protiřečí, když na jednu stranu uvádí, že v řízení o výživném tvrdil, že šlo o platbu výživného, nicméně akceptoval opačný názor, že o výživné nešlo, ale že šlo o vyrovnání za devizový účet. Žalobce svůj nárok na úhradu předmětné částky nijak nedoložil. Ve svém dalším vyjádření pak žalovaná uvedla, že předmětná platba byla poskytnuta jako výživné, a že je nepochybné, že žalobce tuto platbu s tímto záměrem také posílal. To, že soud v předmětném rozsudku vydaném v opatrovnické věci„ vynechal“ částku 13 000 Kč na věci nic nemění. V době platby byla z obou stran vůle, že jde o platbu výživného. Otec neměl a nemusel předmětnou dohodu o výživném uzavírat, pakliže měl za to, že jej poškozuje. I pokud by pak měl otec pravdu a skutečně by výživné za březen 2019 uhradil dvakrát, tak by šlo o spotřebované výživné, které nemůže být chápáno jako bezdůvodné obohacení.

7. K požadované částce 108 000 Kč se žalovaná vyjádřila tak, že žalobcem uplatňovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se jednak rozhodl odstěhovat a odejít za novou partnerkou v době, kdy mladší dceři účastníků byly 2 měsíce. Podstatné pak je zejména to, že žalobu žalobce podal pouze a jen jako přímou reakci na rozsudku č. j. číslo jednací, kterým byla žalobci určena vyživovací povinnost, přičemž sám žalobce následně v dopise ze dne 13. 6. 2020 uvedl, že pakliže má platit vysoké výživné, tak bude požadovat náhradu za to, že žalovaná a děti užívají jejich společný byt. Nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když to byl žalobce, kdo společnou domácnost opustil a ponechal žalovanou, aby se sama starala o dvě malé děti. Žalobce má stále klíče od bytu, žalovaná mu nikdy nebránila v užívání bytu a žalobce vlastně byt stále užívá za účelem kontaktu s dětmi. Žalovaný pak užívá sklep. Žalovaná pak předmětný byt rozhodně neužívá nad rámec spoluvlastnického podílu. Jeden z pokojů byl vždy využíván jako pracovna žalobce a od jeho odstěhování je tento pokoj prázdný. Matka pak rovněž od odchodu žalobce výhradně sama hradí náklady související s bytem, a to nejenom náklady na energie, ale rovněž úhradu daně z nemovitosti, pojištění nemovitosti a dalších poplatků. Žalovaná pak odkázala na judikát Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 725/2008, kdy důvody, proč vlastník nemůže realizovat své užívací právo k bytu, je buď rozhodnutí příslušeného orgánu, dohoda účastníků nebo poměry, které vlastníkovi neumožňují užívání bytu. Tento důvod však v daném případě dán není, neboť žalobce sám tyto poměry vyvolal, on se rozhodl byt opustit a dodnes mu fakticky není bráněno, aby se do bytu vrátil.

8. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:

Dne 9. 4. 2019 žalobce žalované zaslal na účet částku 13 000 Kč s označením jméno 13t, dne 11. 3. 2019 rovněž částku 13 000 Kč s označením jméno 13t (zjištěno z výpisu z účtu).

Dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací vydal Okresní soud v Olomouci rozsudek, kterým byla schválena dohoda žalobce a žalované jako rodičů, na základě které byly nezletilé děti jméno a jméno svěřeny do péče matky a otec se zavázal hradit výživné pro nezletilou jméno ve výši 12 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2020 a výživné pro nezletilou jméno ve výši 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2020 nadále. V řízení bylo zjištěno, že rodiče ukončili soužití a vedení společné domácnosti v lednu 2019, kdy se otec odstěhoval. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že rodiče se shodli na tom, že otec na výživu obou dětí zaplatil: v 2/ 2019 částku 21 500 Kč (13 000 Kč výživné + 8 500 Kč náklady na bydlení matky a dětí a školné nezletilé jméno), v 3/ 2019 částku 8 500 Kč, v 4/ 2019 částku 21 500 Kč, v 5/ 2019 částku 24 000 Kč, v období 6-9/ 2019 po 25 000 Kč měsíčně, v období 4-5/ 2020 po 17 000 Kč měsíčně (zjištěno z rozsudku č. j. číslo jednací a z protokolu ze soudního jednání ze dne datum).

Žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky číslo nacházející se v budově adresa, katastrální uzemí, a to ve výši podílu ideální ½ (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí).

Dne 24. 6. 2021 vypracoval celé jméno znalce, znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí znalecký posudek číslo ve kterém uzavřel, že předpokládaná místně obvyklá úplata za užívání bytu číslo zapsaném na LV číslo pro obec Olomouc, k. ú. část obce za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 činí 240 000 Kč, měsíční obvyklé nájemné tak činí 20 000 Kč (zjištěno ze znaleckého posudku a výpovědi znalce). V této souvislosti soud považuje za nutné uvést, že soudu nevznikla žádná pochybnost o správnosti daného závěru znalce. Předmětný závěr byl vyústěním logického a věcně správného postupu znalce, který znalec vysvětlil a obhájil ve své výpovědi u soudu. Názor soudu o správnosti tohoto závěru znalce jmenovaného soudem se pak žalované nepodařilo zpochybnit ani předložením dalšího znaleckého posudku. Tyto závěry rovněž korespondují se smlouvou o nájmu a nabídkami ze serveru webová adresa založenými ve spise (zjištěno z nájemní smlouvy a z nabídek z realitního serveru). Posudek předložený žalovanou byl vypracován na návrh žalované jako zadavatelky znalcem příjmení jméno příjmení, znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí číslo dne 14. 10. 2021, přičemž podle závěrů tohoto znalce místně obvyklé nájemné za byt účastníků činí 15 462 Kč za měsíc (zjištěno ze znaleckého posudku předloženého žalovanou). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem však soud k závěrům tohoto znaleckého posudku předloženého žalovanou nepřihlížel. Soud pak pro nadbytečnost rovněž zamítl důkazní návrhy výslechem znalce příjmení příjmení a vypracováním revizního znaleckého posudku. Toto se soudu jevilo jako zcela nadbytečné také z důvodu, že dle závěrů soudem stanoveného znalce činí obvyklé měsíční nájemné předmětného bytu účastníků 20 000 Kč, žalobce však ve svém žalobním návrhu vychází z nájemného o 2 000 Kč nižšího a také v tomto směru se soudu další navyšování nákladů předmětného řízení jeví jako zcela neekonomické.

Ve svém emailu ze dne 20. 8. 2019 žalobce uvedl, že žalovaná využívá bez jakýchkoliv omezení zcela zařízený byt, jehož půlka patří žalobci, ale nechce za to vůbec nic (zjištěno z emailu ze dne 20. 8. 2019).

Emailem ze dne 7. 1. 2020 žalobce žalovanou vyzval k úhradě poměrné části nájemného za 1/3 ideální poloviny žalobce nemovitosti na J. příjmení (zbylé 2/3 spadají na jméno a příjmení). Požadoval úhradu ve výši 3 800 Kč za měsíc, a to s účinností od 1. 1. 2020 (zjištěno z emailu ze dne 7. 1. 2020).

Výzvou ze dne 13. 6. 2020 zaslanou emailem ze dne 13. 6. 2020 žalobce žalovanou vyzval k úhradě částky 22 800 Kč, tj. částky 3 800 Kč za období leden až červen 2020 jako náhrady za užívání žalobcem vlastněné ideální poloviny bytu na adrese ulice a číslo a dále k zaplacení částky 13 000 Kč, když žalobce žalované tuto částku uhradil dne 11. 3. 2019, přičemž v rozsudku ze dne 18. 5. 2020 tato platba nebyla započtena jako výživné, neboť žalovaná tvrdila, že šlo o vyrovnání za devizový účet. Žalobce s tímto nesouhlasil, ale v rámci dohody tuto platbu nechal již ze zaplaceného výživného vyloučit. Šlo ale samozřejmě o platby výživného, neboť výše částek byla naprosto stejná jako výživné měsíc předtím i potom. Žalobce požádal o úhradu částky 35 800 Kč do 10 dnů od doručení této výzvy (zjištěno z emailu ze dne 13. 6. 2020 a z přiložené výzvy).

Z dalších provedených důkazů nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti.

9. Podle ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Soud na shora zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k závěru, že žaloba žalobce je důvodná.

11. 2. 2021 je tak žalovaná v prodlení se zaplacením této částky. Žalobce pak úroky z prodlení požaduje až ode dne 1. 3. 2021. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobci přiznal právo na zaplacení částky 108 000 Kč spolu se zákonnými úroky v požadované výši, když i v tomto případě soud respektoval žalobní nárok a nemohl přisoudit více, než bylo požadováno (výroky II. a III. tohoto rozsudku).

12. Žalobce dále po žalované požadoval zaplacení částky 108 000 Kč jako poloviny komerčního nájmu za užívání společné nemovitosti účastníků výlučně žalovanou v období leden až prosinec 2020 ve výši 12 9 000 Kč. V řízení bylo prokázáno, že účastníci jsou skutečně spoluvlastníky předmětného bytu, a to ve výši podílu ideální ½. V řízení bylo dále prokázáno, že v uvedeném období předmětný byt skutečně užívala pouze žalovaná, a to společně s nezletilými dětmi účastníků. V řízení bylo prokázáno, že účastníci o tomto uspořádání neuzavřeli dohodu ani takto nebylo rozhodnuto žádným příslušným orgánem. V tom, že žalovaný, který ze společné domácnosti účastníků odešel v lednu 2019, z počátku náhradu za užívání bytu nepožadoval, nelze spatřovat uzavření dohody účastníků. Účastníci jako spoluvlastníci žádnou dostatečně určitou dohodu o dalším užívání předmětné nemovitosti neuzavřeli. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 503/2011 užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení. Toto odpovídá také dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, jako je například rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, podle kterého každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada jako kompenzace bezdůvodného obohacení. Právo na peněžitou náhradu nevzniká pouze tehdy, byla-li mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Vzhledem k ustálené judikatuře je tak zřejmé, že žalobci, který předmětný byt účastníků v uvedeném období neužíval, náleží odpovídající peněžitá náhrada. Na tuto skutečnost nemá vliv ani skutečnost, že žalobce předmětný byt opustil dobrovolně, kdy opustil společnou domácnost a odešel za novou partnerkou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 338/2009 spoluvlastníku nemovitosti v případě, kdy užívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení na úkor dalšího spoluvlastníka a tento judikát dále uvádí, že skutečnost, že druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně, je přitom irelevantní. Rovněž podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 skutečnost, že žalovaný vznik bezdůvodného obohacení v užívání domu nad rámec jeho spoluvlastnického podílu nezavinil, nemohl-li odchodu žalobkyně ze společného domu s ohledem na rozvrácené vztahy účastníků zabránit, nečiní sama o sobě výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení rozpornými s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury tedy platí, že spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. Pokud se týká judikátu citovaného žalovanou (28 Cdo 725/2008), tento je zcela v souladu s ustálenou judikaturou, kdy vznik bezdůvodného obohacení je vázán na situaci, kdy existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva. V případě účastníků jednoznačně existující poměry neumožňují žalobci byt užívat. Je pravdou, že žalobce byt sice dobrovolně opustil, ale v předmětném období již byly vztahy účastníků nesmírně napjaté, účastníkům se nedaří funkční komunikace, což se projevuje i na komplikované situaci ohledně styků otce s dětmi a je nereálné si představit, že by účastníci takto fakticky nadále mohli společně užívat předmětný byt. Toto by v dané situaci v rámci nefunkčních vztahů bylo také zcela v rozporu se zájmy dětí účastníků. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tak soud nárok žalobce neshledává v rozporu s dobrými mravy. Lze tak uzavřít, že vzhledem k tomu, že žalovaná užívala předmětný byt v daném období bez právního důvodu nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku. Výše odpovídajícího bezdůvodného obohacení pak byla určena podle obvyklého nájemného za užívání předmětného bytu určeného znaleckým posudkem, o jehož závěrech soudu nevznikly žádné pochybnosti. Podle závěrů znalce obvyklá úplata za užívání předmětného bytu za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 činí 240 000 Kč. Vzhledem ke svému podílu ve výši jedné poloviny pak žalobci náleží polovina této částky, a to náhrada ve výši 120 000 Kč. Jak bylo uvedeno již výše, žalobce po žalované požaduje náhradu v nižší výši, když za uvedené období požaduje náhradu ve výši 108 000 Kč. Pokud se týká prodlení, k zaplacení částky 22 800 Kč byla žalovaná vyzvána písemnou výzvou ze dne 13. 6. 2020 s povinností uhradit ji nejpozději ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Dne 23. 6. 2020 tak nastala splatnost předmětného bezdůvodného obohacení a ode dne 24. 6. 2020 je žalovaná v prodlení se zaplacením této částky. Žalobce pak úroky z prodlení z této částky požaduje za dobu od 30. 6. 2020. Pokud se týká zbývající části nároku ve výši 85 200 Kč, k zaplacení této částky byla žalovaná žalobcem vyzvána v rámci soudního řízení, kdy jí dne 9. 2. 2021 byla doručena změny žaloby, ve kterém žalobce úhradu této částky požadoval. Dne 10. 2. 2021 tak nastala splatnost předmětné pohledávky a ode dne

13. Výrok ohledně náhrady nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl ve sporu převážně procesně úspěšný, přičemž jeho neúspěch se týkal pouze zastavení části požadovaných úroků z prodlení, když soud tento neúspěch považuje za neúspěch v poměrně nepatrné části a proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalobce požadované náklady řízení ani přes výzvu soudu dostatečně nespecifikoval. Soud tak žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 12 970,56 Kč, která je tvořena zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 050 Kč, zaplacenou zálohou na znalecký posudek (po odečtení přeplatku ve výši 479,44 Kč) ve výši 4 520,56 Kč a paušálními náhradami po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších přepisů, v celkové výši 2 400 Kč. Soud žalobci přiznal režijní paušály za 8 úkonů, a to za podání žaloby, za vyjádření ze dne 4. 9. 2020, za podání ze dne 9. 10. 2020, za účast u jednání dne 20. 1. 2021, za změnu žalobu dne 2. 2. 2020, za vyjádření ke ZP ze dne 23. 7. 2021, za účast u jednání dne 3. 12. 2021 a za účast u jednání dne 7. 1. 2022. Ostatní úkony a s tím související náklady soud nepovažoval za účelně vynaložené (výrok IV. tohoto rozsudku)

14. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta před středníkem o. s. ř. jako obecná třídenní pariční lhůta.

15. Pokud se týká vzniklých nákladů řízení státu za znalečné ve výši 4 520,56 Kč, toto bylo v celém rozsahu uhrazeno ze zálohy uhrazené žalobcem ve výši 5 000 Kč. Žalobci tak bude po právní moci tohoto rozsudku vrácen z účtu ČR přeplatek uhrazené zálohy ve výši 479,44 Kč, o čemž soud z důvodu přehlednosti rozhodl ve výroku V. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.