OSOL 23 C 7/2022-68

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o 4 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 900 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 4 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody za nesprávný úřední postup. Žalobce jako soudní exekutor, pověřený název soudu (sp. zn. číslo jednací), vedoucí exekuci proti povinnému příjmení jméno příjmení, IČO, v následně zahájeném insolvenčním řízení povinného, vedeného u název soudu pod sp. zn. insolvenční spisová značka, uplatnil přihláškou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekuce a zároveň podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se ustanovuje předběžný správce a kterým se zcela omezí právo dlužníka nakládat s jeho majetkem. Usnesením ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka, soud návrh žalobce zamítl. Toto usnesení napadl žalobce odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen„ vrchní soud“) svým usnesením ze dne datum rozhodnutí, č. j. insolvenční spisová značka spisová značka, ve výroku I. potvrdil a v poučení uvedl, že proti výroku I. tohoto usnesení je přípustné podat dovolání. Žalobce postupoval dle poučení a podal dovolání proti výroku I. citovaného usnesení vrchního soudu, ze které k výzvě Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ nejvyšší soud“) zaplatil dne datum soudní poplatek ve výši 4 000 Kč Nejvyšší soud usnesením č.j. insolvenční spisová značka spisová značka ze dne datum rozhodnutí dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné. Nebýt nesprávného poučení odvolacího soudu, nepodával by žalobce dovolání a nevznikla by mu poplatková povinnost s ním spojená. Nesprávné poučení vrchního soudu bylo nesprávným úředním postupem, v příčinné souvislosti s nímž vznikla žalobci škoda v podobě zaplaceného soudního poplatku. Žalobce proto dne datum uplatnil nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Šestiměsíční lhůta pro rozhodnutí skončila stát. instituce datum, žalobce proto požadoval příslušenství v podobě úroku z prodlení od datum.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť nebyly naplněny předpoklady pro založení odpovědnosti státu za škodu. Při vypracování písemného vyhotovení dotčeného usnesení vrchní soud, v části poučení o dovolání, vycházel ze závěru, že výrokem I. je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, tj. že se jedná o rozhodnutí podle poplatkového zákona, a nikoliv o rozhodnutí o předběžném opatření, a jedná se tak o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, a dovolání je tudíž přípustné dle § 237 o.s.ř. s tím, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že usnesení, jímž insolvenční soud zastavil řízení o odvolání žalobce, proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, je přitom usnesením, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Z uvedeného je patrné, že nejvyšší soud vyhodnotil poučení vrchního soudu jako nesprávné, když vycházel z jiného právního názoru při výkladu přípustnosti dovolání než vrchní soud, který oproti nejvyššímu soudu zastával názor, že dovolání je přípustné, neboť by směřovalo proti usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Na základě uvedeného nelze v postupu vrchního soudu shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož vrchní soud v dané věci pouze zastával odlišný právní názor než nejvyšší soud. Takovéto právní posouzení věci přitom žalované nepřísluší přezkoumávat a nelze je hodnotit jako nesprávný úřední postup.

3. K výzvě soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila. Proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přípisem ze dne datum. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.

4. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud ve věci postupoval dle § 115a o. s. ř. a z předložených listinných důkazů zjistil, že žalobce na základě pověření název soudu ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací, vedl exekuci proti povinnému příjmení jméno příjmení. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne datum rozhodnutí, č. j. insolvenční spisová značka spisová značka, v insolvenční věci dlužníka anonymizováno jméno příjmení, bylo výrokem I. potvrzeno usnesení název soudu ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka, v části, kterou bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání věřitele číslo žalobce. Citovaným usnesením název soudu bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti usnesení název soudu ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka, kterým soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Odvolací řízení bylo zastaveno postupem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nesplnění poplatkové povinnosti, jelikož žalobce neuhradil soudní poplatek za odvolání ani na základě výzvy soudu, kterou mu byla stanovena dodatečná lhůta k jeho úhradě. ulice soud v poučení citovaného usnesení uvedl ve vztahu k výroku I. tohoto usnesení:„ Proti výroku I. tohoto usnesení je přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě (…) Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.“ ulice soud vycházel ze závěru, že výrokem I. je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen„ poplatkový zákon“), tzn. že se jedná o rozhodnutí podle poplatkového zákona, a nikoliv o rozhodnutí o předběžném opatření, a jedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, a dovolání je tudíž přípustné dle § 237 o. s. ř. Proti výroku I. citovaného usnesení vrchního soudu podal žalobce dovolání ze dne datum Nejvyšší soud následně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 4 000 Kč, který žalobce uhradil dne datum. Usnesením ze dne datum rozhodnutí, č. j. insolvenční spisová značka spisová značka ze dne datum rozhodnutí dovolání žalobce odmítl, a to z toho důvodu, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a tomu, aby mohly být zkoumány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., bránilo ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné též proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Usnesení, jímž vrchní soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zastavení odvolacího řízení proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na předběžné opatření, je přitom rovněž„ usnesením, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření“. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 4 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném poučení vrchním soudem svým podáním ze dne datum, které bylo žalované doručeno dne datum. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne datum nárok žalobce neuznala, jelikož ve věci neshledala nesprávný úřední postup. Žalovaná dospěla k závěru, že nejvyšší soud vycházel z jiného právního názoru při výkladu přípustnosti dovolání než vrchní soud při vyhotovení předmětného usnesení. Právní posouzení věci přitom žalované nepřísluší přezkoumávat a nelze jej hodnotit jako nesprávný úřední postup.

6. Podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

7. Podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

8. Podle ustanovení § 15 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. Soud v rámci právního posouzení věci na výše zjištěný skutkový stav aplikoval citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

10. Podstatou nyní projednávaného sporu je otázka, zda nesprávné poučení soudu vycházející z odlišného právního názoru představuje nesprávný úřední postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž z níže rozvedených důvodů soud dospěl k závěru, že tomu tak je.

11. Odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká při kumulativním splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vzniku škody a v existenci příčinné souvislosti mezi takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.

12. Samotný nesprávný úřední postup není zákonem definován. Za nesprávný úřední postup je třeba považovat všechna ta deliktní jednání způsobená odpovědnými orgány, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná) a která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí (srov. IŠTVÁNEK, František, Pavel SIMON a František KORBEL. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Wolters Kluwer (cit. 2022 -5-13). ASPI_ID KO82_1998CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-). Znak nesprávnosti úředního postupu je třeba obecně vztahovat k porušení pravidel předepsaných zpravidla procesní normou, nadto se takové porušení ani nemusí ve své době jevit samo o sobě nezákonné. V době deliktního jednání mohl být postup v plném souladu s pravidly, avšak protože zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho následku objektivně (bez ohledu na zavinění) za nesprávný (srov. tamtéž).

13. S ohledem na absenci zákonné definice a výše uvedené obecné vymezení pak lze pod nesprávný úřední postup podřadit různorodé případy porušení procesních povinností odpovědných orgánů, které se bezprostředně neodráží v obsahu rozhodnutí. Judikaturou bylo přitom právě nesprávné poučení účastníka již opakovaně označeno za nesprávný úřední postup zakládající nárok na náhradu škody dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 7 Afs 49/2014-32).

14. Pokud pak jde o výše předestřenou otázku, jež je předmětem tohoto řízení, je třeba zdůraznit, že případná nesprávnost právního názoru soudu musí být vypořádána v poměrech opravných prostředků (srov. IŠTVÁNEK, František, Pavel SIMON a František KORBEL. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Wolters Kluwer (cit. 2022 -5-13). ASPI_ID KO82_1998CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-). Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu tedy nezakládají vady řízení (spočívající např. mimo jiné právě v právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí, neboť v takovém případě bude titulem pro náhradu škody samotné nezákonné rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).

15. Jinými slovy nesprávné právní posouzení musí být vždy nějakým způsobem napraveno, ať už primárně v rámci opravných prostředků, či poskytnutím náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Skutečnost, že vrchní soud při poučení vycházel z jiného právního názoru než nejvyšší soud, pak nic nemění na závěru, že šlo o právní názor v konečném důsledku nesprávný. Z tohoto pohledu je pak dle názoru soudu nerozhodný argument žalované, že právní posouzení věci jí nepřísluší přezkoumávat. Nesprávné právní posouzení věci nemůže jít v konečném důsledku k tíži účastníka. S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že nesprávné právní posouzení vrchním soudem je třeba nějakým způsobem reparovat. Jelikož jde o nesprávný právní názor obsažený v poučení rozhodnutí, tedy nikoliv v obsahu rozhodnutí samotném, který by mohl být zhojen v rámci opravného prostředku, případně náhradou škody za nezákonné rozhodnutí, a nelze jej tedy zhojit jiným způsobem, představuje takové nesprávné právní posouzení promítající se do poučení nesprávný úřední postup. V jeho důsledku pak žalobce podal dovolání, za které uhradil soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, tedy kromě existence nesprávného úředního postupu byly naplněny i další dva předpoklady, a to vznik škody a příčinná souvislost a žalobci tak vznikl nárok vůči státu na náhradu škody za nesprávný úřední postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Současně žalobce splnil i podmínku uplatnění nároku u žalované před podáním žaloby v souladu s ustanovením § 14, § 15 zákona č. 82/1998 Sb.). Proto soud rozhodl tak, že zavázal žalovanou k náhradě škody ve výši 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení, jelikož okamžik prodlení odpovídá skutkovým zjištěným soudu, tedy že nastal po uplynutí 6 měsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované, který byl uplatněn datum Lhůtu k plnění soud k žádosti žalované určil jako patnáctidenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.

16. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5 900 Kč, neboť byl v řízení plně procesně úspěšný, a proto mu přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. V daném případě pak náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, dále odměna za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 1 000 Kč dle § 7 bod 3. vyhl.č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření k výzvě soudu) a 3 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb. Částku 5 900 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobcii v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce. Lhůtu k plnění soud určil k žádosti žalované podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. jako patnáctidenní.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.