OSOL 29 C 39/2023-92

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Sylvou Teličkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 27 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku ve výši 7 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 27 600 Kč ve výši 11,75 % p. a. od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši

1 148,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne datum domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 600 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta bezúročná zápůjčka ve výši 20 000 Kč, která měla být jednorázově splacena dne datum společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 7 600 Kč. Dne datum byla žalovanému zaslána předžalobní výzva, ale žalovaný přesto ničeho neuhradil. Na výzvu soudu ze dne datum k doplnění tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením výše uvedené smlouvy žalobkyně ve svém vyjádření ze dne datum uvedla, že její právní předchůdce před poskytnutím úvěru prověřil, zdali se žalovaný nenachází v evidenci exekucí a dlužníků, v insolvenčním rejstříku, a dále že výše poskytnutého úvěru byla nižší než minimální měsíční mzda, a z toho podle žalobkyně plyne, že pokud by žalovaný chtěl úvěr splácet, tak by mu v tom nic nebránilo.

2. Žalovaný u jednání soudu dne datum zavrhl žalobu zamítnout co do částky 7 600 Kč s příslušenstvím, když dle žalovaného tato částka odpovídá požadovanému poplatku za smlouvu o zápůjčce, který je však v rozporu s dobrými mravy: Žalovaný dále namítl, že smlouva o zápůjčce mezi stranami nebyla platně uzavřena, když nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného a dále požádal, aby mu byla stanovena tříměsíční pariční lhůta s ohledem na jeho současnou nepříznivou finanční situaci, kdy je nucen uspokojovat pohledávky více věřitelů.

3. Z provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, a žalovaným došlo dne datum k elektronickému sjednání smlouvy o zápůjčce, na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal mu tuto zápůjčku splatit spolu s poplatkem ve výši 7 600 Kč nejpozději do dne datum, RPSN z této smlouvy činí 26 891,79 % (Smlouva o zápůjčce číslo Standardní informace o zápůjčce anonymizováno číslo). Dne datum ve anonymizováno odeslal žalovaný na účet žalobkyně částku 1 Kč (Potvrzení o přijaté platbě ze dne datum). Dne datum v údaj o čase hod. odeslala žalobkyně na účet žalovaného částku 20 000 Kč (Potvrzení o přijaté platbě ze dne datum). Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne datum mezi společností právnická osoba, IČO, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, uzavřené na základě Rámcové smlouvy o úplatném postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi stejnými stranami, přešla žalovaná pohledávka na žalobkyni (Rámcová smlouva o úplatném postoupení pohledávek ze dne datum a Realizační smlouva o postoupení pohledávek číslo ze dne datum a její příloha číslo), což právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil dopisem ze dne datum (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum). Přes zaslanou předžalobní výzvu k plnění ze dne datum žalovaný ničeho neuhradil. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dne datum předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne datum a podací lístek zásilky anonymizováno), na kterou žalovaný žalobkyni přesto neuhradil ničeho (žalovaný netvrdil opak).

4. Z výše uvedených skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně zaslal na účet žalovaného částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit do tří týdnů spolu s poplatkem ve výši 7 600 Kč, RPSN tedy činí 26 891,79 %. Právní předchůdce žalobkyně se žalobkyní uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni oznámil právní předchůdce žalobkyně žalovanému. Žalovaný žalobkyni dlužnou částku neuhradil přes zaslanou předžalobní výzvu.

5. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle ust. § 2392 odst. 1 věty první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

7. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí roční procentní sazbou nákladů celkové náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše spotřebitelského úvěru, které se počítá podle vzorce uvedeného v příloze číslo k tomuto zákonu.

9. Podle ust. § 75 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ust. § 1879 občanského zákoníku, může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle ust. § 1880 odst. 1 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Podle ust. § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní je v prodlení.

19. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

Soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k tomuto právnímu závěru:

21. Soud se v prvé řadě v řízení zabýval aktivní legitimací žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, čímž je její aktivní legitimace dána. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným měli v úmyslu uzavřít smlouvu, která by byla podle jejího obsahu smlouvou o zápůjčce. Jelikož žalovaný při uzavírání smlouvy o zápůjčce vystupoval jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedený smluvní vztah aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce posuzoval schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, avšak k tomuto svému tvrzení nenavrhla provedení žádných důkazů, a to přes usnesení soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, kterým byla žalobkyně vyzvána k doplnění svých tvrzení ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, označení důkazů k prokázání těchto tvrzení a předložení souvisejících listin. Žalobkyně k tomu pouze uvedla, že její právní předchůdce před poskytnutím úvěru prověřil, zdali se žalovaný nenachází v evidenci exekucí a dlužníků, v insolvenčním rejstříku, a dále že výše poskytnutého úvěru byla nižší než minimální měsíční mzda, z čehož podle žalobkyně plyne, že pokud by žalovaný chtěl úvěr splácet, tak by mu v tom nic nebránilo. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že její právní předchůdce před poskytnutím zápůjčky prověřoval úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí.

23. Soud dále dospěl k závěru, že ujednání o poplatku ve výši 7 600 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně spolu se zápůjčkou je v rozporu s dobrými mravy. Podle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o zápůjčce či úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v dubnu 2018 u spotřebitelských úvěrů pro domácnosti činila 8,57 % ročně. Přestože si strany ujednaly, že předmětná zápůjčka je poskytnuta bezúročně, v případě spotřebitelských úvěrů je třeba vždy posuzovat veškeré náklady spotřebitelského úvěru, tedy nejen výši sjednaného úroku, ale i výši všech dalších poplatků a jiných plateb souvisejících s poskytnutím spotřebitelského úvěru. Tyto celkové náklady spotřebitelského úvěru jsou vyjádřeny roční procentní sazbou nákladů, která u předmětné smlouvy o zápůjčce činí 26 891,79 %. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. Dále je pravdou, že roční procentní sazba nákladů je standardně vyšší než sjednaná úroková sazba. V daném případě však roční procentní sazba nákladů převyšuje průměrnou úvěrovou úrokovou sazbu více než tří tisíckrát a za této situace je třeba sjednanou výši poplatku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy.

24. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem žalobkyni vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně zjevně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit smlouvu zápůjčce uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jako absolutně neplatnou. Závěr o absolutní neplatnosti je dle soudu nutno učinit rovněž na základě výše sjednaného poplatku, která je z uvedených důvodů zjevně rozporná s dobrými mravy.

25. V souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona č. 257/2016 Sb. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

26. V řízení tedy bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně zaslal žalovanému dne datum částku ve výši 20 000 Kč na bankovní účet uvedený žalovaným ve smlouvě o zápůjčce, soud proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k vrácení poskytnuté částky.

27. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaný na jednání dne datum požádal o stanovení tříměsíční lhůty k plnění s ohledem na jeho současnou nepříznivou finanční situaci. Vzhledem k tomu, že žalovaný požádal o stanovení tříměsíční lhůty k plnění a soud shledal tuto lhůtu za přiměřenou i s ohledem na výši dlužné částky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015) uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni dlužnou částku v tříměsíční lhůtě od právní moci tohoto rozsudku.

28. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu sjednaného poplatku a požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku a žalovaný proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval podle ustanovení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném částky ve výši 27 600 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do částky ve výši 20 000 Kč, neboť v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.) a neúspěšná co do částky ve výši 7 600 Kč, neboť v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Úspěch žalobkyně ve výši 20 000 Kč činí 72,46 % předmětu sporu, úspěch žalovaného ve výši 7 600 Kč pak činí zbylých 27,54 %. Rozdíl úspěchu žalobkyně a žalovaného činí 44,92 %, žalobkyně tak má proti žalovanému právo na náhradu 44,92 % svých nákladů řízení.

30. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 104 Kč, odměny advokáta ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč (když se jedná o návrh na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech – viz rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3923/11), včetně DPH 21 % ve výši 252 Kč z odměny a náhrad, neboť právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Celková výše nákladů řízení žalobkyně tedy činí 2 556 Kč, žalobkyni tak svědčí právo na náhradu nákladů ve výši 1 148,16 Kč (44,92 % z 2 556 Kč). Tuto náhradu nákladů je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř., a to v obecné třídenní pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši přiznané náhrady nákladů řízení nejsou dány podmínky pro stanovení delší lhůty splatnosti.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu Ostrava, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.