OSOL 26 C 94/2026-58

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 11 528 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 528 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 65,37 Kč od 7. 2. 2026 do 24. 2. 2026 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 528 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 732,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 11 528 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 30. 9. 2025 úvěrovou smlouvu na bezúčelový spotřebitelský úvěr. Před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalované. Žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 330 Kč. Splatnost byla sjednána 30 dnů od poskytnutí úvěru. Částka 10 000 Kč byla žalovanému zaslána 30. 9. 2025 na jeho účet č. č. účtu. Dále byl sjednán poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně mu díle účtovala účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč. V souladu s částí Smlouvy „Náklady úvěru“, konkrétně odstavcem „Sankce“, byla žalovanému účtována smluvní pokuta. Její výše je stanovena částí Smlouvy „Úvěrová smlouva“ v přehledové tabulce „Parametry a podmínky úvěru“, a to na maximálně 0,1 % denně. Smluvní pokuta ve výši 300 Kč byla účtována dne 29. 11. 2025 a smluvní pokuta ve výši 300 Kč byla účtována dne 1. 1. 2026. Žalobkyně ke dni sepsání žalobního návrhu za žalovaným eviduje pohledávku ve výši 11 528 Kč, sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 10 000 Kč; poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč; poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč; poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč; účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč a smluvních pokut v celkové výši 600 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 65,37 Kč od 7. 2. 2026 do 24. 2. 2026 a zákonný úrok z prodlení z částky 11 528 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 %. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění: ⟪LB:lb_001⟫ - Ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 9. 2025, ze Sazebníku, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z informačního memoranda o zpracování osobních údajů, že účastníci uzavřeli dne 30. 9. 2025 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 330 Kč. Dále byl sjednán poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč. Mezi účastníky byla v souladu s částí Smlouvy „Náklady úvěru“, konkrétně odstavcem „Sankce“ sjednána smluvní pokuta v maximální výši 0,1 % denně. ⟪LB:lb_002⟫ - Z karty klienta, že žalovaný sdělil žalobkyni, že žije v podnájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán s příjmem 26 000 Kč měsíčně, příjmy ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč, splátky jiným společnostem 2 000 Kč. Žalobkyně žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem, v NRKI s výsledkem OK, v databázi SOLUS s negativním výsledkem, bylo zjištěno, že žalovaný nemá exekuci. ⟪LB:lb_003⟫ - Z opisu výpisu proplacení smlouvy, že žalobkyně zaslala dne 30. 9. 2025 žalovanému částku 10 000 Kč na účet č. č. účtu pod variabilním symbolem var. symbol. ⟪LB:lb_004⟫ - Z fotokopie občanského průkazu, že žalovaný poskytl žalobkyni kopii svého platného občanského průkazu. ⟪LB:lb_005⟫ - Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč dne 30. 9. 2025, žalovaný neuhradil ničeho. Žalovanému byl účtován úrok z prodlení ve výši 65,37 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za poskytnutí ve výši 330 Kč, smluvní pokuta ve výši 600 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč. ⟪LB:lb_006⟫ - Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 23. 1. 2026 a z podacího archu, že žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 23. 1. 2026 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. ⟪LB:lb_007⟫ - Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že je zapsána v obchodním rejstříku, vedeným označení soudu, oddíl Anonymizováno, vložka Anonymizováno.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

Účastníci uzavřeli dne 30. 9. 2025 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 330 Kč. Dále byl sjednán poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč. Mezi účastníky byla v souladu s částí Smlouvy „Náklady úvěru“, konkrétně odstavcem „Sankce“ sjednána smluvní pokuta v maximální výši 0,1 % denně. Žalovaný sdělil žalobkyni, že žije v podnájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán s příjmem 26 000 Kč měsíčně, příjmy ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč, splátky jiným společnostem 2 000 Kč. Žalobkyně žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem, v NRKI s výsledkem OK, v databázi SOLUS s negativním výsledkem, bylo zjištěno, že žalovaný nemá exekuci. žalobkyně zaslala dne 30. 9. 2025 žalovanému částku 10 000 Kč na účet č. č. účtu pod variabilním symbolem var. symbol. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu ze dne 23. 1. 2026.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

16. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Žalobkyně vycházela pouze z údajů, uvedených žalovaným, nedoložila důkazy o výstupech prověřování v jednotlivých registrech. Ze zjištěných údajů například nevyplývá, jaké měl žalovaný měsíční výdaje (vyjma výdaje na splátku 2 000 Kč), tvrzené příjmy nejsou žádným způsobem ověřeny. Je tedy otázkou, na základě jakých skutečností žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně se pak nedostavila k jednání, nařízenému na den 24. 6. 2026, a zbavila se tak možnosti být v tomto směru poučena o nutnosti doplnění tvrzení a označení důkazů.

19. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

20. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy.

21. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.

22. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí úvěru a dalších poplatků. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 10 000 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaný před podáním žaloby ničeho neuhradil. Žalobkyně nemá nárok ani na úhradu zákonného úroku z prodlení, když dle shora uvedených závěrů byla splatnost bezdůvodného rozhodnutí stanovena teprve rozhodnutím soudu. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

23. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V dané věci byla žalobkyně úspěšná co do 83,1 % sporu a žalovaný co do 16,9 % sporu (když soud vycházel z celkové v žalobě požadované částky včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí, tedy z částky 12 029,22 Kč). Procesní úspěch žalobkyně tak činí 66,2 %. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta ve výši 1 200 Kč (3 x 400 Kč) dle ustanovení § 7 a 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí věci, sepis žaloby a předžalobní výzva), paušální náhradu účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 a 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady řízení dále představuje DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 315 Kč, neboť zmocněnec žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Celkové náklady řízení tak činí 2 615 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v daném řízení procesně úspěšná toliko co do 66,2 % sporu, přiznal jí soud náklady řízení ve výši odpovídající tomuto procesnímu úspěchu ve věci samé, což představuje náklady řízení ve výši 1 732,80 Kč. Podmínky ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. O lhůtě plnění soud rozhodoval ve výroku III. rozsudku taktéž dle ustanovení § 160 odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř. O místu plnění ve výroku III. soud rozhodoval dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení dle § 142a o. s. ř. byla splněna.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu Ostrava, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.