OSPH01 14 C 255/2016-146

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem celé jméno řešitele, ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. země - stát. instituce, IČO ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ 2. země - stát. instituce, IČO ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ za níž jedná anonymizováno 7 slov ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa žalované ⟪LB:lb_009⟫ pro zaplacení částka s přísl.

I. Žaloba s návrhem, aby žalované země byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka ode dne datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované ad 1) náklady řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované ad 2) náklady řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k zdejšímu soudu dne datum po žalované domáhá částky částka s příslušenstvím jako poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Z žalobních tvrzení vyplynulo, že žalobkyně v roce 2005 požádala o poskytnutí dotace ve výši částka na projekt„ anonymizována čtyři slova ve obec a obec anonymizována čtyři slova“ ze anonymizována čtyři slova anonymizováno anonymizováno anonymizováno rok rok. Dotace byla poskytnuta v roce rok stát. instituce (dále jen„ anonymizováno“), a to na základě anonymizována čtyři slova anonymizována čtyři slova anonymizována čtyři slova akce žalobkyně ze dne 1. 2. 2005, číslo jednací (dále jen„ rozhodnutí“). Žalobkyně dále uzavřela dne datum s anonymizováno republikou Smlouvu o financování projektu anonymizována čtyři slova (dále jen„ smlouva“). K této smlouvě byly následně uzavřeny dva dodatky, první ze dne datum a druhý ze dne datum. Díky poskytnuté dotaci žalobkyně nakoupila anonymizována čtyři slova anonymizováno. Rozhodnutí o dotaci obsahovalo tři monitorovací ukazatele, přičemž jedním z ukazatelů byl anonymizována čtyři slova anonymizováno anonymizováno. Nesplnění tohoto ukazatele je de facto základním problémem celého sporu. anonymizováno začalo ve vztahu k žalobkyni dovozovat porušení dotačních podmínek a nesprávně provedenou veřejnou zakázku. anonymizováno si nechalo zpracovat posudek o údajných pochybeních žalobkyně, který předložilo ÚOHS. Poté co se v rámci šetření ÚOHS prokázalo, že postup žalobkyně byl zcela v pořádku a posudek anonymizováno není pravdivý, podalo anonymizováno v říjnu 2010 podnět anonymizována tři slova obec na porušení rozpočtové kázně ze strany žalobkyně, spočívající v tom, že: žalobkyně nesplnila monitorovací ukazatel zvýšení počtu přepravovaných osob a jedna z monitorovacích zpráv byla předložena o pár dní později. Pokud jde o výše uvedený procentní nárůst počtu přepravovaných osob, ukázalo se, že tento anonymizována čtyři slova anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno, anonymizována čtyři slova anonymizováno, anonymizována čtyři slova anonymizována čtyři slova anonymizováno obec a obec, a to nejen tam, kde jezdí trolejbusy, ale i tam, kde jezdí autobusy. Žalobkyně přiznává, že jedna z monitorovacích zpráv projektu byla skutečně předložena dotačnímu správci s několikadenním zpožděním. Finanční úřad ve obec (dále jen„ FÚ“) zahájil na podkladě podnětu anonymizováno u žalobkyně dne datum kontrolu skutečností rozhodných pro stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně protokolem o ústním jednání ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací. V průběhu řízení žalobkyně předložila odborný posudek renomovaných autorit v silniční dopravě, o tom, že metodika stanovení počtu přepravovaných osob je chybná. Dne 26. 1. 2012 vydal anonymizováno pod číslo jednací platební výměr číslo na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým vyměřil žalobkyni odvod do státního rozpočtu ve výši částka (dále jen„ platební výměr“). Vydaný platební výměr nebyl řádně odůvodněn a odkazoval se na protokoly, které se však s námitkami žalobce nevypořádávaly, nýbrž je prostě odmítaly s obecnou negací, že postup FÚ je v pořádku. Proti platebnímu výměru číslo podala žalobkyně dne datum odvolání, o kterém rozhodlo finanční ředitelství v obec rozhodnutím o odvolání ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací tak, že odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně správní žalobu ke Krajskému soudu v obec, který dne datum vydal pod č.j.: číslo jednací rozsudek, kterým rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Proti uvedenému rozsudku podal odvolací orgán kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č.j: číslo jednací kasační stížnost zamítl a rozsudek Krajského soudu v obec, ze dne datum, vydaný pod č.j.: číslo jednací potvrdil. Rozhodnutím ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací. Odvolací finanční ředitelství v obec změnilo platební výměr číslo ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací tak, že namísto odvodu ve výši částka vyměřilo odvod ve výši částka. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opět správní žalobu ke Krajskému soudu v obec, o které soud dosud nerozhodl. Řízení ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně tedy (a to nepočítáme-li stále běžící řízení o správní žalobě týkající se menší části dříve vyměřeného odvodu) trvalo více než pět let, když bylo zahájeno daňovou kontrolou dne datum a ukončeno rozhodnutím Odvolacího finanční ředitelství ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací. V období od číslo došlo ze strany žalobkyně k zaplacení odvodu dotace a penále FÚ ve obec ve splátkách a zápočtech (penále bylo vyměřeno ve stejné výši jako odvod). Vzhledem k tomu, že kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v obec neměla odkladný účinek, FÚ ve obec vrátil žalobci zpět část původně vyměřeného a zaplaceného odvodu ve výši částka (rozhodnutím Generálního finančního ředitelství v obec o prominutí daně ze dne datum, č.j: číslo byla v mezidobí od podání žaloby z celkového odvodu ve výši částka prominuta částka ve výši částka). Žalobkyni byl dne datum na základě nesprávného postupu správce daně vyplacen úrok dle § 254 daňového řádu v celkové výši částka na základě rozhodnutí o přiznání nároku na úrok číslo jednací ze dne datum rozhodnutí. Podstatné v tomto řízení je dle názoru žalobkyně především to, byť se nejedná o podmínku přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, že soudy a Odvolací finanční ředitelství daly žalobci nakonec za pravdu. Dle žalobkyně celé řízení trvalo nejen značně dlouhou dobu, která je nepřiměřená, ale bylo současně poznamenáno průtahy ze strany orgánů finanční správy: ⟪LB:lb_001⟫ -) Finanční úřad ve obec prováděl a zpracovával daňovou kontrolu po dobu více než 1 roku, než vydal platební výměr; ⟪LB:lb_002⟫ -) mezi vydáním prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání uběhlo více jak 9 měsíců; ⟪LB:lb_003⟫ -) mezi konečným rozhodnutím Krajského soudu v obec ze dne15 číslo a rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství uplynula doba 1 rok a 6 měsíců; ⟪LB:lb_004⟫ -) za nepřiměřené lze dále minimálně považovat řízení u Krajského soudu v obec, které trvalo 1 rok a 6 měsíců. Nebýt nezákonného rozhodnutí správce daně, by však k soudnímu řízení vůbec nedošlo, tudíž i délku soudního řízení je ve smyslu ustálené judikatury třeba přičíst k tíži orgánů finanční správy.

Dle žalobkyně je na daný případ aplikovatelná výše poskytovaného zadostiučinění za jeden rok řízení v rozmezí částka až částka za jeden rok řízení a částka až částka za první dva roky řízení dohromady dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. anonymizována dvě slova číslo a dále ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka.

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná číslo včas odpor. V odůvodnění odporu uvedla rekapitulaci skutkového stavu. Žalovaná zdůraznila, že dne datum bylo vydáno rozhodnutí o přiznání nároku na úrok dle § 254 DŘ číslo jednací. Žalobkyni byl přiznán úrok v celkové výši částka a ten byl na jeho účet zaslán dne datum. Dne datum vydal správce daně rozhodnutí o přiznání nároku na úrok dle § 254 DŘ číslo jednací, na základě kterého správce daně poukázal dne datum na účet žalobkyně úrok v celkové výši částka. Dne datum vydal správce daně rozhodnutí o přiznání nároku na úrok dle § 254 DŘ číslo jednací, na základě kterého správce daně poukázal dne datum na účet žalobkyně úrok v celkové výši částka. Žalovaná dále argumentovala, že právo osoby na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě se vztahuje výhradně na soudní řízení, což uvedl i rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. září 2015. Ve věci nelze aplikovat názor žalobkyně, že„ újma za nepřiměřenou délku řízení se tedy i v tomto případě presumuje a není třeba ji dokazovat". Naopak, je na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že v předmětném daňovém řízení došlo k průtahům spočívajícím v porušení zákonné lhůty, když do úvahy dle Nejvyššího soudu„ připadá toliko nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb.. Dále je na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že jí v souvislosti s těmito průtahy vznikla nemajetková újma a v čem tato nemajetková újma spočívala, resp. aby uvedla a prokázala skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy. Nepřiměřenou délku řízení pak žalobkyně odvozuje od skutečnosti, že v dané věci trvalo řízení ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně pět roků a jedenáct dnů (přičemž v menší části odvodu pokračuje řízením o správní žalobě). Žalobkyně další okolnosti a skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit nepřiměřenou délku řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně, netvrdí, ani neprokazuje. Nadto žalovaná poukázala, že se žalobkyně ve své žalobě domáhá vícero nároků, což však není z žaloby plně zřejmé, protože žalobkyně nespecifikovala, jakého odškodnění se domáhá ve vztahu k daňovému řízení a zda a jakého odškodnění se domáhá ve vztahu k soudnímu řízení správnímu, které mají pro účely odškodnění tvrzené nemajetkové újmy samostatnou povahu, je třeba je posoudit samostatně a na sobě nezávisle. Žalovaná je ve věci žalobkyně příslušná jednat za Českou republiku pouze ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé 82/1998 Sb. (průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty) v daňovém řízení, avšak žalobce tento nárok ve své žalobkyně nijak nespecifikuje, tudíž dle žalované neunesla žalobkyně břemeno tvrzení a důkazní. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyni byl několika rozhodnutími přiznán nárok na úrok a dle ustanovení § 254 odst. 6 DŘ se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Tedy i za předpokladu, že by nemajetková újma v uplatňované výši žalobkyni skutečně vznikla, je plně kryta výší žalobkyni přiznaných úroků z neoprávněného jednání správce daně, a tedy nárok na zaplacení dané částky nelze již z tohoto hlediska považovat za důvodný.

3. V reakci na vyjádření žalované číslo žalobkyně uvedla, že citace žalované z rozsudku NS ČR 30 Cdo 344/2014 je neúplná a zavádějící, neboť z judikatury ESLP plyne, že pod termínem„ projednání soudem“ se považuje i orgán, který rozhoduje o občanských právech, nebo závazcích účastníka. Dle žalobkyně zde řešený případ (odvod a penále) nejsou závazkem majetkové povahy, který vyplývá z daňového zákona (nejde o daň, ale pouze řízení se vede podle daňového řádu) a rovněž není součástí běžných povinností. Proto na daný případ nelze aplikovat žalovanou zmíněný případ ve věci Ferrazzini proti Itálii, který řeší zdanění. V tomto případě je situace odlišná, neboť žalobkyně byla po několik let zbavena majetku, kdy soudy nakonec uznaly, že toto zadržování bylo neoprávněné. Průtahy řízení jsou dle žalobkyně prokázány samotným spisem správce daně a byly příkladmo uvedeny i v žalobě samotné. Ve smyslu judikatury NS ČR a ESLP se nepřiměřená délka řízení posuzuje jako celek. S ohledem na charakter řízení a soudem konstatovaný nesprávný postup správce daně a jednotu řízení jedná za žalovanou – Českou republiku pouze Ministerstvo financí a nikoli ministerstva dvě. Ohledně započtení úroku na přiznanou náhradu škody žalobkyně uvádí, v každém rozhodnutí je uvedeno, za jaké období je úrok přiznáván, újma však žalobkyni vznikla za delší období, a to od datum minimálně do datum. Dle žalobkyně tak co do 50 % nároku žalobkyně na zadostiučinění nemůže dojít k započtení. Žalobní nárok je přitom důvodný v celém rozsahu, protože teprve po jeho přiznání může dojít ze strany žalované k částečnému započtení.

4. K výzvě soudu pak žalobkyně svým podáním ze dne datum doplnila svá tvrzení o rozčlenění nemajetkové újmy za správní řízení na částku částka a za řízení soudní na částku částka. Na jednotnosti celého řízení ve svém vyjádření setrvala.

5. V předmětné věci byl vydán rozsudek dne ze dne datum rozhodnutí, anonymizováno číslo jednací, kterým byla žaloba zamítnuta. Na základě odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s pokynem, aby vyzval žalobkyni v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů jak k vzniku újmy před správním orgánem, tak příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem nemajetkové újmy. Druhý nárok žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za soudní řízení vedené u Krajského soudu v obec pod sp. zn. spisová značka, které bylo podle názoru žalobkyně nepřiměřeně dlouhé, posoudí soud prvního stupně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb. (dále také„ OdpŠk“) a judikaturou vyšších soudů, především Stanoviska Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010.

6. Soud v dané věci postupoval v souladu s pokynem odvolacího soudu s tím, že se nejprve zabýval charakterem žalovaného nároku a soud dospěl k závěru, že se jedná o dva samostatné nároky tak, jak je žalobkyně vyčíslila ve svém podání ze dne datum. Z pohledu soudu tedy žalobkyně uplatnila dva odlišné nároky, přičemž soud byl nucen zabývat se otázkou, jaké úřady jsou v dané věci ve smyslu § 6 OdpŠk ve vztahu ke každému jednotlivému nároku příslušnými k jednání za žalovanou. Soud dospěl k závěru, že ve vztahu k správnímu řízení je to Ministerstvo financí a pro nárok ve vztahu k soudnímu řízení je to Ministerstvo spravedlnosti, které se ve věci vyjádřilo tak, že vzneslo námitku promlčení, neboť soudní řízení skončilo dne datum a žádost byla podána až dne datum. Žaloba pak dne datum. Délku řízení shledává zcela přiměřenou.

7. Soud rovněž poučil žalobkyni v souladu s pokynem odvolacího soudu a vyzval žalobkyni v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů jak k vzniku újmy před správním orgánem, tak příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem nemajetkové újmy. Žalobkyně na toto reagovala tak, že s názorem odvolacího soudu nesouhlasí a setrvala na svém původním stanovisku. S ohledem na skutečnost, že soud je názorem odvolacího soudu podle § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán, vyšel z právního posouzení dané věci, kterou provedl odvolací soud.

8. Soud provedl následující důkazy, a to rozsudkem Krajského soudu v obec ze dne datum rozhodnutí anonymizováno číslo jednací, rozhodnutím Finančního ředitelství číslo spisem Krajského soudu v obec sp. zn. spisová značka, spisem Nejvyššího správního soudu sp. zn. spisová značka, uplatněním nároku, stanoviskem k uplatněnému nároku. Další dokazování ve věci neprováděl, neboť jej považoval za nadbytečné pro posouzení nároků, neboť lze vyjít z výše uvedených důkazů.

9. Soud ve věci z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění:

10. Dne 26.1.2012 vydal FÚ pod číslo jednací platební výměr číslo na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým vyměřil žalobkyni odvod do státního rozpočtu ve výši částka (dále jen„ platební výměr“). Vydaný platební výměr nebyl řádně odůvodněn a odkazoval se na protokoly, které se však s námitkami žalobkyně nevypořádávaly, nýbrž je prostě odmítaly s obecnou negací, že postup FÚ je v pořádku. Proti platebnímu výměru číslo podala žalobkyně dne datum odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v obec rozhodnutím o odvolání ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací tak, že odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně správní žalobu ke Krajskému soudu v obec dne datum o zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v obec oznámené dne datum čj. číslo. Dne datum soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku a k doložení skutečnosti, v nichž spatřuje újmu ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. ke svému návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Dne datum soud vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. Dne datum soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě. Dne datum návrh na přerušení řízení. Dne datum vyjádření žalovaného k žalobě. Dne datum vyjádření žalobkyně na výzvu soudu. Dne datum soud vyzval žalovaného k vyjádření. Dne datum soud nařídil jednání na den datum. Dne datum soud odročil nařízené jednání na den datum z důvodu na straně žalobkyně. Dne datum Krajský soud v obec zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v obec ze dne datum. Dne datum nabyl rozsudek právní moci. Dne datum podal žalovaný kasační stížnost. Dne datum byl spis předložen NSS. Dne datum Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Dne datum nabyl rozsudek právní moci. Rozhodnutím ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací Odvolací finanční ředitelství v obec změnilo platební výměr číslo ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací tak, že namísto odvodu ve výši částka vyměřilo odvod ve výši částka. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně opět správní žalobu ke Krajskému soudu v obec. Řízení ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně tedy trvalo více než pět let, když bylo zahájeno daňovou kontrolou dne datum a ukončeno rozhodnutím Odvolacího finanční ředitelství ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací. V období od číslo došlo ze strany žalobkyně k zaplacení odvodu dotace a penále FÚ ve obec ve splátkách a zápočtech (penále bylo vyměřeno ve stejné výši jako odvod). Vzhledem k tomu, že kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v obec neměla odkladný účinek, FÚ ve obec vrátil žalobkyni zpět část původně vyměřeného a zaplaceného odvodu ve výši částka (rozhodnutím Generálního finančního ředitelství v obec o prominutí daně ze dne datum, č.j: číslo byla v mezidobí od podání žaloby z celkového odvodu ve výši částka prominuta částka ve výši částka). Žalobkyni byl dne datum na základě nesprávného postupu správce daně vyplacen úrok dle § 254 daňového řádu v celkové výši částka na základě rozhodnutí o přiznání nároku na úrok číslo jednací ze dne datum rozhodnutí. Dopisem ze dne datum žalobkyně u žalovaného uplatnila svůj nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, resp. náhradu pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb.

11. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Předně je třeba konstatovat, že byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 tohoto zákona. Podle ust. § 1 odst. 1 citovaného zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Podle zákona č. 82/1998 Sb., OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklad pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle § 8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu) je zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1) existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a) a § 8 odst. 1 a 2 zákon o odpovědnosti za škodu), případně nesprávného úředního postupu (§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 zákon o odpovědnosti za škodu), 2) vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové a 3) existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.

13. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015,„ Je-li uplatňováno pro účely odškodnění tvrzené nemajetkové újmy více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je třeba důsledně rozlišovat, v čem konkrétně jednotlivé újmy, za něž je náhrada požadována, spočívají. Vždy tak záleží na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, resp. podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení.“. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají soukromoprávní povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že daňové otázky spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž jde o veřejnoprávní vztah. příjmení spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry daňových poplatníků, které z nich nepochybně plynou, a tudíž tato řízení pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadají (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne datum ve věci Ferrazzini proti Itálii, číslo, § 29 a 30, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015). U těchto sporů tedy převažuje veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku a je možné konstatovat, že daňová kontrola nemá civilněprávní povahu.

14. Soud je toho názoru, že posuzované správní řízení, jehož předmětem byla kontrola skutečností rozhodných pro stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně, ve kterém byl žalobkyni vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši poskytnuté dotace, není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a aplikovatelné tak není ani Stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010. Uložení povinnosti odvodu rovněž není sankcí ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4561/2017 ze dne 17. 7. 2018, jak ve svém odvolání dovozoval žalobkyně, neboť se v podstatě jedná o uložení povinnosti vrácení poskytnuté dotace, aniž by současně byla ukládána sankce za porušení rozpočtové kázně. Žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně svým podáním ze dne 8. 11 2017 specifikovala jednotlivé nároky, resp. rozčlenila výši zadostiučinění na dvě částky za správní a soudní řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně uplatnil dva odlišné nároky a soud je samostatně posuzoval. Jak vyplývá z výše uvedeného, ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup v posuzovaném správním řízení, na které článek 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, nelze proto na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Z ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk totiž vyplývá, že povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud zákon žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Pro správní řízení, na rozdíl od řízení soudního, je však typické, že správní řád pro vydání rozhodnutí lhůty určuje, na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou § 13 odst. 1 OdpŠk. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

15. Ve vztahu k nároku uplatněném ze správního řízení soud uvádí, že vyzval žalobkyni na jednání k doplnění tvrzení a označení důkazů. A žalobkyni poučil o tom, že v případě nedoplnění tvrzení se vystavuje riziku neúspěchu ve sporu. Žalobkyně však svá tvrzení nedoplnila a důkazy neoznačila. Soud je nucen konstatovat, že ve vztahu k tomuto nároku žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování.

16. V případě druhého nároku plynoucího ze soudního řízení soud konstatuje, že nárok žalobkyně je promlčený. Namítané řízení bylo pravomocně skončeno dne datum. Žádost o mimosoudní projednání nároku byla podána dne datum. Dne datum byla podána žaloba. § 32 OdpŠk odst. 3. stanoví, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Soud konstatuje, že s ohledem na to, že se nejedná o jeden nárok tak, jak je žalobce uplatnil za správní i soudní řízení, ale o dva samostatné nároky, je třeba promlčení posuzovat rovněž samostatně. Tedy promlčecí doba ve vztahu k tomuto nároku plynoucího ze soudního řízení uplynula. Začala totiž plynout dne datum a marně uplynula po 6 měsících, neboť nárok byl u žalobkyně uplatněn až po uplynuté této doby (až po více než 1 rokem). I pokud by soud věc posoudil co do délky soudního řízení, tak je třeba konstatovat, že nárok není důvodný. Délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako zcela přiměřenou a žalobkyni tak nevznikla žádná nemajetková újma. Neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv. Celková délka řízení činí 2 roky a 3 měsíce. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž oba soudy rozhodovaly ve věci samé jednou a Krajský soud v obec také o procesním návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Věc byla po právní i skutkové stránce do určité míry složitá, když řízení o správní žalobě patří mezi řízení, která vykazují obecně vyšší míru složitosti. Žalobkyně se svým chováním na délce řízení nepodílela, podala pouze jednu žádost o odročení nařízeného jednání. Význam řízení pro žalobkyni lze hodnotit jako běžný v souladu s ustálenou judikaturou ESLP. Jediné, o čem soud uvažoval jako o drobném průtahu, bylo období od posledního vyjádření do doby nařízení jednání. Zde soud konstatuje, že toto považuje na hraně přiměřenosti, ale kloní se k závěru, že toto bylo s ohledem na předmět řízení stále ještě přiměřené. I kdyby toto bylo shledáno jako průtah, tak při pohledu na celkovou dobu řízení je namístě takový ojedinělý průtah korigovat, neboť na celkové posouzení přiměřeno délky celého řízení to nemělo žádný vliv. Celkovou délku řízení lze hodnotit jako zcela přiměřenou.

17. Po zhodnocení všech okolností případu dospěl soud k tomu, že nárok žalobkyně je třeba celkově odmítnout, a proto žalobu zamítl vč. jejího příslušenství.

18. Výroky o nákladech řízení jsou odůvodněny ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Představují 17 krát paušální náhradu á částka u první žalované (převzetí věci, odpor vč. vyjídření, 2x vyjádření, 6x příprava na jednání, 6x jednání). U druhé žalované se pak jedná o 4 úkony (převzetí, vyjádření, 2x jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Soud proto zavázal žalobkyni k zaplacení nákladů dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., dle kterého účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2, a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu obec, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.