OSPH01 14 C 33/2019-58

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Lebedou, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení, a požadovaným navýšením této částky o dalších 150 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 150 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně zahájila u žalované podáním žádosti dne datum kompenzační řízení. Protože žalobkyně nebyla při předběžném projednání nároku uspokojena, podala u zdejšího soudu žalobu, která byla projednána pod anonymizováno spisová značka. V současné době je od datum řízení ve fázi ústavní stížnosti, který věc vede pod sp. zn. ústavní nález. Žalobkyně požaduje odškodnit za celou délku kompenzačního řízení, tedy až do konečného rozhodnutí. Žalobkyně uplatnila dne datum písemně u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, kdy žalobkyně odškodněna nebyla.

2. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu ze dne datum odpor a k žalobě uvedla, že neznává žalobou tvrzený nárok a navrhla její zamítnutí. Konstatovala, že sporuje existenci nesprávného úředního postupu i vznik nemajetkové újmy tak, jak je žalobkyní uplatňována v rámci podané žaloby. Žalovaná má za to, že délku řízení trvající 3 roky a 11 měsíců nelze bez dalšího hodnotit jako nepřiměřenou a rovněž má za to, že se v řízení průtahy nevyskytly, přičemž ani žalobkyně žádné průtahy nespecifikuje a ani netvrdí.

3. Žalobkyně v podání ze dne datum uvedla, že ke dni tohoto podání je ukončeno projednávání věci na Ústavním soud, tedy je„ zakonzervována celková délka řízení“. Žalobkyně uvedla, že řízení nebylo složité a instančnost řízení byla vyvolána nikoliv složitostí věci či postupem žalobkyně, ale výlučně jen porušením základních práv žalobkyně. Ze strany soudů se dle strany žalující jednalo o hrubé porušení jejich povinností, kdy z tohoto důvodu byl vydán nález ÚS pod anonymizováno ústavní nález.

4. Soud ve věci vyslovil svou nepříslušnost z důvodu tvrzení žalobkyně o vzniku škody Městským soudem v Praze. Toto usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno a věci soud nařídil jednání. Na tomto jednání žalobce vznesl nárok na kompenzaci za nepřiměřenou délku tohoto řízení ve výši 150 000 Kč.

5. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

6. Z podstatného obsahu spisu název soudu, sp. zn.: spisová značka soud zjistil, že žaloba ve věci byla podaná dne datum. Dne datum žalobkyně doplnila žalobu, žalovaná se k věci vyjádřila dne datum, žalobkyně se vyjádřila následně podáním ze dne datum a vyjádřením ze dne datum a ještě doplnila své vyjádření dne datum, jednání proběhlo dne datum a tento den byl vyhlášen i rozsudek. Žalobkyně ve věci podala odvolání ze dne datum, následovalo vyjádření žalované k odvolání ze dne datum, doplnění odvolání ze dne datum. Ve věci byl vydán rozsudek odvolacího soudu dne datum, následovalo dovolání ze dne datum Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne datum Ústavní soud nálezem sp. zn. ÚS ústavní nález ze dne datum zrušil předešlá rozhodnutí a věc se vrátila až k soudu prvého stupně. Žalobkyně se ve věci vyjádřila dne datum, žalovaná datum, jednání proběhlo dne datum a na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek. Následovalo odvolání ze dne datum a ze dne datum, vyjádření ze dne datum, doplnění odvolání ze dne datum, vyjádření k odvolání ze dne datum, doplnění vyjádření ze dne datum vč. vznesení nároku na další kompenzaci, námitka podjatosti ze dne datum, usnesení čl. 237, že soudci nejsou podjatí, usnesení Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález ve věci podjatosti, a následně byl vydán rozsudek dne datum Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v projednávané věci žalobkyně požadavek na navýšení kompenzace za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vznesla až v rámci odvolacího řízení, konkrétně podáním ze dne datum, v doplnění vyjádření k odvolání žalované. I když lze presumovat, že svůj nárok uplatnila v době, kdy celkovou délku řízení začala pociťovat jako nepřiměřenou, tj. až v rámci odvolacího řízení, nelze přehlédnout, že žalobkyně odvolání proti napadenému rozsudku soudu I. stupně nepodala, když požadavek na navýšení kompenzace odškodnění uplatnila v průběhu projednání odvolání žalované proti rozsudku soudu I. stupně. Přižalování náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení je v zásadě možné, v projednávané věci však odporuje dispoziční zásadě, tj. že řízení nelze zahájit z vlastní vůle ani z úřední povinnosti, ale pouze na návrh procesní strany, která je„ pánem sporu“ /dominus litis/. Pokud žalobkyně ve věci nepodala odvolání, nelze odvolací řízení, po té co žalobkyni prošla lhůta k odvolání, zahájit k jejímu návrhu dodatečně. Požadavek na navýšení kompenzace za nepřiměřenou délku řízení by v takovém případě prolamovalo ust. § 204 odst. 1, věta prvá o.s.ř. o délce 15-ti denní odvolací lhůty. Požadavek na navýšení kompenzace žalobkyní, která ve věci nepodala odvolání, zřejmě odporuje i obecné zásadě zákazu reformationis in peius (odvolací řízení se vede výhradně ve prospěch osoby, která podala odvolání), která je zásadou platnou především pro řízení trestní a i když není automaticky aplikovatelná i v řízení civilním, je v projednávané věci důsledkem zásady dispoziční. K dodatečnému nároku vzneseného žalobkyní lze proto uzavřít, že nebyla dosud shledána nepřiměřená délka samotného odškodňovacího řízení a zároveň nároku na navýšení kompenzace imateriální újmy z důvodu nepřiměřené délky odškodňovacího řízení brání překážka dispoziční zásady řízení. Pokud žalobkyně pociťuje samotnou délku odškodňovacího řízení jako nepřiměřenou, nezbývá, než se svého nároku domáhat v odděleném řízení.

7. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález ze dne datum soud zjistil, že ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta.

8. Z uplatnění nároku ze dne datum a z potvrzení žalované ze dne datum soud zjistil, že nárok byl u žalované uplatněn dne datum.

9. Z potvrzení žalované ze dne datum a uplatnění nároku ze dne datum soud zjistil, že původní nárok, který byl následně žalován ve věci spisová značka byl uplatněn dne datum rozhodnutí.

10. Soud shora uvedené a provedené důkazy hodnotil podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo, jakož i vyjádření účastníků.

11. Soud tak učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

12. Původní nárok byl uplatněn u žalované dne datum. Žaloba ve věci byla podaná dne datum. Dne datum žalobkyně doplnila žalobu, žalovaná se k věci vyjádřila dne datum, žalobkyně se vyjádřila následně podáním ze dne datum a vyjádřením ze dne datum a ještě doplnila své vyjádření dne datum, jednání proběhlo dne datum a tento den byl vyhlášen i rozsudek. Žalobkyně ve věci podala odvolání ze dne datum, následovalo vyjádření žalované k odvolání ze dne datum, doplnění odvolání ze dne datum. Ve věci byl vydán rozsudek odvolacího soudu dne datum, následovalo dovolání ze dne datum Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne datum Ústavní soud nálezem sp. zn. ÚS ústavní nález ze dne datum zrušil předešlá rozhodnutí a věc se vrátila až k soudu prvého stupně. Žalobkyně se ve věci vyjádřila dne datum, žalovaná datum, jednání proběhlo dne datum a na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek. Následovalo odvolání ze dne datum a ze dne datum, vyjádření ze dne datum, doplnění odvolání ze dne datum, vyjádření k odvolání ze dne datum, doplnění vyjádření ze dne datum vč. vznesení nároku na další kompenzaci, námitka podjatosti ze dne datum, usnesení čl. 237, že soudci nejsou podjatí, usnesení Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález a následně byl vydán rozsudek dne datum. Dne datum pak byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne datum.

13. Na daný vztah mezi účastníky se vztahuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

14. Podle § 13 odst. 1 a 2, zákona o odpovědnosti za škodu:„ (1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.“

15. Dle § 31a odst. 1 – 3 zákona o odpovědnosti za škodu: (1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:„ Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

17. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015:„ Počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“

18. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn.: 30 Cdo 178/2011: K přiměřenému zadostiučinění a více řízením:„ Vede-li osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. více řízení, která se typově týkají podobných práv, bez dalšího to neznamená, že je tím vyvrácena domněnka o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.“

19. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn.: 30 Cdo 2174/2012, k určení vhodné formy satisfakce tento uvedl následující:„ V případě § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.“

20. Za použití výše zmíněné právní úpravy na skutkový stav, který byl v řízení v průběhu dokazování zjištěn, soud dospěl k závěru, že žaloba není co do základu důvodná, neboť délku řízení zahájeného dne datum a definitivně skončeného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, nelze shledávat jako nepřiměřenou, a to ani při připočtení délky kompenzačního řízení u žalované od datum. Soud má za to, že v řízení se nevyskytly průtahy. Žalobkyně ani žádné průtahy nespecifikuje, ani netvrdí. V řízení bylo opakovaně rozhodováno na všech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Soud I. stupně a odvolací soud rozhodovaly dvakrát, Nejvyšší soud také dvakrát. K době rozhodování o dovolání žalobkyně u Nejvyššího soudu nutno uvést, že nelze rozumně předpokládat, že Nejvyšší soud bude rozhodovat ve lhůtách vyžadovaných jinak od soudů prvního či druhého stupně, nebo, že by snad měl rozhodnout obratem, což vyplývá právě z jeho postavení jako jediného soudního orgánu ve státě, do jehož kompetence patří rozhodování o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku, resp. o prostředku, jenž by měl být mimořádným. Soud odkazuje i na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne datum, kdy požadavek na navýšení kompenzace za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vznesla žalobkyně až v rámci odvolacího řízení, konkrétně podáním ze dne datum. Lze presumovat, že svůj nárok uplatnila v době, kdy celkovou délku řízení začala pociťovat jako nepřiměřenou, tj. až v rámci odvolacího řízení. Lze proto uzavřít, že nebyla dosud shledána nepřiměřená délka samotného odškodňovacího řízení. Soud se zcela ztotožňuje s tímto závěrem odvolacího soudu, kdy s ohledem na složitost věci, průtah spojený s bezdůvodnou námitkou podjatosti, a projednáváním věci v celé soudní soustavě, nelze hovořit o nepřiměřené délce řízení. To platí i pro poslední řízení u Ústavního soudu po vydání konečného rozsudku odvolacím soudem. Součástí práva na spravedlivý proces je i právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délku soudního řízení je třeba posuzovat jako celek, od podání žaloby po právní moc rozhodnutí a tato doba má být přiměřená složitosti a náročnosti sporu. V nadepsané věci nebylo shledáno porušení takového práva na straně žalobkyně, neboť celková délka byla přiměřená.

21. V případě dodatečně vzneseného nároku soud uvádí, že tento byl vznesen až na jednání, kdy žalobkyně patrně začala pociťovat délku tohoto řízení. Soud tomuto požadavku však nevyhověl, neboť neshledal délku tohoto řízení zatím ještě jako nepřiměřenou. Je třeba mít na paměti, že v dané věci bylo rozhodováno o místní příslušnosti odvolacím soudem, tedy druhým prvkem soustavy, kdy sama žalobkyně nesprávně v žalobě uvedla, že škoda jí byla způsobena Městským soudem v Praze. Dále je třeba vzít v úvahu i doporučení Ministerstva Spravedlnosti ze dne 13. 3. 2020 č. j. MSP-15/2020-SDJ-SP/1 ve vztahu k soudům, kterým bylo soudům doporučeno konat jednání jen v nezbytně nutných věcech, což tato věc není. Po zrušení tohoto doporučení byla následně situace ve vztahu k soudům Ministerstvem spravedlnosti v závislosti na aktuální situaci několikrát upravována a obdobná doporučení opakovaně vydávána v souvislosti s vývojem pandemie. Nelze po soudech v době pandemie požadovat dodržování rychlosti řízení stejně jako v době před jejím vypuknutím. Soud má tedy za to, že rok 2020 a 2021 je třeba posuzovat odlišně od předešlých let a není tedy namístě uvažovat o přiznání další kompenzace žalobkyně, neboť v takovém případě by žalobkyně neoprávněně těžila z pandemické situace.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu obec, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.