OSPH01 38 C 192/2019

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ pro: vyklizení bytu

I. Žalovaná je povinna vyklidit byt číslo ve 3. nadzemním podlaží v budově adresa, k.ú. obec, obec Praha, na adrese adresa žalované, a vyklizený jej předat žalobkyni, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 14 982,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost vyklidit byt číslo ve 3. nadzemním podlaží v budově adresa, k.ú. obec, obec Praha, na adrese adresa žalované, a vyklizený jej předat žalobkyni. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně je výlučným vlastníkem budovy adresa, v k.ú. obec, obec Praha na adrese adresa žalované („ Dům“). Žalovaná byla nájemcem bytu číslo ve 3. nadzemním podlaží o výměře 76,3m2 v daném Domě. Nájemní právo žalované vyplývalo z rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 24. 1. 1991 a smlouvy o nájmu bytu ze dne 26. 3. 1994. Žalovaná byla problémovým nájemcem. Z těchto důvodů byly žalované zaslány dvě výpovědi ze dvou rozdílných výpovědních důvodů dne 11. 7. 2017 a 12. 7. 2017. Žalovaná si je nepřevzala. Uloženy u poštovního doručovatele byly dne 12. 7. 2017 a 13. 7. 2017. Obě výpovědi tak je třeba v souladu s § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění („o. z.“), považovat za doručené dne 14. 7. 2017 a 17. 7. 2017. Výpovědní doba počala běžet dne 1. 8. 2017 a uplynula dne 31. 10. 2017. Žalobkyně zaslala dne 14. 11. 2017 žalované výzvu, aby byt vyklidila a vyklizený jej žalobkyni předala. Tato výzva zůstala ignorována a žalovaná byt nadále užívá. Žalovaná podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu o neplatnost výpovědi. Vzhledem k pozdnímu podání byla žaloba rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 4. 2019 č.j. 27 C 178/2017-126 zamítnuta. V reakci na procesní obranu žalované žalobkyně ve vyjádření ze dne 17. 6. 2020 (č.l. 58) uvedla, že předmětný byt je nízké kategorie pouze proto, že žalovaná odmítá jakékoliv úpravy v něm. Žalované byla též bez výsledku nabízena výměna za jiný nově zrekonstruovaný byt v Domě. Co se týče spolubydlících osob, dcera žalované je plně soběstačná. Syn nikoliv, ale je již ve věku zcela irelevantním z hlediska vystěhování. Vyklizení bytu je s žalovanou řešeno již od roku 2017. Věděla dostatečně dlouho dopředu, že se musí vystěhovat. Žalovaná dluží na nájemném za období od 23. 7. 2017 do 29. 2. 2020 celkem 129 062 Kč (uplatněno v řízení sp. zn. 17 C 23/2020). Žalovaná postupuje vědomě protiprávně. Nejde o to, že by se žalovaná stěhovat nemohla nyní a že by byla postižená epidemiologickou situací, ale prostě se stěhovat nechce a obstrukčním jednáním toto oddaluje.

2. Žalovaná potvrdila, že žalobkyně vlastní Dům (č.l. 51) a učinila nespornými tvrzení žalobkyně ohledně výpovědi z nájmu bytu, kterou napadla u Obvodního soudu Praha 1 žalobu o neplatnost výpovědi (č.l. 52) a dosavadní užívání předmětného bytu. Nespornost těchto tvrzení byla též potvrzena k dotazu soudu na jednání dne 28. 1. 2021 právní zástupkyní žalované. Žalovaná dále poukázala na to, že projednávaná žaloba byla podána předtím, než rozhodnutí ve věci neplatnosti výpovědi nabylo právní moci. V předmětném bytě žalovaná bydlí již od roku 1985. Kvalita bytu byla a je velmi nízká, ale žalovaná má k němu silný vztah vzhledem k rodinným vazbám na něj. Žalovaná byt užívá se svými dvěma dětmi (dcerou jméno a nezl. synem jméno jméno), k nimž má vyživovací povinnost. Otec dětí a partner žalované zemřel dne 30. 5. 2018. Sirotčí důchody pro nezaopatřené děti dosud nebyly vyřízeny. Žalovaná se léčí s dvěma onkologickými onemocněními a nemůže pracovat. Pobírá pouze invalidní důchod III. stupně a příspěvek na bydlení. Rodina trpí hmotnou nouzí a má výrazné existenční starosti. Žalovaná kvůli pandemii nemohla ani vycházet z bytu a stále si nemůže vyřizovat své záležitosti v plném rozsahu. Žalovaná není problémový nájemce. Majetek žalobkyně nepoškozovala a nájemné bylo hrazeno. Snaží se najít si jiné bydlení, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a k současné situaci nyní není možné zajistit jiné bydlení a realizovat stěhování. Žalovaná je ochotna byt vyklidit, jakmile zajistí pro sebe a své děti přiměřené bydlení, což předpokládá do 31. 12. 2020. S ohledem na to, že žalovaná podávala žalobu o neplatnost výpovědi, která nabyla právní moci až na konci roku 2000, kdy bylo rozhodnuto pravomocně až na konci roku 2019, stalo se vyklizení bytu aktuálním až v roce 2020, resp. koncem roku 2019. Tehdy však již nastala pandemie covid-19, která znemožnila žalované stěhování. Žalovaná s ohledem na deklarovanou připravenost byt vyklidit nenavrhla, aby soud žalobu zamítl. Požadovala toliko, aby jí byla poskytnuta delší pariční lhůta a aby soud případně nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, neboť má za to, že v jejím případě jsou s ohledem na zdravotní stav i sociální poměry dány důvody zvláštního zřetele hodné dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění („o. s. ř.“).

3. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Z výpisu z katastru nemovitostí na č.l. 65, jakož i ze shodných tvrzení účastníků řízení vyplývá, že žalobkyně je výlučným vlastníkem Domu. Ze shodných tvrzení účastníků řízení, jakož i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 27 C 178/2017-126, vyplývá, že žalovaná užívala byt číslo ve 3. nadzemním podlaží v Domě z titulu nájmu. Žalobkyně tento nájem ukončila výpovědí. Samotné výpovědi byly odeslány dne 11. a 12. 7. 2017, když k jejich uložení u poštovního doručovatele došlo dne 12., resp. 13. 7. 2017. K uplynutí úložní doby obou zásilek došlo dne 22., resp. 23. 7. 2017. Žalovaná dané výpovědi napadla námitkami ze dne 16. 11. 2017 a následně podala žalobu dle § 2290 o. z. o určení neoprávněnosti výpovědi. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č.j. 27 C 178/2017-126, žalobu zamítl. Dané rozhodnutí bylo následně ve výroku o věci samé potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019, č.j. 58 Co 291/2019-173. Soudu je dále z úřední činnosti známo, že žalovaná posledně uvedené rozhodnutí napadla dovoláním, jež bylo odmítnuto usnesením Nejvyšší soudu České republiky ze dne 25. 1. 2021, č.j. 26 Cdo 2650/2020-260. Z kopie dopisu ze dne 14. 11. 2017 podepsaného JUDr. jméno příjmení i.s. celé jméno žalobkyně adresovaného žalované prostřednictvím Mgr. jméno příjmení s potvrzením o převzetí ze dne 14. 11. 2017 (č.l. 74) a z kopie plné moci ze dne 25. 10. 2017 udělené žalovanou posledně uvedenému (č.l. 76) je zřejmé, že žalobkyně vyzvala dne 14. 11. 2017 prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou zastoupenou Mgr. jméno příjmení k vyklizení předmětného bytu. Ze shodných tvrzení účastníků řízení dále vyplývá, že žalovaná v předmětném bytě nadále bydlí. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud z tohoto důvodu zejména neprováděl důkaz účastnickou výpovědí žalované. Takovýto důkaz by v souladu s § 131 odst. 1 o. s. ř. měl být prováděn pouze, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak, což v projednávané věci nenastalo. Je též třeba konstatovat, že žalovaná se sama připravila o možnost prezentovat své stanovisko soudu přímo při jednání dne 28. 1. 2021. Svou neúčast odůvodňovala omezením volného pohybu osob v souvislosti s pandemií covid-19. Usnesení Vlády ČR ze dne 23. prosince 2020 č. 1375 o přijetí krizového opatření ovšem počítá s výjimkami pro cesty za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí, včetně zajištění nezbytného doprovodu příbuzných a osob blízkých dle bodu II. odst. 6 daného předpisu a pro cesty zpět do místa bydliště dle bodu II. odst. 16 téhož předpisu. Předmětná omezení volného pohybu osob se tedy nevztahovala na cestu žalované na soudní jednání ani na cestu zpět do místa jejího bydliště. Z těchto důvodů soud neshledal omluvu žalované z jednání opodstatněnou.

4. Podle ustanovení § 2288 odst. 1 o. z. může pronajímatel vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době. Dle § 2290 o. z. má nájemce právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla. Dle § 1998 odst. 2 o. z. je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Dle § 2292 o. z. nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Dle § 2285 o. z. pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.

5. Při své rozhodování byl soud veden následujícími úvahami. příjmení mezi účastníky řízení není veden o to, zda žalovaná užívá předmětný byt po právu či nikoli. jméno žalovaná připouští, že tomu tak není. Skutečnosti zjištěné soudem z nesporných tvrzení účastníků, jakož i z provedeného dokazování toto dále potvrzují. Žalované byla žalovanou dána výpověď z nájmu předmětného bytu a výpovědní lhůta uplynula dne 31. 10. 2017. Žalovaná se proti této výpovědi bránila žalobou o určení neoprávněnosti výpovědi. V daném řízení však nebyla úspěšná a žaloba byla pravomocně zamítnuta. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, je tedy třeba mít za to, že důvody výpovědi byly naplněny a výpověď byla žalobkyní dána po právu. Nelze uvažovat o vzniku nového nájmu žalované na základě konkludentního užívání bytu dle § 2230 o. z., neboť ji žalobkyně písemně vyzvala k jeho vyklizení dne 14. 11. 2017. Lze tedy konstatovat, že žalovaná předmětný byt od 1. 11. 2017, tj. více než 3 roky, užívá bez právního důvodu. Soud má proto za to, že žalovaná měla dostatek času si ať už sama nebo s pomocí osob blízkých (např. potomků) zajistit bytovou potřebu jiným způsobem. Žalovaná tak neučinila a místo toho podala žalobu o určení neoprávněnosti výpovědi. Tato byla přitom s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou odsouzena k neúspěchu, neboť byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty dvou měsíců dle § 2290 o. z. Pokud žalovaná v tomto řízení i přesto pokračovala a podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, nemůže toto ospravedlňovat její setrvávání v předmětném bytě až do vypuknutí pandemie covid-19. Vzhledem k výše uvedenému dal soud přednost ochraně ústavně garantovaného vlastnického práva žalobkyně k předmětnému bytu, resp. Domu, a žalobě vyhověl, aniž by stanovil delší pariční lhůtu dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Je v tomto ohledu třeba upozornit, že již sám zákonodárce v případě vyklizení bytu zohlednil zvýšené nároky kladené na povinného při splnění takovéto povinnosti a stanovil pariční lhůtu 5x delší než v ostatních případech.

6. S ohledem na dobu, jakou žalovaná měla k dobrovolnému vyklizení bytu, a s ohledem na skutečnost, že si zjevně byla vědoma protiprávnosti svého setrvávání v bytě, soud neshledal důvody k postupu dle § 150 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení proto rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 982,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky částka za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 750 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 250 Kč ve výši 1 732,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.