OSPH01 17 C 11/2021-67

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Vobrovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 102 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 85 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 85 000 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s tím, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 30 798 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 9. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 102 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za vzniklou ne majetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení. Finanční úřad pro Karlovarský kraj zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu dne 3. 6. 2014, po jejímž provedení vydal 4 dodatečné platební výměry, které po odvolání žalobkyně potvrdilo Odvolací finanční ředitelství. Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí správní žalobou, o které negativně rozhodl Krajský soud v Plzni. Následná kasační stížnost byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem, rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 2021. Celková délka řízení činila 6 let a 8 měsíců, což žalobkyně považuje za dobu nepřiměřenou, a proto podala dne 7. 6. 2021 k žalované žádost o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, žalovaná se však k její žádosti nijak nevyjádřila. Žalobkyně vyčíslila svůj nárok na 85 000 Kč, základní odškodnění pak požaduje zvýšit o 20 % za mimořádný průtah v řízení před Nejvyšším správním soudem, celkem tedy žalobkyně požaduje odškodnění ve výši 102 000 Kč včetně zákonného příslušenství za dobu po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti o odškodnění u žalované.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí s tím, že předmětem daňového řízení není základní právo nebo svoboda garantované Ústavou či Listinou základních práv a svobod. Žalobkyní vznesený nárok je proto třeba posuzovat v rovině dílčích průtahů v řízení, nikoli v rovině nepřiměřenosti celé délky řízení. Daňové řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se jedná o řízení s výsostně veřejnoprávním charakterem. Předmětné soudní řízení tak netvoří jeden celek s daňovou kontrolou a na ni navazujícím daňovým řízením, nelze se proto domáhat kompenzace za celé řízení včetně řízení soudního. Žalovaná má navíc za to, že je nárok žalobkyně promlčen, neboť samotné daňové řízení bylo ukončeno dne 8. 9. 2016 a nárok byl u žalované uplatněn až dne 7. 6. 2021.

3. Soud ve věci provedl dokazování a vzal za prokázaný následující skutkový stav:

4. Účastníci při jednání učinili nesporným průběh daňového řízení i navazujícího soudního řízení, tak jak je popsán ve správním a následně soudním spise.

5. Ze spisu Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, č. j. 215714/22/2407-50521-405119 soud zjistil, že daňová kontrola u žalobkyně byla zahájena dne 3. 6. 2014, žalobkyni byla zaslána výzva k poskytnutí údajů, následně dne 5. 9. 2014 výzva k prokázání skutečností, dne 22. 9. 2014 žalobkyně zaslala odpověď na tuto výzvu. Dne 23. 10. 2014 došlo k postoupení podání Územnímu úřadu v Pardubicích. Dne 3. 12. 2014 proběhlo ústní jednání, další jednání proběhlo dne 5. 1. 2015. Dne 8. 4. 2015 byl vyhotoven Protokol o seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění, další jednání proběhlo dne 17. 4. 2015. Následně se žalobkyně vyjádřila k výsledku kontrolního šetření. Zpráva o daňové kontrole byla vyhotovena dne 20. 7. 2015 a žalobkyni byly vyměřeny dodatečné platební výměry. Proti těmto výměrům podala žalobkyně dne 19. 8. 2015 odvolání, dne 30. 10. 2015 bylo zasláno stanovisko k odvoláním. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství byla zamítnuta odvolání žalobkyně a napadená rozhodnutí správce daně byla potvrzena, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 9. 2016. Dne 7. 11. 2016 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ke Krajskému soudu v Plzni. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil dne 21. 12. 2016, dne 30. 1. 2017 zaslala žalobkyně repliku k vyjádření žalovaného. Dne 29. 3. 2018 vydal Krajský soud v Plzni rozsudek č. j. 30Af 52/2016-34, kterým byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 12. 7. 2018 kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 4Afs 230/2018-43, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2021.

6. Dne 7. 6. 2021 žalobkyně uplatnila u Ministerstva financí ČR své nároky na přiměřené zadostiučinění za průtahy v daňovém řízení, a to ve výši 102 000 Kč (zjištěno ze žádosti o přiměřené zadostiučinění). Tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná.

7. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 14 odst. 1 se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

9. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Vzhledem k tomu, že skutkový stav a průběh správního řízení i navazujícího soudního řízení byl mezi účastníky nesporný, bylo předmětem řízení především právní posouzení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu. Předmětem posuzování je v dané věci daňové řízení, v němž byla žalobkyni na podkladě daňové kontroly dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty a současně jí byla uložena i povinnost zaplatit penále. Toto řízení bylo zahájeno dne 3. 6. 2014 a bylo pravomocně ukončeno dne 26. 2. 2021, když soud se neztotožňuje s právním názorem žalované, že uvedené daňové řízení a na něj navazující soudní řízení netvoří jeden celek. Nárok žalobkyně byl tudíž u žalované uplatněn včas a promlčen není (viz níže).

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uplatnila u žalované v souladu s ust. § 14 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody, který je konstituován jako realizace práva na spravedlivé a rychlé projednání věci ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a článku 13 Úmluvy o lidských právech a svobodách. S účinností od 27. 4. 2006 se poskytuje přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, zejména v případech tzv. průtahů v řízení, které v souvislosti s délkou řízení představují odškodnění nejistoty a nepříznivého působení dlouhotrvajícího sporu do osobnostní sféry účastníka. Soud vycházel při svém rozhodování z posouzení nikoliv samostatných průtahů, ale z celkové délky řízení a dospěl k závěru, že předmětné daňové řízení a na něj navazující řízení soudní jako celek neodpovídá svou délkou času, v němž mohla žalobkyně očekávat jeho skončení (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). V projednávané věci má soud za to, že v řízení před daňovými orgány nebyly dodrženy lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 71 správního řádu, dle kterého je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu a pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, je-li třeba nařídit ústní jednání nebo místní šetření a dále doba nutná k provedení dožádání ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Stejně tak i následně navazující soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když jen řízení před Nejvyšším správním soudem trvalo 2 roky a 7 měsíců. Soud má za to, že v daném případě bylo právo žalobkyně na přiměřenou délku předmětného daňového řízení porušeno, přičemž není rozhodné, zda v daňovém řízení došlo ke konkrétním průtahům či nečinnosti správních orgánů. Podstatné je, že daňové řízení nebylo ukončeno v době, ve které to mohla žalobkyně rozumně očekávat. K tomuto závěru dospěl soud proto, že má za to, že na daný případ je třeba aplikovat článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť tento článek nelze interpretovat tak, že se týká výlučně průběhu řízení zahájeného před soudem, když Ústavní soud ČR dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II ÚS 570/20).

12. Následně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 uvedl, že státní moc si musí při stanovení a vybírání daní a poplatků počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. Daňová řízení se proto z ústavněprávních hledisek ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a účastníkům tudíž svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

13. Lze tak shrnout, že daňové řízení je legitimovaným zásahem do vlastnictví, jde o řízení, jehož předmětem je základní právo vlastnit majetek a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení. Nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před daňovými orgány a navazujícího soudního řízení správního se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20). V posuzovaném daňovém řízení byla násobně překročena správním řádem stanovená lhůta pro jeho ukončení, je třeba tedy takovou délku hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou. Nezáleží přitom na tom, zda se v takovém řízení vyskytly či nevyskytly jednotlivé průběhy. I řízení bezprůtažné může trvat nepřiměřeně dlouhou dobu jako v daném případě. Vzhledem k uvedenému tak lze na dané řízení aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se tedy závěry uvedené ve stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází Evropský soud pro lidská práva, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Po provedeném dokazování je soud toho názoru, že celková délka řízení 6 let a 8 měsíců je zcela zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Podle shora uvedeného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 nepřiměřená doba řízení zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, kterou žalobkyně tvrdila, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozené žalobkyni poskytnout zadostiučinění.

14. Základní výměra odškodnění v daném případě činí 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první 2 roky ve výši poloviční), tj. celkem 85 000 Kč. Dále pak soud při stanovení kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že není na místě základní odškodnění žádným způsobem modifikovat, neboť průtah před Nejvyšším správním soudem byl již zohledněn v rámci hodnocení kritéria celkové délky řízení. Stejně tak i z hlediska složitosti věci nelze říci, že by toto řízení nějakým způsobem vybočovalo z běžného daňového řízení, a byl zde tedy dán prostor pro případnou modifikaci odškodnění. Význam daného řízení pro žalobkyni hodnotí soud jako standardní, neboť se v daném řízení jednalo o daňové výměry v celkové výši včetně penále 92 616 Kč, tedy nikoliv o částku, která by indikovala zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Soud neshledal důvod pro modifikaci odškodnění ani v jednání poškozené či postupu správních orgánů. Po zhodnocení všech kritérií tedy soud dospěl k závěru, že základní částka odškodnění je v daném případě plně postačující k nápravě nemajetkové újmy, a proto rozhodl tak, že žalobě co do částky 85 000 Kč vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení jdoucího od 18. 11. 2021, tedy 6 měsíců po uplatnění nároku u žalované. Ve zbylé části, tj. 17 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně sice ve věci neměla plný úspěch, když žaloba byla zamítnuta co do částky 17 000 Kč s příslušenstvím, přiznání výše zadostiučinění však záviselo na úvaze soudu. Soud proto žalobkyni přiznal plnou náhradu jejích nákladů, sestávající ze soudního poplatku 2 000 Kč a odměny a náhrad zástupce žalobkyně dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (Advokátní tarif) za 7 úkonů právní služby á 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) Advokátního tarifu), 7 režijních paušálů a 21 % DPH z této odměny, celkem tedy 30 798 Kč. Náhradu za promeškaný čas soud zástupci žalobkyně nepřiznal, neboť tato náhrada náleží advokátovi pouze v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta. V této věci má advokát žalobkyně sídlo v Praze 5, na cestě pravděpodobně nestrávil více než 30 minut, proto mu náhrada za promeškaný čas nenáleží.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu Praha, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.