OSPH01 27 C 222/2024-34

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně, sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_001⟫ Anonymizováno, zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované A., IČO IČO žalované A, sídlem Adresa žalované A, ⟪LB:lb_004⟫ 118 00 Praha - Jméno žalované B, zastoupená advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_005⟫ Anonymizováno, sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky 383 408,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 383 408,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 383 408,42 Kč od 4. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 92 932 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta A.

1. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, že právnická osoba byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení, že rozhodci jméno FO a adresa nikdy nevykonávali funkci rozhodce. Z usnesení OS vyplynulo, že exekuční řízení byla vůči postupiteli zastavena z důvodu, že rozhodci tituly před jménem jméno FO ani tituly před jménem adresa de facto rozhodčí spory nerozhodovali, ale rozhodovala je právnická osoba, která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Ze shora uvedeného byl prokázán model fungování rozhodčího řízení.

2. V řízení má soud za prokázané, že úvěrové smlouvy I. a II. a navazující rozhodčí smlouvy I. a II. jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když shora uvedené smlouvy tvořily dohromady nemravný obchodní konstrukt s cílem poškodit spotřebitele. Rozhodčí smlouvy I. a II. jsou neplatné, protože rozhodci tituly před jménem jméno FO ani tituly před jménem jméno FO neměli pravomoc spory rozhodovat a rozhodčí nálezy soud hodnotil se zřetelem ke své dosavadní rozhodovací činnosti a shora uvedeným důkazům jako nicotné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že rozhodčí poplatek nikdy nebyl rozhodcům uhrazen, když podle rozhodčích smluv I. a II. měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem adresa. Rozhodci však spory nikdy nerozhodovali, tyto rozhodovala právnická osoba Podle článku III. odst. 3.3. Rozhodčích smluv I. a II., mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce probíhat v sídle právnická osoba a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Předmětné ustanovení uvádí: „Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci viz čl. 3. 5. písm. a) a b) této rozhodčí smlouvy budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.“ Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti z rozhodčích spisů, že nebyly dávány výzvy k zaplacení rozhodčího poplatku, který měl podle rozhodčích smluv (článek III. odst. 3. 5.) činit 1 100 Kč a rozhodčí spisy neobsahovaly ani žádné potvrzení o uhrazení takového rozhodčího poplatku. Rozhodčí poplatek nebyl nikdy rozhodcům uhrazen.

3. Jak soud zjistil z dosavadní rozhodovací činnosti soudu, konkrétně z výpovědi rozhodce jméno FO z protokolu z jednání Anonymizováno v adresa ze dne 12. 10. 2018 a 20. 11. 2018 ve věci vedené uvedeným soudem pod sp. zn. spisová značka, že rozhodce jméno FO od žalované nikdy neobdržel žádné finanční prostředky a nebyl mu nikdy uhrazen žádný rozhodčí poplatek.

4. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z výpovědi rozhodce tituly před jménem jméno FO, který se uskutečnil dne 20. 11. 2018 u Anonymizováno ve adresa, č. j. spisová značka, ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky, přičemž tyto šly právnická osoba, která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu vydáváním rozhodčích nálezů, jakož i jejich psaní. Stejné zjištění bylo učiněno také při výslechu dalších z rozhodců uvedených v rozhodčích smlouvách tituly před jménem adresa a tituly před jménem jméno FO.

5. Shora uvedená zjištění zjistil soud v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti z výpovědi adresa, jednatele právnická osoba, učiněné v protokolu z jednání Anonymizováno soudu pro adresa ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. spisová značka. Stejná zjištění dokládá také druhá výpověď adresa, jež se uskutečnila dne 15. 2. 2018 při jednání u Anonymizováno soudu v adresa, sp. zn. spisová značka.

6. Všichni rozhodci tak shodně vypověděli, že rozhodčí poplatky byly žalovanou hrazeny přímo právnická osoba.

7. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, že z výpovědi rozhodce tituly před jménem jméno FO bylo dále zjištěno, že úhrada odměny za rozhodčí činnost probíhala na základě fakturace, kterou uplatňoval jednou měsíčně u právnická osoba. Ostatně všechna tato zjištění potvrzují i výpovědi adresa, jednatele právnická osoba. Dané bylo navíc potvrzeno i výpovědí rozhodce jméno FO, jenž měl jednak jako společník právnická osoba podíl na zisku uvedené společnosti, a jednak proto, že účtoval právnická osoba rozhodcovské služby či jí účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Jednotliví rozhodci svou rozhodčí činnost vykonávali jako službu pro právnická osoba.

8. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně ze Společenské smlouvy o založení právnická osoba ze dne 14. 12. 2007, z notářského zápisu o změně společenské smlouvy právnická osoba ze dne 26. 6. 2014, z přílohy k účetní závěrce za rok 2018, z přílohy k účetní závěrce za rok 2012, ze sdělení Anonymizováno soudu v adresa sp. zn. spisová značka ze dne 1. 9. 2020, z Dohody o poskytnutí příspěvku - Úřad práce ČR ze dne 22. 8. 2017, z plánu realizace odborné praxe ze dne 6. 12. 2016, z plánu realizace odborné praxe ze dne 8. 7. 2017, že rozhodce využívá pro svou činnost své zaměstnance nebo využívá outsourcing služeb, když jistě není problémem, pokud rozhodce nevyplňuje podací lístky, nechodí na poštu či nepíše jednoduché výzvy. V konkrétním případě si však strany smlouvy měly zvolit osobu rozhodce právě proto, aby rozhodoval on osobně. Předmětem činnosti právnická osoba podle zakladatelského právního jednání ze dne 14. 12. 2007 je „rozhodčí řízení“ a „činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“. Předmětem nejsou „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“. Zcela shodné předměty podnikání uvádí notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 26. 6. 2014, kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Všechny účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky (tedy společnosti) uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní, tudíž tvrzení, že právnická osoba vykonává pouze administrativní činnost, vychází pouze z tvrzení žalované a rozhodců, které žalovaná opakovaně uváděla ve svých rozhodčích smlouvách a doložkách a kteří pro ni rozhodovali tisíce sporů, přičemž uvedené nevyplývá z žádné z uvedených listin. Obchodní záměr právnická osoba, která poskytuje administrativní servis pouze čtyřem konkrétním rozhodcům, konkrétně tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem adresa, kteří rozhodují prakticky pouze pro žalovanou. Přitom obchodním záměrem každé společnosti je prodávat své služby co největšímu množství klientů, tj. v konkrétním případě rozhodců a maximalizovat tak své zisky.

9. Z dosavadní rozhodovací praxe soudu, konkrétně ze sdělení Anonymizováno soudu v adresa sp. zn. spisová značka ze dne 1. 9. 2020 a tabulek o počtu rozhodnutých sporů jednotlivými rozhodci za jednotlivé roky vyplynulo, že rozhodce jméno FO pro žalobkyni rozhodoval tisíce sporů ročně, což bylo dle zkušenosti samotného soudu nereálné bez pomoci dalších osob. Na rozdíl od rozhodce jméno FO měla právnická osoba dostatečnou kapacitu zaměstnanců k vydávání rozhodčích nálezů v takovém počtu.

10. Z dosavadní rozhodovací činnosti v obdobných věcech, konkrétně z výpovědi adresa vyplynulo, že právnická osoba na tyto zaměstnance pobírala dokonce finanční dotace. Ve skutečnosti se jednalo o příspěvky spolufinancované ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu, které byly poskytnuty za účelem vyhrazení společensky účelného pracovního místa. Tyto příspěvky byly vypláceny na základě Dohody uzavřené mezi právnická osoba a právnická osoba. Přílohou uvedené dohody byl adresa realizace odborné praxe schválený adresa dne 6. 12. 2016, kde figuruje jako mentor zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo označené „tajemník rozhodčího centra“ a v adresa odborné praxe schváleného adresa dne 8. 8. 2017 byl mentorem určen „zástupce rozhodčího centra“. Z uvedeného vyplynulo, že právnická osoba žádala o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa jako rozhodčí centrum a nikoliv jako administrativní společnost.

Jak soud zjistil z usnesení Anonymizováno v adresa ze dne 12. 10. 2021, č. j. spisová značka, z usnesení Anonymizováno v adresa ze dne 14. 10. 2021, č. j. spisová značka, ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 12. 2021, č. j. spisová značka, ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 12. 2021, č. j. spisová značka, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 14. 9. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, tj. úvěrová smlouva I., jejíž součástí byla i smluvní ujednání I. Téhož dne uzavřel postupitel se žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou, tj. rozhodčí smlouva I. Na základě úvěrové smlouvy I. žalovaná poskytla postupiteli částku 20 000 Kč za poplatek ve výši 36 304 Kč. Celková částka splatná postupitelem činila 56 304 Kč v 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 129,67 % ročně a RPSN činilo 130,59 %. Následně žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 4. 3. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, tj. úvěrová smlouva II., jejíž součástí byla i smluvní ujednání II. Téhož dne uzavřel postupitel se žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou, tj. rozhodčí smlouva II. Na základě úvěrové smlouvy II. žalovaná poskytla postupiteli částku 50 000 Kč za poplatek ve výši 78 232 Kč, tj. celková částka splatná postupitelem činila 128 232 Kč v 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 109,26 % ročně a RPSN činilo 106,86 %. Žalovaná na základě úvěrových smluv I. a II. poskytla a vyplatila postupiteli částku 70 000 Kč. Úvěrová smlouva I. byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. smluvních ujednání I. Podle čl. 12. 5. smluvních ujednání I. vznikl žalované nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Stejná smluvní pokuta jako ve smluvních ujednáních I., rovněž pod článkem 12. 5., vznikla žalované i na základě úvěrové smlouvy II. Podle čl. 12. 7. smluvních ujednání I. pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Stejná smluvní pokuta jako ve smluvních ujednáních I., rovněž pod článkem 12. 7., vznikla žalované i na základě úvěrové smlouvy II. Jelikož nebylo v možnostech postupitele poskytnutá plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli dvě rozhodčí řízení, které měly skončit vydáním rozhodčích nálezů rozhodce tituly před jménem jméno FO ze dne 15. 11. 2016, č. j. spisová značka, a rozhodce tituly před jménem adresa ze dne 17. 10. 2016, č. j. spisová značka. Na základě rozhodčích nálezů byly postupiteli uloženy povinnosti zaplatit žalované nejen částky, které mu byly v rámci úvěrů reálně poskytnuty, ale rovněž excesivní úroky a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčích řízení. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčími nálezy přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučních titulů – vydaných Rozhodčích nálezů – dvě exekuční řízení, která byla vedena soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa-Anonymizováno, pod sp. zn. spisová značka a soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa-město, pod sp. zn. spisová značka. Postupitel však v průběhu exekučních řízení seznal, že tato byla vůči němu patrně vedena neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu, proto podal dne 13. 7. 2021 prostřednictvím soudních exekutorů dva návrhy na zastavení exekucí z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Exekuční řízení byla následně vůči postupiteli zastavena na základě usnesení Okresního soudu v adresa ze dne 12. 10. 2021, č. j. spisová značka, a usnesení Anonymizováno v adresa ze dne 14. 10. 2021, č. j. spisová značka, a to pro absolutní neplatnost rozhodčích smluv I. a II. a navazujících úvěrových smluv I. a II., neboť v rozhodčích řízeních nerozhodoval rozhodce tituly před jménem jméno FO ani tituly před jménem jméno FO, nýbrž zastřený rozhodčí soud, konkrétně právnická osoba, v důsledku čehož rozhodčí nálezy vydal subjekt, který k tomu neměl pravomoc a rozhodčí nálezy tak nikdy nemohly být způsobilými exekučními tituly v exekučních řízeních. Usnesení OS o zastavení exekučních řízení nabyla právní moci dne 12. 11. 2021 a dne 17. 11. 2021. V průběhu exekučních řízení však soudní exekutoři vymohli na postupiteli částku 511 691,02 Kč, kterou soudní exekutoři dohromady vyplatili žalované jako oprávněné v exekučních řízeních, a která byla krom původních jistin úvěrů ve výši 20 000 Kč a 50 000 Kč tvořena především nemalými částkami připadající na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozích rozhodčích řízení. Soudní exekutor tituly před jménem jméno FO vyplatil žalované částku 92 650,82 Kč a soudní exekutor tituly před jménem jméno FO jí vyplatil částku 419 040,20 Kč. O uvedených skutečnostech není mezi účastníky řízení sporu. Postupitel uhradil žalované průběhu exekučních řízení částku 511 691,02 Kč, ačkoliv reálně obdržel od žalované částku v celkové výši 70 000 Kč.

11. Po právní stránce soud věc hodnotil podle § 2991an zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud šlo o okamžik vzniku bezdůvodného obohacení a počátek běhu promlčecí lhůty, vycházel soud z ustanovení § 619 o. z. ve spojení s ustanovením § 621 o. z., jež upravuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v konkrétním případě bezdůvodné obohacení musí nejdříve objektivně vzniknout podle ustanovení § 2991 o. z. Soud tudíž zkoumal podle § 2991 o. z., objektivní vznik bezdůvodného obohacení a až následně kdy o této objektivní okolnosti získal ochuzený subjektivní povědomí, tedy kdy se ochuzený mohl a měl o vzniku bezdůvodného obohacení dozvědět, a od kdy mu tedy má být počítána subjektivní promlčecí lhůta. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nemůže dojít dříve, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne, tudíž v dané věci je třeba počátek běhu promlčecí lhůty ztotožnit s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi, přičemž nařízená exekuce, je samostatným právním důvodem, proč oprávněný získává od exekutora plnění z postihnutého majetku povinného. Povinný nemá povinnost plnit na nicotný rozhodčí nález, ale má povinnost plnit na exekuci, která je procesním důvodem plnění, přičemž právním důvodem, který odpadá, není v tomto případě rozhodčí nález, nýbrž exekuce, respektive exekuční příkazy, kterými se nicotný rozhodčí nález de facto „legalizoval“, respektive vznikl oprávněné díky exekuci právní důvod k ponechání si vymoženého plnění. Byť rozhodčí nález byl nicotný a postupitel na něj neplnil řádně, tak až exekuce vedla k tomu, že exekutor na povinném postupiteli vymohl finanční prostředky a tyto přeposlal oprávněné (žalované). Povinný tedy odstraňoval vadnou exekuci, nikoliv exekuční titul, na který nemusel plnit, kdyby soud nepochybil a nenařídil neplatně exekuci. To danou situaci odlišuje od případů zrušených rozsudků.

12. Soud dále postupoval se zřetelem k usnesení Anonymizováno soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. spisová značka, podle kterého „Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením, si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého plnění.“ Nejvyšší soud tak dochází k jednoznačnému závěru, že do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. A dané konstatuje u exekuce, která byla skončena vymožením, jako předpoklad k úspěšné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, když dané logicky musí platit i pro případy, kdy exekuce dokonce ještě probíhá, jak vyplynulo z rozhodnutí Anonymizováno soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. spisová značka, které koresponduje s dřívějším usnesením Anonymizováno soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. spisová značka, a to ve věcech neplatných notářských zápisů, které k dané problematice uvádí: „Je tomu tak obecně proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. najisto postaveno, že exekuce byla provedena bez způsobilého podkladu, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením.“ Nejvyšší soud tedy jasně konstatuje, že až rozhodnutím o zastavení exekuce je vymožené plnění možné identifikovat s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud tedy nijak nespekuluje o tom, že by bezdůvodné obohacení vznikalo už dříve, např. podáním návrhu na zastavení exekuce či snad i dříve. Nikoliv. Až zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením, neboť do té doby pochopitelně byl právní důvod, proč oprávněný finanční prostředky držel, a tím byla exekuce vedená dle exekučního titulu, který do té doby pravomocně soud nezpochybnil. Uvedené vyplynulo i z usnesení Anonymizováno soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. spisová značka, které uvádí: „Je tomu tak obecně proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“.“ Je tedy evidentní, že Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení vzniklého v exekuci spojuje až s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný, a až tímto okamžikem vzniká bezdůvodné obohacení, a to odpadnutím právního důvodu v podobě nařízené exekuce.

13. Pokud šlo o délku promlčecí lhůty, vycházel soud z rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19 ve věci LH proti Anonymizováno který ve svém výroku uvádí: „adresa efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ Soud má za to, že aplikace tříleté lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. by byla v této věci v rozporu s judikaturou SDEU a je třeba aplikovat subsidiárně objektivní promlčecí lhůtu 10 let. K tomu viz usnesení slovenského Nejvyššího soudu sp. zn. 7Cdo/268/2021 ze dne 28. 2. 2022, které uvádí: „Vzhľadom na to, že podľa rozsudku Súdneho dvora EU C - 485/19 zásada efektivity bráni vnútroštátnej úprave objektívnej trojročnej premlčacej lehote je nevyhnutné na tento typ nárokov subsidiárne uplatňovať 10 ročnú objektívnu premlčaciu lehotu na vydanie bezdôvodného obohatenia (a to bez skúmania zavinenia). Dovolací súd súčasne poukazuje na vecne správny názor odvolacieho súdu, podľa ktorého vo vzťahu k aplikovaniu 10-ročnej alebo 3-ročnej objektívnej premlčacej doby odvolací súd poukazuje na bod 42. v spojení so záverom Písomných pripomienok Európskej komisie vo veci C485/19 zo dňa 7. 10. 2019, kde Európska komisia uviedla, že 51. 6 ods. 1 a čl. 7 ods. 1 Smernice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách sa má vo svetle zásady efektivity vykladať tak, že mu odporuje taká vnútroštátna úprava, v zmysle ktorej spotrebiteľ, ktorý uplatňuje svoj nárok na vrátenie plnenia bezdôvodného obohatenia vzniknutého na základe plnenia spotrebiteľa z nekalej zmluvnej podmienky má pre uplatnenie 10-ročnej objektívnej premlčacej doby povinnosť dokázať, že veriteľ úmyselne porušil práva spotrebiteľa. Aplikácii uznesenia Najvyššieho súdu SR sp. zn. lCdo/238/2017 zo dňa 18. 10. 2018 bráni princíp prednosti rozsudku Súdneho dvora EU C485/19.“

14. Na základě shora uvedených úvah a judikatury SDEU je tak nutné dojít k tomu, že nelze aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 o. z., nýbrž je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 o. z., tj. objektivní promlčecí lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní.

15. Soud dospěl k závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a nelze k ní přihlížet, a to se zřetelem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, které uvádějí, že věřitel vedl exekuci dle nicotného rozhodčího nálezu od počátku vědomě, bylo by stavení promlčecí lhůty během exekuce v jeho prospěch projevem zneužití práva. Profesionál v oblasti poskytování úvěru, kterým žalovaná je, musel vědět o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, proto využil rozhodčí řízení, aby se vyhnul nezávislé soudní kontrole, a následně se znalostí judikatury k neplatným rozhodčím doložkám/smlouvám zahájil exekuci, o které věděl, že rovněž je vedena neoprávněně a může být kdykoliv zastavena. Tímto nemravným jednáním se žalovaná vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli. Její vznesení námitky promlčení tak vykazuje všechny znaky zneužití práva a nemůže k ní být přihlíženo.

16. Podle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný.

17. Jak již byly uvedeny shora výroční zprávy a účetní závěrky žalované, že žalovaná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a je vyloučeno, aby při péči řádného hospodáře nebyla seznámena s judikaturou a právním prostředí v České republice, pokud jde o přípustnou výši úroků, ochranu spotřebitele, jakož i rozhodčí řízení a platnost rozhodčích nálezů a takových exekucí. Soud přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019, podle kterého „Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí doby (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup).“

18. Soud má z provedeného dokazování za to, že žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva. Žalovaná byla od počátku rozhodčího řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekuce, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit.

19. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 308/21, a to přímo pro poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně. Dne 3. 2. 2021 obdržela žalovaná výzvu, kde byla vyzvána k právnímu auditu svých exekucí dle rozhodčích nálezů. Žalovaná však neučinila ničeho. Úmysl a nemravné jednání žalované tak lze považovat za prokázané.

20. Soud ohledně neplatnosti smlouva o úvěru, pokud šlo o žalovanou požadované úroky a sankční ustanovení, vycházel rovněž ze své soudní praxe v řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka, konkrétně z důkazu modelovým Výpočtem úroků, splátek a úspor ze dne 11. 5. 2022 z webové stránky www.pixy.cz/apps/uroky/, bylo zjištěno, že v případě úroků při výši úvěru 20 000 Kč činí při počtu splátek 24, výše splátky 1 894 Kč a úrok 95,58% ročně, celkové navýšení o 25 456 Kč, tj. 127,28%. V případě úroků při výši úvěru 14 319 Kč činí při počtu splátek 18 a výši splátky 1 894 Kč vypočítaný úrok 135,65% činí celkové navýšení o 19 773 Kč, tj. 138,09%. Z uvedeného vyplývá reálné navýšení poskytnutých částek v rámci úvěru, které se diametrálně lišilo od navýšení učiněného žalovanou v případě úvěru uzavřeného s právním předchůdcem žalobkyně. Totéž vyplynulo pro soud z článku ČNB, týkal se lichvářských úroků ze dne 30. 9. 2020, obsahoval tabulky s roční procentní sazbou nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR, tzn. nové obchody (%), které se opět lišily od navýšení učiněného žalovanou v případě úvěru uzavřeného s právním předchůdcem žalobkyně.

21. Pokud šlo o ekonomickou závislost exekutora na oprávněné, tj. žalované a skutečnost, že rozhodce pro oprávněnou rozhodoval větší množství rozhodčích žalob, vyšel soud jednak ze své rozhodovací praxe ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka ve spojení s tabulkou s počty rozhodnutých věcí jednotlivými rozhodci v jednotlivých letech pro žalovanou u právnická osoba, a to na základě poskytnutí informací podle zák. č. 106/1999 Sb., v platném znění, pokud šlo o počet případů rozhodnutých jednotlivými rozhodci jmenovanými shora v letech 2005 až 2019, vycházel konkrétně z tabulky rozhodnutých rozhodčích řízení v případě společnosti Jméno žalované A. za uvedené období, kdy počty dosahovaly stovek až tisíců za jednotlivé roky.

22. Soud vycházel dále z platné judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005, podle které nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Podle § 32 odst. 1 ZRŘ návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Účinek ve smyslu odst. 2 ZRŘ není možné chápat omezeně, jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu, nýbrž jde všeobecně o účinky podles.ř. proto, že § 28 odst. 2 ZRŘ výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

23. Pokud šlo o neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu úvěruneschopnosti spotřebitele, vzal soud na zřetelem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelského úvěru.

24. V konkrétním případě pak bylo exekuční řízení pravomocně skončeno usnesením soudu, z jehož závěrů vyplynulo, že úvěrová smlouva i navazující rozhodčí doložka je absolutně neplatná, neboť společně tvořily jeden smluvní konstrukt neúměrně zatěžující postupitele jakožto spotřebitele excesivně vysokými úrokovými sazbami, krácením práv postupitele a řetězením sankcí vůči postupiteli, které byly navíc sjednány mimo hlavní text smluv, a to v adhezních smluvních podmínkách psaných malým zhuštěným písmem, přičemž své závěry o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy opřel odvolací soud také o nesplnění zákonné povinnosti žalované prověřit úvěruschopnost postupitele před uzavřením úvěrové smlouvy. Všechna tato zjištění pak vedla krajský soud k závěru, že úvěrová smlouva a na ni navázaná rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k rozhodování sporů z úvěrové smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy a rozpor se zákonem absolutně neplatné, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, a tento rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení.

25. Pokud šlo o výše úrokových sazeb, od uvedeného základního parametru smlouvy odvozená výše smluvní pokuty, podoba smlouvy o úvěru a smluvních ujednání, do kterých žadatel o úvěr neměl možnost zasáhnout, naplnily ve svém úhrnu stigma kolize s dobrými mravy a jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele a naplňují i kritérium zjevné nespravedlnosti, které již dříve definoval Ústavní soud. Odvolací soud rovněž konstatoval, že je nutno rovněž dojít k závěru, že i přes soudem předpokládané zanedbání povinného bránit se důsledkům rozhodčího nálezu dříve, a nikoliv až v exekučním řízení, je realizace povinnosti ze zde vykonávaného rozhodčího nálezu urážející obyčejné lidské cítění s odkazem na § 2 odst. 3 o. z., když na uvedených závěrech podle odvolacího soudu nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci rozhodoval rozhodce, u něhož ekonomická závislost na oprávněném nebyla prokázána.

26. V konkrétním případě se však ze shora uvedených listinných důkazů podařilo prokázat ekonomickou závislost rozhodce na oprávněné, když bylo prokázáno, že rozhodce pro oprávněnou rozhodoval větší množství rozhodčích žalob viz. usnesení NS ČR ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. spisová značka, když v řízení bylo prokázáno, že oprávněný rozhodce v rozhodčím nálezu přiznal nepřiměřené plnění odvozené od smluvních parametrů uzavřeného hmotněprávního závazku, navíc podle povinného vydal rozhodčí nález nikoliv rozhodce, nýbrž soukromý rozhodčí soud, konkrétně právnická osoba Odvolací soud v konkrétním případě v bodě 20 shora citovaného usnesení konstatoval, že rozhodnutí prvostupňového okresního soudu o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce nařízené na podkladě shora specifikovaného nezpůsobilého exekučního titulu tak s ohledem na nepřípustnost této exekuce není věcně správné. Zjistí-li totiž soud po nařízení exekuce dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu (a to i bez návrhu) pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu zastavit, a to i bez zřetele ke skutečnosti, že povinný v rozhodčím řízení či v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neplatnost rozhodčí smlouvy nenamítal, viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011.

27. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 580 o. z. Rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy nespočívá pouze v nastavení excesivního úroku, který v daném případě činil 150,84% ročně, ale i v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání, jak bylo uvedeno výše, které jsou pro běžného dlužníka likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího.

28. Soud na danou věc aplikoval závěry ústavního soudu v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti vymezena ve výše uvedených nálezech. V konkrétním případě sjednaná úroková sazba převyšovala více než 10x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření úvěrové smlouvy pohybovala okolo 14% ročně, jak vyplynulo z webové stránky https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58842&p_uka =2&p_strid=AAABAA&p_od=201408&p_do=201408&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep=%2C. Soud má za to, že žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele, ani ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZSÚ“), neboť v případě předmětné úvěrové smlouvy činil úrok 150,84% ročně, což mimo jiné znamená, že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, nýbrž žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Se zřetelem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy je tato absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí viz. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

29. Pokud šlo o promlčení nároku žalobkyně a o žalovanou vznesenou námitku promlčení, vycházel soud jednak z ustanovení § 619 odst. 1 o. z., podle kterého jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 cit. ust. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky. Mimo jiné soud vycházel samozřejmě i ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mimo jiné od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Soud v neposlední řadě vyšel ohledně nemravnosti námitky promlčení z rozhodnutí jednak Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. 28 Cdo 3796/2019, tak z rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3870/2019.

30. Soud má za to, že nárok žalobkyně není promlčen, když vyšel ze skutečnosti, že postupitelka, obdržela pravomocný rozhodčí nález, avšak je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se jako povinná dozvěděla nezpochybnitelným způsobem o tom, že byla exekuce proti ní vedená nezákonná, až právní mocí usnesení citovaného shora, když žaloba ve věci samé došla soudu dne 20. 9. 2024, tj. v tříleté promlčecí lhůtě.

31. Soud vycházel zejména ze skutečnosti, že povinná byla spotřebitelem a právním laikem, který se řídil rozhodnutími autorit, přičemž poprvé se dozvěděla o skutečnosti, že plnila více, než měla, a že se na úkor ní neoprávněně obohatila žalovaná, právě až z pravomocného rozhodnutí soudu uvedeného shora.

32. Soud takto postupoval bez zřetele na lhůty jednotlivých plnění povinného žalované, protože má za to, že takový postup by byl se zřetelem k charakteru sporu a prokázané neplatnosti úvěrové smlouvy a nemravnosti v ní uložených povinností povinnému a následnému nemravnému postupu žalované v rámci rozhodčího řízení, když vše v podstatě měla na povel žalovaná a dopředu věděla, jak se celá věc bude vyvíjet a jak skončí. Navíc za situace, kdy nemravnost takové situace konstatoval ve svém rozhodnutí jak Krajský soud v Praze, tak v řízení bylo opakovaně konstatováno.

33. Za stávajících okolností má soud za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v daném případě zcela jasně jednáním v rozporu s dobrými mravy, jak vyplynulo ze shora provedeného dokazování, ať již shora citovanými rozhodnutími jiných soudů nebo z důvodu ekonomické provázanosti žalované a právnická osoba a z ekonomické provázanosti s jednotlivými soudními exekutory, jak bylo zjištěno shora.

34. Žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží.

35. Soud dospěl dále k závěru, že nezrušený rozhodčí nález není překážkou věci rozsouzené, navíc za situace, kdy rozhodoval nikoliv rozhodce, nýbrž zastřená právnická osoba kdy sama žalovaná držela postupitele, tj. původního povinného vědomě v exekuci, sama udržovala protiprávní stav do doby, než se postupitel a zároveň i původní povinný sám dostane z exekuce po zaplacení nemravných finančních prostředků. Rozhodčí poplatky vybírala právnická osoba a uvedená společnost jednotlivým rozhodcům platila pouze 50 Kč za každý podpis pod rozhodčí nález jí vydaný.

36. Soud vzal za prokázané, že úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy podle § 580 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), když rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy spočívá jednak v nastavení excesivního úroku, jenž v konkrétním případě činil 148,15 % ročně, jednak v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání, jak je uvedeno výše, jež jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Na danou věc lze aplikovat závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti vymezených ve výše uvedených nálezech. Sjednaná úroková sazba převyšovala více než 11x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření Úvěrové smlouvy pohybovala okolo 13 % p. a., viz: https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58842&p_uka =2&p_strid=AAABAA&p_od=201504&p_do=201504&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep=%2C.

37. Soud má za to, že žalovaná porušila prevenční povinnost uloženou jí nejen občanským zákoníkem, nýbrž i zákonem o spotřebitelském úvěru, když neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele, a to ani podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), neboť v konkrétním případě úvěrové smlouvy činil úrok 148,15 % ročně, což znamená, že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to dokonce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, nýbrž žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům s odkazem na znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Soud má se zřetelem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy za to, že je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí.

38. Soud vzal při rozhodování na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

39. Soud hodnotil věc podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), podle kterého se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně jako postupníka, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Úvěrová smlouva byla uzavřena dne 14. 9. 2015, tj. již za účinnosti nového občanského zákoníku podle § 2395an o. z. Žalovaná si byla od právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení vědoma, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok, tudíž soud má za to, že od uvedeného okamžiku, tj. od 22. 9. 2020 bylo žalované známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Soud má se zřetelem k charakteru sporu a k charakteru postupitele jako spotřebitele za to, že pokud začala běžet tříletá promlčecí lhůta k uplatnění shora uvedeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tato začala běžet právě se zřetelem k charakteru postupitele jako spotřebitele, tj. strany slabší v řízení, kdy byla plně chycena do soukolí úvěrující společnosti a jejích rozhodců pracujících plně v podřízenosti právnická osoba, až od 12. 11. 2021 a 17. 11. 2021. Žaloba v této věci došla soudu dne 201. 9. 2024, tudíž byla podána včas v tříleté promlčecí lhůtě. Nárok žalobkyně jako postupníka se nepromlčel, navíc za situace, kdy postupitel byl spotřebitel odkázaný na průběh nemravného soukolí, se jevila námitka promlčení jako zcela v rozporu s dobrými mravy.

40. Soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, když vzal za prokázané, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť rozhodčí nález byl od počátku nicotným exekučním titulem. Jistina bezdůvodného obohacení je rozdílem mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat, když exekuční řízení bylo vedeno na základě nicotného exekučního titulu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy a absolutně neplatné úvěrové smlouvy, tudíž na uvedené smluvní dokumenty je tak třeba hledět, jako by tyto smlouvy nikdy nebyly uzavřeny, či spíše, jako by nikdy neexistovaly. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila postupiteli částku 40 000 Kč. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči postupiteli nárok spolu s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z uvedené částky za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla poskytnutá částka postupiteli vyplacena až do dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení. Žalované z vyplaceného plnění náleží částka 40 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a částka 24 719,01 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 40 000 Kč ve výši 8,05 % p. a. ode dne 13. 8. 2014 do 14. 4. 2022. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 64 719,01 Kč. Zbývající část vyplaceného plnění je tvořena penězi připadajícími na nemravně vysoký úrok za půjčení jistiny úvěru, na smluvní úrok z prodlení a smluvní pokuty, tj. na nároky žalované vyplývající z úvěrové smlouvy a adhezních smluvních podmínek. Jelikož však v rámci řízení o návrhu na zastavení exekučního řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že exekuční řízení bylo vedeno na základě nicotného rozhodčího nálezu z absolutně neplatné úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy, zaniká tím nárok žalované na zaplacení zjevně nemravného smluvního úroku, sankcí uvedených v úvěrové smlouvě i nákladů předchozího rozhodčího řízení. Tudíž žalovaná se podle § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, neboť v důsledku pravomocného zastavení exekučního řízení odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla ponechat finanční prostředky, které obdržela od postupitele jakožto vyplacené plnění před a v průběhu exekučního řízení. Úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení podle ustanovení § 580 o. z. Rozpor Úvěrové smlouvy s dobrými mravy nespočívá pak pouze v nastavení excesivního úroku, který v daném případě činil 148,18 % p. a., když sjednaná úroková sazba převyšovala více než 10x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření Úvěrové smlouvy pohybovala okolo 14,00 % p. a., viz ARAD systém časových řad, avšak i v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 Smluvních ujednání (viz výše), které jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Žalobkyně tak má za to, že se mohou na danou věc aplikovat závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v Úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezena ve výše uvedených nálezech. Žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost Postupitele, a to ani ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Žalobkyně dané dovozuje již z té skutečnosti, že v případě Úvěrové smlouvy činil úrok přes 148 % p. a., což mimo jiné znamená, že Postupitel byl před uzavřením Úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, ale žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Soud vzhledem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy měl za to, že úvěrová smlouva je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, a to se zřetelem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele. Žalobou uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je představován rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala, tj. částku 448 127,43 Kč, a tím, co jí z vyplaceného plnění po právu skutečně náleží 64 719,01 Kč, tj částkou 383 408,42 Kč. Podle § 619 o. z. ve spojení s ustanovením § 621) občanského zákoníku, které upravuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když bezdůvodné obohacení musí nejdříve objektivně vzniknout, a to ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 cit. ust. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Jinými slovy, soudy musejí nejdříve aplikovat ustanovení § 2991 občanského zákoníku, tedy zkoumat objektivní vznik bezdůvodného obohacení a až následně mohou zkoumat, kdy o této objektivní okolnosti získal ochuzený subjektivní povědomí, tedy kdy se ochuzený mohl a měl o vzniku bezdůvodného obohacení dozvědět, a od kdy mu tedy má být počítána subjektivní promlčecí lhůta. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nemůže dojít dříve, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Soud má za to, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba ztotožnit s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Je totiž zřejmé, že vymáhací proces – nařízená exekuce, je samostatným právním důvodem, proč oprávněný získává od exekutora plnění z postihnutého majetku povinného. Povinný nemá povinnost plnit na nicotný rozhodčí nález, ale má povinnost plnit na exekuci, která je procesním důvodem plnění. Žalobkyně proto uvádí, že právním důvodem, který odpadá, není v tomto případě rozhodčí nález, ale exekuce, respektive exekuční příkazy, kterými se nicotný rozhodčí nález de facto „legalizoval“, respektive vznikl oprávněné díky exekuci právní důvod k ponechání si vymoženého plnění. Byť rozhodčí nález byl nicotný a Postupitel na něj neplnil řádně, tak až exekuce vedla k tomu, že exekutor na povinném (Postupiteli) vymohl finanční prostředky a tyto přeposlal oprávněné (žalované). Povinný tedy odstraňoval vadnou exekuci, nikoliv exekuční titul, na který nemusel plnit, kdyby soud nepochybil a nenařídil neplatně exekuci. To danou situaci odlišuje od případů zrušených rozsudků. Je třeba vzít v potaz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, které plně přiléhá i na její případ, když předmětné rozhodnutí se týká zastavování protiprávních exekucí dle neplatných rozhodčích nálezů, které byly již ukončeny vymožením. Dovolací soud uvádí: „Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením, si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého plnění.“ Nejvyšší soud tak dochází k jednoznačnému závěru, že do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. A dané konstatuje u exekuce, která byla skončena vymožením, jako předpoklad k úspěšné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, když dané logicky musí platit i pro případy, kdy exekuce dokonce ještě probíhá. Ačkoliv citované usnesení nebylo publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí, lze jej považovat za konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, když prvně vychází z judikatury Nejvyššího soudu a jeho závěry a odkazy na něj se objevují i v novější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jiného senátu, viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2248/2021 ze dne 21. 9. 2021. Předmětné rozhodnutí koresponduje také s dřívějším usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 ze dne 22. 9. 2008 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 107/2009), a to ve věcech neplatných notářských zápisů, které k dané problematice uvádí: „Je tomu tak – obecně – proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li – právě rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – najisto postaveno, že exekuce byla provedena bez způsobilého podkladu, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením.“ Nejvyšší soud tedy jasně konstatuje, že až rozhodnutím o zastavení exekuce je vymožené plnění možné identifikovat s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud tedy nijak nespekuluje o tom, že by bezdůvodné obohacení vznikalo už dříve, např. podáním návrhu na zastavení exekuce či snad i dříve. Nikoliv. Až zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením, neboť do té doby pochopitelně byl právní důvod, proč oprávněný finanční prostředky držel, a tím byla exekuce vedená dle exekučního titulu, který do té doby pravomocně soud nezpochybnil. S tímto závěrem souzní také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 ze dne 25. 3. 2014 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2014), které uvádí: „Je tomu tak - obecně - proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“.“ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil v nedávných rozsudcích č. j. 33 Cdo 1124/2023-154 ze dne 26. 10. 2023 a č. j. 33 Cdo 501/2023-157 ze dne 29. 2. 2024, které se týkají skutkově a právně obdobných věcí stejné žalované. Je tedy evidentní, že Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení vzniklého v exekuci spojuje až s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný, a až tímto okamžikem vzniká bezdůvodné obohacení, a to odpadnutím právního důvodu v podobě nařízené exekuce. Pokud šlo o délku promlčecí lhůty soud odkázal na rozsudek SDEU ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 ve věci LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., který ve svém výroku uvádí: „Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ Žalobkyně má však za to, že i aplikace tříleté lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 občanského zákoníku by byla v této věci v rozporu s judikaturou SDEU a je třeba aplikovat subsidiárně objektivní promlčecí lhůtu 10 let. K tomu viz usnesení slovenského Nejvyššího soudu sp. zn. 7Cdo/268/2021 ze dne 28. 2. 2022, které uvádí: „Vzhľadom na to, že podľa rozsudku Súdneho dvora EU C - 485/19 zásada efektivity bráni vnútroštátnej úprave objektívnej trojročnej premlčacej lehote je nevyhnutné na tento typ nárokov subsidiárne uplatňovať 10 ročnú objektívnu premlčaciu lehotu na vydanie bezdôvodného obohatenia (a to bez skúmania zavinenia). Dovolací súd súčasne poukazuje na vecne správny názor odvolacieho súdu, podľa ktorého vo vzťahu k aplikovaniu 10-ročnej alebo 3-ročnej objektívnej premlčacej doby odvolací súd poukazuje na bod 42. v spojení so záverom Písomných pripomienok Európskej komisie vo veci C485/19 zo dňa 07.10.2019, kde Európska komisia uviedla, že 51. 6 ods. 1 a čl. 7 ods. 1 Smernice Rady 93/13/EHS z 05.04.1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách sa má vo svetle zásady efektivity vykladať tak, že mu odporuje taká vnútroštátna úprava, v zmysle ktorej spotrebiteľ, ktorý uplatňuje svoj nárok na vrátenie plnenia bezdôvodného obohatenia vzniknutého na základe plnenia spotrebiteľa z nekalej zmluvnej podmienky má pre uplatnenie 10-ročnej objektívnej premlčacej doby povinnosť dokázať, že veriteľ úmyselne porušil práva spotrebiteľa. Aplikácii uznesenia Najvyššieho súdu SR sp. zn. lCdo/238/2017 zo dňa 18.10.2018 bráni princíp prednosti rozsudku Súdneho dvora EU C485/19.“ Na základě shora uvedených úvah a judikatury SDEU je tak nutné dojít k tomu, že nelze aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 občanského zákoníku, ale je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 občanského zákoníku, tedy objektivní promlčecí lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní. Námitka promlčení se příčí dobrým mravům Žalobkyně má za to, že i kdyby snad soud shledal, že se nárok žalobkyně promlčel (ať už ve lhůtě 3 nebo 10 let), tak žalobkyně uvádí, že námitka promlčení vznesená žalovanou (kterou se žalovaná opakovaně brání) se příčí dobrým mravům a nelze k ní přihlížet. Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu, a to nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019 Dané nálezy jsou vystavěny na tom, že pokud je prokázáno, že věřitel vedl exekuci dle nicotného rozhodčího nálezu od počátku vědomě, bylo by stavení promlčecí lhůty během exekuce v jeho prospěch projevem zneužití práva. Žalobkyně tvrdí, že profesionál v oblasti poskytování úvěru, kterým žalovaná je, musel vědět o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, proto využil rozhodčí řízení, aby se vyhnul nezávislé soudní kontrole, a následně se znalostí judikatury k neplatným rozhodčím doložkám/smlouvám zahájil exekuci, o které věděl, že rovněž je vedena neoprávněně a může být kdykoliv zastavena. Tímto nemravným jednáním se žalovaná vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli. Její vznesení námitky promlčení tak vykazuje všechny znaky zneužití práva a nemůže k ní být přihlíženo. Pokud dle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje výslechy představenstva žalované a poukazuje na výroční zprávy a účetní závěrky žalované, když prokazuje, že žalovaná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a je vyloučeno, aby při péči řádného hospodáře nebyla seznámena s judikaturou a právním prostředí v České republice, pokud jde o přípustnou výši úroků, ochranu spotřebitele, jakož i rozhodčí řízení a platnost rozhodčích nálezů a takových exekucí. Požadavky, které klade Nejvyšší soud na profesionalitu poskytovatelů úvěru a znalost judikatury lze shrnout citací z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022): „Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí doby (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup).“ Žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva. Žalovaná byla od počátku rozhodčího řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekuce, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne 27. 7. 2021, a to přímo po poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně.

41. Soud zamítl jako nadbytečný z důvodu hospodárnosti řízení a z důvodu dosavadních zkušeností soudu s rozhodováním obdobných kauz důkaz opětovným výslechem svědka tituly před jménem jméno FO, dále exekučním spisem soudního exekutora tituly před jménem jméno FO sp. zn. spisová značka, rozhodčím spisem rozhodce tituly před jménem jméno FO sp. zn. spisová značka, výpověďmi bývalých členů představenstva žalované, konkrétně právnická osoba, tituly před jménem jméno FO, Anonymizováno, tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO, jméno FO, tituly před jménem jméno FO, výslechem svědkyně jméno FO, když z provedeného dokazování má dostatečně za zjištěný skutkový stav věci.

42. Pokud šlo o příslušenství pohledávky, vzal soud za prokázané, že se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobních výzev podle ustanovení § 1970 o. z., a to ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb., v platném znění, proto žalobkyni vůči žalované přiznal dlužné částky společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 383 408,42 Kč od 4. 3. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůt k zaplacení poskytnutých žalované v rámci předžalobních výzev do zaplacení.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 92 932 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 19 170 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 383 408,42 Kč sestávající z částky 9 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 860 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 Kč za sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z částky 9 860 za sepis vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 za sepis repliky k vyjádření žalované dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 Kč za doplnění judikatury dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. tj. za šest úkonů 59 160 Kč a ze šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, tj. 1 800 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky 60 960 Kč ve výši 12 802 Kč, když zároveň žalobkyně uplatnila nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť je právně zastoupena advokátem, který je plátcem DPH, a zároveň byla žalované zaslána předžalobní výzva ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu Praha, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.