OSPH02 31 C 606/2014-53

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Vojtěchem Trojánkem v právní věci žalobkyně údaje o účastníkovi proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím

I. Změna žaloby ze dne 11.8. 2015 v podobě změny skutkových tvrzení se nepřipouští.

II. Žaloba, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 120 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 4. 11. 2014 do zaplacení ve výši 8,05% ročně, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 13. 12. 2014 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 120 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb. Tvrdila, že je účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64C 94/2013. V tomto řízení o její žalobě pro zmatečnost rozhodla samosoudkyně Mgr. jméno příjmení, tedy táž soudkyně, která vydala usnesení, jež posléze žalobkyně napadla žalobou pro zmatečnost. Takový postup je dle názoru žalobkyně zcela zjevně v rozporu s ust. § 14 odst. 3 o. s. ř., bylo tedy porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, a proto žalobkyně požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč. Tato nemajetková újma byla žalobkyni způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 1, který připustil, aby o žalobě pro zmatečnost rozhodovala vyloučená soudkyně v rozporu s ust. § 14 odst. 3 o. s. ř. Dalších 60 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy požaduje žalobkyně v souvislosti s tím, že nebylo včasně konáno v rámci odvolacího řízení proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Namísto toho, aby byl spisový materiál předložen odvolacímu soudu, byl spis postoupen zdejšímu soudu, ke sp. zn. 27C 7/2014. V tomto postupu spatřuje žalobkyně schválnost soudu, vedenou snahou způsobit jí újmu, pomstít se jí za to, že na samosoudkyni Mgr. příjmení a předsedkyni soudu JUDr. příjmení podala podnět k zahájení kárného řízení. V podání ze dne 11.8. 2015 žalobkyně nově formulovala oba své nároky ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky celého předmětného řízení. Tuto změnu žaloby-změnu skutkových tvrzení soud výrokem I. rozsudku nepřipustil podle § 95 odst. 2 o.s.ř., veden byl přitom zásadou hospodárnosti, jelikož takto u žalované nárok uplatněn nebyl, pročež by bylo nutné vyčkávat skončení předběžného projednání nároku, což by řízení nepřípustně prodloužilo.

Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2015 navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout s tím, že jde o další šikanózní návrh žalobkyně, návrh zjevně nedůvodný, když není splněna žádná z podmínek odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem. Pokud jde navíc o nárok na zaplacení částky 60 000 Kč odůvodněný průtah v odvolacím řízení, pak žalovaná vyzdvihla, že tento nárok u ní nebyl předběžným způsobem uplatněn.

Jelikož žaloba byla žalované doručena 7.1. 2015, mohl soud věc projednat i stran druhého nároku žalobkyně, neboť lhůta k předběžnému projednání nároku v době jednání soudu již uplynula.

Z emailu žalobkyně ze dne 3. 5. 2014, opatřeného razítkem Ministerstva spravedlnosti dne 5. 5. 2014, zjistil zdejší soud, že žalobkyně u žalované předběžně uplatnila svůj první nárok. Ze stanoviska ministerstva ze dne 4. 9. 2014 je pak prokázáno, že žalovaná jej odmítla uspokojit s tvrzením, že je nedůvodný.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 64C 94/2013 zjistil zdejší soud následující skutečnosti. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 2. 2013 domáhala se žalobkyně proti žalované jednajícím Ministerstvem kultury zaplacení částky 62 630 Kč. V únoru 2013 byl tento návrh převeden z aplikace CEPR do aplikace ISAS- do agendy„ C.“ Opatřením místopředsedkyně soudu ze dne 4. 3. 2013 byla uvedená věc přidělena k vyřízení Mgr. jméno příjmení s tím, že jde o specializaci„ žaloby na stát dle zákona č. 82/1998 Sb.“ Usnesením ze dne 16. 7. 2013 sp.zn. 64C 94/2013 obvodní soud zastavil řízení mezi žalobkyní příjmení, odborovou organizací a žalovanou příjmení anonymizováno – stát. instituce s odůvodněním, že po zahájení řízení došlo k zániku žalobkyně, která je právnickou osobou a nebylo zjištěno, že by po zániku právnické osoby jiné subjekty vstoupily do jejích práv a povinností, popř. převzaly práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Dne 30. 7. 2013 bylo toto usnesení doručeno Ministerstvu kultury a dne 29. 8. 2013 žalobkyni celé jméno žalobkyně. Následně byla na usnesení vyznačena právní moc dnem 14. 9. 2013. V prosinci 2013 si žalobkyně stěžovala na průtahy v řízení, na čl. 14 je vyjádření samosoudkyně ke stížnosti žalobkyně, podle kterého v projednávané věci došlo k omylu, kdy žaloba byla podána žalobkyní příjmení jméno jméno – fyzickou osobou, avšak v systému ISAS byla jako žalobkyně uvedena anonymizováno odborová organizace. Soud následně rozhodl o zastavení řízení. Usnesení bylo doručeno žalobkyni, ta si nepodala odvolání a z tohoto důvodu byla na rozhodnutí vyznačena doložka právní moci. Dne 11. 12. 2013 byl spis předložen Městskému soudu v Praze s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Usnesením ze dne 12. 12. 2013, č. j. 30Ul 56/2013-6, byl tento návrh žalobkyně zamítnut. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud konstatoval, že„ nepřichází v úvahu ani vydání elektronického platebního rozkazu, ani nařízení jednání, neboť řízení v této věci bylo zastaveno usnesením ze dne 16. 7. 2013. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že v usnesení ze dne 16. 7. 2013 je omylem (zjevnou nesprávností) jako žalobkyně označena anonymizováno, a nikoliv navrhovatelka celé jméno žalobkyně. Zda je uvedené usnesení věcně správné, či nikoliv, nemůže být zdejším soudem posuzováno. Věcnou správnost může posuzovat pouze odvolací soud na základě řádného opravného prostředku, který využit nebyl.“ Podáním ze dne 20. 1. 2014 napadla žalobkyně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2013 žalobou pro zmatečnost. V únoru 2014 navrhla, aby byly opraveny zřejmé nesprávnosti v usnesení obvodního soudu ze dne 16. 7. 2013. Usnesením ze dne 31. 3. 2014, sp.zn. 64C 94/2013, byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Toto rozhodnutí vydala samosoudkyně Mgr. jméno příjmení. Své rozhodnutí soud odůvodnil tvrzením, že žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně. V dubnu 2014 bylo toto usnesení doručeno účastníkům a v červnu 2014 vyznačena právní moc dnem 13. 5. 2014, nicméně tato právní moc je škrtnuta s tím, že neplatí. Dále ve spisu následuje podání žalované na čl. 43 ze dne 4. 9. 2014, v němž žalovaná – Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že vrací jí zapůjčený spis 64C 94/2013 a že se omlouvá za překročení lhůty k vrácení uvedeného spisu, kdy toto bylo způsobeno velkým množstvím věcí vyřizovaných odborem odškodňování. V září 2014 vyžádal zdejší soud spis zapůjčit ke sp. zn. 27C 7/2014. V říjnu bylo této žádosti vyhověno a koncem listopadu 2014 byl spis vrácen obvodnímu soudu. Na čl. 49 až 50 následuje odvolání žalobkyně proti usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2014, dále uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, dále podnět k zahájení kárného řízení se soudkyní Mgr. jméno řešitele příjmení řešitele a s předsedkyní obvodního soudu JUDr. jméno příjmení. Toto odvolání bylo dne 1. 12. 2014 doručeno žalovanému stát. instituce a dne 2. 12. 2014 byl spis předložen Městskému soudu v Praze (dále městský soud). Ten usnesením ze dne 15. 12. 2014, č. j. 13Co 493/2014-54, usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2014 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že o žalobě o zmatečnost rozhodla vyloučená soudkyně, čímž je dán důvod pro zrušení rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dne 18. 12. 2014 byl spis předložen obvodnímu soudu. Městský soud rovněž přípisem ze dne 15. 12. 2014 uvedl, že jsou dány důvody pro opravu usnesení ze dne 16. 7. 2013, č. j. 64C 94/2013-11. Ve spise následuje návrh žalobkyně na určení procesní lhůty ze dne 15. 12. 2014. Usnesením z téhož dne byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad tohoto návrhu. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním na čl. 63 ze dne 16. 12. 2014. Usnesením z 19. 12. 2014, č. j. 64C 94/2013-64, bylo opraveno záhlaví usnesení obvodního soudu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 64C 94/2013-11, a to tak, že záhlavní usnesení se opravuje tak, že správně zní:„ Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. jméno příjmení ve věci žalobkyně: celé jméno žalobkyně, datum narození, bytem obec, ulice a číslo proti žalovanému: země – stát. instituce se sídlem adresa, o zaplacení 62.630 Kč s příslušenstvím.“ Spolu s tímto usnesením byl žalobkyni zaslán přípis, v němž byla informována o vyřízení návrhu dle § 174a zák. č. 6/2002 Sb. ze dne 24. 11. 2014 a ze dne 15. 12. 2014, a to tak, že obvodní soud již učinil procesní úkon, který žalobkyně navrhovala provést, tedy spis předložil městskému soudu k vyřízení odvolání. Následně žalobkyně podala odvolání proti tomuto opravnému usnesení a znovu odvolání proti usnesení ze dne 16. 7. 2013. Dne 22. 1. 2015 byl spis předložen městskému soudu. V únoru 2015 byl spis vrácen k obvodnímu soudu s tím, že je třeba vyhotovit dvě předkládací zprávy namísto jedné. V březnu 2015 navrhovala žalobkyně přerušit řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 16. 7. 2013 do skončení řízení o odvolání ze dne 31. 12. 2014 proti usnesení č. j. 64C 94/2013-41. Dne 10. 3. 2015 byl spis předložen městskému soudu, ten usnesením ze dne 19. 3. 2015, č. j. 13Co 104/2015-84, usnesení obvodního soudu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 64C 94/2013-11, změnil tak, že řízení se nezastavuje. Usnesením z 19. 3. 2015, č. j. 13Co 105/2015-86, pak potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 64C 94/2013-64. V dubnu 2015 byla usnesení doručena účastníkům. Podáním ze dne 19. 4. 2015 vzala žalobkyně zpět žalobu pro zmatečnost. V srpnu 2015 byl spis předložen zdejšímu soudu.

Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Podle § 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.

Pokud jde o první nárok žalobkyně, soud konstatuje, že v předmětné věci o žalobě pro zmatečnost rozhodovala táž soudkyně, která vydala usnesení, jež bylo žalobou pro zmatečnost napadeno, což je v rozporu s ust. § 14 odst. 3 o.s.ř. Toto porušení procesního předpisu se však odrazilo v předmětném rozhodnutí, a proto je nutné jej hodnotit pouze z hlediska toho, zda jde o nezákonné rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup. Jelikož pak usnesení ze dne 31.3. 2014 není nezákonným rozhodnutím, protože nenabylo právní moci a bylo zrušeno v odvolacím řízení, musí zdejší soud konstatovat, že ve věci schází odpovědnostní titul. Kdyby tento závěr správný nebyl a jednalo se o nesprávný úřední postup obvodního soudu, bylo pak na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, jaká konkrétní nemajetková újma jí byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena, když by šlo o jiný nesprávný úřední postup, než je ten představovaný nepřiměřenou délkou řízení, kde se vznik nemajetkové újmy předpokládá (k těmto procesním povinnostem viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.9. 2011, sp.zn. 30Cdo 1076/2009, dostupný na stránkách webová adresa). Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání, když jej ani nežádala odročit, zbavila se dobrodiní poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., a neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran vzniku nemajetkové újmy. V této souvislosti soud podotýká, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se k jednáním ve svých věcech vedených u zdejšího soudu zásadně nedostavuje.

Pokud jde o druhý nárok žalobkyně, z provedeného dokazování vyplynulo, že usnesení ze dne 31.3. 2014, jímž bylo zamítavě rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, bylo účastníkům doručeno v dubnu 2014, posléze byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti a v září 2014 od něj vrácen; v říjnu 2014 byl spis zapůjčen zdejšímu soudu ke sp.zn. 27C 7/2014, v němž je řešena jiná věc žalobkyně, koncem listopadu byl vrácen obvodnímu soudu, v prosinci 2014 byl předložen městskému soudu, který v témže měsíci o odvolání žalobkyně rozhodl. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že v dané fázi k průtahu v řízení nedošlo, skutečnost, že byl spis zapůjčen na krátkou dobu soudu zdejšímu, jde pak k tíži žalobkyně, která soudy zahlcuje svými šikanozními žalobami, jak bude rozebráno níže. Jakkoli tak žalobkyně své nároky neformulovala (a změna žaloby připuštěna nebyla), považuje soud za vhodné uvést, že v posuzovaném řízení nelze vysledovat ani jiné průtahy, jeho dosavadní délka je zcela přiměřená a odpovídající procesní aktivitě žalobkyně a množství procesních rozhodnutí, jež byla soudy v jeho rámci vydána.

Přes to, co bylo výše uvedeno o neopodstatněnosti žaloby považuje zdejší soud za nezbytné vyjádřit se k tvrzení žalobkyně o tom, že žalobkyni jí popsanými nesprávními postupy vznikla nemajetková újma. Jak bylo již naznačeno, žalobkyně vyvolala v posledních letech jen u zdejšího soudu desítky soudních sporů (do současné doby jde o 318 věcí, v nichž žalobkyně figuruje ať v postavení žalobkyně nebo stěžovatelky), jak je soudu známo z jeho vlastní úřední činnosti a jak se zjišťuje i z výpisu věcí žalobkyně z programu Isas (konkrétní spisové značky věcí není nutné uvádět, jsou totiž dobře známy nejen žalobkyni a žalované, ale i odvolacímu soudu), a to zhusta v důsledku nespokojenosti žalobkyně s průběhem jiné soudní pře. Aktivita žalobkyně, která soustavně podává žaloby (povětšinou z malicherných důvodů), nejrůznější procesní návrhy (jen proto, že to zákon umožňuje), zjevně nedůvodné námitky podjatosti soudců a jiných úředních osob (pro jejich postup ve věci), nedůvodné žádosti o ustanovení zástupce či opatrovníka nebo návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu (mnohdy rovněž nedůvodné jako v předmětné věci), nelze označit jinak než jako sudičství. Soud v této souvislosti poukazuje na názor Ústavního soudu ČR vyjádřený jako obiter dictum v jeho usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde Ústavní soud konstatoval, že jednání žalobce, který z malicherných důvodů vyvolává desítky soudních sporů, je obstrukční a sudičské (litigózní), nad únosnou míru zatěžuje kapacitu obecných soudů, a příčí se proto dobrým mravům. Z množství žalobkyní vyvolávaných sporů, jejich průběhu i výsledku je zřejmé, že podávání žalob a procesních návrhů je pro žalobkyni smyslem samo o sobě, a žalobkyni proto nemůže vzniknout dílčím, marginálním pochybením soudu (státního orgánu) nemajetková újma. Soud se přiklání k názoru soudu ústavního, podle kterého lze při určitém množství podaných žalob, resp. návrhů, které nejsou úspěšné, bez dalšího hovořit o sudičském, tj. svévolném uplatňování práva. Tuto charakteristiku pak žalobkyně svým přístupem (nejen) ke zdejšímu soudu bezezbytku splňuje. V této souvislosti žalovaná přiléhavě odkazuje na závěr učiněný Ústavním soudem ve svém usnesení ze dne 13.10. 2011, sp.zn. III. ÚS 2800/2009, podle kterého:„ Ani Ústavní soud nemíní přehlížet skutečnost, že stěžovatelka jako odborová organizace je ve své podstatě pouhou fikcí - její členstvo je tvořeno pěti osobami - převážně rodinnými příslušníky předsedkyně anonymizováno; jen dvě z těchto osob platí členské příspěvky. Materiálně se stěžovatelka jeví jen jako účelový nástroj veskrze litigiózního (sudičského) postupu své předsedkyně, jež jejím prostřednictvím vede bezpočet soudních sporů, které často ani vzdáleně nesouvisejí s pracovněprávními vztahy zaměstnanců správ památkových objektů. Tato skutečnost je patrná nejen ze spisového materiálu v projednávané věci, ale i ze zhruba pěti desítek zjevně neopodstatněných podání, jež byla u Ústavního soudu učiněna stěžovatelkou, její právní předchůdkyní či osobně anonymizováno“ Podáváním žalob, procesních návrhů či stížností žalobkyně evidentně naplňuje svojí životní potřebu a v této činnosti nachází uspokojení. Soud je přesvědčen o tom, že právo slouží k určitému konkrétnímu účelu, jeho smyslem je domoci se ochrany v případě porušení subjektivních práv, nikoli používání zákonných prostředků jenom proto, že je zákon poskytuje, tedy samo o sobě. Pokud někdo tímto způsobem právo zneužívá a taková činnost se počítá v řádu stovek případů, nelze dospět k jinému závěru, než že se jedná o zřejmě šikanózní výkon práva, který naopak přímo vylučuje vznik nemajetkové újmy takovému účastníkovi, byť by v konkrétním případě došlo i k nesprávnému úřednímu postupu (v této souvislosti je třeba zmínit obecnou zásadu právní ex iniuria ius non oritur, podle níž z bezpráví právo nevznikne). Zatěžování státních orgánů zjevně šikanózními návrhy či žalobami podávanými z malicherných pohnutek nad míru přiměřenou zatěžuje kapacitu těchto orgánů včetně soudů, čímž brání přístupu ke spravedlnosti ostatním účastníkům, a takové počínání nelze hodnotit jinak než jako jednání příčící se dobrým mravům. I kdyby tato úvaha o vyloučení nemajetkové újmy nebyla správná, je nutné vycházet z ust. § 8 občanského zákoníku, podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, a z ust. § 2 o.s.ř. Tudíž i kdyby v případě druhé nároku žalobkyně byl dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu a žalobkyni v jeho důsledku a v důsledku porušení ust. § 14 odst. 3 o.s.ř. (první nárok-za předpokladu, že by šlo o nesprávný úřední postup) vznikla nemajetková újma, pak s odkazem na ust. § 8 občanského zákoníku žalobě nelze vyhovět, jelikož žalobkyně právo, jak je zřejmé z jejího výše popsaného počínání, zneužívá, a nelze tudíž toto její jednání považovat za jeho výkon, resp. je nezbytné tomuto domnělému výkonu práva odepřít ochranu (příjmení, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ číslo). Komentář. 1. vydání, obec a číslo, s. číslo).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšné žalované přiznal paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za přípravu věci, podání vyjádření k žalobě a účast u jednání.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ve dvojím vyhotovení k podepsanému soudu a rozhodoval by o něm Městský soud v Praze. Nebude-li žalobkyně dobrovolně plnit, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.