OSPH02 25 C 97/2019-109

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Zdeňkou Burdovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. od 11.4.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 23. 4. 2019 domáhala odškodění nemajetkové újmy ve výši 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 11. 4. 2019 do zaplacení s tím, že soudní řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 382/2010 trvalo od 19. 8. 2010 do 12. 8. 2018, tedy 8 let, tedy bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žaloba žalobkyně, která byla podána dne 19. 8. 2010, byla nakonec zamítnuta. V řízení šlo o vydání bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně nepostupoval v řízení plynule. Byla zde velká nečinnost soudu a jednotlivé průtahy mezi soudními jednáními. Řízení nebylo nijak složité. Předmětem daného řízení byl pro žalobkyni významný z hlediska žalované částky 106 243,10 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že žalovaná se v šestiměsíční lhůtě nevyjádřila, navrhla žalobkyně, aby soud zvýšil základní částku z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5189/2016.

2. Žalobkyně dále žalobu doplnila, že se domáhala v obdobném řízení po žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 365/2010, jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení. Celková doba řízení činila 7 let a 3 měsíce. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č.j. 29 Co 67/2019-66, bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 93 750 Kč.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobkyně uplatnila u žalované dne 10. 10. 2018 s tím, že bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 382/2010. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně jedenkrát a soud II. stupně rovněž jedenkrát. Žalobkyně vedla u Okresního soudu v Ústí nad Labem okolo dvaceti sporů se stejným skutkovým základem, kde na straně žalované vystupovala různá společenství vlastníků jednotek. Rovněž postup žalobkyně v těchto řízeních byl totožný. Žalobkyně nejprve navrhovala přerušení řízení za účelem vyčkání pravomocného skončení věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 189/2001 a v případě, že bylo následně rozhodnuto o pokračování v řízení, žalobkyně na přelomu let 2016 a 2017 opětovně podávala návrh na přerušení řízení, a to z důvodu, že ve věci sp. zn. 13 C 371/2010 probíhá u Nejvyššího soudu ČR řízení o dovolání, ve kterém je řešena také otázka pasivní legitimace žalovaného společenství vlastníků jednotek. Tento postup žalobkyně je patrný například v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 361/2010, o kterém je nyní Obvodním soudem pro Prahu 2 vedeno kompenzační řízení pod sp. zn. 17 C 37/2019. Při hodnocení délky posuzovaného řízení jakož i případného zadostiučinění je třeba přihlédnout k tomu, že řízení bylo dlouhou dobu přerušeno a byla to žalobkyně, kdo navrhoval přerušení řízení, a musela tedy být srozuměna s tím, že se řízení o dobu jeho přerušení prodlouží, což nepochybně svým návrhem též sledovala. Vzhledem k postupu žalované v ostatních sporech, kde navrhovala přerušení řízení ještě na počátku roku 2017, je zřejmé, že i v nyní posuzovaném řízení měla žalobkyně ze stejného důvodu zájem na jeho přerušení i v roce 2017. Ostatně proti přerušení řízení ani dosavadní délce řízení nijak nebrojila. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že význam řízení pro žalobkyni nebyl neměnný, ale v průběhu posuzovaného řízení se snižoval. Mezi spory vedenými žalobkyní u Okresního soudu v Ústí nad Labem proti společenstvím vlastníků jednotek byla i řízení vedená pod sp. zn. 13 C 371/2010, 13 C 369/2010 a 13 C 365/2010. Dne 06.10.2016 byly ve všech uvedených věcech vyhlášeny rozsudky odvolacího soudu potvrzující zamítavé rozsudky prvostupňového soudu (rozsudek ve věci 13 C 369/2010 nabyl právní moci dne 07.11.2016), tedy od 06.10.2016 žalobkyně znala právní názor odvolacího na meritum věci, přičemž je zřejmé, že tímto právním názorem se bude okresní soud řídit i ve skutkově shodném posuzovaném řízení. Od tohoto dne žalobkyně de facto znala výsledek posuzovaného řízení, což pro ni značně snižuje význam řízení a téměř eliminuje nejistotu o výsledku sporu. Žalobkyni zbývala pouze poslední možnost na pozitivní výsledek v podobě dovolání a případné ústavní stížnosti. Když ale v srpnu 2017 usnesením sp. zn. 26 Cdo 241/2017 odmítl Nejvyšší soud ČR žalobkyní podané dovolání ve věci 13 C 365/2010, význam posuzovaného řízení dále klesl, a v listopadu 2017, poté, co v téže věci Ústavní soud svým usnesením sp. zn. I. ÚS 3345/17 odmítl též ústavní stížnost, se jakýkoliv význam řízení pro žalobkyni vytratil. Pokud žalobkyně i přes výše uvedené v posuzovaném řízení dále pokračovala, a v listopadu 2017 podala odvolání proti zamítavému rozsudku prvostupňového soudu, na kterém trvala i po výše zmíněném odmítnutí ústavní stížnosti v obdobné věci, činila tak s vědomím, že již nemůže být se svou žalobou úspěšná. S ohledem na množství kompenzačních sporů vedených žalobkyní u zdejšího soudu, ale také u Okresního soudu v Ústí nad Labem, ve kterých žalobkyně požaduje jako kompenzaci částku převyšující jistinu v posuzovaném řízení, má žalovaná za to, že žalobkyně si ve skutečnosti chce vynahradit nepříznivý výsledek posuzovaného řízení a domoci se v něm žalované částky prostřednictvím kompenzačního řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Ze žádosti žalobkyně a z podacího razítka žalované má soud prokázáno, že žalobkyně dne 10. 10. 2018 uplatnila u žalované žádost s tím, že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 382/2010 Stanoviskem ze dne 26.6.2019 žalovaná konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

4. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 13 C 382/2010 má soud prokázáno. Byla podána žaloba žalobkyní proti společenství vlastníků dne 19. 8. 2010 o zaplacení částky 106 243,10 Kč s tím, že žalobkyně měla uzavřenou smlouvu o dílo a službách s tím spojených s městem Ústí nad Labem, jednalo se o prodej a provoz zařízení příjmení rok včetně odečtů a vyhodnocení nákladů na vytápění, po ukončení nájmu předmětné společenství vlastníků stále užívalo zařízení. Žalobkyně tvrdila, že je ve vlastnictví žalobkyně a že se společenství vlastníků bezdůvodně obohatilo, proto podala žalobu. Dne 25. 10. 2010 soud vyzývá k zaplacení soudního poplatku za žalobu, zaplacen žalobkyní dne 29. 10. 2010. Dne 4. 1. 2011 soud nařizuje jednání na den 2. 3. 2011, toto jednání proběhlo, byla učiněna výzva k doplnění tvrzení a důkazů s tím, že žalovaný toto doplnil v únoru 2011, dne 22. 6. 2011 doplňuje tvrzení a důkazy žalobkyně, kdy rozsah přiložených listinných důkazů je od č.l. 74 do č.l. 140. Nařízeno jednání dne 6. 4. 2012 na den 21. 5. 2012, toto jednání odročeno za účelem precizace podání žalobkyně a s ohledem na její důkazní návrhy. Dne 30. 4. 2012 návrh žalobkyně na přerušení řízení s tím, že soud přerušuje řízení dne 16. 10. 2012 do řízení u stejného soudu u Okresního soudu v Ústí nad Labem do řízení sp. zn. 11 C 189/2001, právní moc usnesení 19. 7. 2013. Toto usnesení je vypraveno, ačkoliv bylo vydáno dne 16. 10. 2012, až dne 2. 7. 2013. Dále soud pokračuje v řízení dne 24. 11. 2016 usnesením s právní mocí dne 1. 12. 2016. Dne 30. 1. 2017 se koná jednání, kdy vydáno usnesení, že řízení se přerušuje do věci 26 Cdo 241/2017 do rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy bylo podáno v obdobné věci dovolání žalobkyně. Dne 15. 6. 2017 pokračováno s tím, že soud přihlédl k obdobnému řízení a názoru odvolacího soudu co se týče přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu s právní mocí dne 22. 6. 2017. Jednání nařízeno na den 11. 10. 2017, mezitím dne 14. 8. 2017 bylo odmítnuto dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem ve věci sp.zn. 26 Cdo 241/2017. Při tomto jednání dne 11. 10. 2017 byla zamítnuta žaloba žalobkyně. Žalobkyně podává odvolání dne 16. 11. 2017, předloženo odvolacímu soudu dne 14. 12. 2017, nařízeno jednání na den 21. 6. 2018, odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 28. 6. 2018, kdy byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen s právní mocí dne 12. 8. 2018.

5. Dále ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 189/2011 má soud za prokázanou část průběhu řízení, a to právě v období, po které bylo řízení vedené pod sp. zn. 13 C 382/2010 u Okresního soudu v Ústí nad Labem přerušeno, a to tedy tak, že v uvedeném období Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl pod sp. zn. 11 C 189/2011-1480 o ustanovení znalce, a to 6. srpna 2012, dále byl do 30. 11. 2012 spis zapůjčen u znalce, ten potom podává znalecký posudek v červenci 2013 a usnesením 11 C 189/2011-1590 je znaleckému ústavu přiznána odměna, a to dne 8. července 2013. Následuje korespondence se znalcem, kam má být zaslána odměna a ta je následně také dne 26. 8. 2013 vyplacena. Dále vydává soud usnesení s tím, že žalovanému bylo uloženo, aby sdělil, jak probíhal prodej bytových jednotek, a to usnesením ze dne 3. září 2013. Dále dne 20. 10. 2013 se původní žalovaný omlouvá z jednání a žádá o zaslání protokolu z jednání. Jednání proběhlo dne 24. října 2013 a je odročeno na den 4. 2. 2014, v mezidobí soud opravil protokol o jednání a dne 29. listopadu 2013 vydává další usnesení, kterými žádá o sdělení ohledně prodeje jednotlivých bytových jednotek. Dne 23. 12. 2013 je soudu doručeno vyjádření žalobkyně k výzvě soudu a dne 9. 1. 2014 potom zpráva o uhrazení poplatku za řízení. Dne 4. února 2014 ve věci proběhlo jednání a bylo podáno také souhrnné zhodnocení a závěrečný návrh žalovaného. Dne 24. dubna 2014 ve věci proběhlo další jednání, o odročeno na den 29. 4. 2014, na tomto jednání potom byl vyhlášen rozsudek, tento rozsudek měl 68 stran. Následně bylo vydáno ještě 26. května 2014 opravné usnesení a dne 9. 6. 2014 bylo podáno odvolání žalovaného a dne 11. 6. 2014 odvolání žalobkyně. Účastníci byli vyzváni dne 23. června 2014 k doplnění odvolání, zaplacení soudního poplatku, k tomu došlo dne 30. 7. 2014 a odůvodnění dne 20. 8. 2014. Dále byl vyzván žalovaný k zaplacení soudního poplatku a bylo vydáno usnesení o přiznání odměny znalečného dne 1. října 2014. Dne 28. 11. 2014 byl zaplacený i další soudní poplatek a dne 12. 6. 2015 byl potom spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Spis byl vrácený bez věcného vyřízení z důvodu nutného doplnění a dne 1. 12. 2015 byl také podán návrh na určení úkonu žalobkyní. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl zamítnut. Následně Okresní soudu v Ústí nad Labem, kterému byl spis vrácen, byl vyzván k tomu, aby 18. ledna 2016 usnesením vyzval žalobkyni, aby doplnila odvolání, dne 28. 1. 2016 bylo doplněno odvolání a následně bylo rozhodnuto usnesením 11 C 189/2001-1835 dne 8. února 2016 o vrácení části soudního poplatku. Dále byla podána námitka podjatosti žalobkyní, byla vrácena poměrná část soudního poplatku, Krajský soud v Ústí nad Labem pod 8 Nc 3828/2010-368 rozhodl tak, že soudce titul. jméno příjmení není vyloučen z projednávání dne 19. května 2010 Okresní soud v Ústí nad Labem dále ještě rozhodl o náhradě nákladů státu s tím, že to je žalobkyně, kdo je povinen zaplatit náklady ve výši 148 333 Kč, ty byly zaplaceny dne 27. 4. 2016. Spis byl dále předložen Krajskému soudu v květnu 2016 a spis byl 19. 5. 2016 opět vrácen soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, protože je nutné rozhodnout dále o soudním poplatku, což se stalo. Spis byl dále vrácen Krajskému soud v Ústí nad Labem a na den 20. 12. 2016 ve věci bylo nařízeno jednání, na něm pod č. j. 17 Co 331/2015-1872 rozsudek soudu prvního stupně byl částečně zrušen, částečně potvrzen.

6. Sdělením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2019 Spr 654/2019 má soud prokázáno, že bylo vedeno ve věci žalobkyně proti společenství vlastníků jednotek u Okresního soudu v Ústí nad Labem cca 21 věcí obdobných věcí.

7. Usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 241/2017 ze dne 14.8 2017 soud prokázáno, že jím bylo odmítnuto dovolání žalobkyně v obdobné věci. Stejně tak usnesením Ústavního soudu ČR, I. ÚS 3345/17 ze dne 14.11.2017, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně.

8. Po právní stránce dospěl soud k následujícím závěrům: Podle § 1 odst. 1 OdskZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdskZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdskZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 věty první OdskZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 14 odst. 3 OdskZ je uplatnění nároku u žalované podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Dle § 15 OdskZ přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Náhrady škody u soudu se může domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 OdskZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. V řízení nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdskZ dne 10. 10. 2018, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdskZ). K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle výše OdskZ je nutno, aby byly naplněny následující podmínky. Existence odpovědnostního titulu, tedy v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup, dále vznik škody a současně také příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, přičemž všechny tyto podmínky musí být splněny současně. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval předně tím, zda byla délka namítaného řízení přiměřená, přičemž vycházel ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dostupného na stránkách www.nsoud.cz), dále jen„ stanovisko Nejvyššího soudu“. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011 sp.zn. 30 Cdo 1313/2010).

Předmětné řízení trvalo od 19. 8. 2010 do 12. 8. 2018, tj. 8 let. Vycházeje z kritérií vymezených v ustanovení § 31a odst. 3 OdskZ, řešil zdejší soud otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Řízení lze považovat za složité, kdy bylo nutné rozhodnout, kdo je v řízení pasivně legitimován. Rovněž po procesní stránce byla věc náročnější, ve věci byl v řízení do kterého bylo řízení přerušeno (sp.zn. 11 C 189/2011) ustavován znalec k podání znaleckého posudku a to na č.l. 1780 spisu. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci na č.l. 1872. Již toto svědčí o skutkové složitosti řízení. Věc samotná byla řešena na dvou stupních soudní soustavy, ve věci samé rozhodoval dvakrát soud I. stupně a dvakrát odvolací (počítáno i s řízením 11 C 189/2011). Posuzované řízení, jak vyplývá z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že význam řízení pro žalobkyni nebyl neměnný, ale v průběhu posuzovaného řízení se snižoval. Počet sporů vedenými žalobkyní u Okresního soudu v Ústí nad Labem proti společenstvím vlastníků jednotek bylo celkem 21. Když ale v srpnu 2017 usnesením sp. zn. 26 Cdo 241/2017 odmítl Nejvyšší soud ČR žalobkyní podané dovolání v jiné věci, význam posuzovaného řízení dále klesl, a v listopadu 2017, poté, co v téže věci Ústavní soud svým usnesením sp. zn. I. ÚS 3345/17 odmítl též ústavní stížnost, se jakýkoliv význam řízení pro žalobkyni vytratil. Žalobkyně je právnická osoba. Žalobkyně v řízení podala nedůvodný návrh na určení lhůty a nedůvodnou námitku podjatosti. Tímto rovněž došlo k prodloužení řízení. Jde-li o činnost soudů, musí zdejší soud konstatovat, že postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý a příslušné procesní úkony, odpovídající průběhu řízení, na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách, vyjma průtahu na začátku řízení, kdy jednání bylo nařízeno s 9 měsíčním odstupem od podání žalobkyně dne 22.6.2011. Soud však poukazuje na to, že jinak soudy postupovaly plynule a bez jednotlivých ničím neodůvodněných průtahů. Vzhledem k výše popsaným kritériím, tedy významu řízení pro účastníka z pohledu jeho zájmu na rychlém vyřízení věci a k postupu soudů, má nalézací soud zato, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, když celkovou délku řízení trvajícího 8 let lze považovat za přiměřenou skutkové a právní složitosti věci. Jelikož soud neshledal existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, aniž by se z důvodu procesní ekonomie zabýval splněním podmínek ostatních.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku II. dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení, jelikož žalovaná měla ve věci plný úspěch. Náhradu nákladů řízení představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za provedené úkony (vyjádření se k žalobě, účast u jednání dne 16.10.2019, 6.11.2019) ve výši 300 Kč za úkon podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb, celkem 900 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí soudem či nařízení exekuce.