OSPH02 47 C 55/2020-42

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429 ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město ⟪LB:lb_005⟫ za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 ⟪LB:lb_007⟫ pro zaplacení 111 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 78 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 78 167 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 33 083 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 132 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

2. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

3. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

4. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

5. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

6. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

7. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 10. 3. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobci dostat (zjištěno ze stanoviska žalované z 14. 7. 2020 a jejího vyjádření k žalobě z 22. 10. 2020).

9. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

10. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

11. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 14. 3. 2012, kdy byla obvodnímu soudu doručena žaloba žalobce do 3. 9. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení z 30. 7. 2020, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobce ohledně výsledku napadeného řízení. Řízení trvalo 8 let, 5 měsíců a 20 dní. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo ve smyslu ust. OdpŠk nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“). S ohledem na celkovou délku řízení a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, však dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva, jež se již žalobci dostalo, není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, proto je třeba nahradit újmu v penězích.

12. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 8 let, 5 měsíců a 20 dní, přiznal soud žalobci základní částku ve výši 112 083 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a z částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Žalobce se v žalobě domáhal odčinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, tedy částky totožné, k jejíž výši dospěl soud.

13. Předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami. Po hmotněprávní stránce šlo o prostředně složitý případ, jelikož žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného, rovněž kompenzačního řízení, pročež soudy musely posuzovat délku namítaného řízení (a městský soud následně i formu a výši zadostiučinění) z hlediska zákonných kritérií, k nimž existuje bohatá a stále se vyvíjející judikatura nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP.

14. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, rozhodoval i Ústavní soud. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Nejvyšší soud v posuzovaném řízení rozhodoval dokonce dvakrát. Soud zohlednil právní složitost a počet instancí a základní částku snížil o 40 %.

15. Pokud jde o chování účastníků řízení, resp. žalobce, z provedeného dokazování vyšla najevo skutečnost, že toliko dne 12. 3. 2013 žádal soud o odročení jednání. Nelze proto říci, že by žalobce přispěl k délce posuzovaného řízení.

16. Jde-li o postup samotného soudu, ve věci nebyly ani žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a zdejší soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že k žádným významným průtahům v řízení ani nedocházelo, vyjma období, kdy byl spis předložen k přezkumu dovolacímu soudu, s čímž však úzce souvisí časová náročnost tohoto mimořádného opravného prostředku a žalobce je za tyto průtahy již odškodněn tím, že mu byl přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího právě v nepřiměřené délce řízení. Nicméně nelze odhlédnout, že k prodloužení řízení došlo i v důsledku postupu samotného obvodního soudu, když rozsudek byl nejprve zrušen z důvodu nezohledněného zvýšeného významu řízení pro žalobce a následně bylo opakovaně rušeno rozhodnutí obvodního soudu stran náhrady nákladů řízení, když jak konstatoval sám odvolací soud, obvodní soud zcela rezignoval na jemu dříve vyjevený právní názor odvolacího soudu a tím se naříkané řízení prodloužilo o další více jak tři roky. Za to zvýšil soud základní částku o 10 %.

17. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, jež soud shledává standardním. Z objektivního hlediska ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává jakkoli zvýšený význam kompenzačním žalobám, tedy se jedná o nárok, který obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, číslo, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Ani stran subjektivního kritéria významu řízení pro žalobce, jenž odvíjel od výše peněžitého plnění, soud neseznal důvody pro navýšení finančního zadostiučinění. K námitce žalované, že žalobce v původním kompenzačním řízení byl úspěšný toliko co do částky 13 125 Kč, je třeba uvést, že žalovaná jednak nezohlednila výši úroků z prodlení a výši nákladů řízení, avšak i při zohlednění těchto částek, soud vycházel především ze skutečnosti, že žalovaná částka závisela na úvaze soudu, a proto přestože byl žalobce nakonec úspěšný pouze co do částky 13 125 Kč z žalovaných 100 000 Kč, nelze částku 13 125 Kč chápat jako mantinel ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).

18. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 30 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 78 167 Kč.

19. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 11. 9. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 10. 3. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 10. 9. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 11. 9. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, náklady nezastoupeného účastníka ve výši 600 Kč za dva úkony (podání žaloby, účast na jednání dne 8. 12. 2020 vše dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhl č. 254/2015 Sb.). K tomu cestovné vozidlem příjmení 353 W, registrační značka vzdálenost ulice ulice – obec a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 230, se základní náhradou za 1 km 4,20 Kč při ceně PHM 32,00 Kč litr, při spotřebě 7,7 l /100 km = sazba za 1 km – celkem 6,66 Kč (4,20 + 2,46). Tedy 230 km x 6,66 Kč = 1 532 Kč (cestovné dne 8. 12. 2020). Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

21. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.