OSPH02 17 C 95/2018-218

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Šárkou Henzlovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ Žalobců: 1. celé jméno žalobce, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ zast. Mgr. jméno příjmení, anonymizována dvě slova číslo listu) ⟪LB:lb_003⟫ 2. I. právnická osoba, anonymizována dvě slova, IČO, anonymizována dvě slova adresa žalobkyně ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_006⟫ za niž anonymizováno 10 slov, ulice a číslo, PSČ obec a číslo anonymizováno část obce ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení částky 350 000 Kč a částky 20 160 644 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 1 a žalobkyni 2 částku 350 000 Kč a částku 20 160 644 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 160 644 000 Kč od 21. 11. 2007 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce 1 je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku Kč 2 400, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní 2 a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

1.Žalobci se svou žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 11. 5. 2018 domáhají přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o návrhu žalobce na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93 (dále také jen„ předmětné řízení“ či„ posuzované řízení“).

Usnesením ze dne 1. 12. 2020 (č. l. 131) byla připuštěna změna žaloby s tím, že se žalobci domáhají rovněž úhrady částky 20 160 644 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tato škoda jim měla být způsobena nesprávným rozhodnutím, a to rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20.

Pro žalobce 1:

Náhrada škody: 680 000 Kč, 32 820 Kč, 6 385,50 Kč, 6 802,10 Kč + úrok s prodlení (repo sazba ČNB + 7 procentních bodů) z částky 680 000 Kč od 21. 11. 2007 do zaplacení, 12 500 Kč

Nemateriální újma: 350 000 Kč za průtahy v řízení o návrhu na obnovu řízení podle návrhu podaného dne 12. 11. 1999 u OS ČB

150 000 000 Kč za 24 trvající nezákonnou exekuci a za 4 roky trvající spor se žalovanou

Pro žalobce 2: 500 000 000 USD z důvodu ztráty dobré pověsti a jména, za nemožnost nechat si patentovat pro nezákonnou exekuci know how technologického postupu.

Žalobce a) tvrdí, že podal dva návrhy na obnovu řízení. Dne 15. 9. 1999 byl podán návrh ve věci sp. zn. E 1169/94 a dne 12. 11. 1999 ve věci sp. zn. 14 C 325/93. Návrh ze dne 15. 9. 1999 byl změněn dne 7. 10. 1999 bez vědomí žalobce na návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 14 C 325/93 následně projednávaný pod sp. zn. 18 C 226/99. Vzhledem k nepřehlednosti podal žalobce nový návrh na obnovu řízení ve věci vydaného platebního rozkazu ze dne 12. 11. 1999, č.j. 14 C 325/93-20, kde chtěl poukázat na usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1998, č.j. 14 C 325/93-28, ve kterém soud přiznal své pochybení tím, že převzal nesprávné označení původního žalobce do svého rozhodnutí ze žaloby, kde je původní žalobce označen jako subjekt bez právní způsobilosti, a chtěl, aby soud na základě tohoto rozhodnutí celé řízení zastavil. Při nahlédnutí do spisu dne 6. 2. 2017 zjistil žalobce, že návrh na obnovu řízení ze dne 12. 11. 1999 není ve spisu sp. zn. 14 C 325/93 založen, součástí spisu nebyl ani spis sp. zn. 18 C 226/98, když v této věci se měly podle soudu oba návrhy projednávat. K dotazu žalobce bylo tomuto soudem sděleno, že návrh na obnovu řízení ze dne 12. 11. 1999 byl projednán spolu s návrhem na obnovu řízení ze dne 15. 9. 1999 pod sp. zn. 18 C 226/99. Soudy se však ve skutečnosti zabývaly pouze návrhem na obnovu řízení ze dne 15. 9. 1999 a návrh na obnovu řízení ze dne 12. 11. 1999 nebyl dosud projednán. Od zahájení řízení činí ke dni podání žaloby délka řízení 18 let a 6 měsíců.

Žalobci požadují přiměřené zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky je požadována částka poloviční), přičemž za řízení trvající 18 let a 6 měsíců se jedná o částku 350 000 Kč.

V podání ze dne 20. 2. 2019 žalobce a) uvedl, že rozšiřuje žalobu o nárok, jehož uplatnění bylo doručeno žalované dne 15. 11. 2017 (č.j. MSP-3142/2017-ODSK-ODSK4).

Po rozšíření žaloby se tedy žalobce domáhá úhrady částky 350 000 Kč a dále částky 20 160 644 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (tvrdí zvýšení o 7 %) z částky 680 000 Kč + 32 820 Kč + 6 385,50 Kč + 10 697,90 Kč od 21. 11. 2007 do zaplacení (zaplacená jistina s příslušenstvím na základě platebního rozkazu č.j. 14 C 325/93-20), z částky 89 000 Kč od 8. 9. 1998 do zaplacení (právní zastoupení), z částky 56 980 Kč + 1 800 Kč od 6. 3. 1999 do zaplacení (soudní poplatek za odvolání), z částky 270 000 Kč od data provedené dražby (prodaná nemovitost – rozdíl mezi vydraženou cenou a odhadní cenou nemovitosti), z částky 20 159 500 000 Kč od 20. 9. 2000 do zaplacení (uzavření mezinárodní investiční smlouvy).

2.Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 15. 5. 2017 a dne 15. 11. 2017.

3.Žalovaná nesouhlasí se žalobou, na svou obranu uvedla, že v daném případě není dán odpovědnostní titul. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobcův návrh na obnovu řízení řádně projednal pod sp. zn. 18 C 226/99. I kdyby tomu tak nebylo, žalobci by nenáleželo přiměřené zadostiučinění v penězích. Dále se žalovaná vyjadřuje k tvrzení žalobců a k průběhu v žalobě uvedených řízení:

4.Podáním ze dne 2. 7. 2020 žalobce konkretizoval rozšíření žaloby s tím, že kromě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč požaduje rovněž náhradu škody ve výši 20 196 646 703,40 Kč Nesprávný úřední postup spatřuje žalobce hlavně ve vydání platebního rozkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20, jakožto exekučního titulu, když žalobce neměl právní způsobilost. Rovněž exekuční řízení bylo pod sp. zn. E 1169/94 vedeno s osobou bez právní způsobilosti. Okresní soud v Českých Budějovicích tedy řízení zastavil, odvolací soud však toto rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje, přičemž žalobce nepoučil o právu povinného vyjádřit se k osobám soudců a přísedících. Z rozhodnutí není patrno, zda ve věci rozhodl senát či předseda senátu jako samosoudce. V tomto je rovněž spatřován nesprávný úřední postup. Navíc odvolací soud nepoučil žalobce o možnosti či nemožnosti podání opravného prostředky, což vedlo k nesprávně podanému dovolání žalobcem k Vrchnímu soudu v Praze, které nesprávně označil jako odvolání, přičemž nebyl zastoupen advokátem. Následně řádně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem jako opožděné odmítnuto. I tímto rozhodnutím byla porušena práva žalobce, neboť Nejvyšší soud nezkoumal řádně včasnost podaného opravného prostředku ani náležitosti usnesení odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu nesplňují všechny zákonné požadavky, nemůžou mít charakter veřejné listiny, jsou tedy neplatná, což znamená zmatečnost celého exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. E 1169/94. Žalobcem podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem jako opožděná odmítnuta. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 1994, č.j. E 1169/94-10, byla žalobci zakázána manipulace s nemovitým majetkem a později s veškerým majetkem.

5.V důsledku činnosti shora uvedených soudů bylo žalobci znemožněno zaregistrovat si u patentového úřadu svůj nápad v oblasti zpracování odpadů do stavebních dílců. Ohledně tohoto nápadu uzavřel žalobce s ruskou společností celkem tři smlouvy v celkovém objemu 500 000 000 USD, přičemž v době podepsání smluv činil kurz ČNB 40, 3190 Kč za 1 USD. Postupem soudu však došlo ke zmaření těchto investic, neboť s ohledem na exekuci neposkytla žádná banka žalobci úvěr na registrační poplatek patentovému úřadu.

6.Při stanovení nehmotné újmy nechť soud přihlédne ke ztracené možnosti žalobce za dobu 28 let omezování na jeho právech z důvodu vydaného zmatečného rozhodnutí a prožití této doby v režimu domácího vězení.

7.Za nezákonný postup žalobce dále označil sepsání úředního záznamu dne 7. 10. 1999 na č. l. 3 spisu OS ČB sp. zn 18 C 226/99, a to proto, že nebyl přítomen právní zástupce žalobce, jehož plná moc byla založena do spisu E 1169/94 dne 19. 4. 1999 a do spisu 12 C 38/95 dne 4. 10. 1999. Tento záznam byl změněn a v písemném vyhotovení nekorespondoval s obsahem pořízeným před soudkyní Mgr. jméno řešitele příjmení řešitele (ve spisu E 1169/94 na č. l. 219). Žalobce tvrdí, že předmětný záznam jím není podepsán. Z toho dovozuje, že mu tím bylo zabráněno podat opravný prostředek proti rozhodnutí KS ČB č.j. 6 Co 2449/98-173.

8.Žalobce tvrdí, že projednán byl pouze jeho návrh na obnovu řízení ze dne 15. 9. 1999. Nebyl však projednán jeho návrh podaný dne 12. 11. 1999 (pozn. oba návrhy ve spisu 18 C 226/99, ve skutečnosti jde o návrh a jeho doplnění). Odvolací rozhodnutí KS ČB, kterým bylo zamítnutí návrhu na povolení obnovy potvrzeno, je neplatné, v důsledku čehož řízení dosud nebylo skončeno. V těchto průtazích spatřuje nesprávný úřední postup. Neplatné je odvolací usnesení pro absenci údajů podle § 169 odst. 1 o.s.ř. Žalobce tvrdí, že v řízení 18 C 226/99 nebylo projednáno podání ze dne 12. 11. 1999, jehož nevyřízením byly založeny průtahy v řízení. Žalobce též tvrdí, že tento návrh byl rovněž žalobou pro zmatečnost, o níž nebylo stále a dosud rozhodnuto. Žaloba pro zmatečnost směřovala k č. j. E 1169/94, přičemž záznamem ze dne 7. 10. 1999 bylo č. j. změněno z E 1169/94 na 14 C 325/93

9.Žalobce uplatnil u žalované dne 15. 11. 2017„ nárok za způsobenou hmotnou i nehmotnou škodu, která vznikla žadateli na základě platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 1994 pod č.j. 14 C 325/93-20, který byl vydán na základě neplatné žaloby.“ Škodu vyčíslil žalobce jako zaplacenou jistinu ve výši 680 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10,25 % p.a. z částky 680 000 Kč od 21. 11. 2007 do zaplacení, dále zaplacení právního zastoupení 32 820 Kč, dále zaplacení nákladů řízení 6 385,50 Kč, zaplacení na účet soudu znaleckého posudku 10 697,90 Kč, dále zaplacení právního zástupce JUDr. příjmení 89 000 Kč, dále zaplacení poplatků za odvolání a kolkové známky 56 000 Kč a 1 800 Kč, dále nepřímé finanční škody ve výši 270 000 Kč a dále značné nepřímé škody v celkovém objemu 500 000 000 USD. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 26. 11. 2018 konstatovala, že uplatněný nárok nelze shledat důvodným s ohledem na neexistenci odpovědnostního titulu.

10.Vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí, může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen toto rozhodnutí. Platební rozkaz vydaný Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20, nabyl řádně právní moci dne 26. 3. 1994 a nebyl pro nezákonnost zrušen nebo změněn příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu není soud oprávněn posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno či změněno příslušným orgánem.

11.Odpovědnostní titul pak není dán ani v případě nároku žalobce na nepřiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 325/93 a podaným návrhem na obnovu řízení ze dne 12. 11. 1999. Řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93 bylo ukončeno vydáním platebního rozkazu ze dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20, který nabyl právní moci dne 26. 3. 1994. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal žalobce odpor až dne 22. 5. 2017, tento byl pro opožděnost odmítnut, a to usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, č.j. 14 C 325/93-63, toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2017, č.j. 22 Co 1040/2017-68, které nabylo právní moci dne 7. 8. 2017. Rovněž i žalobcův návrh na obnovu řízení byl řádně projednán, a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 226/99, kdy byl tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 1999, č.j. 18 C 226/99-18, zamítnut. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2000, č.j. 6 Co 454/2000-25. Návrh žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 21. 9. 2017 byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2017, č.j. 8 UL 2/2017-9, odmítnut s odůvodněním, že řízení o návrhu žalobce na obnovu řízení 14 C 325/1993 bylo již pravomocně skončeno dnem 3. 5. 2000, a to usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 1999, č.j. 18 C 226/99-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2000, č.j. 6 Co 454/2000-25.

12.Z opatrnosti pak žalovaná vznesla námitku promlčení obou uplatněných nároků.

13.Nesporné skutečnosti

Žalobce u žalované uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93, a to dne 15. 5. 2017.

14.Soud zjistil z následujících důkazů tyto skutečnosti:

Žádost o úhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci ze dne 13. 11. 2017; Kopie stanoviska žalované ze dne 26. 11. 2018

Dne 15. 11. 2017 (žádostí ze dne 13. 11. 2017) uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody, a to hmotné i nehmotné, který mu měla vzniknout na základě platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 17. 2. 1994 pod č.j. 14 C 325/93-20, který byl vydán na základě neplatné žaloby. Žalobci tak měla vzniknout škoda ve výši 680 000 Kč (zaplacená jistina) včetně úroků z prodlení ve výši 10,25 % p.a. z částky 680 000 Kč od 21. 11. 2007 do zaplacení, dále škoda ve výši 32 820 Kč (zaplacení právního zastoupení), dále 6 385,50 Kč (zaplacení nákladů řízení), 10 697,90 Kč (zaplacení na účet soudu za znalecký posudek – 2x), 89 000 Kč (zaplacení právního zástupce JUDr. příjmení), 56 000 Kč + 1 800 Kč (zaplacení poplatků za odvolání + kolkové známky za kopírování listin ze spisu), dále nepřímé finanční škody ve výši 270 000 Kč (vzniklé vkladem do katastru nemovitostí na omezení dispozičních práv u nemovitostí, které stěžovatel zastavil právnická osoba pro poskytnutí úvěru – vydražena za 2/3 odhadní, 270 000 Kč je ztrátou) a dále značné nepřímé škody v celkovém objemu 500 000 000 USD (za znemožnění realizace podepsané mezinárodní smlouvy na výstavbu tří továren).

Žádosti žalobce žalovaná v rámci předběžného projednání jeho nároku nevyhověla s tím, že zde není dán odpovědnostní titul.

15.Spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 14 C 325/93

Dne 21. 7. 1993 byla Okresnímu soudu v Českých Budějovicích doručena žaloba žalobce označeného jako„ anonymizována čtyři slova obec, anonymizováno jméno příjmení – anonymizována dvě slova, obec, ulice a číslo, PSČ“, proti žalovanému celé jméno žalobce (žalobce v kompenzačním řízení) o zaplacení částky 680 000 Kč s příslušenstvím. Tato žaloba byla projednávána pod sp. zn. 14 C 325/93. Platebním rozkazem ze dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20 bylo žalovanému příjmení celé jméno žalobce uloženo uhradit společnosti právnická osoba částku 680 000 Kč a náklady řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 3. 1994 (žalobci bylo doručeno dne 10. 3. 1994). Žalovaný příjmení celé jméno žalobce podal dne 22. 5. 2017 proti uvedenému platebnímu rozkazu odpor, který byl odmítnut pro opožděnost usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, č.j. 14 C 325/93-63. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný příjmení celé jméno žalobce dne 16. 6. 2017 odvolání, načež Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 7. 2017, č.j. 22 Co 1040/2017-68, které nabylo právní moci dne 7. 8. 2017, napadené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dne 21. 9. 2017 podal žalovaný příjmení celé jméno žalobce k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť dosud nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na obnovu řízení ze dne 12. 11. 1999 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 14 C 325/93. Zmíněný návrh na obnovu řízení s razítkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 1999 k návrhu přiložil. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2017, č.j. 8 UL 2/2017-9, odmítnut s odůvodněním, že řízení o návrhu navrhovatele na obnovu řízení 14 C 325/1993 zahájené dne 15. 9. 1999 (návrhem z tohoto data, v průběhu řízení doplněným podáním ze dne 12. 11. 1999) bylo již pravomocně skončeno dnem 3. 5. 2000 usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 1999, č.j. 18 C 226/1999-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2000, č.j. 6 Co 454/2000-25, kdy byl návrh zamítnut.

16.Spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 226/99

Dne 15. 9. 1999 byl Okresnímu soudu v ČB doručen návrh na obnovu řízení k č. j. E 1169/94, kde jako oprávněný byla uvedena společnost právnická osoba a jako povinný žalobce. Dne 7. 10 1999 byl s žalobcem sepsán předsedkyní senátu záznam o tom, že mu bylo předestřeno jeho podání a konstatováno doplnění dovolání ze dne 4. 10. 1999, které se vztahuje k rozhodnutí Krajského soudu v ČB, č.j. 6 Co 2449/98 (u Okresního soudu v ČB patří do sp.zn 12 C 38/95. Podaný návrh na obnovu řízení ze dne 15. 9. 1999 nesměřoval k řízení exekučnímu, ale byl návrhem na obnovu řízení ohledně rozhodnutí vedeného u OS ČB pod sp. zn. 14 C 325/93, přičemž žalobce žádal, aby návrh na obnovu byl zařazen do tohoto spisu. Usnesením ze dne 5. 11. 1999 byl žalobce vyzván k odstranění vad návrhu, byl v tomto směru poučen a byla mu k tomu stanovena lhůta (předáno žalobci osobně dne 5. 11. 1999 při osobním jednání na OS ČB). Žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 12. 11. 1999, v němž uvedl, že žádá obnovu řízení, jehož výsledkem byl platební rozkaz ze dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20. Dne 22. 12. 1999 se konalo jednání, při němž bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl návrh na obnovu řízení, jehož výsledkem byl platební rozkaz ze dne 17. 2. 1994, č.j. 14 C 325/93-20, zamítnut. Z jeho průběhu je patrné, že OS ČB prováděl dokazování jak návrhem ze dne 15. 9. 1999 tak návrhem ze dne 12. 11. 1999, který byl vyhodnocen jako doplnění návrhu. Písemné vyhotovení usnesení OS bylo doručeno žalobci dne 19. 1. 2000. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, v němž výslovně poukázal na podání ze dne 12. 11. 1999, které vztahuje k řízení vedeném u OS ČB pod sp. zn. 14 C 325/93 O odvolání žalobce rozhodl KS ČB usnesením ze dne 11. 4. 2020 tak, že usnesení OS ČB potvrdil. Usnesení KS ČB nabylo právní moci dne 3. 5. 2020, čímž bylo řízení pravomocně skončeno.

17.Soud posoudil věc po právní stránce následovně:

Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. o OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

Podle § 1 odst. 3 zák. o OdpŠk stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

Podle § 3 odst. 1 písm. a) zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

Podle § 5 zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

Podle § 7 odst. 1 zák. o OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

Podle § 8 odst. 1 zák. o OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 13 odst. 1 zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 14 odst. 3 zák. o OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

Podle § 15 odst. 2 zák. o OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Podle § 31a odst. 1 zák. o OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Podle § 31a odst. 2 zák. o OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

Podle § 31a odst. 3 zák. o OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

18.Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ EÚLP“). Podle čl. 6 odst. 1 věty první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“ či„ Soud“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.

19.Pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba splnění tří kumulativních podmínek, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody či nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi předchozími dvěma podmínkami.

20.Soud se nejprve zabýval nárokem žalobce na náhradu škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, a to platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 17. 2. 1994 pod č.j. 14 C 325/93-20. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 94). Soud rozhodující v kompenzačním řízení pak není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaných v jiném řízení (k tomu viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V daném případě nejsou splněny podmínky pro posouzení platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 17. 2. 1994 pod č.j. 14 C 325/93-20, jako nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť toto nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno příslušným orgánem. Tvrzení žalobce o tom, že platební rozkaz nenabyl právní moci či je nevykonatelný nejsou v řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím relevantní, neboť i kdyby tomu tak bylo, měl tyto výhrady žalobce uplatňovat v řízení exekučním. Jak už sud uvedl, v tomto řízení mu nepřísluší tyto okolnosti jakkoli posuzovat.

21.Vzhledem k tomu, že tedy není splněna jedna z kumulativních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence nezákonného rozhodnutí, nezabýval se již soud dalšími dvěma podmínkami (vznik škody a příčinná souvislost vzniku škody a nezákonného rozhodnutí) a žalobu v této části zamítl.

22.Dále se soud zabýval nárokem žalobce na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o návrhu žalobce na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93.

Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

23.K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

24.Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že návrh na povolení obnovy řízení (podaný ke sp. zn. E 1169/94) byl doručen OS ČB dne 15. 9. 1999. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 3. 5. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení KS ČB, jímž bylo potvrzeno usnesení OS ČB. Posuzované řízení trvalo necelých osm měsíců, tudíž se jedná již na první pohled o dobu zcela přiměřenou, přičemž v řízení nebyly zjištěny žádné průtahy. Soud opakovaně s žalobcem osobně jednal, jednou jej vyzval k doplnění podání, čemuž žalobce vyhověl podáním ze dne 12. 11. 1999. Jednání ve věci bylo poté nařízeno za jeden měsíc a deset dnů a bylo při tomto prvním jednání skončeno. Písemné vyhotovení vyhlášeného usnesení bylo vypraveni za dvanáct kalendářních dnů a doručeno žalobci dne 19. 1. 2000 zde to byl naopak žalobce, který si písemnost vyzvedl až po čtrnácti dnech, tedy za dobu delší než kterou soud potřeboval k vyhotovení a vypravení usnesení. Odvolání žalobce bylo OS ČB doručeno dne 28. 1. 2000. Následně byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Odvolání bylo předáno KS ČB dne 14. 2. 2000 a došlo mu 16. 2. 2000. Odvolací usnesení byl KS ČB vyhlášeno dne 11. 4. 2020, tedy za necelé dva měsíce a doručeno žalobci dne 3. 5. 2000, tedy ve třicetidenní lhůtě.

25.Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že návrh doručený soudu dne 12. 11. 1999 nebyl doplněním podání učiněného dne 15. 9. 1999, o němž mělo samostatně rozhodováno. Je sice pravdou, že úřední záznam ze dne 7. 10. 1999 je jednostranným úkonem soudu a není podepsán žalobcem, nicméně to nic nemění na tom, že žalobce byl usnesením ze dne 5. 11. 1999 vyzván, aby odstranil vady podání, a to mj., aby nezaměnitelně označil rozhodnutí, proti němuž návrh na obnovu řízení směřuje. V prvotním podání totiž žalobce tímto řízením označil řízení E 1169/94. Při osobním jednání se soudem dne 5. 11. 1999, jehož výstup žalobce stvrdil svým podpisem, bez jakýchkoli pochybností uvádí, že návrh na obnovu řízení směřuje proti platebnímu rozkazu č.j. 18 C 326/99-7, o čemž také jao OS ČB tak KS ČB rozhodovaly. I když je podání doručené OS ČB dne 12. 11. 1999 označeno jako návrh a nikoli jako doplnění návrhu, podání se posuzuje podle skutečného obsahu a nikoli podle toho jak je označeno. Je také nepochybné, že v něm žalobce označil právě výše uvedený platební rozkaz jako to rozhodnutí, proti němuž návrh na obnovu řízení směřoval. Žalobce proto nyní nemůže úspěšně tvrdit, že se jednalo o dva samostatné návrhy, o nichž měl OS ČB samostatně rozhodovat. Stejně tak nemůže žalobce úspěšně tvrdit, že jeho podání ze dne 12. 11. 1999 bylo žalobou pro zmatečnost, když v něm nic takového není uvedeno. I ze záznamu, který byl dne 5. 11. 1999 s žalobcem na OS ČB sepsán, a který žalobce stvrdil svým podpisem, se podává, že byl podrobně poučen o ustanoveních o.s.ř. vztahujících se k obnově řízení. I z protokolu z jednání dne 22. 12. 1999 je patrné, že soud prováděl dokazování jak prvotním podáním ze dne 15. 9. 1999, tak podáním ze dne 12. 11. 1999, které považoval za jeho doplnění, jímž také bylo vyhověno výzvě soudu a odstraněny vady návrhu. Z protokolu o jednání se nepodává, že by se žalobce proti tomuto procesnímu postupu nějak ohradil. Soud rovněž nepřisvědčil námitce žalobce, že mu nebylo umožněno, aby byl zastoupen advokátem, jehož plné moci byly založeny ve spisech vztahujících se k jiným řízením. Oba návrhy žalobce učinil jako osoba nezastoupená, přičemž o ustanovení advokáta nežádal. Není povinností soudu zjišťovat v jiných spisech, zda se náhodou tam udělená plná moc nevztahuje i na jiná řízení, která žalobce v budoucnu zahájí. Pokud se žalobce přál být advokátem zastoupen, měl návrh jeho prostřednictvím učinit, či jiným jednoznačným způsobem dát OS ČB najevo, že je či chce být v řízení zastoupen advokátem.

26.Nesprávný úřední postup nemůže založit ani záznam, který byl sepsán soudkyní OS ČB dne 7. 10. 1999, neboť žalobce jeho nesprávnost spatřuje v tom, že při něm nebyl zastoupen advokátem, k čemuž se již soud výše vyjádřil. Samotná absence podpisu žalobce nesprávný postup založit nemůže, neboť jde o záznam soudu o průběhu jednání s účastníkem a nebylo zjištěno, že by v něm bylo cokoli nad rámec toho, jaký byl obsah podání, která žalobce OS ČB adresoval.

27.Soud rovněž nepřisvědčil žalobci v tom, že usnesení KS ČB ze dne 11. 4. 2000 je neplatné pro nedostatek náležitostí podle § 169 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 O presumpci správnosti tohoto usnesení platí obdobně totéž, co bylo uvedeno výše ve vztahu k platebnímu rozkazu. Předmětné usnesení nebylo pro nezákonnost zrušeno a požívá z obdobných důvodů presumpci správnosti, kterou výhrady žalobce nemohou narušit. Soud si rovněž povšiml nekonzistentnosti žalobcovým tvrzení, která je tak činí i méně věrohodnými. Žalobce současně tvrdí, že průtahy v řízení jsou způsobeny tím, že soudy obou stupňů v ČB nerozhodovaly o žalobcem tvrzeném druhém návrhu na obnovu a současně tvrdí, že usnesení KS ČB nikdy nenabylo pro své vady právní moci, tedy nebylo jím rozhodnuto ani o prvotním návrhu ze dne 15. 9. 1999, což však v jiné části žaloby žalobce označil za nesporné.

28.Vzhledem k tomu, že ani v tomto případě není splněna jedna z kumulativních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence nesprávného úředního postupu, nezabýval se již soud dalšími dvěma podmínkami (vznik škody a příčinná souvislost vzniku škody a nezákonného rozhodnutí) a žalobu i v této části zamítl. Soud se při svém rozhodování přiklonil k námitkám žalované, které rozvedl v rozsudku výše.

29.Soud se na základě výše uvedeného, nezabýval námitkou promlčení, neboť chybí-li odpovědnostní titul, je žaloba nedůvodná bez dalšího.

30.O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Ani jeden ze žalobců neměl v řízení úspěch a náhrada nákladů jim proto nepřísluší. Žalovaná měl v řízení plná úspěch a soud jí proto přiznal plnou náhradu nákladů na účelné uplatňování práv u soudu. Náklady řízení představují náhradu za 8 úkonů dle § 151 o.s.ř. ve výši Kč 300/, za vyjádření k žalobě, vyjádření k podání žalobců, účast při 3 jednáních a 3x příprava na jednání. Nahradit veškeré náklady vynaložené žalovanou soud uložil žalobci 1, neboť žalobkyně 2 vstoupila do řízení v jeho pozdní a prakticky závěrečné fázi, přičemž žalobce 1 je s ní současně úzce personálně propojen, neboť byl jejím jednatelem a nyní je jejím likvidátorem. Nadto je žalobkyně 2 v likvidaci a dobytnost případně vzniklé pohledávky je tak spíše nepravděpodobná. Současně soud ze stejného důvodu rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní 2 a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, k Městskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li žalobce a) plnit, co mu přikazuje vykonatelné rozhodnutí, lze nařídit soudní výkon nebo exekuci.