OSPH02 26 C 1/2021-83

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Šárkou Henzlovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových, ulice a číslo, PSČ část obce, obec a číslo ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 23 050,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 23 050,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 4. 1. 2021 domáhá zaplacení částky 23 050, 50 Kč s úrokem z prodlení od 4. 1. 2021 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnila tím, že proti ní bylo vedeno trestní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. spisová značka Trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, Městský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění uvedl, že„ má jednoznačně za to, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno, a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvého stupně a v případě, že k tomu nedošlo, napravil toto pochybení samostatným rozhodnutím, jak shora uvedeno“. V souvislosti s tím tvrdí žalobkyně, jí vznikla hmotná škoda, představována náklady na obhajobu v celkové výši 23 050, 50 Kč, a to za tyto úkony: Převzetí obhajoby, prostudování spisu při skončení vyšetřování, návrh na zastavení řízení, poradu s klientem uskutečněnou dne 22. 12. 2019, odpor proti trestnímu příkazu, poradu s klientem 29. 1. 2020, 20. 2. 2020 a 18. 5. 2020. Za účast na hlavním líčení dne 3. 2. 2020, za podané odvolání a za účast na veřejném zasedání 20. 5. 2020.

2. Žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalovaného dne 2. 7. 2021.

3. Žalovaná nesouhlasila se žalobou, a to z důvodu, že žalobkyni právo na náhradu škody nevzniklo, a to s poukazem na ust. § 12 odst. 2 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb., když trestní řízení bylo proti žalobkyni zastaveno dle ust. § 172 odst. 2 písm. c) t. ř..

4. Soud má prokázáno z obžaloby ze dne 5. 12. 2019 Obvodního státního zastupitelství pro část Prahy žalobkyně byla obžalována ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 a 4 t. z. Proti trestnímu příkazu, který byl ve věci anonymizováno, podala žalobkyně prostřednictvím obhájce 27. 12. 2019 odpor. Soud nařídil hlavní líčení na 3. 2. 2020 a z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že žalobkyně byla zastoupena obhájcem titul. jméno příjmení. Na stejném hlavním líčení pak soud vynesl odsuzující rozsudek, kterým shledal žalobkyni vinnou ze spáchání dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 a 4 t.z. a upustil od potrestání. Proti rozsudku ze dne 3. 2. 2020 podal obhájce žalobkyně odvolání ze dne 21. 2. 2020 O odvolání pak rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne datum rozhodnutí, č.j. spisová značka, který podle § 257 odst. 1 písm. c) t.z. s odkazem na ust. § 223 odst. 2 t.z. ve spojení s ust. § 172 odst. 2 písm. c) t.ř. trestní stíhání žalobkyně zastavil. Žalobkyně prostřednictvím svého obhájce žádala, aby odvolací soud zrušil rozsudek a obžalovanou zprostil obžaloby. Městský soud jako soud odvolací rozhodl podle ust. § 172 odst. 2 písm. c) t.ř. usnesením, zastavil trestní stíhání z důvodu, neboť jsou dány okolnosti, jež odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvého stupně s tím, že uvedl, že podle ust. § 223 odst. 2 t.ř. může soud zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 t.ř. Zastavení trestního stíhání za podmínek podle § 223 odst. 2 t.ř. je fakultativní. Dále ve svém odůvodnění rozhodnutí uvedl, že k zastavení trestního stíhání v daném konkrétním případě může dojít, pokud bylo zjištěno, že obviněná spáchala trestný čin, avšak není dán veřejný zájem na pokračování v trestním stíhání. Tento (veřejný zájem) není obecně legislativně definován, je proto vždy na orgánu činném v trestním řízení, aby zvážil, zda jeho konkrétní rozhodnutí ve věci odpovídá tomu, co by měl vyjadřovat veřejný zájem. V tomto ohledu mu proto nezbývá, než pro účely trestního řízení vycházet právě z dikce citovaného ustanovení, neboť je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, a tudíž zde není veřejný zájem na tom, aby nadále probíhalo. Městský soud v Praze neshledal žádný veřejný zájem, který by vedl k tomu, aby obviněná byla dále trestně stíhána. Jedná-li se o matku anonymizováno 7 slov. Rozsah onemocnění anonymizováno je naprosto zřejmý z lékařských zpráv založených ve spise. Jestliže matka předmětnou finanční hotovost, kterou získala na zrakové pomůcky, naprosto legálním způsobem použila na nákup vozidla, které ve své podstatě slouží rovněž nemocnému dítěti, neboť je naprosto nepochybné, že jeho přeprava je problematická, nelze v žádném případě nadále shledávat v jejím jednání takovou společenskou škodlivost, aby musela být trestně stíhána. Městský soud v Praze má tedy jednoznačně za to, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno, a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvého stupně a v případě, že k tomu nedošlo, napravil toto pochybení samostatným rozhodnutím, jak shora uvedeno.

5. Soud posoudil věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

6. Podle ust. § 12 odst. 1 právo na náhradu škody nemá ten,

a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,

b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,

c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,

d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

7. Podle ust. § 160 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb. t.ř. nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3, § 159b odst. 1 a 3 nebo § 159c odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Podle ust. § 172 odst. 2 písm. c) t.ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

8. V daném případě skončilo trestní stíhání zastavením podle ust. § 172 odst. 2 písm. c) t.ř. Trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno právě z důvodu, pro které je vyloučen nárok na náhradu škody podle ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona (k tomu srov. rozsudek NS ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4894/2009)

9. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020 poučil žalobkyni o možnosti podat dovolání. Tohoto práva žalobkyně nevyužila, nedocílila tak toho, že mohlo být pro ni vydáno příznivější rozhodnutí (např. zproštění obžaloby).

10. Žalovaná zaslala právnímu zástupci žalobkyně stanovisko ze dne 23. 2. 2021, kde oznámila, že nedošlo ke kladnému vyřízení žádosti o předběžné projednání nároku žalobkyně, a to s odkazem na ust. § 12 odst. 2 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb. Na to reaguje právní zástupkyně žalobkyně podáním ze dne 13. 5. 2021, odkazuje na stanovisko žalované s tím, že s tímto stanoviskem nesouhlasí, a poukazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci spisová značka, kterým rozhodoval v obdobné věci a především na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. spisová značka a spisová značka. Proto, aby mohl soud postupovat podle ust. § 13 o.z. (každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky), muselo by jít o případ, který se shoduje v podstatných znacích. Rozhodnutí Městského soudu v Praze spisová značka a spisová značka však vychází z jiného skutkového zjištění soudu prvého stupně. V dané věci byl předmětem řízení nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Policie ČR, která poškozeného zadržela, omezila ho na osobní svobodě, neumožnila mu právní pomoc advokáta a tím byla porušena jeho základní práva a svobody. V nyní posuzovaném případě bylo zastaveno trestní stíhání žalobkyně poté, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu, což se v posuzovaném řízení spisová značka nepotvrdilo, řízení bylo skončeno, aniž by byla zjištěna jakákoliv vina zadrženého. Zdejší soud nevidí jakoukoli podobnost s tímto případem a případem, který je nyní posuzován. Naopak zcela přiléhavé rozhodnutí na daný případ je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, kterým bylo odmítnuto dovolání poškozeného, který se domáhal náhrady zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání pro trestný čin poškozování cizí věci, když trestní stíhání bylo soudem zastaveno. Nalézací soudy pak došly k závěru, že žalobní nárok poškozeného není důvodný podle § 12 odst. 2 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb., neboť trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 t.ř., ovšem se závěrem, že se žalobce jednání, pro které byl stíhán, jednoznačně dopustil. Dovolací soud pak uzavřel, že právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze uplatnit i v případě, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky, jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých (v § 12 zákona uvedených) důvodů. Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se posuzuje podle ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, přestože fakticky ke zrušení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno pro nezákonnost. V tomto rozhodnutí pak poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, kdy tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pravomocné zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 t. ř. právě s ohledem na ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona vylučuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě bez ohledu na tvrzení poškozeného, že trestní řízení mělo být zastaveno z jiného, pro něj příznivějšího důvodu. Pokud by poškozený trval na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení, k tomu však podle tvrzení žalobce nedošlo. Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny, neboť trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, když měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka).

11. Tato dvě posledně zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahují i na tento případ, kdy žalobkyně měla možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí, pokud žádala o zproštění obžaloby.

12. Žalobkyně brojila proti tomu, aby vůbec bylo v tomto případě použito ustanovení § 12 zákona, neboť toto ustanovení je v zákoně upraveno pod nadpisem„ Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření“, avšak nebylo-li vydáno rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, proto se toto ustanovení na jiná (než tam uvedená) rozhodnutí nevztahuje. Tento názor je v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, kdy Nejvyšší soud rozhodoval ve věcech, kdy nedošlo k pravomocnému rozhodnutí o trestu, které by bylo posléze pro nezákonnost zrušeno, nýbrž vychází právě z rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, na které judikatura pohlíží jako na nezákonné rozhodnutí, byť se o nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 a 8 nejedná, pokud nebylo zrušeno na základě stížnosti. Pokud bylo zahájeno trestní stíhání na základě zákonem uvedeného postupu podle § 160 t. ř. (Nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného...) nemůže být toto rozhodnutí označeno za nezákonné, neboť nezákonné není a proto ani nemůže být uvedeno v ust. § 8 a v nadpise vedle rozhodnutí o trestu, vazbě a ochranném opatření, neboť by to bylo v rozporu s principy, na kterých je trestní řád postaven. Usnesení o sdělení obvinění není nezákonným rozhodnutím, pouze se na něj pohlíží, jako by nezákonným rozhodnutí bylo a to právě pro účely možnosti odškodnit osoby, proti kterým bylo vydáno toto rozhodnutí a jejich věc neskončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem či zastavením řízení z jiného než v § 12 zákona uvedeného důvodu. Nejvyšší správní soud, ve svém rozhodnutí, na které poukazuje žalobkyně, řešil věc, která se týká správního řízení, na které ustanovení § 12 zákona nedopadá, neboť toto ustanovení se týká toliko trestního řízení. Soudu je znám názor Městského soudu v Praze vyjádřen v rozhodnutí pod sp.zn. 54 Co 299/2011, který uzavřel, že se ust. § 12 zákona vztahuje pouze na rozhodnutí o vazbě, trestu a ochranném opatření. Tuto svou argumentaci však již nezopakoval v dalším svém rozhodnutí, a to ze dne 15. 4. 2015, rozsudek 54 Co 299/2012-302, ač to byl jeden z argumentů, který v odvolání žalovaná použila. Zdejší soud v té věci rozhodoval druhým rozsudkem, na základě právního názoru Městského soudu v Praze, věc byla vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 190/2010.

13. Na základě výše uvedeného soud zamítl žalobu v plném rozsahu a přiznal žalované náhradu nákladů řízení za 3 úkony: vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast na jednání dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř., ve výši 300 spisová značka.

14. Soud dále s ohledem na názor odvolacího soudu ve věci zdejšího soudu 26 C 190/2010 a jeho rozhodnutí 54 Co 299/2011 a poté, kdy provedl dokazování, bude se dále zabývat nárokem žalobkyně na náhradu škody pro případ, že by odvolací soud nezměnil svůj názor a neztotožnil se s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Obhájce žalobkyně provedl v rámci trestního řízení, které bylo proti ní vedeno a které je předmětem této žaloby, tyto úkony: Převzetí obhajoby, prostudování spisu při skončení vyšetření, podání odporu proti trestnímu příkazu, návrh na zastavení trestního stíhání, účastnil se hlavního líčení dne 3. 2. 2020, podal odvolání 21. 2. 2020 a účastnil se veřejného zasedání, resp. dostavil se k soudu na předvolání k veřejnému zasedání, které se nekonalo. Dále soudu předložil prohlášení, že se konaly porady 22. 12. 2019, 29. 1. 2020, 20. 2. 2020 a 18. 5. 2020. Za 1 úkon obhajoby za trestný čin dotačního podvodu podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif činí 1 500 Kč za 1 úkon podle § 13 tarifu režijní paušál 300/ úkon. Soud by tak přiznal žalobkyni úkony uvedené v příloze k faktuře číslo to s tím, že za účast na veřejném zasedání pouze poloviční částku, tedy 750 Kč. Podle faktury č. 200100066 je žalobkyně povinna zaplatit částku 23 050,50 Kč, a to 19 050 Kč za právní služby a 4 000,50 Kč DPH. Žalobkyně by tak měla nárok na náhradu škody ve výši 18 300 Kč + 21% DPH, 22 143 Kč (§ 26 zákona ve spojení s § 2952 o.z.)

15. Soud považuje za vhodné se na tomto místě vyjádřit k podání žalobkyně ze dne 23. 5. 2011, kterým vytýká zdejšímu soudu postup v řízení. Vytýká soudu, že až po ústním jednání a poté, kdy byla provedena koncentrace řízení, doručil právní zástupkyni žalobkyně podání žalované ze dne 24. 2. 2021, vyjádření k žalobě. Žalobkyně tímto vytýká zdejšímu soudu, že jí odňal možnost vyjádřit se k vyjádření žalované, neboť jí toto vyjádření bylo doručeno až po závěrečných návrzích a po koncentraci řízení. Poukazuje tak na četná rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají postavení účastníků řízení, kdy musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se k věci samé, a tomu odpovídá povinnost soudu vytvořit účastníkovi řízení prostor k uplatnění jeho námitek a vyjádření, kdy součástí práva na spravedlivý proces je mj. vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Žalobkyně tak postup zdejšího soudu, které nazvala pochybením, porušující základní práva žalobkyně zaručená Článkem 6, odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a Článkem, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se ve svém vyjádření vyjadřuje k obraně k žalobě.

16. K tomu zdejší soud uvádí, že při jednání, které se konalo dne 18. 5. 2021, žalobkyně byla zastoupena advokátkou. Poté, kdy byla přednesena žaloba, přednesla obranu k žalobě protistrana Ministerstvo spravedlnosti (jednající ÚZSVM). Žalobkyni žalovaná doručila své Stanovisko ze dne 23. 2. 2021, které bylo totožné s přednesenou obranou k žalobě. Soud zjistil, že podání žalované - obrana k žalobě ze dne 24. 2. 2021 nebylo doručováno právní zástupkyni žalobkyně (doručení tohoto podání žalované spadalo do období, kdy byl v České republice„ nouzový stav“ z důvodu onemocnění Covid-19, kdy mnozí zaměstnanci Obvodního soudu pro Prahu 2 byli nakaženi právě touto nemocí, a soud nepracoval v standardním režimu). Po přednesení obrany k žalobě, měla právní zástupkyně prostor k tomu, aby na vyjádření žalované reagovala. Pokud by právní zástupkyně žalobkyně, při jednání 18. 5. 2021, požádala soud o lhůtu k tomu, aby se mohla vyjádřit k obraně k žalobě, nebo aby mohla doplnit skutková tvrzení a navrhnout nové důkazy, soud by její žádosti vyhověl. Právní zástupkyně žalobkyně, ač věděla o tom, že se žalovaná k žalobě písemně vyjádřila, o poskytnutí lhůty nepožádala, proto soud pokračoval v jednání, na jehož konci vynesl zamítavý rozsudek, když před tím, právní zástupkyni žalobkyně seznámila s názorem na aplikaci ustanovení § 12 zákona. Soud nemá žádnou zákonnou povinnost doručovat podání protistrany žalobkyni. Žalobkyni byla dána možnost, aby se vyjádřila k obraně k žalobě, kterou při jednání slyšela.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li žalobkyně dobrovolně plnit, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze nařídit jeho soudní výkon nebo exekuci.