OSPH02 28 C 131/2021-58

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ za nějž jedná anonymizováno 7 slov ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 78 044 Kč s příslušenstvím a částky 8 808,80 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 13 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení z částky 55 125 Kč.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 73 227,80 Kč a příslušenství z částky 9 294 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9 296 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 21. 6. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 180/2015. Žalobkyně v žalobě uvedla, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 28. 5. 2015 a pravomocně skončilo dne 21. 7. 2020, tedy trvalo pět let a dva měsíce, řízení probíhalo nesoustředěně. Dle žalobkyně řízení nebylo skutkově ani důkazně složité, kdy předmětem řízení byla náhrada majetkové a nemajetkové újmy, význam řízení tak byl pro žalobkyni zvýšený. Žalobkyně vyčíslila nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení na celkovou částku 133 169 Kč, kdy požadovala za rok trvání řízení částku 25 931,75 Kč. Dále žalobkyně nárokovala majetkovou škodu ve výši 8 808,80 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky u žalovaného. Žalovaný po předběžném projednání nároku přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 55 125 Kč.

2. Žalovaný ve svém vyjádření učinil nesporným, že u něj žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 133 169 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 180/2015 uplatnila dne 30. 11. 2020. Žalovaný na základě projednání její žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a poskytl jí zadostiučinění ve výši 55 125 Kč. Žalovaný shrnul průběh posuzovaného řízení a dospěl k závěru, že předmětné řízení trvalo pět let a jeden měsíc, přičemž postup soudu I. stupně zhodnotil jako nekoncentrovaný. Ve věci samé pak rozhodoval soud I. stupně dvakrát a odvolací soud jedenkrát. Řízení bylo složité po skutkové i právní stránce, ve věci byly provedeny listinné důkazy, výslechy svědků, vypracovány znalecké posudky, byl zadán doplněk znaleckého posudku a následně vyslechnuti znalci. Žalovaný hodnotil význam řízení pro žalobkyni jako zvýšení s ohledem na to, že se jednalo o škodu na zdraví. Žalovaný tak zhodnotil celkovou délku řízení jako nepřiměřenou a přiznal žalobkyni odpovídající zadostiučinění ve výši 55 125 Kč, přičemž vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení. Výslednou částku pak snížil o 10 % z důvodu složitosti řízení a zvýšil o 20 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni.

3. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 180/2015 u žalovaného dne 30. 11. 2020 s tím, že žalovaný částečně vyhověl žalobkyni a poskytl jí přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 55 125 Kč.

4. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 8 C 180/2015. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 podána dne 28. 5. 2015, žalobkyně v řízení vystupovala v procením postavení žalobce. Předmětem žaloby byl nárok jednak z titulu náhrady nemajetkové újmy na zdraví a jednak nárok z titulu náhrady škody, celková výše částky činila 256 300 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 4. 6. 2015 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil ve věci samé. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 2. 7. 2015. Následně přípisem ze dne 28. 7. 2015 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření žalovaného. Na to žalobkyně reagovala podáním došlým soudu dne 20. 8. 2015. Podáním ze dne 5. 10. 2015 byla žalobkyně soudem vyzvána k doplnění žaloby. Na to žalobkyně reagovala podáním došlým soudu dne 18. 11. 2015. Přípisem ze dne 22. 12. 2015, respektive 4. 1. 2016 žádal soud zapůjčení spisu u Policie ČR. Pokynem soudce ze dne 3. 2. 2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 6. 4. 2016. Při jednání konaném dne 6. 4. 2016 byla žalobkyně vyzvána podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Jednání pak bylo odročeno na den 8. 6. 2016. Žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení dne 29. 4. 2016. Při jednání konaném dne 8. 6. 2016 si účastníci řízení vyjasňovali procesní stanoviska, dále bylo opětovně žalobkyni dáno poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a jednání bylo odročeno na den 26. 10. 2016. Žalobkyně doplnila svou žalobu v souladu s poučením dne 19. 7. 2016. K žádosti žalobkyně z důvodu dovolené jejího právního zástupce bylo jednání odročeno na den 2. 11. 2016. Při jednání konaném dne 2. 11. 2016 byla připuštěna změna žaloby, dále bylo provedeno dokazování listinami, a jednání bylo odročeno za účelem výslechu svědků na den 1. 2. 2017. Přípisem ze dne 30. 1. 2017 žádala žalobkyně z důvodu rodinných o odročení jednání. Toto jednání bylo odročeno na den 19. 4. 2017. Při jednání konaném dne 19. 4. 2017 byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem výslechu znalce na den 14. 6. 2017. Při jednání konaném dne 14. 6. 2017 byl vyslechnut znalec a jednání bylo odročeno na den 11. 10. 2017 za účelem účastnických výslechů. Při jednání konaném dne 11. 10. 2017 byla vyslechnuta žalobkyně a jednání bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku, případně za účelem mimosoudních jednání na neurčito. Přípisem ze dne 25. 10. 2017 sděloval žalovaný otázky na znalce. Rovněž pak žalobkyně přípisem došlým soudu dne 16. 11. 2017, s tím, že mezi účastníky řízení k dohodě nedošlo. Usnesením ze dne 24. 1. 2018 byl ve věci ustanoven znalec. Znalecký posudek byl soudu zaslán dne 22. 3. 2018. Přípisem ze dne 20. 4. 2018 byli účastníci vyzváni, zda navrhují výslech znalce u jednání. Podáním ze dne 24. 4. 2018 sdělovala žalobkyně, že jí nebyl doručen znalecký posudek. Žalovaná se pak vyjádřila dne 2. 5. 2018. Žalobkyně přípisem došlým soudu dne 11. 5. 2018 žádala o poskytnutí lhůty k vyjádření v delším časovém horizontu. Tato lhůta byla žalobkyni poskytnuta do 31. 5. 2018. Žalobkyně se ve věci vyjádřila dne 4. 6. 2018. Pokynem soudce ze dne 28. 6. 2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 26. 9. 2018. Při tomto jednání byl vyslechnut znalec a jednání bylo odročeno za účelem doplnění znaleckého posudku a výslechu svědka na den 28. 11. 2018. Při jednání konaném dne 28. 11. 2018 byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 14. 1. 2019. Při jednání konaném dne 14. 1. 2019 byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým bylo žalobě co do částky 140 983,50 Kč s příslušenstvím vyhověno, a co do částky 305 133,50 Kč byla žaloba zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Dne 12. 4. 2019 bylo ve věci vydáno opravné usnesení k rozsudku. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 29. 4. 2019 odvolání. Usnesením ze dne 3. 5. 2019 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Usnesením ze dne 27. 5. 2019 byla žalobkyně vyzvána, aby se vyjádřila k odvolání. Žalobkyně se vyjádřila podáním došlým soudu dne 19. 6. 2019. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze dne 2. 7. 2019. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 15. 8. 2019 bylo nařízeno odvolací jednání na den 23. 10. 2019. Při tomto jednání byla žalobkyně poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a jednání bylo odročeno. Přípisem ze dne 14. 11. 2019 žádala žalobkyně o prodloužení lhůty. Následně dne 28. 11. 2019 žalobkyně doplnila důkazy v souladu s výzvou odvolacího soudu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a dále III. až VII. zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípisem ze dne 24. 1. 2020 byli účastníci soudem vyzváni k pokusu o smírné vyřešení věci. Následně podáním ze dne 25. 2. 2020 žádala žalobkyně o prodloužení lhůty, neboť jednání mimosoudně dosud trvala. Lhůta ke sdělení výsledku mimosoudního jednání byla soudem prodloužena do 31. 3. 2020. Podáním došlým soudu dne 25. 3. 2020 sdělovala žalobkyně, že k mimosoudní dohodě nedošlo. Z úředního záznamu ze dne 30. 3. 2020 vyplývá, že soud po telefonickém kontaktu zástupce žalovaného z důvodu epidemie koronaviru žádal o opětovné posouzení možnosti vyřešit věc smírnou cestou. Dále se z úředního záznamu ze dne 29. 4. 2020 podává, že právní zástupce žalobkyně učinil dne 29. 4. 2020 mimosoudní nabídku s tím, že odpověď očekává. Pokynem soudce ze dne 29. 4. 2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 24. 6. 2020. Podáním ze dne 23. 6. 2020 vzala žalobkyně svou žalobu zpět z důvodu mimosoudní dohody. Jednání nařízené na den 24. 6. 2020 se konalo, avšak bylo odročeno za účelem rozhodnutí o zastavení řízení. Usnesením ze dne 25. 6. 2020 bylo řízení zastaveno, právní moci rozhodnutí nabylo 17. 7. 2020.

5. Dále soud provedl k důkazu lékařské zprávy ze dne 23. 11. 2020, ze dne 10. 4. 2015 a ze dne 4. 9. 2014, ze kterých se podává, že posuzované řízení mělo vliv na zdraví žalované a vyvolalo u žalobkyně posttraumatickou stresovou poruchu, se kterou se žalobkyně léčí dodnes.

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

8. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

9. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

10. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 28. 5. 2015 (podání žaloby) do dne 17. 7. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení. Celková doba řízení tedy činila celkem 5 let a 2 měsíce. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát (jednou ve věci samé, jednou o zastavení řízení) a odvolací soud jedenkrát (zrušení rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení nedošlo k průtahům v podobě nečinnosti soudu. Soud I. stupně však v posuzovaném řízení postupoval neúčelně a nekoncentrovaně, kdy zejména opakovaně odročoval soudní jednání za účelem provedení dalšího dokazování, předvolání svědků, znalců či žalobkyně, ačkoli tyto procesní úkony mohly být zkoncentrovány do menšího počtu ústních jednání. Tento postup proto částečně přispěl k celkové délce řízení.

11. Co se týká jednání žalobkyně, tato se na délce řízení žádným způsobem nepodílela.

12. Ke složitosti věci soud uvádí, že posuzované řízení, jehož předmětem byla náhrada majetkové a nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla při provádění stavební činnosti v domě, kde bydlí, kdy žalobkyně mimo jiné utrpěla otravu plynem, bylo po skutkové i právní stránce obtížné. Ve věci proběhlo celkem 11 jednání (10 u soudu I. stupně, 1 u soudu odvolacího), soud opakovaně vyzýval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, probíhalo obsáhlé dokazování, kdy byli vyslýcháni svědci i znalci a soud provedl účastnický výslech žalobkyně. Ve věci byly dále vypracovány dva znalecké posudky a doplněk ke znaleckému posudku.

13. Ohledně posouzení významu řízení pro žalobkyni lze uzavřít, že z objektivního hlediska je s tímto typem sporu dle Evropského soudu pro lidská práva spojován zvýšený význam řízení, neboť žalobkyně se v řízení domáhala náhrady újmy způsobené na zdraví. Podle ESLP věci týkající se zdraví nebo života patří mezi druhy řízení, které v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního pohledu je pak nutné vzít v úvahu to, že probíhající řízení mělo nepříznivý vliv na zdraví žalobkyně, kdy tato byla ve stresu a řízení u ní vyvolalo posttraumatickou stresovou poruchu, která u žalobkyně dosud přetrvává.

14. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, zejména s přihlédnutím, že předmětem řízení byla náhrada škody na zdraví, byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Celkem tedy základní částka za pět let a osm měsíců řízení činí 62 500 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že nevycházel z částky 25 931,75 Kč za rok trvání řízení, jak požadovala žalobkyně, neboť předmětné řízení netrvalo extrémně dlouhou dobu a soud v řízení neshledal ani jiné abnormality stran případné (ne) činnosti či excesu soudu, tj. podstatně vybočující okolnosti které by odůvodňovaly, aby soud pracoval s částkou vyšší než 15 000 Kč za rok trvání řízení. Soud pak uvedenou částku navýšil o 30 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobkyni jak z objektivního, tak subjektivního hlediska (viz odst. 12) a ponížil o 20 % z důvodu složitosti věci (viz odst. 11). Soud tak základní částku navýšil o 10% tj. 6 250 Kč a uzavřel, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 68 750 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalovaného ve výši 55 125 Kč pak soud přiznal žalobkyni ještě částku ve výši 13 625 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 1. 6. 2021, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty (ode dne uplatnění nároku) pro projednání nároku žalovanou, do zaplacení (výrok I.). Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tedy co do částky 64 419 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

15. Co se týká nároku žalobkyně na náhradu majetkové škody ve výši 8 808,80 Kč představující náklady právního zastoupení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u žalované, soud odkazuje na ustanovení § 31 odst. 4 zákona, které stanoví, že poškozenému nenáleží náhrada nákladů zastoupení vynaložených v souvislosti s předběžným uplatněním nároku u žalované. Z tohoto důvodu soud žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 808,80 Kč představující náhradu škody za uplatnění nároku u žalované, zamítl (výrok II.).

16. Úrok z prodlení z částky 13 625 Kč soud žalobkyni přiznal v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalovaného dne 30.11.2020, mohl se žalovaný podle citovaného zákonného ustanovení dostat do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy až dnem 1.6.2021. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

17. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, považoval součet tarifních hodnot (tj. u náhrady škody 8 808,80 Kč + u nemajetkové újmy 50 000 Kč – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná co do tarifní hodnoty 50 000 Kč (v kontextu s usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci), tedy z 85 %, a neúspěšná co do tarifní hodnoty 8 808,80 Kč, tedy z 15 %. Proto soud rozhodl, že je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, a to ve výši 70 % (odečtení neúspěchu žalobkyně od úspěchu). Náhradu nákladů řízení žalobkyně představuje soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby á 3 460 Kč spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, účasti na jednání dne 9. 9. 2021, když soud vycházel z tarifní hodnoty 58 808,80 Kč ve smyslu § 7 a. t. Dále je do náhrady nákladů řízení započítána paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby á 300 Kč Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení žalobkyně částku ve výši 9 296 Kč (70 % z částky 13 280 Kč). Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.