OSPH02 45 C 38/2021-84

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ anonymizována čtyři slova - anonymizována čtyři slova anonymizováno anonymizováno anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ anonymizováno adresa ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení 200.000,00 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 20.2.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku, která bude specifikována v písemném vyhotovení tohoto rozsudku, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nemajetkovou újmu, způsobené jí délkou řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, sp.zn. 27 C 113/2019, v němž se domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené délkou řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp.zn. 8 C 353/2016. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 19.8.2020, žalovaná však tomuto nároku žalobkyně nevyhověla. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že u ní žalobkyně dne 19.8.2020 podala žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019, její žádost byla žalovanou jako nedůvodná zamítnuta. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že samotné soudní řízení zatím trvá čtyři roky a tři měsíce, celé kompenzační řízení trvá pět let. Řízení zatím probíhalo meritorně na dvou stupních soudní soustavy, nicméně o procesní otázce, o místní příslušnosti bylo rozhodováno na třech stupních. Celkovou délku kompenzačního řízení lze již hodnotit jako nepřiměřenou. V řízení se však nevyskytly průtahy u soudu I. a soudu II. stupně, nicméně spis se nacházel u Nejvyššího soudu dva roky. K době rozhodování Nejvyššího soudu je však třeba uvést, že nelze rozumně předpokládat, že Nejvyšší soud bude rozhodovat ve lhůtách vyžadovaných jinak od soudů prvního či druhého stupně, nebo že by snad měl rozhodnout obratem, což vyplývá právě z jeho postavení jako jediného soudního orgánu ve státě, do jehož kompetence patří rozhodování o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku, resp. o prostředku, jenž by měl být mimořádným. Žalobkyně především prodloužila celkovou dobu řízení podáním dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2. Význam řízení pro žalobkyni lze hodnotit jako nízký vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná o případ tzv. řetězení odškodňovacích řízení, žalobkyně totiž požaduje odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, jehož předmětem bylo také zadostiučinění za délku soudního řízení. V této souvislosti odkázala žalovaná na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14 a na něj navazující závěr judikatury, že kompenzační řízení obecně není významnějším řízením a v případě shledání nepřiměřené délky řízní je konstatování porušení práva adekvátní morální kompenzací (např. rozhodnutí NS ze dne 6.9.2019, sp. zn. 30 Cdo 281/2018, usnesení NS ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 či rozsudek NS ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). S ohledem na uvedené žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019 (původně před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 353/2016), avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jeví jako dostačující (s ohledem na zásadně bez průtahový průběh řízení a nevýznamnost řízení pro žalobkyni). Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Dle návrhu žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve věci 27 C 113/2019 vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.8.2020 žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované.

4. Stanoviskem stát. instituce ze dne 30.3.2021 byl vypořádán nárok žalobkyně, resp. návrh žalobkyně na předběžné projednání nároku ze dne 19.8.2020, a kopie detailu přijaté zprávy ze dne 30.3.2021, zaslané Ministerstvem spravedlnosti právnímu zástupci žalobkyně.

5. Ze spisu sp.zn. 27 C 113/2019, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 soud zjistil následující skutečnosti: Žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 19.12.2016 se žalobkyně celé jméno žalobkyně domáhala proti žalované země anonymizováno stát. instituce poskytnutí odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 27 C 251/2018. Usnesením ze dne 1.3.2017 Obvodní soud pro Prahu 6 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 14.3.2017 odvolání. Spis byl následně předložen odvolacímu soudu dne 18.5.2017 a o podaném odvolání rozhodl soud dne 26.6.2017 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 13.7.2017 dovolání. Usnesením ze dne 3.8.2017 soud vyměřil žalobkyni za podané dovolání soudní poplatek ve výši 4 000 Kč. Dne 4.8.2017 žalobkyně zaslala soudu návrh na zrušení nezákonného rozhodnutí asistentky soudce. Usnesením ze dne 8.8.2017 soud své předchozí usnesení, kterým byl vyměřen soudní poplatek, zrušil. Dne 13.9.2017 soud zaslal žalobu žalované a současně ji vyzval, aby se vyjádřila k podanému dovolání ve lhůtě 10 dnů. Dne 9.10.2017 byl spis předložen dovolacímu soudu. Usnesením ze dne 12.9.2019 dovolací soud podané dovolání zamítl a následně byl 27.9.2019 spis vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a ten následně spis postoupil 25.10.2019 Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Následně soud dne 30.10.2019 zaslal žalované usnesení, kterým ji vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k podané žalobě. Na to žalovaná nereagovala, proto ji dne 6.12.2019 byla zaslána kvalifikovaná výzva k vyjádření podle § 114b o.s.ř. Dne 31.1.2020 žalobkyně zaslala soudu doplnění žaloby v souvislosti s vydáním stanoviska žalované ohledně projednávaného nároku. Dne 3.2.2020 žalovaná zaslala soudu své vyjádření k žalobě. Usnesením ze dne 11.2.2020 soud vyzval žalobkyni, aby soudu sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízeného jednání. Podáním ze dne 13.2.2020 žalobkyně soudu sdělila, že s takovým postupem nesouhlasí. Dne 19.2.2020 požádal soud o zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 27 C 251/2018. Spis byl následně soudu zapůjčen dne 6.3.2020. Dne 28.4.2020 soud nařídil ústní jednání na den 9.7.2020, které následně proběhlo a bylo odročeno na den 23.7.2020 za účelem přednesení závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku. Na jednání dne 23.7.2020 byl následně vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Písemné vyhotovení rozsudku bylo účastníkům rozesláno dne 18.8.2020. Dne 19.8.2020 podala žalobkyně proti rozsudku odvolání. Dne 20.8.2020 bylo odvolání zasláno žalované a následně byl 22.9.2020 spis předložen odvolacímu soudu. Usnesením ze dne 22.9.2020 odvolací soud vyzval účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízeného jednání. Podáním ze dne 23.9.2020 žalobkyně soudu sdělila, že s takovým postupem nesouhlasí. Podáním ze dne 23.9.2020 žalobkyně současně namítla podjatost soudců odvolacího soudu. Dne 1.10.2020 byl spis předložen místopředsedkyni odvolacího soudu, která dne 2.10.2020 přikázala věc jiným soudcům. Dne 8.10.2020 soud nařídil jednání na den 27.11.2020. Dne 24.11.2020 zaslala žalobkyně soudu doplnění svého odvolání. Jednání dne 27.11.2020 proběhlo a byl na něm vyhlášen rozsudek, kterým odvolací soudu částečně změnil prvostupňový rozsudek, jinak jej potvrdil. Písemné vyhotovení rozsudku bylo účastníkům rozesláno dne 6.1.2021. Dne 7.1.2021 podala žalobkyně proti tomuto rozsudku dovolání. Dne 29.1.2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění dovolání. Usnesením ze dne 9.4.2021 soud vyměřil žalobkyni soudní poplatek za podané dovolání ve výši 7 000 Kč. Dne 14.4.2021 žalobkyně zaplatila soudní poplatek. Usnesením ze dne 21.4.2021 soud vyzval žalovanou, aby se vyjádřila ve lhůtě 15 dnů k podanému dovolání. O podaném dovolání nebylo doposud rozhodnuto.

6. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

8. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

9. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

11. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

12. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou posuzovaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům. Podle ustálené judikatury NS žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno považovat obecně za přiměřenou, neexistuje.

18. Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nelze učinit. Doba, po kterou řízení trvá, je přitom sama o sobě pouze jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované sdělením číslo Sb., který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (např. rozsudek ESLP ve věci příjmení proti ČR ze dne 10. července číslo, § 73). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají kritériím §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňují učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny, které leží na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

19. Posuzované řízení prozatím trvá přibližně 4 roky a 9 měsíce (19.12.2016 – dosud), společně s uplatněním nároku žalobkyně u žalované (10.3.2016) 5 let a 3 měsíce. Předmětem řízení je žaloba žalobkyně o odškodnění nemajetkové újmy, spočívající v délce jiného řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 27 C 251/2018. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a sice u OS coby soudu I. stupně, opakovaně u Městského soudu v Praze a opakovaně rovněž u Nejvyššího soudu ČR. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud prvého stupně rozhodoval hned na počátku řízení o místní nepříslušnosti, proti čemuž podala žalobkyně odvolání a k následnému rozhodnutí soudu druhého stupně také dovolání, přičemž toto bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto téměř po třech letech od podání žaloby. Právě průběh (prvního) dovolacího řízení se na délce řízení významně podepsal, byť z činnosti soudu prvého stupně byla zřejmá snaha eliminovat dopady podaného dovolání na délku řízení a v prvních třech měsících po podání prvního dovolání obeslal žalovanou s výzvou k vyjádření k žalobě. Následně však bylo nutné předložit spis s dovoláním Nejvyššímu soudu České republiky, čímž došlo k prodloužení řízení od 9.10.2017 do 25.10.2019, tedy zhruba o dva roky a dva týdny. Nutno ovšem dodat, že ojedinělý průtah v řízení lze tolerovat, pokud nebude délka řízení nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ze dne 8.12.1983 ve věci příjmení v. Itálie). Až na dobu, kdy byl spis u Nejvyššího soudu ČR, prováděli soudy obou stupňů jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně (příjmení pro část Prahy) již svým prvním rozhodnutím rozhodl o místní nepříslušnosti, přičemž následovalo odvolání žalobkyně, kdy rozhodnutí soudu prvého stupně o místní nepříslušnosti bylo během tří měsíců potvrzeno odvolacím soudem, což bylo znovu napadeno žalobkyní dovoláním. K následné výzvě k zaplacení soudního poplatku za dovolání byly žalobkyní podány námitky proti rozhodnutí asistenta soudce a teprve po rozhodnutí o těchto námitkách mohl být spis předložen dovolacími soudu, který následně procesně rozhodl. Po předložení spisu soud prvního stupně (příjmení pro část Prahy) rozhodl meritorně 8 měsíců poté, co mu byl spis po rozhodnutí o dovolání proti usnesení o místní příslušnosti předložen, když v mezidobí činil plynulé úkony k přípravě jednání a ve věci rozhodl na prvním jednání. I jeho rozhodnutí bylo žalobkyní napadeno odvoláním. V následném odvolacím řízení následně žalobkyně vznesla námitku podjatosti a věc byla přikázána jinému senátu, přičemž se tak stalo v řádu dnů a námitka podjatosti tak řízení z časového hlediska nijak nezasáhla. Odvolací soud poté rozhodl přibližně tři měsíce od podání odvolání. V současné době probíhá (již druhé) dovolací řízení, tentokrát v meritu věci. Co se týče procesní aktivity účastníků v daném řízení, tato se rovněž odrazila na délce, kdy žalovaná na první výzvu k vyjádření k žalobě z dne 30.10.2019 nereagovala a musela být opětovně vyzvána, což se v menší míře projevilo i na délce řízení. Pokud jde o žalobkyni, ta aktivně využívala veškerých procesních prostředků, které jí občanský soudní řád poskytuje, kdy podala jedno procesní odvolání, jedno procesní dovolání, námitky do rozhodnutí asistenta soudce, meritorní odvolání, námitku podjatosti soudců odvolacího soudu a meritorní dovolání. Byť po právní stránce nebylo řízení zásadně nijak složité (předmětem sporu byl nesprávný úřední postup, spočívající v délce jiného řízení), jeho délka zcela odpovídá procesní složitosti, způsobené procesní aktivitou účastníků a v daném řízení tak nedošlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době.

20. Dále se soud soustředil na zhodnocení významu řízení pro žalobkyni. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam; jedná se např. o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30Cdo 2542/2014). V daném případě se jedná o řízení zaplacení finanční částky z titulu odpovědnosti za škodu, tedy o typ řízení, který je dle judikatury tuzemských soudů i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku řízením se standartním významem pro účastníky.

21. V daném případě soud zhodnotil význam daného řízení pro žalobkyni spíše jako snížený, když se jednalo o kompenzační řízení, kdy je namítán nesprávný úřední postup, spočívající v délce řízení. V této souvislosti soud odkazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14, podle kterého„ Lze stěží akceptovat přístup stěžovatele k uplatňování nároků vyplývajících ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (zákon č. 82/1998 Sb.). Ve stávající věci se jedná v podstatě o kompenzační řízení "na druhou" (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům). I když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.“ Rovněž v této věci nyní žalobkyně požaduje zadostiučinění nemajetkové újmy, spočívající v délce řízení sp.zn. 27 C 113/2019, čímž dochází k řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.

22. Protože soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě, načež se účastnila jednání u soudu dne 21.9.2021 a na toto jednání se připravovala, přísluší žalované náhrada nákladů řízení za tři úkony, celkem výši 900 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.