OSPH02 45 C 94/2020-34

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobce a žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ b) celé jméno žalobce, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalobce a žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO 00025429 ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 ⟪LB:lb_010⟫ za nějž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 ⟪LB:lb_012⟫ o zaplacení 113 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit oběma žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se 2. žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 56.500,00 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 9.4.2020 do zaplacení, se zamítá.

1. Žalobci se domáhali na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 56.500 Kč každému ze žalobců, způsobené jim nepřiměřenou délkou řízení, vedeného před Městským soudem v obec pod sp. zn. 43 C 192/2011. Žalobci uvedli, že řízení bylo zahájeno dne 1.11.2011 žalobou procesního předchůdce jméno celé jméno žalobce a jméno celé jméno žalobce, domáhali současných žalobcích zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené nevrácené půjčky právním předchůdcům žalobce. Řízení bylo pravomocně skončeno usnesením Krajského soudu v obec ze dne 18.11.2019, č.j. 15 Co 178/2019-258. Dle názoru žalobců došlo v řízení k nepřiměřeným průtahům, když jeho celková délka trvala přes osm let. Jednotlivé průtahy v řízení žalobci označili především skutečnost, že první jednání ve věci samé bylo nařízeno až na 28.7.2015, tedy více než po třech a půl letech od zahájení řízení, přičemž již na prvním jednání byla připomenuta námitka promlčení, kterou žalobci vznesli ve vyjádření k žalobě, přesto bylo odročeno jednání za účelem doplňování dokazovaní. Další jednání bylo nařízeno až na 24.5.2016. Po změně v obsazení senátu rozhodl soud I. stupně obratem rozsudkem ze dne 27.2.2019, č.j. 43 C 192/2011-233, a to prakticky na jednom jediném jednání. Po odvolání žalobců proti meritornímu rozhodnutí bylo ve věci pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v obec ze dne 18.11.2019, č.j. 15 Co 178/2019-258. V uvedené věci žalobci řádně a včas vznesli námitku promlčení, ke které soud I. stupně přihlédl až po změně v obsazení senátu. Dle názoru žalobců délka řízení s ohledem na charakter věci a jeho relativní skutkovou i právní jednoduchost několikanásobně přiměřenou délku řízení, když se nejednalo o komplikované právní a skutkové otázky, které by vyžadovaly nadstandardní postupy či rozsáhlé dokazování. Účastníci nijak nepřispěli ke vzniklým průtahům, podání adresovali soudu vždy ve stanovené lhůtě, byla srozumitelná, nebylo třeba je opravovat či nějak doplňovat. Průtahy v řízení tak byly zapříčiněny pasivitou soudu I. stupně před změnou v obsazení senátu, přičemž žalobci byli vystaveni stavu nejistoty ohledně výsledku sporu. Tímto byla žalobcům způsobena nemajetková újma, kterou každý ze žalobců vyčíslil ve výši 105.000 Kč, tzn. 15 000 Kč za každý rok řízení, první dva roky souhrnně ve výši 15 000 Kč, přičemž tuto základní částku navýšili o 30% s ohledem na to, že nezapříčinili průtahy v řízení, řízení jako takové směřovalo k značnému zásahu do jejich majetkové sféry a žalobci se v řízení bránili úspěšně, když řízení se v rámci rozhodování o věci samé konalo pouze před soudem I. stupně - odvolací soud rozhodoval jen o nákladech řízení. Žalobci uplatnili svůj nárok v rozsahu 136 500 Kč za každého z nich u žalované dne 6.12.2019, ta však každému ze žalobců poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozsahu 80.000 Kč. S ohledem na to navrhli žalobci, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jim náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobci dne 6.12.2019 podali žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 136 500 Kč každému z nich za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Městským soudem v obec pod sp. zn. 43C 192/2011. Žalovaná požadavek žalobců na odškodnění nemajetkové újmy uznala co do základu nároku, když dobu namítaného řízení trvajícího celkem 8 let a 1 měsíc považovala za nepřiměřeně dlouhou a přiznala každému z nich přiměřené zadostiučinění ve výši 80.000 Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a uvedla, že pro žalobce fakticky řízení trvalo o několik měsíců méně, když se o žalobě podané dne 1. 11. 2011 dozvěděli až v březnu 2012. Teprve od tohoto okamžiku mohla žalobcům vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Při hodnocení existence odpovědnostního titulu zohlednila především to že v určité fázi řízení byly shledány průtahy, ve věci samé de facto rozhodoval pouze soud prvého stupně, když v odvolacím řízení bylo rozhodováno toliko o nákladech řízení. Žalobci namítaná celková délka řízení a jimi popisované skutečnosti mající vliv na existenci odpovědnostního titulu tedy byly žalovanou zohledněny konstatováním existence nároku a poskytnutím zadostiučinění ve finanční podobě, přičemž při určení jeho výše žalovaná přihlédla k tomu, že žalobci se k žalobě vyjádřili dne 15. 5. 2012, kdy navrhli žalobu zamítnout z důvodu promlčení, opakovaně žádali o odročení jednání a řízení muselo být po určitou dobu přerušeno, neboť bylo třeba vyčkat výsledku dědického řízení, když v průběhu řízení původní žalobce zemřel. V tomto smyslu se řízení vyznačovalo určitou procesní složitostí, když ve věci proběhlo dokazování listinami, dědickými spisy, které za účelem provedení důkazu byly vyžádány, také výpovědí navržených svědků a účastníků řízení. Pro procesní složitost řízení žalovaná základní částku ve výši 15 000 Kč za rok řízení snížila o 15%, dále částku navýšila o 5% z důvodu postupu soudu, a to vzhledem k tomu, že téměř po celou dobu probíhalo řízení v prvním stupni a s ohledem k významu pro žalobce a společně sdílenou újmu ponížila o 10%. V řízení se jednalo o zaplacení peněžitého plnění, tedy o majetkový spor, který typově i judikatura Nejvyššího soudu ČR spojuje s nižším významem pro poškozené. Žalovaná uzavřela, že jí stanovená výše již poskytnutého finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dle jejího názoru zcela dostatečná a navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

3. Žalobci v replice k vyjádření žalované popřeli, že by se řízení vyznačovalo určitou procesní složitostí, neboť se z důvodu úmrtí původního žalobce muselo čekat na výsledek dědického řízení, protože původní žalobce zemřel až dne 9.8.2016, tj. dávno pote, co v řízení proběhlo několik jednání, na kterých proběhlo zcela nadbytečné dokazování a co v řízení nastaly průtahy. K tomuto nemuselo vůbec dojit, pokud by soud I. stupně v původním obsazeni senátu postupoval řádně, kdy s ohledem na vznesenou námitku promlčení byl schopen věc ukončit prakticky na jednom jediném jednání, proto řízení nebylo díky této skutečnosti vůbec složité a mohlo byt rozhodnuto téměř obratem. Namísto toho soud nařizoval další jednání, na kterých prováděl další dokazování, čímž řízení zatěžoval ještě dalším nesprávným úředním postupem. V této souvislosti žalobci poukázali na to, že požadované zadostiučinění požadovali již od počátku ze základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení a tedy dle jejich názoru není důvodu tuto částku ještě více snižovat. Doplnili, že již v době řízení oba dosáhli věku 70 let a není tak důvod částku snižovat.

4. Žádostí ze dne 6.12.2019 uplatnili žalobci nárok na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 273 000 Kč, způsobené jim nepřiměřenou délkou řízení, vedeném u Městského soudu v obec pod sp.zn. 43 C 192/2011.

5. Stanoviskem ze dne 8.4.2020 žalovaná vypořádal žádost žalobců o přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 273 000 Kč, způsobené jim nepřiměřenou délkou řízení, vedeném u Městského soudu v obec pod sp.zn. 43 C 192/2011, když každému ze žalobců přiznala částku 80 000 Kč.

6. Ze spisu Městského soudu v obec sp.zn. 43 C 192/2011 soud zjistil, že dne 1.11.2011 byla ve věci podána žaloba jméno celé jméno žalobce proti žalovanému celé jméno žalobce a celé jméno žalobkyně, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce zapůjčil částku celkem 480 000 Kč zapůjčiteli a následně tedy se stal dědicem jedné poloviny podílu z této smlouvy. Součástí žaloby byla rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků. Dne 2.1.2012 Městský soud v obec usnesením 43 C 192/2011 – 14 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a ustanovil mu zástupce. Dne 8.3.2012 rozeslal soud žalobu žalovaným. Dne 5.3.2012 doručil opatrovník žalobce soudu rozsudek, kterým byl schválen úkon za žalobce k podání žaloby o zaplacení 240 000 Kč ve věci 43 C 192/2011. Dne 1.3.2012 vyzval soud žalované, aby se k žalobě písemně vyjádřili. Žalovaní podali 26.3.2012 žádost o prodloužení lhůty. Dne 15.5.2012 se žalovaní k žalobě vyjádřili. Dne 5.10.2012 soud zaslal vyjádření žalovaných právnímu zástupci žalobce. Dne 15.8.2013 podal zástupce žalobce ve věci stanovisko k vyjádření žalovaných. Dne 18.12.2013 požádal Městský soud v Brně Okresní soud v obec o zapůjčení spisů 59 D 603/2001 a 58 D 579/2010 Okresní soud v Přerově 2.1.2014 soudu vyhověl a spis zaslal 4.3.2014. V době od 4.4.2014 do 30.4.2014 byl spis připojen k jinému spisu, a sice 35 C 25/2013. V době od 13.3.2014 do 27.4.2014 byl soudce v pracovní neschopnosti. Spis byl poté 12.8.2014 předložen předsedkyni senátu k nařízení ústního jednání. Předsedkyně senátu číslo požádala o dědické spisy, totožně jako žádostí z 18.12.2013, a 11.5.2015 nařídila ve věci jednání, a sice na 14.7.2015. Právní zástupce žalovaných poté požádal o odročení nařízeného jednání s ohledem na svou dovolenou. Soud jeho žádosti vyhověl a jednání odročil na 28.7.2015. Dne 9.6.2015 požádal znovu právní zástupce žalovaných o odročení jednání, a to z vážných rodinných důvodů, přičemž soud této žádosti 15.6.2015 nevyhověl. Při uvedeném jednání 28.7.2015 soud provedl výslech opatrovníka žalobce, a poté jednání za účelem doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů odročil na neurčito, přičemž stanovil účastníkům lhůtu do konce měsíce srpna 2015. Dne 31.8.2015 podal zástupce žalobce návrh na doplnění dokazování výslechem svědků. Tyto svědky označil. Rovněž právní zástupce žalovaných 14.8.2015 doplnil tvrzení žalovaných, přičemž vznesl námitku promlčení daného nároku. Dne 7.12.2015 soud nařídil ve věci další jednání, a to na 11.2.2016. Právní zástupce žalovaných 13.1.2016 omluvil neúčast klientů z daného jednání s ohledem na dlouhodobě plánované lékařské zákroky. Dne 15.1.2016 soud nařízené jednání odvolal a zaslal zástupci žalovaných výzvu, aby sdělil, kdy budou žalovaní schopni účastnit se jednání. Na to odpověděl právní zástupce žalovaných, že tedy se jedná od měsíce května 2016 dále, a to e-mailem z 26.1.2016. Soud 31.3.2016 nařídil ve věci jednání na 24.5.2016. Právní zástupce žalobce poté doplnil tvrzení v dané věci, a sice podáním z 18.5.2016, a toto dále doplnil 18.5.2016 návrhem na provedení dokazování výslechem svědka. Dne 24.5.2016 soud ve věci jednal, vyslechl svědkyni příjmení jméno příjmení, dále svědka jméno celé jméno žalobce a jednání za účelem doplnění dokazování odročil na 19.7.2016. Dne 6.6.2016 podali žalovaní doplnění důkazních návrhů. Dne 9.6.2016 důkazy doplnil právní zástupce žalobce. 19.7.2016 soud ve věci jednal, provedl účastnický výslech celé jméno žalobkyně a jednání odročil za účelem doplnění dalšího dokazování na 20.10.2016. Dne 19.7.2016 soud přiznal ve věci svědečné JUDr. jméno příjmení. Dne 19.8.2016 podali žalovaní repliku k nedatovanému vyjádření žalobce, které jim bylo doručeno 24.5.2016. Dne 30.9.2016 oznámil jméno celé jméno žalobce, že jméno celé jméno žalobce 9.8.2016 zemřel. Dne 4.10.2016 soud tuto informaci ověřil v centrální evidenci obyvatel a následně 5.10.2016 jednání ze dne 20.10.2016 odvolal. Dne 16.11.2016 předložil právní zástupce žalobce vyúčtování právního zastoupení. Soud 3.12.2016 učinil dotaz na Okresní soud v Prostějově na postup v dědickém řízení po zůstaviteli jméno celé jméno žalobce a 5.1.2017 přiznal stanovenému zástupci původního žalobce ve věci odměnu. Dne 6.1.2017 sdělil Okresní soud v Přerově, že pozůstalostní řízení po zemřelém je vedeno pod sp.zn. 22 D 1099/2016 a dosud není skončeno, přičemž je vedeno soudní komisařkou Mgr. jméno příjmení v obec. Soud poté dal opakovaný pokyn k proplacení svědečného JUDr. příjmení, a sice 3.2.2017. Dne 19.1.2017 se vyjádřil ustanovený zástupce žalobce k účtovaným úkonům a soud mu poté 23.2.2017 přiznal odměnu. Dne 6.4.2017 sdělil Mgr. Bc. jméno celé jméno žalobce pravomocné skončení dědického řízení ve věci s tím, že pohledávku za žalovanými zdědili rovným dílem jméno celé jméno žalobce a Mgr. Bc. jméno celé jméno žalobce. Dne 11.4.2017 se soud dotázal Okresního soudu v Přerově a požádal o zaslání rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o pozůstalosti původního žalobce. Toto rozhodnutí bylo soudu následně zasláno, a sice 13.4.2017, kdy tedy byla potvrzena původní informace o právním nástupnictví účastníků. Dne 4.5.2017 soud rozhodl o tom, že v řízení bude dále pokračováno jako s účastníky řízení na straně žalující s jméno celé jméno žalobce a jméno celé jméno žalobce. Dne 4.9.2017 byla věc přidělena Mgr. jméno příjmení, jako předsedkyni senátu 43 C s tím, že v daném senátu bylo evidováno k 1.7.2017 celkem 442 nevyřízených věcí na úseku C a 22 nevyřízených věcí na úseku EC. Nově ustanovená předsedkyně senátu 23.3.2018 prověřovala jednotlivé účastníky řízení v centrální evidenci obyvatel a základních registrech, resp. insolvenčním rejstříku, a poté 8.11.2018 nařídila ve věci jednání na 20.2.2019. Dne 3.1.2019 požádal soud o zapůjčení spisu Okresního soudu v Přerově sp.zn. P 228/2001 a o připojení spisu tamního soudu 35 C 25/2013. Dne 14.1.2019 se ve věci vyjádřili žalovaní, přičemž zopakovali svou námitku promlčení. Podání žalovaných bylo následně 22.1.2019 rozesláno dalším účastníkům řízení. Žalobci se podáním ze dne 6.2.2019 vyjádřili ve věci. Dne 20.2.2019 soud ve věci jednal, přičemž provedl dokazování a poté jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku na 27.2.2019. Dne 27.2.2019 předložil právní zástupce žalovaných vyúčtování nákladů žalovaných. Soud poté ve věci 27.2.2019 vyhlásil rozsudek, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl, žalobcům uložil povinnost zaplatit oběma žalovaným náhradu nákladů řízení, a dále povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení rovněž zde uvedenou částku. Poté soud 25.3.2019 požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí, a sice do 29.4.2019. Rozsudek byl poté vyhotoven 24.5.2019 a rozeslán účastníkům. Žalobci se proti rozsudku, a sice do výroku II. a III., tedy do výroků o nákladech řízení, odvolali, a sice 5.6.2019. Soud odvolání žalobců zaslal zástupci žalovaných, a sice 24.6.2019, a poté prodloužil lhůtu zástupci žalovaných k vyjádření se k odvolání žalobců na dalších 30 dnů od doručení odvolání, kdy toto oznámil zástupci žalovaných 3.7.2019. Dne 25.7.2019 se zástupce žalovaných ve věci vyjádřil a své vyjádření následně 31.7.2019 doplnil. Dne 8.8.2019 byl poté spis předložen Krajskému soudu v obec k rozhodnutí o odvolání, a ten poté vydal 18.11.2019 usnesení, kterým rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. změnil co do částky, kterou měl každý ze žalobců žalovaným uhradit. Ve výroku II. rozsudek soudu I. stupně potvrdil a ve výroku III. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci 4.12.2019. Usnesení odvolacího soudu poté bylo doručeno účastníkům, resp. odesláno účastníkům 3.12.2019 a spis byl ukončen 19.12.2019, přičemž meritorní rozhodnutí ve věci, kterým byla žaloba zamítnuta, nabylo právní moci 10.12.2019.

7. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

9. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

10. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

12. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobcům přibližně 7 roků a 9 měsíců (1.3.2012 – 10.12.2019) a řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval již jen o výroku o náhradě nákladů řízení. Na délce řízení se podílela skutečnost, že již od počátku byl nárok žalobce sporný, přičemž se opíral o práva, vyplývající z dědických řízení před Okresním soudem v Přerově sp.zn. 59 D 603/2001 a 58 D 579/2010, přičemž soud byl nucen si uvedené spisy připojit. Další poměrně znatelná prodleva byla v době od úmrtí tehdejšího žalobce do vypořádání dědictví, kdy soud s ohledem na nejistotu v okruhu účastníků na straně žalobce objektivně nemohl ve věci jednat musel vyčkat konečného rozhodnutí o této otázce. V této souvislosti soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že soud mohl již po prvním vznesení námitky promlčení řízení ukončit, když namísto toho prováděl ve věci další dokazování.. V pravomoci soudu v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31.10. 2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005). Soud však dává žalobcům za pravdu pokud považují řízení za nepřiměřeně dlouhé. Řízení vykazovalo znaky mírné nekoncentrovanosti, zejména v době od 5.10.2012, kdy soud zaslal vyjádření žalovaných právnímu zástupci žalobce a vyčkal na jeho stanovisko ze dne 15.8.2013, aniž jej v průběhu řízení k tomuto urgoval, dále soud požádal o zapůjčení dědických spisů 7.11.2013, tyto sice urgoval, ale jednání ve věci nařídil až o dalších pět měsíců později dne 11.5.2015 (na 14.7.2015). Na druhou stranu sami žalovaní se na délce řízení podíleli tím, že po výzvě soudu vyjádření k žalobě podali 26.3.2012 žádost o prodloužení lhůty a k žalobě se vyjádřili až dne 15.5.2012. Právní zástupce žalovaných požádal o odročení jednání nařízeného na 14.7.2015 s ohledem na svou dovolenou a toto bylo odročeno na 28.7.2015. Dále s ohledem na potřebu osobní účasti žalovaný při jednání soud musel odročit jednání z 11.2.2016 do 24.5.2016, když žalobci měli naplánovány dle sdělení jejich zástupce ze dne 13.1.2016 operace. Význam řízení soud shledal pro žalobce jako snížený, když tito svou újmu z délky řízení od počátku jejich vstupu do řízení sdíleli mezi sebou, navíc se nejednalo o žádné z řízení, kterým je judikatorně přikládán vyšší význam, tedy řízení ve věcech osobního stavu, opatrovnických či trestních. Jestliže byla žalobci namítána vysoká výše žalované částky, nelze se jednak pozastavit nad tím, že se nejednalo o částku enormní Pokud jde o námitku žalobců, že tito v průběhu řízení dosáhli věku 70 let, nelze pominout skutečnost, že tohoto věku dosáhli až v závěru daného řízení a navíc tento věk není judikaturou považován za věk vysoký (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 3296/2014 - Osobami v pokročilejším věku pro účely snížení celkové náhrady nemajetkové újmy nejsou myšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka.) Pokud jde o žalobci namítané průtahy v řízení, týkající se nařízení prvního jednání a druhého jednání, nelze si nevšimnout toho, že soud po celou dobu ve věci prováděl další úkony (nejen nařízení jednání a samotné jednání). Z tohoto pohledu tedy žalobci uvedené průtahy v řízení nebyly shledány. Přesto však nelze odhlédnout od toho, že délka řízení byla nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění soud vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení (za první dva roky souhrnně), když dospěl k částce 101 250 Kč. S ohledem na složitost věci soud uvedenou částku snížil o 10%, dále s ohledem na podíl žalobců na délce řízení o dalších 5% a s přihlédnutím k tomu, že způsobená újma byla ze strany obou žalobců sdílena, soud přistoupil k dalšímu snížení o 5% Celkem tedy soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení před Městským soudem v obec pod sp. zn. 43 C 192/2011, je pro každého ze žalobců 75 937,50 Kč. Protože žalovaná již v rámci předběžného projednání nároku ještě před podáním žaloby oběma žalobcům vyplatila částku 80 000 Kč, která převyšuje soudem stanovené plnění, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě dne 7.12.2020, kdy (stejně jako žalobci), souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přísluší žalované náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.