OSPH02 46 C 115/2020-27

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město ⟪LB:lb_005⟫ pro zaplacení 208 300 Kč s příslušenstvím

1. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 70 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši

8,25 % z částky 86 533 Kč od 5. 9. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žaloba se co do částky 137 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 208 300 Kč za den 4. 9. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 137 500 Kč od 5. 9. 2020 do zaplacení zamítá.

3. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 10 228 Kč, a to do

15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

4. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 208 300 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnila tím, že dne 7. 4. 2010 zahájila řízení proti České republice – Ministerstvu financí u Obvodního soudu pro Prahu 1, v němž se domáhala náhrady nemateriální újmy. Řízení je vedeno pod sp. zn. 16 C 64/2010 a není dosud skončeno. Žalobkyně podáním ze dne 3. 3. 2020 uplatnila svůj nárok na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), u žalované. Požadovala částku 20 000 Kč za každý rok řízení, celkem tedy částku 198 000 Kč za řízení, které ke dni předběžného uplatnění trvalo 9 let a 11 měsíců. K datu podání žaloby již řízení trvalo 10 let a 5 měsíců, žalobkyně proto svou žalobou uplatnila nárok na zaplacení nemajetkové újmu v penězích ve výši 208 300 Kč.

5. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Potvrdila, že u ní žalobkyně přípisem doručeným žalované dne 4. 3. 2020 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslila částkou 198 000 Kč, ovšem k jejímu projednání nedošlo. Žalovaná dále k věci uvedla, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona. Řízení sice ke dni 13. 1. 2021 trvalo 10 let a 9 měsíců, ovšem soudy opakovaně rozhodovaly na 3 stupních soudní soustavy. Ve věci rozhodl soud prvního stupně zatím třikrát, odvolací soud také třikrát, Nejvyšší soud jednou. Dále bylo rozhodováno o námitce nedostatku pravomoci a neúčinnosti zpětvzetí žaloby, a to i Nejvyšším soudem. Naříkané řízení bylo složitější. Předmětem je žaloba o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., Nemajetková újma měla žalobkyni vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí Finančního úřadu v obec a Finančního ředitelství v obec. Dále měla vzniknout žalobci nemajetková újma nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce daňového řízení. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ohledně náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení a soudního řízení správního došlo k postupnému vývoji soudní judikatury. Vzhledem k okolnostem tak žalovaná uzavřela, že k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo.

6. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

7. Na základě předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

8. Žalobkyně se podáním ze dne 3. 3. 2020 obrátila na žalovanou se svým nárokem na náhradu imateriální újmy, kterou utrpěla tím, že v řízení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 16 C 64/2010, bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě v důsledku nesprávného úředního postupu soustavy soudů. Žalovaná přijetí podání ke dni 4. 3. 2020 přípisem z téhož dne potvrdila.

9. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 16 C 64/2010, soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: ⟪LB:lb_001⟫ -) dne 13. 4. 2010 podala žalobkyně proti žalované příjmení Ministerstvu financí, žalobu o náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonných rozhodnutí Finančním úřadem v obec a Finančním ředitelstvím v obec ⟪LB:lb_002⟫ -) dne 26. 7. 2010 byla žaloba zaslána žalované ⟪LB:lb_003⟫ -) dne 12. 8. 2010 se žalovaná k žalobě vyjádřila ⟪LB:lb_004⟫ -) dne 15. 10. 2010 bylo vyjádření žalované zasláno žalobkyni k případné replice ⟪LB:lb_005⟫ -) dne 9. 5. 2011 bylo nařízeno jednání na 12. 9. 2010 ⟪LB:lb_006⟫ -) dne 12. 9. 2011 se konalo jednání, při kterém byly provedeny listinné důkazy, bylo dáno poučení dle § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř., řízení bylo zkoncentrováno a bylo odročeno za účelem vyžádání spisů od příslušných orgánů na 12. 1. 2012 ⟪LB:lb_007⟫ -) dne 11. 10. 2011 žalobkyně svá skutková tvrzení doplnila ⟪LB:lb_008⟫ -) dne 12. 10. 2011 se žalovaná vyjádřila k výzvě ⟪LB:lb_009⟫ -) dne 12. 1. 2012 se konalo jednání, při kterém byla provedena řada listinných důkazů, dokazování bylo skončeno, byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 19. 1. 2012 ⟪LB:lb_010⟫ -) dne 19. 1. 2012 byl vyhlášen rozsudek ⟪LB:lb_011⟫ -) dne 28. 2. 2012 se žalovaná proti rozsudku odvolala ⟪LB:lb_012⟫ -) dne 2. 3. 2012 se proti rozsudku odvolala žalobkyně ⟪LB:lb_013⟫ -) dne 15. 3. 2012 žalobkyně i žalovaná svá odvolání doplnily ⟪LB:lb_014⟫ -) dne 22. 3. 2012 soud zaslal odvolání každé ze stran protistraně ⟪LB:lb_015⟫ -) dne 6. 4. 2012 se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobkyně ⟪LB:lb_016⟫ -) dne 3. 7. 2012 byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání ⟪LB:lb_017⟫ -) dne 10. 9. 2012 odvolací soud vyzval účastníky ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ⟪LB:lb_018⟫ -) dne 19. 12. 2012 odvolací soud ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil jej k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neuvedl, z jakých důkazů vzal soud skutečnosti za prokázané, resp. vyšel pouze z tvrzení, která nebyla prokázána. Zde mělo ze strany soudu dojít k poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a dále, že nehodnotil kritéria § 31a odst. 3 zákona jednotlivě, ale paušálně ⟪LB:lb_019⟫ -) dne 22. 1. 203 bylo rozhodnutí odvolacího soudu rozesláno účastníkům ⟪LB:lb_020⟫ -) dne 19. 3. 2013 bylo nařízeno jednání na 15. 7. 2013 ⟪LB:lb_021⟫ -) dne 19. 3. 2013 se konalo jednání, při němž byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů a bylo odročeno na 30. 9. 2013 ⟪LB:lb_022⟫ -) dne 27. 7. 2013 žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení ⟪LB:lb_023⟫ -) dne 30. 9. 2013 se konalo jednání, při kterém byly provedeny důkazy správními spisy, žalobce navrhl doplnit dokazování, soud uložil žalované vydat listinný důkaz a odročil jednání na

21. Stran činnosti soudu lze vytknout následující průtahy. Od 15. 10. 2010, kdy bylo vyjádření žalované zasláno žalobkyni až do 9. 5. 2011, kdy bylo nařízeno jednání na 12. 9. 2011. Soud tedy téměř 7 měsíců neučinil ve věci žádný úkon, poté nařídil jednání na datum přesahující 4 měsíce ode dne nařízení. Jednání konané dne 12. 9. 2011 bylo odročeno na 12. 1. 2011, tedy až za

4 měsíce. Mezi předložením věci s dovoláním Nejvyššímu soudu až do rozhodnutí uplynulo více než 14 měsíců a dále od 29. 7. 2020, kdy bylo nařízeno jednání na 22. 10. 2020, které bylo z důvodu na straně soudkyně odročeno na 11. 2. 2021 a v lednu 2021 pro změnu v obsazení senátu zrušeno. Po dobu více než 6 měsíců tedy nebyl učiněn úkon směřující k vyřízení věci. Téměř roční rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání proti usnesení o potvrzení usnesení soudu I. stupně o vyslovení neúčinnosti zpětvzetí, není průtahem, neboť s ohledem na povahu soudu nelze označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájení řízení před ním (srov. jméno, P. příjmení za škodu při výkonu veřejné moci. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 286 s.).

10. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů:

Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

13. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

14. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

15. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Již od počátku řízení docházelo k průtahům, zejména na straně soudu I. stupně. V jednom případě došlo též k průtahu v řízení před Nejvyšším soudem. V řízení tak došlo k porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také negativně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení.

16. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

17. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost číslo odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení

(tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka

15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

18. Předmětné řízení trvá od 13. 4. 2010, kdy žalobkyně podala žalobu dosud. Celkem k dnešnímu dni řízení trvá 10 let a 10 měsíců. Kritéria vymezená v ust. § 31a odst. 3 zákona, soud aplikoval i na zjištění přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

19. Naříkané řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně ve věci samé rozhodoval třikrát, odvolací soud také třikrát, Nejvyšší soud jednou. O námitce nedostatku pravomoci soudu k projednání věci vznesenou žalobkyní rozhodovaly soudy dvou stupňů, proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí dokonce tří stupňů. Předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonných rozhodnutí Finančním úřadem v obec a Finančním ředitelstvím v obec. Soud v řízení prováděl rozsáhlé dokazování, a to jak listinami, tak nemalým množstvím připojených spisů.

20. Účastníci se na délce řízení nijak významně nepodíleli. Pokud jde o podávání opravných prostředků, nelze jejich podávání žalobci vytýkat. Ovšem nelze přičítat ani k tíži státu, že nutností se s opravnými prostředky vypořádat, dojde k prodloužení řízení, neboť je třeba se s nimi administrativně vypořádat, seznámit s nimi protistranu, předložit funkčně příslušnému soudu a rozhodnout o nich a rozhodnutí rozeslat. Na základě opravných prostředků žalobce bylo rozhodováno odvolacím a dovolacím soudem nejen ve věci samé, ale též o dvou procesních otázkách.

22. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Význam řízení pro žalobkyni nelze přeceňovat. Žalobkyně požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v předchozím kompenzačním řízení. I když v naříkaném řízení došlo k průtahům zaviněným soudy, je třeba se stavět k nároku žalobkyně zdrženlivě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Soud proto význam předmětu řízení hodnotí jako standardní.

23. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud, obdobně jako žalovaná, vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 16 000 Kč za rok, neboť řízení trvá k dnešnímu dni více než 10 let a

10 měsíců.

24. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 10 let a

10 měsíců částku 157 333 Kč (9 x 16 000 + 10 x 1 333). Základní částku je pak třeba s ohledem na výše popsanou složitost věci snížit o 30 %. Zde bral soud v potaz nejen charakter sporu, ale též jeho procesní náročnost, tj. též uplatňování práv žalobkyně v podobě podávání opravných prostředků, která se zohledňuje v rámci kritéria složitosti věci (srov. jméno, P. příjmení za škodu při výkonu veřejné moci. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 284 s.). Výše základní částky byla dále snížena o 25 % z důvodu opakovaného rozhodování na dvou, resp. třech stupních soudní soustavy. Důvody pro zvýšení náhrady za postup soudu soud neshledal i přes zmíněná období nečinnosti. Soud má za to, že období nečinnosti je již dostatečně zohledněno v závěru o nepřiměřené délce napadeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, ‚ sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Postup orgánů pak vedl soud k závěru, že zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva není dostatečnou satisfakcí a žalobkyni náleží zadostiučinění v penězích. Celková výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku naříkaného řízení činí 70 800 Kč.

25. Výrokem I. vedle přiměřeného zadostiučinění soud přiznal i úrok z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 5. 9. 2020, neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 4. 3. 2020, lhůta šesti měsíců tak skončila dne 4. 9. 2020. Žalovaná se tedy dostala do prodlení až dne 5. 9. 2020. Výrokem II. byla žaloba co do rozdílu mezi žalovanou a přiznanou částkou a co do úroku z prodlení přesahující výše uvedené období zamítnuta.

26. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.

30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 2 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH ve výši 1 428 Kč. Na jiné úkony zástupci žalobkyně právo nevzniklo, neboť dle § 31 odst. 4 zákona, poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Náhrada nákladů řízení tedy celkem činí částku 10 228 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.