OSPH02 47 C 17/2020-55

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429 ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město ⟪LB:lb_005⟫ za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 ⟪LB:lb_007⟫ pro zaplacení 472 500 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna nahradit žalobci částku ve výši 81 875 Kč od 22. 10. 2020 spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 10. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 390 625 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 4. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 81 875 Kč od 22. 4. do 22. 10. 2020, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náhradu nákladů řízení 15 552 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou ze 7. 9. 2020 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 472 500 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn.: 42 C 226/2009 (dále„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce více jak 10 let je nepřiměřená. Žalobce vystupoval v posuzovaném řízení o náhradu škodu taktéž v pozici žalobce. Uvedl, že nešlo o právně složitý spor. Za dobu, po kterou byl žalobce v nejistotě, jak řízení dopadne, mu vznikla nemateriální újma, již určil částkou 30 000 Kč za jeden rok řízení. Tvrdil, že v naříkaném řízení došlo k neodůvodněným průtahům. Dále požadoval úhradu škody, jež mu měla vzniknout v důsledku neučinění úkonu, resp. nevydání rozhodnutí v přiměřené době. Jako adekvátní považoval částku ve výši 142 500 Kč, jež odpovídá částce 15 000 Kč za rok řízení s tím, že za první dva roky krátil částku na poloviční výši. Období, kdy mu měla vznikat nemajetková újma vymezil od 8. 6. 2009, kdy byla podána žaloba do pravomocného skončení řízení dne 20. 1. 2020. U jednání konaného dne 18. 5. 2021 však žalobce upravil svá skutková tvrzení tak, že počátek řízení stanovil ke dni 5. 6. 2009, kdy byla podána žaloba a poukázal na skutečnost, že posuzované řízení není dosud skončeno, neboť v dubnu 2021 byla podána ústavní stížnost. Žalobce uvedl, že přišel o manželku, o firmu. Musel vychovávat dceru, která mezitím vystudovala vysokou školu a nyní již dokonce pracuje, přesto mu žalovaná ničeho neplní.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 19. 11. 2020 uvedla, že u ní žalobce dne 21. 4. 2020 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 472 500 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C 226/2009. Namítala, že žalobce koncipuje žalobu jako dvě rozdílné újmy, a to za délku řízení jako takovou a dále za neučinění úkonu, avšak nejedná se o dvě újmy, nýbrž toliko o újmu z nepřiměřené délky řízení, neboť průtahy samy o sobě se neodškodňují. Sdělila, že nárok žalobce nebyl u ní zatím projednán, neboť namítané řízení není doposavad skončeno a nebyl jí zapůjčen soudní spis. Uvedla, že v předmětném řízení nelze konstatovat žádné průtahy, naopak procesní úkony byly dle žalované prováděny průběžně. Pro tento závěr svědčí skutečnost, že žalobce v naříkaném řízení nepodal stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty. Řízení doposud trvá 11 let a 5 měsíců, bylo vedeno před třemi stupni soudů a u Ústavního soudu, řízení bylo po skutkové i právní stránce složité, ve věci byly provedeny listinné důkazy, vyslechnuti svědci. Poukázala, že se v případě žalobce jednalo toliko o deklaratorní rozhodnutí. Dále namítala řetězení nároků, poněvadž namítané řízení bylo již též řízením kompenzačním. S ohledem na výše uvedené žalovaná dospěla k závěru, že délku řízení je třeba hodnotit jako přiměřenou. Závěrem uvedla, že zadostiučinění požadované žalobcem není přiměřené jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe Evropského osudu pro lidská práva (dále jen ESLP“).

3. Žalobce ve své replice z 29. 3. 2021 uvedl, že se v namítaném řízení snažil s žalovanou mimosoudně dohodnout, avšak k plnění žalovaná nikdy nepřistoupila. Poukázal na tzv. Pintův zákon dle kterého by řízení nemělo trvat déle než jeden a půl roku a je-li vedeno na dvou stupních, nemělo by trvat déle než dva roky. Dále poukázal na řízení Hajrudinović, z něhož vyplývá, že na odškodňovací řízení jsou kladeny přísnější kritéria. Kontroval, že namítané řízení bylo pro něj psychicky náročné a nezákonným postupem ze strany státu došlo ke zničení jeho soukromého, pracovního života včetně poškození jeho zdraví.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 21. 4. 2020 (zjištěno z výzvy k zaplacení náhrady škody způsobené při výkonu státní moci nesprávným úředním postupem z 21. 4. 2020; potvrzení žalované z 22. 4. 2020).

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu sp. zn. 42 C 226/2009 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Žaloba z 5. 6. 2009 doručena soudu dne 8. 6. 2009. Dne 11. 6. 2009 vydáno usnesení s výzvou žalované k vyjádření k žalobě a referát k vyžádání přílohového spisu. Referátem soudu vypraveno usnesení dne 9. 7. 2009. Dne 13. 7. 2009 doručena žádost k zapůjčení spisu Okresního soudu ve Znojmě. Dne 16. 7. 2009 Okresním soudem ve Znojmě sděleno, že spis nelze zapůjčit. Dne 30. 7. 2009 žádost žalované o prodloužení lhůty k vyjádření do 21. 8. 2009. Dne 28. 8. 2009 došlo vyjádření žalované k žalobě. Dne 11. 11. 2009 referát k zapůjčení spisu spisová značka Okresního soudu ve Znojmě, vypraven dne 24. 11. 2009. Dne 1. 12. 2009 doručeno soudu sdělení, že spis nelze zapůjčit, neboť je na Městském úřadě ve obec. Dne 9. 12. 2009 referát k zapůjčení spisu stát. instituce, vypraven 15. 12. 2009. Dne 4. 1. 2010 sdělení Městského úřadu ve Znojmě o odeslání spisu obvodnímu soudu, ale nebyl doručen. Dne 2. 3. 2010 zaslána opětovná žádost o zapůjčení spisu. Dne 15. 3. 2010 doručeno sdělení Okresního soudu ve Znojmě, že věc je postoupena Městskému úřadu ve Znojmě. Dne 18. 3. 2010 referát s urgencí Městskému úřadu ve Znojmě k zapůjčení spisu, vypraveno 25. 3. 2010. Dne 15. 4. 2010 doručeno sdělení MÚ Znojmo, že spis byl dne 7. 12. 2009 doručen obvodnímu soudu. Z úředního záznamu z 16. 7. 2010 se podává, že spis je od prosince 2009 připojen u jiné sp. zn. Dne 18 8. 2010 nařízeno jednání na 12. 11. 2010. Dne 21. 10. 2010 došel návrh žalobce na přerušení řízení do doby projednání věci vedené u OS pro Prahu 2 sp.zn. spisová značka (obdobný právní základ). Dne 10. 11. 2010 došel návrh žalované na přerušení řízení. Dne 10. 11. 2010 obesláni účastníci sdělením o odročení jednání na neurčito na základě návrhu žalobce i žalované na přerušení řízení. Dne 31. 1. 2011 usnesení o přerušení řízení, vypraveno dne 15. 2. 2011, PM dne 5. 3. 2011. Dne 7. 10. 2011 došel návrh žalobce na pokračování v řízení. Dne 2. 1. 2012 usnesení o pokračování v řízení, vypraveno dne 23. 1. 2012, PM dne 11. 2. 2012. Dne 11. 4. 2012 referát k nařízení jednání na 22. 6. 2012. Dne 11. 5. 2012 doručena žádost žalované o odročení jednání. Dne 23. 5. 2012 referát k odročení jednání na 28. 8. 2012. Dne 28. 8. 2012 se konalo jednání před obvodním soudem, k návrhu obou stran řízení přerušeno. Dne 28. 8. 2012 usnesení o přerušení řízení z důvodu mimosoudního jednání. Spis na lhůtě do 27. 12. 2012 z důvodu přerušení řízení. Dne 6. 12. 2012 doručen návrh žalobce na pokračování v řízení. Dne 14. 12. 2012 referát k zaslání návrhu na pokračování v řízení žalované. Dne 29. 1. 2013 sdělení žalované, že o mimosoudním vyrovnání dosud nebylo rozhodnuto. Dne 1. 2. 2013 doručeno sdělení žalované o výsledku mimosoudního jednání. Dne 11. 2. 2013 žalovaným soudu doručeno odmítavé stanovisko žalované k plnění. Dne 28. 3. 2014 usnesení o pokračování v řízení, vypraveno 18. 4. 2013. Dne 22. 4. 2013 doručena žádost žalobce o sdělení termínu jednání, referátem soudu z 6. 5. 2013 s odpovědí po PM rozhodnutí o pokračování v řízení. Dne 27. 6. 2013 referát k nařízení jednání na 24. 9. 2013. Dne 24. 9. 2013 jednání před obvodním soudem, odročeno za účelem pokračování v dokazování na 17. 12. 2013. Dne 5. 12. 2013 doručeno žalobcem doplnění skutkových tvrzení. Dne 9. 12. 2013 referát k doručení podání žalobce žalované. Dne 9. 12. 2013 návrh žalobce na zajištění důkazů – spisů. Dne 17. 12. 2013 další jednání, odročeno za účelem provedení dalších důkazů (na žádost žalobce) na 18. 3. 2014. Dne 23. 1. 2014 doručeno podání žalobce – označení důkazů. Dne 4. 2. 2014 doručeno podání žalobce - doplnění důkazů. Dne 24. 2. 2014 vypraven referát k zaslání vyjádření žalobce žalované. Dne 18. 3. 2014 další jednání, jednání odročeno na 28. 3. 2014 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 28. 3. 2014 vyhlášení rozsudku s tím, že žaloba byla zamítnuta. Referát z 28. 4. 2014 k rozeslání rozsudku. Dne 14. 5. 2014 doručeno odvolání žalobce. Dne 21. 5. 2014 referát k zaslání odvolání žalované, vypraveno 23. 5. 2014. Dne 12. 6. 2014 vyjádření žalované k odvolání. Dne 17. 6. 2014 předkládací zpráva k rozhodnutí o odvolání. Dne 1. 7. 2014 doručen spis Městskému soudu v Praze. Dne 25. 7. 2014 referát k nařízení jednání u Městského soudu v Praze na 16. 10. 2014. Dne 16. 10. 2014 žádost žalobce o odročení jednání. Dne 16. 10. 2014 se konalo jednání před odvolacím soudem, vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze z 16. 10. 2014 – potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Dne 18. 11. 2014 spis vrácen obvodnímu soudu. Dne 19. 11. 2014 referát k rozeslání rozsudku z 16. 10. 2014. Dne 26. 11. 2014 vyznačena PM na rozsudcích. Dne 19. 1. 2015 doručeno dovolání žalobce. Dne 21. 1. 2015 referát k zaslání dovolání žalované, vypraven 23. 2. 2015. Dne 25. 3. 2015 předkládací zpráva k rozhodnutí o dovolání. Dne 8. 4. 2015 spis doručen Nevyššímu soudu. Usnesením Nejvyššího soudu z 28. 7. 2015 odmítnutí dovolání. Dne 24. 8. 2015 vrácen spis obvodnímu soudu. Dne 27. 8. 2015 referát k rozeslání rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ústavní nález ze 14. 11. 2017, doručen dne 4. 12. 2017, kterým se zrušila rozhodnutí všech soudů, tj. Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Dne 7. 12. 2017 referát obvodního soudu k zaslání přípisu žalobci k označení důkazů. Dne 22. 12. 2017 žalobcem doručen návrh na dokazování. Dne 12. 2. 2018 referát k nařízení jednání na 27. 3. 2018 a k vyžádání spisů. Dne 27. 3. 2018 další jednání, odročeno na 8. 6. 2018 za účelem doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Dne 5. 4. 2018 referát k rozeslání protokolu o jednání. Dne 25. 4. 2018 doručeno doplnění důkazů s návrhem na mimosoudní vyrovnání. Dne 27. 4. 2018 referát k zaslání důkazů žalované a k předvolání svědka. Dne 6. 6. 2018 doručeno doplněná návrhu žalobce. Dne 8. 6. 2018 další jednání, odročeno na 11. 9. 2018 za účelem dalšího dokazování, rozeslán referátem z 14. 6. 2018. Referátem z 27. 8. 2018 odročeno jednání na 20. 9. 2018 z důvodu na straně soudu. Dne 20. 9. 2018 další jednání, odročeno na 1. 10. 2018 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 1. 10. 2018 vyhlášení rozsudek, částečně vyhověno, částečně zamítnuto. Žádost soudce o prodloužení lhůty pro vyhotovení a vypravení rozsudku do 30. 10. 2018 z důvodu většího množství skončených věcí, žádosti vyhověno dne 30. 10. 2018. Žádost soudce o prodloužení lhůty pro vyhotovení a vypravení rozsudku do 17. 12. 2018 z důvodu většího množství skončených věcí, žádosti vyhověno dne 30. 11. 2018. Dne 17. 12. 2018 rozsudek rozeslán účastníkům. Dne 20. 12. 2018 došlo odvolání žalobce. Dne 27. 12. 2018 došlo odvolání žalované. Dne 3. 1. 2019 vydáno usnesení s výzvou žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Doplnění odvolání žalobce dne 2. 1. 2019. Žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků ze 7. 1. 2019. Dne 8. 1. 2019 referát k zaslání Prohlášení o majetkových a osobních poměrech účastníka žalobci, vypraven dne 10. 1. 2019. Dne 29. 1. 2019 doručeno vyplněné prohlášení žalobce soudu. Usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci z 1. 3. 2019, vypraveno 8. 3. 2019. Dne 19. 3. 2019 podáno žalobcem odvolání do usnesení o neosvobození. Dne 22. 3. 2019 vyhotovena předkládací zpráva. Dne 4. 4. 2019 spis doručen Městskému soudu v Praze. Podnět pro změnu rozhodnutí podaný žalobcem ke změně rozhodnutí o výši SOP z 3. 6. 2019. Usnesením Městského soudu v Praze z 12. 7. 2019 potvrzeno usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci, odesláno žalobci dne 9. 8. 2019. Dne 8. 8. 2019 spis vrácen obvodnímu soudu. Usnesení z 21. 8. 2019 s výzvou žalované k doplnění odvolání, vypraveno 4. 9. 2019. Referátem z 21. 8.2019 odesláno odvolání žalobce žalované. Odůvodnění odvolání žalované doručené dne 9. 9. 2019. Dne 11. 9. 2019 referát k odeslání odvolání žalované žalobci. Vyjádření žalobce k odvolání žalované, doručeno dne 19. 9. 2019. Předkládací zpráva z 24. 9. 2019 k rozhodnutí o odvolání (a referát k zaslání vyjádření žalobce k odvolání žalované). Dne 3. 10. 2019 spis doručen Městskému soudu v Praze. Referátem soudu z 10. 12. 2019 k nařízení jednání na 21. 1. 2020. Jednání před odvolacím soudem dne 21. 1. 2020 – vyhlášen rozsudek – potvrzující. Dne 27. 2. 2020 spis vrácen obvodnímu soudu. Rozsudek Městského soudu v Praze z 21. 1. 2020, rozeslán dne 12. 3. 2020. Dne 13. 3. 2020 pravomocné skončení věci. Dne 5. 5. 2020 podáno dovolání žalobce. Usnesením z 21. 5. 2020 s výzvou k zaplacení soudního poplatku za dovolání žalobce. Záznam o složení soudního poplatku dne 29. 5. 2020. Referátem soudu z 8. 6. 2020 zaslání dovolání žalované. Vyjádření žalované k dovolání doručeno dne 1. 7. 2020. Předkládací zpráva z 9. 7. 2020 k rozhodnutí o dovolání žalobce. Dne 22. 7. 2020 spis doručen k Nejvyššímu soudu ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 10. 2. 2021 o odmítnutí dovolání. Dne 23. 2. 2021 spis vrácen obvodnímu soudu. Dne 25. 2. 2021 referát k rozeslání usnesení. Dne 10. 3. 2021 vyznačena PM na usnesení NS dne 1. 3. 2021. Spis vrácen dne 23. 4. 2021, dne 19. 4. 2021 podána ústavní stížnost žalobcem.

7. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 21. 4. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení, proto dospěje-li soud k závěru, že bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí v přiměřené době, tj. že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, je nemajetková újma žalobce jako taková představující špatný psychický stav, nejistotu apod. konzumována nemajetkovou újmou z tohoto nepřiměřeně dlouhého řízení a nelze takové nároky uplatnit samostatně, proto soud nárok žalobce posoudil toliko jako nárok na náhradu nemajetkové újmy vyplývající z nepřiměřené délky řízení.

18. Předně je třeba uvést, že přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

19. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

20. Předmětné řízení ve vztahu k žalobci trvá od 8. 6. 2009, kdy byla doručena žaloba obvodnímu soudu, doposud, tj. 11 let a 11 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci nebyly shledány zbytečné průtahy a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah jen v období od 15. 4. 2010, kdy došlo sdělení městského úřadu, do 12. 11. 2010, kdy proběhlo ve věci jednání a skutečnost, že před Ústavním soudem byla věc projednána po 2 letech. S ohledem na uvedené a s přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činí téměř 12 let, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud došel k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a seznal, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

21. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

22. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 11 let a 11 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 163 750 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč, ostatně z uvedené částky vycházel ve své žalobě sám žalobce.

23. Pokud se žalobce ohledně hodnocení přiměřenosti délky řízení dovolává tzv. Pintova zákona, zdejší soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že jestliže dovolatel poukazuje na rozsudky ESLP, z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního řízení sedm měsíců lze považovat za přiměřenou, ale jedenáctiměsíční délku řízení již nikoliv, nebere v úvahu, že italský právní řád obsahuje speciální úpravu (tzv.„ Pintův zákon“), podle které je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na rozhodnutí v této věci. Pro hodnocení přiměřenosti délky řízení je relevantní nikoli italská, ale pouze tuzemská právní úprava. V poměrech projednávané věci nic nemění na tom, že při posuzování délky řízení je nutné vždy vycházet z konkrétních okolností případu a z toho, co bylo výše uvedeno ohledně nevymezení abstraktní hranice její (ne) přiměřenosti.

24. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i právně složitější. Jednalo o spor, v němž se žalobce proti žalované domáhal náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem. Majetková škoda byla určena v celkové výši 35 364 343,70 Kč. Předmětem nároku na náhrady škody byla částka, kterou měl žalobce vydat na ochranu autorských práv v rámci ochrany svého patentu – anonymizováno značka automobilu anonymizována dvě slova, dále částka, kterou měl žalobce obdržet jako provizi za použití vynálezu podle uzavřené licenční smlouvy se právnická osoba a.s., dále provize za prodej anonymizováno třetím osobám a konečně částka představující rozdíl mezi získanou kupní cenou a tržní cenou za prodej nemovitostí zapsaných na list vlastnictví v k. ú. obec, kdy se mělo jednat o prodej v nouzi. Z uvedeného je zřejmé, že již jen nárok na náhradu škody zahrnoval ve skutečnosti 4 jednotlivé nároky. Z tohoto důvodu bylo prováděno rozsáhlejší dokazování a v řízení vyvstala opakovaná potřeba svědeckých výpovědí, přičemž soud musel žalobce opakovaně vyzývat k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Předmětem tvrzené nemajetkové újmy byla újma z úmrtí role v řízení, újma na zdraví žalobce, ztráta příjmení příjmení, tedy opětovně si uvedené vyžádalo rozsáhlejší dokazování. Soud se proto neztotožnil s názorem žalobce, že se nejednalo o skutkově ani právně složitý spor a základní částku zadostiučinění snížil o 25 %. Procesní složitost soud shledal standardní.

25. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval dvakrát, odvolací soud rozhodoval třikrát, Nejvyšší soud ČR dvakrát a nyní bude podruhé rozhodovat Ústavní soud ČR. Soud proto snížil základní částku s ohledem na zapojený počet stupňů soudní soustavy a s tím spojenou četnost rozhodování o 25 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

26. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. Jedna žádost o odročení jednání (16. 10. 2014) i časový prostor pro smírné řešení pak řízení sice prodloužily, avšak to byla také sama žalovaná, která uvedený postup navrhla s ohledem na možné dosažení mimosoudní dohody, proto se nyní nemůže dovolávat toho, aby tato skutečnost šla k tíži žalobce. Z uvedených důvodů proto za daný markant soud nepřistoupil ani ke snížení ani ke zvýšení základní částky zadostiučinění.

27. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a zdejší soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že k žádným významným průtahům v řízení ani nedocházelo, vyjma posuzování věci u Ústavního soudu, jenž je však jediným soudem v České republice, u něhož se soustředí rozhodování o ústavní stížnosti jakožto mimořádném opravném prostředku, proto nelze na délku řízení u něj klást stejné nároky jako na délku řízení u soudů nižších stupňů. Dobu dvou let pro rozhodnutí o ústavní stížnosti v takto specifické, judikatorně dosud neřešené věci, je proto na místě hodnotit jako přiměřenou. Na celkovou délku řízení měla vliv především skutková složitost řízení a opakovaná nutnost soudu vyzývat účastníky k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Výše zmiňované ve spojitosti se samotnou délkou naříkaného řízení bylo důvodem, proč soud dospěl k závěru, že délka řízení nebyla přiměřená, a proto se uvedené skutečnosti dostatečně odrazily v samotném závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Řízení bylo jinak plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Soud proto za postup orgánů veřejné moci zadostiučinění neupravoval.

28. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, číslo, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci příjmení proti České republice z 26. 10. 2004, číslo, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, číslo, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku z 12. 11. 2002, číslo, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslo) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci jméno příjmení proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, číslo číslo § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Posuzované řízení byl spor o náhradu škody a nemajetkové újmy. Vzhledem k předmětu řízení lze mít za to, že řízení mělo pro žalobce sice nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění. Namítá-li žalobce psychicky náročný stav spojený s úmrtím role v řízení, výchovou dcery, zásahem do pracovního života a zdraví žalobce, soud aniž by jakkoli chtěl zlehčovat jistě těžkou životní situaci žalobce, všech těchto nároků se již žalobce domáhal ve spojitosti s nezákonně vedeným trestním stíháním své osoby v naříkaném řízení, tj. nemůže se nyní domáhat újmy z těchto nároků, neb již o nich bylo pravomocně rozhodnuto.

29. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 50 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 81 875 Kč. Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

30. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 21. 4. 2020. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 22. 10. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 21. 4. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 21. 10. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 22. 10. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Se zřetelem na výše uvedené soud zamítl i část příslušenství požadovaného žalobcem z přiznané částky 81 875 Kč, neboť žalobce jej požadoval ode dne následujícího po uplatnění svého nároku u žalované, aniž by reflektoval zákonem danou 6-ti měsíční lhůtu k projednání nároku u žalované.

31. Soud zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (390 625 Kč) jako nedůvodnou (výrok II. rozsudku).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 13 552 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a účasti na jednání dne 18. 5. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou dle § 14 odst. 3 vyhlášky za 10 započatých půlhodin po 100 Kč za cestu obec obec, tam a zpět, celkem 1 000 Kč. Konečně soud advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

33. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.