OSPH02 47 C 50/2020-131

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 1 205 518 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 225 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 6. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 484 775 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 6. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 50 651 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou z 9. 9. 2020 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením z 26. 4. 2017 obviněn Policií ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, č. j.: KRPA -2561-20/ 2009 -020070 ze spáchání trestného činu anonymizováno 12 slov ustanovení pr. předpisu, kde byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 8- 12 let. Zdůraznil, že v období od 25. 4. 2017 do 16. 2. 2018 byl omezen na svobodě pobytem ve vazbě. Pro citovaný trestný čin byla podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích na žalobce obžaloba (dále jen„ krajský soud“). Žalobce byl následně rozsudkem z 18. 2. 2019 č. j.: 16 T 5/2018 zproštěn obžaloby s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchal žalobce. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 11. 2019. Dále akcentoval, že byl v období od 31. 7. 2018 do 18. 2. 2019 omezen na osobní svobodě pohybu soudem uloženým zákazem vycestování, a to na základě usnesení Krajského soudu z 31. 7. 2018. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 258 518 Kč představující náklady na odměnu advokáta, jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 447 000 Kč způsobené rozhodnutím o vazbě a konečně nárok na náhradu nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání ve výši 500 000 Kč. Jde-li o nemajetkovou újmu, žalobce upozornil, že mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání 8 – 12 let, důvodně se tedy obával uložení nepodmíněného trestu. Délka trestního stíhání činila 2,5 roku, což je dle žalobce poměrně podstatná délka. V důsledku trestního stíhání se mu rozpadlo manželství s manželkou příjmení jméno jméno jméno, ztratil svoje dvě nezletilé děti ve věku 7 a 12 let, které tragicky zahynuly dne 17. 6. 2017 při dopravní nehodě, tj. v době, kdy se žalobce nacházel ve vazbě, nemohl se tak s nimi rozloučit ani je pohřbít. K větší intenzitě dopadu trestního řízení do osobnostní sféry žalobce přispěla skutečnost, že byl v průběhu trestního stíhání jedenkrát nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků s tím, že po vyhlášení tohoto nepravomocného odsuzujícího rozsudku byl žalobci uložen zákaz vycestování do zahraničí a byl tak omezen na osobní svobodě pohybu v trvání od 31. 7. 2018 do 18. 2. 2019, tedy po dobu 203 dnů. Žalobce je osobou anonymizováno národnosti, kdy tento má rodinné příslušníky – rodiče ve země, přičemž otec žalobce je osobou těžce zdravotně omezenou, závislou na péči dalších osob. Žalobce v důsledku zákazu vycestování nemohl přispět k péči o jeho otce ani navštívit svého otce ani matku. V doplnění žaloby ze 4. 6. 2020 uvedl, že na náhradě nemajetkové újmy z nezákonného stíhání se mu jeví jako adekvátní alespoň zadostiučinění ve výši 101 500 Kč představující satisfakcí 500 Kč za den omezení svobody pohybu, dále doplnil, že jeho případ byl medializován.

2. Žalovaná v podání z 30. 11. 2020 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobce u ní uplatnil nárok dne 18. 12. 2019, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 5/2018 (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku na náhradu nákladů trestního řízení vyhověla žalovaná co do částky 241 154 Kč. Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě vyhověla žalobě v plné výši, tj. při samé horní hranici, a to z důvodu závad v procesním postupu soudu ohledně prodlužování vazby a dále z důvodu nemožnosti žalobce zúčastnit se pohřbu obou jeho dětí. Co se týče nároku na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu z titulu trestního stíhání, tento neshledala důvodný. Konstatovala, že z rozsudku Krajského lidového soudu v jméno jméno se podává, že k rozvodu žalobcova manželství došlo v důsledku„ rozdílů v mentalitě a odlišných názorů na život“ mezi ním a jeho tehdejší manželkou. Již z tohoto rozsudku je tedy evidentní, že mezi rozvodem a trestním stíháním (či vazbou) žalobce žádná souvislost není. Stran úmrtí žalobcových dětí uvedla, že k němu došlo trestným činem třetí osoby a zamezení účasti žalobce na pohřbu jeho dětí bylo způsobeno vazbou. Konečně uvedla, že ze zprávy správní rady sídliště v anonymizováno, je zřejmé, že v roce 2017 se žalobce vrátil do České republiky (kde byl zadržen), čímž se ovšem minimálně na nějakou dobu o otce plánovaně pečovat přestal, nemohla přisvědčit žalobcovu tvrzení ohledně vzniku nemajetkové újmy.

3. V podání z 11. 12. 2020 žalobce vzal žalobu zpět stran požadavku na zaplacení částky 705 518 Kč z titulu náhrady škody (obhajného) a náhrady nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, když na tyto nároky žalovaná po podání žaloby zaplatila 241 154 Kč a 447 000 Kč. Po revizi žaloby vzal žalobu zpět ohledně obou dvou jmenovaných nároků, a to i v části neuspokojené žalovanou. Soud proto usnesením z 29. 12. 2021 řízení ohledně této částky zastavil. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 1. 2021. Předmětem řízení tudíž zůstal toliko nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 18. 12. 2019 (zjištěno z návrhu na předběžné projednání nároku na náhradu škody z 18. 12. 2019; stanoviska žalované z 27. 11. 2020).

6. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 5/2018 s tím, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, č. j.: KRPA -2561-20/ 2009 -020070 ze spáchání trestného činu anonymizováno 12 slov ustanovení pr. předpisu. Usnesení bylo vydáno dne 26. 4. 2017 a žalobci bylo doručeno téhož dne. Stížnost žalobce proti danému usnesení byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 12. 2017, č. j. 4 To 771/2017-29. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově č. j.: 0 Nt 183/2017-20 z 27. 4. 2017 bylo rozhodnuto o vzetí žalobce do vazby. Proti předmětnému usnesení podal žalobce rovněž stížnost, přičemž napadené usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno a nabylo právní moci dne 23. 5. 2017. Žalobce byl z vazby propuštěn na základě nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3689/17 z 26. 1. 2018. Pro výše citovaný trestný čin byla podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích na žalobce obžaloba. Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném dokazování vyhlásil dne 31. 7. 2018 rozsudek č. j.: 16 T 5/2018-1378, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání skutků popsaných v podané obžalobě a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Krajský soud v Českých Budějovicích vyhlásil dne 31. 7. 2018 usnesení č. j.: 16 T 5/2018-1360, kterým žalobci uložil zákaz vycestování do zahraničí. Stížnost proti uloženému zákazu vycestování byla s poukazem na vyhlášený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a na uložený vysoký trest usnesením Vrchního soudu v Praze č. j.: 11 To 52/2018-1448 zamítnuta jako nedůvodná. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j.: 11 To 52/2018-1452 z 5. 11. 2018 byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2018, č. j.: 16 T 5/2018-1378, v celém rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích následně dne 18. 2. 2019 vyhlásil rozsudek č. j. 16 T 5/2018-1474, kterým žalobce zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchal žalobce. Zároveň Krajský soud v Českých Budějovicích vyhlásil dne 18. 2. 2019 usnesení č. j. 16 T 5/2018-1473, kterým žalobci zrušil uložený zákaz vycestování do zahraničí s tím, že toto usnesení nabylo právní moci téhož dne. Žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby dne 26. 11. 2019.

7. Z žádosti o potvrzení z 2. 10. 2018 vydaného Správní radou sídliště příjmení jméno, země, soud zjistil, že žalobce se na dobu od roku 2009 do 2017 musel vrátit z České republiky do země, aby pečoval o svého otce příjmení příjmení příjmení, datum narození, jenž měl v roce 2009 cévní mozkovou příhodu s následkem ochrnutí těla a není schopen žít bez péče druhé osoby.

8. Z rozhodnutí o schválení návrhu o souhlasném rozvodu žalobce a jeho manželky anonymizována čtyři slova jméno jméno z 31. 7. 2019 vzal soud za prokázané, že manželé žili spolu šťastně dva roky, poté vznikly rozpory z rozdílů v jejich mentalitě, z odlišných názorů na život, neexistuje mezi nimi citový vztah, nemají o sebe zájem, a proto soud jejich návrh na souhlasný rozvod schválil.

9. Z úmrtních listů jméno jméno příjmení, datum narození, a jméno jméno příjmení, datum narození, vzal soud za prokázané, že zemřeli dne datum v obec, když mezi účastníky nebylo sporu, že se tomu tak stalo v důsledku trestného činu třetí osoby (při dopravní nehodě).

10. Z článku z datum uveřejněného na portálu idnes.cz s názvem„ anonymizováno 9 slov země“ anonymizováno 8 slov role v řízení anonymizováno 8 slov, jméno anonymizováno jméno anonymizováno 9 slov anonymizováno. anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno, anonymizováno role v řízení anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno, anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno. anonymizováno 9 slov, anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno anonymizováno.

11. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

18. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

19. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

20. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“

21. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

22. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 26. 4. 2017, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 26. 11. 2019, kdy byl žalobce rozsudkem krajského soudu z 18. 2. 2019 pravomocně zproštěn obžaloby, tedy 2 roky a 7 měsíců. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci přiměřenou.

23. Pokud jde o povahu trestní věci, nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání trestného činu anonymizováno 12 slov ustanovení pr. předpisu a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody 8 až 12 let. Lze přisvědčit žalobci, že s přihlédnutím k nepravomocnému odsouzení žalobce rozsudkem krajského soudu z 31. 7. 2018 č. j.: 16 T 5/2018-1378, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání skutků popsaných v podané obžalobě a byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazení do věznice s ostrahou, byla jeho obava z odsouzení z odsouzení k trestu odnětí svobody důvodná. Jde-li o samotnou povahu trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení oproti trestnímu stíhání např. pro trestný čin proti životu a zdraví nebo proti rodině a dětem, se kterými převážně bývá spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených.

24. Nicméně pokud jde o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci na podkladě provedeného dokazování vznikla určitá újma objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do práva na ochranu soukromého a rodinného života a právo na svobodu pohybu. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Soud zejména zohlednil, že žalobci byl po dobu 203 dnů, poté co již nebyl vazebně stíhán, uložen zákaz vycestování, tedy byl omezen na svobodě pohybu. V řízení bylo prokázáno, že žalobcovy rodiče žijí ve země a že žalobcův otec je vážně nemocen a odkázán na pomoc druhých osob. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobce v období od 2009 do 2017 pobýval ve země a přestože soud nezná důvody, pro něž žalobce v roce 2017 země opustil a vycestoval do České republiky, uvěřil jeho tvrzení, že tento zákaz jeho nemajetkovou újmu umocnil, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že po skončení trestního řízení a zrušení zákazu vycestování se žalobce vrátil do země, kde se nacházel i ke dni vyhlášení rozhodnutí a z tohoto důvodu nebyl ani navrhován jako důkaz jeho účastnický výslech. Na druhou stranu vzal soud po provedeném dokazování za prokázané z rozhodnutí anonymizována tři slova o schválení souhlasného návrhu na rozvod, že příčinou rozvratu manželství žalobce a jeho manželky byly odlišné názory na život a rozpory v mentalitě, nikoli trestní stíhání žalobce. Stejně tak, smrt žalobcových synů je událostí bez jakýchkoliv pochyb jistě velmi tragickou, ale nelze ji klást v příčinnou souvislost, s trestním stíháním žalobce. Mezi účastníky nebylo sporu, že k úmrtí synů žalobce došlo při dopravní nehodě, trestným činem třetí osoby. Skutečnost, že se žalobce nemohl účastnit jejich pohřbu a oficiálního rozloučení, neboť t. č. pobýval ve vazbě, byla náležitě zohledněna při odškodnění žalobce při rozhodování o nemajetkové újmě z rozhodnutí o vazbě, kdy žalobce obdržel zadostiučinění při samé horní hranici – 1 500 Kč á den. Konečně jde-li o medializaci věci, žalobce nemajetkovou újmu jí způsobenou dokazoval toliko jedním článkem, kde sice bylo uvedeno jeho jméno a popsán skutek, z něhož byl žalobce obviněn, ale na druhou stranu v článku byla rozvinuta i obhajoba žalobce a skutečnost, že spáchání skutků uvedených v obžalobě popírá.

25. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 15 225 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Konkrétní výši částky odůvodňuje výše popsaná povaha trestní věci s trestní sazbou 8 až 12 let a zejména pak shora popsaný zásah do soukromého života žalobce a práva na svobodu pohybu s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jeho rodiče v té době nacházeli ve země. Naopak v řízení nebyl ze strany orgánů činných v trestním řízení prokázán exces a medializace byla prokazována toliko jedním článkem, soud důvody pro zvýšení zadostiučinění pro medializaci věci neshledal. Dále nelze odhlédnout, že v řízení nebyla prokázána ani tvrzená příčinná souvislost mezi rozpadem manželství žalobce, tragickou smrtí jeho dětí a trestním stíháním žalobce. Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

26. S ohledem na skutečnost, že v řízení byl prokázán zásah do práva žalobce na svobodu pohybu a s tím spojený zásah do soukromého života žalobce, soud analogicky vycházel z judikatorně zakotvených částek při poskytování odškodnění za vazbu. Soud vycházel z částky při spodní hranici, tedy 500 Kč na den, shodně požadované žalobcem, nicméně dle soudu nelze postavit na rovinu skutečnost, že osoba je vazebně stíhána a skutečnost, že je poškozený toliko omezen zákazem vycestování, z tohoto důvodu doznal závěru, že adekvátním zadostiučiněním je částka ve výši 15 % ze zadostiučinění, jež by bylo poskytnuto osobě vazebně stíhané. Dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 64/2013 (u Městského soudu v Praze č. j.: 18 Co 82/2017), kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznáno toliko konstatování vydání nezákonného rozhodnutí. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro shodný trestný čin, nicméně v druhém odstavci, ale poškozený byl vystaven stejné výši trestní sazby, tj. 8-12 let. Trestní stíhání pak trvalo po dobu necelých 2 let. Oba poškození byli vazebně stíháni. Stejně jako zdejší žalobce netvrdil poškozený žádný zásah vyšší intenzity do jeho osobnostních práv, než jaký lze obecně předpokládat u osoby, která je podrobena trestnímu stíhání a které skončí zprošťujícím rozsudkem. Jediná rozdílnost byla právě v zásahu do práva na svobodu pohybu, jež soud zohlednil, jak uvedeno výše. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl, když toliko odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze, kde se výše odškodnění za každý měsíc trvání trestního stíhání pohybovala kolem částky 10 000 Kč (věci vedené u Městského soudu v Praze 69 Co 302/2016, 91 Co 22/2016), aniž by hodnotil typovou závažnost a dopady a vycházel toliko z délky řízení, nebo naopak předložil případ, jenž byl typově blízký (věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 83/2011), ale zase nereflektoval délku a dopady trestního stíhání na poškozené.

27. Soud zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (484 775 Kč) jako nedůvodnou (výrok II. rozsudku).

28. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 18. 12. 2019. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 19. 6. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 18. 12. 2019, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 18. 6. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 19. 6. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Tarifní hodnota sporu v době zahájení řízení byla 358 518 Kč (2x 50 000 Kč za jinou nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a 258 518 Kč na náhradě škody), po částečném zpětvzetí žalobcem byla tarifní hodnota 50 000 Kč. Do částečného zpětvzetí žaloby žalobce vykonal tři úkony – převzetí věci, návrh ve věci samé a zpětvzetí. Žalobce vzal žalobu zpět stran nároku na náhradu škody pro částečné plnění žalované po podání žaloby a ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy rozhodnutím o vazbě byl úspěšný zcela s tím, že dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal tři shora uvedené úkony právní služby á 9 740 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Náhrada nákladů řízení tak činí 42 445 Kč. Nicméně soud zohlednil, že žalobce vzal žalobu zpět nejen pro chování žalované – 341 154 Kč, ale též z důvodu revize žaloby – 17 364 Kč, když s ohledem na skutečnost, že tento nárok nebyl podroben soudnímu přezkumu a nelze tak shledat, že byl žalován důvodně, je třeba zpětvzetí stran částky 17 364 Kč na náhradě škody dát k tíži žalobci, tudíž mu náleží 90 % shora uvedené náhrady, tj. celkem 38 332 Kč. Po zpětvzetí žaloby žalobce učinil jeden a půl úkonu – účast na jednání dne 16. 6. 2021 a 25. 6. 2021 účast při vyhlášení rozsudku. V tomto nároku byl žalobce plně úspěšný, když plnění, jak uvedeno shora, záviselo na úvaze soudu. V souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 1,5 úkonu právní služby á 3 100 Kč s tím, že k odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze dvou vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu + daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Dále soud přiznal náhradu za promeškaný čas ve výši 12x 100 Kč za cestu obec obec a k tomu dvakrát cestovné vozidlem Citroen C4 Picasso, registrační značka vzdálenost obec – obec a zpět při počtu kilometrů 180 km celkem, se základní náhradou za 1 km 4,40 Kč při ceně PHM 27,20 Kč litr, při spotřebě 6,1 l /100 km = 1 091 Kč (cestovné na dvě jednání), tedy celkem částka 12 319 Kč, celkem má tedy žalobce nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 50 651 Kč (38 332 Kč náhrada nákladů ke zpětvzetí a 12 319 Kč po zpětvzetí). Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že účelným neshledal vyjádření žalobce ze 4. 6. 2021, kterým žalobce doplnil svá skutková tvrzení, což však mohl učinit s ohledem na nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání, u nařízeného jednání dne 16. 6. 2021.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.