OSPH02 47 C 63/2020-197

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 461 462 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91 000 Kč od 1. 8. 2020 do 16. 12. 2020, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 349 462 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení 165 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou z 10. 9. 2020 domáhala na žalované náhrady škody ve výši 171 462 Kč a odškodnění nemajetkové újmy ve výši 290 000 Kč způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn.: 15 C 169/2009 (dále„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce 10 let a 8 měsíců je nepřiměřená. Žalobkyně vystupovala v posuzovaném řízení o zaplacení částky ve výši 93 348 Kč jako žalovaná. Jde-li o nemajetkovou újmu, uvedla, že první tři rozsudky obvodního soudu byly zrušeny a odvolacím soudem bylo uloženo, aby v řízení jednal a rozhodl jiný senát. Pro opakované zrušení rozhodnutí soudu I. stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu žádala žalobkyně navýšit zadostiučinění o 30 %. Dále spatřovala pochybení v postupu Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jenž v závěrečné fázi řízení zcela změnil svůj právní názor na věc. Z důvodu okolnosti, že se žalobkyně nepodílela na době řízení, požadovala zvýšení přiměřeného zadostiučinění o 10 % a o dalších 10 % z důvodu vysokého významu řízení pro žalobkyni, když prodlužováním řízení došlo k nárůstu úroků z prodlení a nákladů řízení, která byla povinna žalobkyně protistraně zaplatit. Se zřetelem na shora zmíněné požadovala relutární náhradu s tím, že za jeden rok řízení nárokovala částku ve výši 20 000 Kč (modifikovanou za první dva roky řízení na polovinu), celkem se tedy domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 290 000 Kč. Za přiměřenou dobu vydání pravomocného rozhodnutí ve věci žalobkyně považovala den 25. 6. 2014, tj. 4 roky a 8 měsíců, kdy Městský soud v Praze mohl při vědomí svého právního závěru rozhodnout o potvrzení v pořadí druhého rozsudku obvodního soudu. S ohledem na uvedené se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 171 462 Kč představovanou úroky z prodlení a náklady řízení, jež byla žalobkyně povinna na základě konečného rozsudku v naříkaném řízení povinna zaplatit.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 21. 12. 2020 uvedla, že u ní žalobkyně dne 30. 1. 2020 uplatnila svůj nárok na náhradu škody a přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 461 462 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. 15 C 169/2009. Nárok na náhradu škody nebyl shledán důvodným, když žalovaná namítala, že příčinou zaplatit úroky z prodlení není délka řízení, ale nesplnění smluvní povinnosti žalobkyně vůči svému věřiteli řádně a včas a jde-li o náhradu nákladů řízení, k jejich vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž tyto náklady vznikly, a případný neúspěch účastníka v otázce nákladů řízení nemůže založit neúspěšnému účastníku právo požadovat jím zaplacené náklady řízení na státu z titulu náhrady škody. Žádosti na náhradu nemajetkové újmy bylo částečně vyhověno a žalovaná po projednání nároku dne 15. 12. 2020 poskytla žalobkyni relutární náhradu ve výši 91 000 Kč. Co se týká přezkoumaného řízení, celková délka řízení činila ve vztahu k žalobkyni 10 let a 4 měsíce. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem ČR. Spisovým šetřením bylo zjištěno, že v řízení nedošlo k nečinnosti soudu, jednotlivé úkony byly prováděny v přiměřených lhůtách. Se zřetelem ke všem okolnostem naříkaného řízení žalovaná základní částku zadostiučinění stanovila na 140 000 Kč s tím, že za jeden rok trvání řízení náleží částka ve výši 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka byla snížena o 35 % z důvodu složitosti projednávané věci a stupně soudní soustavy s odkazem rozsáhlé dokazování listinnými důkazy a nutnost svědeckých výslechů. Význam řízení žalovaná hodnotila jako standardní, jednalo se o spor o finanční plnění. Konstatovala, že žalobkyně se svým jednáním na délce řízení nepodílela. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobkyně nepovažuje za odůvodněný.

3. Žalobkyně ve svém podání ze 7. 1. 2021 vzala žalobu částečně zpět s tím, že žalovaná dne 17. 12. 2020 zaplatila žalobkyni na zadostiučinění za nemajetkovou újmu 91 000 Kč. Jednání žalované, která k částečnému plnění přistoupila až po uplynutí zákonné 6-ti měsíční lhůty, shledala v rozporu s dobrými mravy. K částečnému zpětvzetí žaloby bylo usnesením zdejšího soudu z 12. 1. 2021 řízení co do částky 91 000 Kč zastaveno s tím, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 1. 2021. Předmětem přezkumu tak zůstal nárok žalobkyně na zaplacení částky ve výši 370 462 Kč s příslušenstvím.

4. V podání z 21. 1. 2021 žalobkyně doplnila, že nesouhlasí, že by ve vztahu k ní trvalo řízení toliko 10 let a 4 měsíce. Má za to, že počátek řízení je třeba brát do úvahy podáním žaloby, tj. dnem, kdy se žalobkyně jakožto žalovaná stala účastníkem řízení. Setrvala na svém stanovisku, že soud by měl vycházet ze základní částky přiměřeného zadostiučinění ve výši 20 000 Kč/rok. Vytýkala nadbytečně provedené dokazování, jež taktéž zapříčinilo nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Nesouhlasila s žalovanou učiněným ponížením základní částky o 35 %, když s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu není s to posuzované řízení považovat za složité, neboť nebylo prováděno výjimečné množství důkazních prostředků, nebyl zadáván znalecký posudek. Projednání třikrát podaného odvolání, jež bylo shledáno důvodným, není dle žalobkyně důvodem pro snížení základní částky zadostiučinění. S ohledem na okolnost, že se na délce řízení nepodílela, má za to, že by základní částka měla být zvýšena o 10 %. Konečně uvedla, že po celou dobu posuzovaného řízení byla v domnění, že žádnou povinnost hradit odstupné nemá.

5. Protože byly splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř., soud rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.

6. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

7. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na náhradu škody a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 30. 1. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a nároku na zaplacení náhrady škody z 30. 1. 2020; stanoviska žalované z 15. 12. 2020).

8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 169/2009 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Dne 6. 10. 2009 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena žaloba žalobkyně jméno příjmení proti žalované, právnická osoba a.s., IČO, tj. zdejší žalobkyni, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení odstupného ve výši 93 348 Kč, neboť byla u žalovaného zaměstnána na pozici ekonomického ředitele, ze kterého byla z organizačních důvodů odvolána. Usnesením soudu z 3. 11. 2009 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku. Dne 10. 11. 2009 žalobkyně uhradila soudní poplatek. Dne 27. 1. 2010 byl vydán platebním rozkaz, kterým bylo uloženo žalované, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatit žalobkyni 93 348 Kč spolu s úroky z prodlení, a dále byla žalované uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 32 264 Kč. Dne 23. 2. 2010 byl soudu doručen odpor žalované proti platebnímu rozkazu z 27. 1. 2010 s tím, že platební rozkaz jí byl doručen dne 10. 2. 2010. Dne 25. 3. 2010 došlo vyjádření žalované k žalobě. Dne 19. 4. 2010 byl odpor zaslán na vědomí žalobkyni. Dne 15. 6. 2010 bylo nařízeno jednání na 8. 10. 2010. Dne 8. 10. 2010 proběhlo jednání, byly čteny listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na 21. 1. 2011, a to za účelem výslechu žalobkyně a doplnění důkazů. Dne 9. 11. 2010 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, jež bylo na základě referátu soudu ze 7. 12. 2020 zasláno žalobkyni. Dne 18. 1. 2011 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně. Dne 21. 1. 2011 proběhlo jednání. Jednání bylo odročeno na 27. 4. 2011 za účelem doplnění řízení o chybějící podklady, když žalovaná nedoložila organizační strukturu. Dne 23. 1. 2011 bylo soudu doručeno podání žalobkyně, kterým požadovala rozhodnout o separaci nákladů řízení z důvodu zmařeného jednání dne 21. 1. 2011. Dne 1. 3. 2011 bylo soudu doručeno vyjádření žalované s předložením důkazních listin, jež bylo přeposláno na základě referátu soudu ze 7. 3. 2011 žalobkyni. Dne 18. 4. 2011 došlo doplnění důkazních listin žalované a dne 22. 4. 2011 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně. Dne 27. 4. 2011 proběhlo ve věci jednání, na kterém bylo provedeno listinné dokazování a došlo k vyhlášení rozsudku, kterým soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 93 348 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.) Rozsudek byl dne 27. 5. 2011 rozeslán účastníkům. Dne 13. 6. 2011 bylo soudu doručeno odvolání žalované proti rozsudku z 27. 4. 2011. Dne 11. 8. 2011 soud usnesením vyzval žalovanou k úhradě soudního poplatku za odvolání a žalobkyni bylo k případnému vyjádření zasláno odvolání žalované. Dne 16. 8. 2011 žalovaná uhradila soudní poplatek. Dne 10. 11. 2011 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání Městskému soudu v Praze. Na základě referátu soudu z 28. 11. 2011 bylo nařízeno jednání na 8. 2. 2012. Dne 1. 2. 2012 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně k odvolání žalované. Dne 8. 2. 2012 proběhlo jednání před odvolacím soudem, které bylo ukončeno vyhlášením usnesení, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu. Spis byl vrácen dne 23. 2. 2012 obvodnímu soudu. Usnesení odvolacího soudu rozesláno účastníkům na základě referátu soudu z 6. 3. 2012. Dne 23. 4. 2012 bylo soudem nařízeno jednání na 19. 9. 2012. Dne 22. 8. 2012 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, jež bylo zasláno na vědomí žalobkyni na základě referátu soudu z 27. 8. 2012. Dne 13. 9. 2012 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně, jež bylo 17. 9. 2012 zasláno na vědomí žalované. Dne 19. 9. 2012 proběhlo jednání, na kterém byli k výslechu navrženi dva svědci. Jednání bylo odročeno na 23. 1. 2013 za účelem výslechu navržených svědků. Dne 17. 10. 2012 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, přeposláno žalobkyni na základě referátu soudu z 19. 11. 2012. Dne 14. 1. 2013 bylo soudu doručeno další vyjádření žalované, jež bylo přeposláno žalobkyni na vědomí dne 14. 1. 2013. Dne 15. 1. 2013 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně. Dne 23. 1. 2013 proběhlo jednání, na kterém byl vyslechnut jeden svědek. Jednání bylo odročeno za účelem výslechu navržených svědků na 31. 5. 2013. Na základě referátu soudu ze 4. 2. 2013 voláni svědci. Dne 22. 2. 2013 došlo soudu předložení listin žalovanou. Dne 26. 3. 2013 byla soudu doručena žádost žalobkyně o odročení jednání, a to z důvodu účasti právní zástupkyně na školení k novému občanskému zákoníku. Dne 28. 3. 2013 bylo jednání odročeno na 9. 8. 2013. Dne 4. 4. 2013 byla soudu doručena žádost žalobkyně o odročení jednání, a to z důvodu čerpání dovolené právní zástupkyní žalobkyně. Dne 9. 4. 2013 bylo jednání odročeno na 25. 9. 2013. Dne 10. 9. 2013 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, žalobkyni přeposláno dne 12. 9. 2013. Dne 25. 9. 2013 proběhlo jednání, na kterém byly čteny listinné důkazy, vyslechnuti tři svědci a vyhlášen rozsudek, kterým soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 93 348 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozsudek vypraven dne 21. 10. 2013. Dne 4. 11. 2013 bylo soudu doručeno odvolání žalované proti rozsudku z 25. 9. 2013. Dne 30. 12. 2013 vyzval soud žalobkyni, aby se vyjádřila k připojenému odvolání. Dne 1. 4. 2014 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání Městskému soudu v Praze. Na základě referátu soudu z 15. 4. 2014 bylo nařízeno jednání na 25. 6. 2014. Dne 25. 6. 2014 se konalo jednání před odvolacím soudem, na kterém bylo vyhlášeno usnesení, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, (výrok I.), a dále věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok II.), neboť soud prvního stupně nerespektoval závazný názor odvolacího soudu spočívající v nutnosti doplnit dokazování. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 15. 7. 2014. Usnesení rozesláno na základě referátu soudu z 25. 8. 2014. Dne 30. 10. 2014 bylo nařízeno jednání na 14. 11. 2014. Dne 10. 11. 2014 byla soudu doručena žádost právní zástupkyně žalobkyně o posunutí začátku jednání na 11 hodin. Dne 14. 11. 2014 proběhla příprava jednání. Dne 1. 12. 2014 bylo nařízeno ústní jednání na 11. 2. 2015. Dne 15. 12. 2014 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně. Dne 7. 1. 2015 se soud dotazoval přípisem právního zástupce žalobkyně, k čemu přesně mají být vyslechnuti navržení svědci. Dne 20. 1. 2015 bylo soudu doručeno vyjádření žalované. Dne 11. 2. 2015 proběhlo jednání, byl sdělen obsah přednesů a provedených důkazů. Předvolaný svědek se nedostavil. Jednání bylo odročeno na 18. 5. 2015 za účelem výslechu svědka příjmení příjmení. Volání svědci. Dne 18. 5. 2015 proběhlo jednání, na kterém byly čteny listinné důkazy, vyslechnuti tři svědci a jednání bylo za účelem provádění dalších důkazů odročeno na 26. 8. 2015. Dne 26. 8. 2015 proběhlo jednání, na kterém byli vyslechnuti dva svědci a jednání bylo odročeno na 2. 12. 2015. Dne 2. 12. 2015 proběhlo jednání, na kterém byli vyslechnuti dva svědci, a jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 10. 12. 2015 bylo usnesením svědkyni příjmení jméno příjmení a svědkovi příjmení jméno příjmení rozhodnuto o svědečném. Dne 10. 12. 2015 bylo usnesením nařízeno účastníkům řízení první setkání s mediátorem, a to na den 5. 1. 2016. Dne 11. 1. 2016 bylo svědkovi příjmení a příjmení přiznáno svědečné. Dne 18., 26. a 29. 2. 2016 bylo vyplaceno svědečné. Dne 29. 3. 2016 se soud dotazoval na výsledky mediace. Dne 30. 3. 2016 bylo soudu doručeno podání mediátora, kterým sdělil, že strany se na nařízené setkání dostavily a zahájily mediaci, avšak k uzavření dohody nedošlo, a řízení se vrací k soudnímu projednání. Dne 12. 4. 2016 bylo nařízeno ústní jednání na 20. 5. 2016. Dne 21. 4. 2016 byla soudu doručena žádost žalobkyně o odročení jednání a to z důvodu ozdravného pobytu v lázních. Dne 25. 4. 2016 soud vyzval žalobkyni k doložení svého tvrzení, že se nemůže účastnit nařízeného jednání z důvodu pobytu v lázních. Dne 28. 4. 2016 bylo soudu doručeno podání žalobkyně, kterým prokázala, že je předvolána na lázeňskou péči v době konání ústního jednání. Jednání bylo odročeno na 29. 8. 2016 a to na základě referátu soudu z 3. 5. 2016. Dne 12. 8. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně, jež bylo dne 19. 8. 2021 přeposláno žalobkyni. Dne 29. 8. 2016 se konalo jednání, na kterém byla vyslechnuta žalobkyně, byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba o zaplacení částky 93 348 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.), žalobkyni byla uložena povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, (výrok II.), a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit České republice náklady řízení (výrok III.). Dne 15. 9. 2016 byl rozsudek rozeslán účastníkům. Soud usnesením z 15. 9. 2016 doplnil rozsudek z dne 29. 8. 2016 o výrok IV., kterým se návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované hradit náklady řízení, které by jinak nevznikly, neboť je žalovaná způsobila svým zaviněním, zamítá. Dne 2. 10. 2016 bylo soudu doručeno odvolání žalobkyně. Dne 18. 10. 2016 bylo vydáno opravné usnesení. Dne 18. 10. 2016 soud vyzval žalobkyni k doplnění odvolání ve lhůtě 15 dnů. Dne 7. 11. 2016 bylo soudu doručeno odůvodnění odvolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 29. 8. 2016, a odvolání žalobkyně proti opravnému usnesení z 18. 10. 2016. Dne 8. 11. 2016 bylo soudu doručeno odvolání žalobkyně proti usnesení z 15. 9. 2016. Dne 15. 11. 2016 soud vyzval žalobkyni k úhradě soudního poplatku za odvolání. Dne 23. 11. 2016 byla soudu doručena žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků. Dne 29. 11. 2016 byla žalobkyně vyznána, aby vyplnila formulář Prohlášení osobních, majetkových a výdělkových poměrů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 19. 12. 2016 bylo soudu doručeno podání, kterým žalobkyně doložila své majetkové poměry. Dne 27. 12. 2016 bylo usnesením rozhodnuto, že žalobkyni se přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Dne 5. 1. 2017 uhradila žalobkyně soudní poplatek. Dne 13. 1. 2017 soud vyzval žalovanou, aby se vyjádřil k přiloženému odvolání ve lhůtě 15 dnů. Dne 31. 1. 2017 bylo soudu doručeno vyjádření žalované k odvolání žalobkyně proti rozsudku z 29. 8. 2016. Dne 14. 2. 2017 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání Městskému soudu v Praze. Dne 21. 2. 2017 usnesením Městský soud v Praze rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně, kterým byl doplněn rozsudek z 29. 8. 2016, se potvrzuje. Dne 1. 3. 2017 bylo usnesením Městského soudu v Praze rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť soudem nebylo provedeno dokazování se zaměřením na výši žalované částky a výpočet odstupného. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 16. 3. 2017. Usnesení bylo účastníkům rozesláno na základě referátu soudu z 20. 3. 2017. Dne 24. 3. 2017 bylo soudu doručeno sdělení, kterým právní zástupkyně žalobkyně uvedla termíny, na které již má nařízeno soudní jednání. Dne 27. 4. 2017 nařízeno jednání na 26. 7. 2017. Dne 17. 5. 2017 bylo soudu doručeno dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. 3. 2017. Dne 19. 5. 2017 byla žalovaná vyzvána, aby uhradila soudní poplatek za dovolání. Dne 24. 5. 2017 byl uhrazen soudní poplatek za dovolání. Dovolání bylo dne 29. 5. 2017 zasláno žalobkyni k případnému vyjádření. Dne 12. 7. 2017 byla věc předložena k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu, a to na základě předkládací zprávy z 26. 6. 2017. Dne 28. 11. 2017 Nejvyšší soud usnesením rozhodl, že dovolání žalované se jako nepřípustné odmítá. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 29. 12. 2017. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 4. 1. 2018. Dne 22. 1. 2018 bylo nařízeno ústní jednání na 9. 4. 2018. Dne 23. 2. 2018 byla žalobkyně vyzvána k doložení tvrzení obsažených v žalobě a označení důkazů k prokázání všech takto doplněných tvrzení. Dne 20. 3. 2018 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně k výzvě soudu. Dne 3. 4. 2018 došlo podání žalované, žalobkyni zasláno na vědomí dne 6. 4. 2018. Dne 9. 4. 2018 proběhlo jednání, byl sdělen obsah přednesů a provedených důkazů z důvodu změny v obsazení senátu. Jednání bylo z důvodu dokazování ohledně průměrného měsíčního výdělku odročeno na 1. 8. 2018. Dne 16. 4. 2018 soud učinil dotaz na Okresní správu sociálního zabezpečení, Finanční úřad pro část Prahy, a Finanční úřad obec. Odpovědi k výzvě soudu došly v období dubna a května od všech institucí. Dne 5. 6. 2018 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, zasláno žalobkyni na vědomí dne 26. 6. 2018. Dne 9. 7. 2018 byla soudu doručena žádost právní zástupkyně žalobkyně o odročení jednání z důvodu klidového režimu žalobkyně, která podstoupila operaci páteře. Dne 18. 7. 2018 byla žalobkyně soudem vyzvána, aby doložila svoji žádost o odročení. Dne 23. 7. 2018 žalobkyně doručila doložení důvodu odročení jednání. Dne 24. 7. 2018 bylo jednání odročeno na 31. 10. 2018 z důvodu operace žalobkyně. Dne 31. 10. 2018 proběhlo jednání, na kterém byly čteny listinné důkazy, dále vyslechnuta žalobkyně, a vyhlášen rozsudek, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 93 338 Kč s úroky z prodlení (výrok I.), a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, (výrok II.), a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení státu částku 10 124,60 Kč (výrok III.). Rozsudek rozeslán účastníkům dne 29. 11. 2018. Dne 11. 12. 2018 bylo soudu doručeno odvolání žalované proti rozsudku z 31. 10. 2018. Dne 13. 12. 2018 soud vyzval žalobkyni, aby se vyjádřila k odvolání ve lhůtě 15 dnů. Dne 4. 1. 2019 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného. Dne 24. 1. 2019 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání Městskému soudu v Praze. Dne 31. 1. 2019 bylo nařízeno jednání na 13. 3. 2021. Dne 14. 2. 2019 byla odvolacímu soudu doručena žádost žalobkyně o odročení jednání, a to z důvodu kolize s jiným jednáním. Dne 18. 2. 2019 bylo jednání odročeno na 17. 4. 2019. Dne 28. 3. 2019 bylo odvolacímu soudu doručeno vyjádření žalované. Dne 17. 4. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem, které bylo ukončeno vyhlášením rozsudku, kterým soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Spis byl vrácen dne 20. 6. 2019 obvodnímu soudu, téhož dne byl rozsudek rozeslán účastníkům. Rozsudek nabyl právní moci 28. 6. 2019 a vykonatelnosti 2. 7. 2019. Dne 19. 8. 2019 bylo soudu doručeno dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 4. 2019. Dne 21. 8. 2019 soud vyzval žalovanou k úhradě soudního poplatku za podané dovolání. Dne 29. 8. 2019 žalovaná uhradila soudní poplatek za dovolání. Dne 3. 9. 2019 bylo dovolání žalované zasláno žalobkyni k případnému vyjádření. Dne 11. 10. 2019 byla věc předložena k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu. Dne 10. 12. 2019 bylo usnesením dovolání žalované odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Usnesení nabylo právní moci a vykonatelnosti 4. 1. 2020 poté, co byl spis dne 17. 12. 2019 vrácen obvodnímu soudu a usnesení bylo dne 18. 12. 2019 rozeslána účastníkům. Ústavní stížnost byla podána žalovanou dne 14. 2. 2020, není ovšem součástí přílohového spisu, stejně jakož rozhodnutí o ní.

9. Z usnesení ústavního soudu sp. zn. III ÚS 507/20 z 16. 6. 2020 soud zjistil, že ústavní stížnost žalované byla odmítnuta.

10. Z výpisu z bankovního účtu žalobkyně k 17. 12. 2020 vzal soud za prokázané, že dne 17. 12. 2020 byla na její účet připsána platba od žalované ve výši 91 000 Kč.

11. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 30. 1. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným.

21. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 199 000 Kč

22. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

23. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

24. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 10. 2. 2010, kdy jí byla doručena spolu s platebním rozkazem žaloba, neboť řízení nemohlo žalobkyni způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděla-li o něm. Proto jí za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděla, nemohla vzniknout nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo do 16. 6. 2020, kdy bylo Ústavním soudem ČR rozhodnuto o odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně, tj. 10 let a 4 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, v postupu orgánů moci nebyly shledány průtahy a jednalo se o řízení se standardním významem pro žalobkyni. Soud ve věci neshledal průtahy, když jediné, co lze v tomto směru obvodnímu soudu vytknout, jsou delší rozestupy mezi jednotlivými jednáními, a to i v době, kdy se jednalo již o spis starších řad, k němuž by měl soud přistupovat se zvýšenou pečlivostí. Uvedené by bylo v zásadě tolerovatelné (jednání byla nařizována po 4-5 měsících), avšak přidá-li se k tomuto i zásadní procesní pochybení v podobě nepřezkoumatelného rozsudku či nerespektování závazného právního názoru, které se samozřejmě vždy negativně projeví na délce řízení, a s přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činí přes 10 let, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složité. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

25. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

26. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 10 let a 4 měsíců, soud přiznal žalobkyni základní částku ve výši 140 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Žalobkyně se v žalobě domáhala odčinění ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, avšak jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč Horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky při spodní hranici rozmezí.

27. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i právně složité (á – minus 15 %). Jednalo o spor o zaplacení odstupného po ukončení pracovního poměru, když nejprve bylo nezbytné postavit na jisto, zda žalující zaměstnankyni vznikl platně pracovní poměr, zkoumalo se, co bylo faktickým obsahem její činnosti, když sporným bylo, zda zaměstnankyně vykonávala funkci ekonomického ředitele jen pro jeden provoz či pro celou společnost zdejší žalobkyně. Dále byla posuzována otázka souběhu výkonu funkce ekonomické ředitelky a funkce člena v představenstvu žalované a jak se tato situace změnila poté, co přestala být dotyčná zaměstnankyně členkou představenstva po provedené fúzi. Konečně bylo postavit najisto, zda poté, co byla zaměstnankyně odvolána z funkce ekonomické ředitelky, došlo k takové organizační změně, jež by měla za následek zrušení jejího místa. Z tohoto důvodu bylo prováděno rozsáhlejší dokazování a v řízení vyvstala opakovaná potřeba svědeckých výpovědí. Procesní složitost soud hodnotí jako standardní.

28. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně a odvolací soud rozhodoval čtyřikrát, Nejvyšší soud ČR rozhodoval jedenkrát, stejně jako Ústavní soud ČR. Soud proto s ohledem na počet stupňů soudní soustavy a četnost rozhodování snížil základní částku o 20 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

29. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že žalobkyně se na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílela.

30. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, soud seznal, jak již uvedeno shora, že v postupu orgánů moci nebyly shledány průtahy, soud postupoval plynule a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Jediné, co lze v tomto směru obvodnímu soudu vytknout, jsou delší rozestupy mezi jednotlivými jednáními, a to i v době, kdy se jednalo již o spis starších řad, k němuž měl obvodní soud přistupovat se zvýšenou pečlivostí. Uvedené by bylo v zásadě tolerovatelné (jednání byla nařizována po 4-5 měsících), avšak přidá-li se k tomuto i zásadní procesní pochybení v podobě nepřezkoumatelného rozsudku či nerespektování závazného právního názoru, které se samozřejmě vždy negativně projeví na délce řízení, soud dospěl k závěru, že je na místě základní částku zadostiučinění za postup orgánů veřejné moci zvýšit, a to o 30 %, neboť rozsudek obvodního soudu byl zrušen celkem třikrát, když v prvním zrušujícím rozhodnutí bylo konstatováno, že obvodní soud nezjistil správně a úplně skutkový stav věci, skutková zjištění neodůvodnil zákonem předpokládaným způsobem a právní názory se jevily jako obtížně srozumitelné. Pro nerespektování právního názoru odvolacího soudu byl zrušen i v pořadí druhý rozsudek obvodnímu soudu a s ohledem na vady řízení bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný senát. Konečně i třetí rozsudek byl zrušen pro nepřezkoumatelnost. Namítala-li žalobkyně též, že Městský soud v Praze změnil svůj právní názor, uvedené je vysvětleno ve třetím zrušujícím rozhodnutí, kde odvolací soud upozornil na vývoj judikatury týkající se souběhu tvrzeného pracovního poměru zaměstnance a funkce člena statutárního orgánu firmy, proto uvedené nelze klást k tíži žalované.

31. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Posuzované řízení byl spor o zaplacení peněžité částky představující odstupné zaměstnankyně po ukončení pracovního poměru. Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít za to, že řízení mělo pro žalobkyni jakožto žalovanou v pozici bývalého zaměstnavatele sice nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam, neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění, tudíž soud nepřistoupil k snížení ani k zvýšení základní částky zadostiučinění.

32. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 20 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 112 000 Kč. Nicméně pro částečné plnění žalované po podání žaloby ve výši 91 000 Kč, soud uložil žalované k zaplacení toliko částku 21 000 Kč. Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky. Soud zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (178 000 Kč) jako nedůvodnou.

33. Nárok na náhradu škody ve výši 171 462 Kč

34. Žalobkyně dále uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 171 462 Kč představující v části 33 574 Kč úroky z prodlení za dobu od 1. 8. 2014 do 24. 6. 2019 z žalované částky, jež musela žalobkyně dle konečného rozhodnutí ve věci zaplatit. Vycházela z úvahy, že za přiměřenou dobu vydání pravomocného rozhodnutí ve věci lze považovat 25. 6. 2014 a v takovém případě by byla povinována zaplatit dlužnou částku nejpozději do 31. 7. 2014. Zbývající částka ve výši 137 888,84 Kč pak představuje rozdíl mezi náklady řízení, které byla žalobkyně nucena fakticky zaplatit a které by byla bývala byla nucena zaplatit, pokud by řízení bylo ukončeno již v roce 2014. Nicméně žalobkyní takto konstruovaný nárok na náhradu škody soud neshledal důvodným.

35. Pokud je o požadované úroky z prodlení, povinnost platit úroky z prodlení vznikla žalobkyni tím, že nesplnila svůj dluh vůči věřiteli (Srovnej rozhodnutí nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4659/2009), kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že:„ Stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup soudu.“ Uvedený závěr je beze zbytku aplikovatelný i v poměrech posuzované věci a proto soud nárok na náhradu škody ve výši 33 574 Kč zamítl. Ohledně nároku ve výši 137 888,84 Kč představující náklady řízení, jež musela žalobkyně zaplatit, soud uvádí, že předmětná otázka již byla opakovaně řešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR a soud nemá důvodu se od této ustálené judikatury odchýlit. Domáhat se náhrady nákladů řízení posuzovaného řízení cestou občanskoprávní žaloby, by ve své podstatě znamenalo obcházení zákona a v konečném důsledku by znamenalo nepřípustný zásah do pravomoci soudů, neboť k vypořádání náhrady nákladů řízení při zohlednění úspěchu a neúspěchu účastníků slouží zásadně samo naříkané řízení (Srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3092/2010). Se zřetelem na citované, soud zamítl i tento nárok na náhradu škody.

36. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok dne 30. 1. 2020. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované, resp. ode dne následujícího dle požadavku žalobkyně v žalobě. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 30. 1. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 30. 7. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 31. 7. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001), žalobkyně však v žalobě požadovala zaplacení úroku z prodlení až od 1. 8. 2020, proto soud rozhodl o úroku z prodlení až k tomuto dni. V části, v níž již bylo plněno před rozhodnutím ve věci samé, soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit úroky z prodlení z dlužné částky ke dni částečného plnění, resp. ke dni předcházejícímu dle požadavku žalobkyně, tj. k 16. 12. 2020.

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. dle úspěchu účastníků ve věci. Tarifní hodnota sporu byla 221 462 Kč - 50 000 Kč za jinou nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a 171 462 Kč na náhradě škody. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět jen ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, když s ohledem na skutečnost, že výše plnění závisela na úvaze soudu, se toto zpětvzetí v tarifní hodnotě v průběhu sporu nepromítlo. Náklady žalované jsou představovány náhradou za jeden úkon ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky 50 000 Kč z celkové částky 221 462 Kč, proto soud rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 55 % (odečtení neúspěchu žalované od neúspěchu žalobkyně), tj. 165 Kč.

38. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.