OSPH02 14 C 44/2021-78

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 75 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 25. 11. 2020 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 12/2014 (dále jen jako„ posuzované řízení“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že předmětem posuzovaného řízení bylo vyloučení stanoveného majetku z exekuce. Účastníci řízení svým chováním nezapříčinili délku řízení, řízení nebylo skutkově ani právně složité. Žalobkyně dále uvedla, že důvodem nepřiměřené délky řízení je skutečnost, že se soudy zabývaly otázkami, které nebylo k rozhodnutí věci nezbytné řešit, soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně zjistil a vymezil rozhodné skutečnosti. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že nedůvodné průtahy zapříčinil soud prvého i druhého stupně tím, že přešel okolnost výlučnosti závazku z trestné činnosti a nezbytnost ověřit otázku společného členství v družstvu. Žalobkyně za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení požaduje částku ve výši 75 000 Kč, tj. za rok trvání řízení částku 15 000 Kč, s tím, že za první dva roky trvání řízení požaduje částku v poloviční výši. Žalobkyně se se svým nárokem obrátila na žalovanou před podáním žaloby dne 5. 5. 2020, žalovaná vydala dne 7. 1. 2021 stanovisko, kterým nároku žalobkyně nevyhověla.

2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 12/2014 uplatnila dne 1. 5. 2020. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a požadované zadostiučinění žalobkyni neposkytla. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a uzavřela, že předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na vyloučení majetku z exekuce, řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové a zejména právní složitosti, bylo třeba širšího dokazování, výslechů svědků a listinných důkazů. Věc byla komplikována skrýváním povinného (manžela žalobkyně). Ve věci bylo rozhodováno opakovaně soudy na všech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval ve věci třikrát, odvolací soud dvakrát a Nejvyšší soud také dvakrát. Význam řízení žalovaná hodnotila jako snížený, vymáhanou pohledávkou v rámci související exekuce byla částka 43 700 Kč, pročež nelze dle žalované předpokládat, že by předmět řízení v takové výši dosahoval většího významu pro žalobkyni. Žalovaná dále uvedla, že k prodlevám mezi úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně a celkovou délku řízení tak s ohledem na shora uvedené skutečnosti hodnotí jako přiměřenou.

3. Podáním ze dne 22. 4. 2021 žalobkyně v návaznosti na vyjádření žalované uvedla, že předmět posuzovaného řízení nepovažuje na rozdíl od žalované za skutkově či právně složitý, jednalo se o vyloučení věcí z exekuce, tedy spor v rámci běžné agendy exekučních soudů. Soud v řízení měnil bez konkrétního důvodu právní názor, což však nelze přičítat k okolnostem případu či tíži žalobkyně. Co se týče tvrzení žalované ohledně složitého a rozsáhlého dokazování žalobkyně uvedla, že ona sama navrhované listiny vždy řádně doložila a nad to uvedla, že případné nedoložení důkazů není v civilním řízení na překážku rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně dále uvedla, že skrývání povinného nemohlo mít vliv na délku posuzovaného řízení, neboť tento nebyl účastníkem řízení a jeho svědectví nebylo pro věc klíčové, jak konstatoval soud prvního stupně. Význam řízení žalobkyně nepovažuje za snížený, neboť byla po celou dobu vedení řízení v nejistém postavení, vedení exekuce postihlo významné složky jejích majetkových práv a mělo dopad na její životní standard.

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v České Lípě pod sp. n. 12 C 12/2014 u žalované s tím, že žalovaná nárok žalobkyně projednala a stanoviskem ze dne 7. 1. 2021 žalobkyni sdělila, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pročež požadované zadostiučinění nebylo žalobkyni poskytnuto.

Průběh posuzovaného řízení

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

8. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

9. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 14. 1. 2014 (podání žaloby) do dne 14. 5. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žalobkyně. Do celkové délky řízení se pak nezapočítává délka řízení o žalobě na obnovu řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015). Celková doba řízení tedy činila ve vztahu k žalobkyni celkem 6 let a 4 měsíce.

10. Řízení probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy, kdy ve věci samé rozhodoval soud I. stupně třikrát, odvolací soud také třikrát a Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát o věci samé. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení nedocházelo k průtahům, soudy postupovaly koncentrovaně v přiměřených lhůtách, veškeré úkony soudu na sebe plynule navazovaly. Okolnost, že ve věci došlo dvakrát ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nelze pokládat za průtah či nesprávný úřední postup, neboť ke zrušení rozhodnutí nedošlo pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu.

11. Co se týká jednání žalobkyně, lze shrnout, že tato se na délce řízení podílela, byla opakovaně vyzývána ze strany soudu k doplnění důkazů, opakovaně žádala o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Žalobkyně hojně využívala opravné prostředky, jak řádné, tak i mimořádné včetně žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení. Je zřejmé, že využívání opravných prostředků nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků, avšak je třeba zdůraznit, že každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení. Účastníci též opakovaně žádali o odročení jednání z osobních důvodů, jednání také muselo být odročeno z důvodu rozhodování soudu o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů.

12. Co se týká složitosti věci, soud uvádí, že shledal v posuzované věci určitou skutkovou a procesní složitostí, kdy se soud zejména musel vypořádat s množstvím procesních návrhů žalobkyně (opravné prostředky, opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů). Ve věci se konalo více jednání, na kterých byli vyslýcháni svědci, jednání byla odročována k žádosti účastníků.

13. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010).

14. Celkově shrnuto soud shodně s žalovanou uzavřel, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, byla přiměřená a ovlivněná zejména procesní aktivitou žalobkyně Vzhledem k délce řízení, složitosti a absenci jakýchkoli průtahů a nečinnosti hodnotí soud délku řízení jako přiměřenou. Jelikož nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu (nemajetkovou újmu), kterým je existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl. Dle § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Žalované tak byla přiznána paušální částka 300 Kč za 1 úkon ve věci (vyjádření k žalobě) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud rozhodl o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.