OSPH02 17 C 104/2021-88

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa státního zastupitelství ⟪LB:lb_008⟫ za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 178 825 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 39 102 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 102 Kč od datum do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 139 723 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 139 723 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 754 Kč k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. jméno příjmení, advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne datum na žalované domáhala zaplacení částky 178 825 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení od datum do zaplacení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009 (dále jen„ posuzované řízení“). V žalobě uvedla, že řízení bylo zahájeno dne datum u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení částky 2 520 457 Kč s příslušenstvím. Následně došlo k vyloučení nároku na zaplacení částky 10 000 Kč představující náhradu za porušení osobnostních práv. Původní žaloba byla vzhledem k nedostatku věcné příslušnosti postoupena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl, že věc bude řešit Okresní soud v Ústí nad Labem a tomuto soudu žalobu dne datum postoupil. Soud však byl nečinný a první jednání ve věci bylo nařízeno až na datum. To bylo zrušeno a konalo se až datum. Dne datum procesní soud rozhodl o rozdělení řízení a postoupení části řízení k projednání a rozhodnutí řediteli HZS Ústeckého kraje coby služebnímu funkcionáři. Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí procesního soudu I. stupně. Mezi tím probíhalo řízení o hlavní části sporu – náhradě nemajetkové újmy za porušení zásady rovného zacházení. Procesní soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne datum. K odvolání žalobkyně byl rozsudek procesního soudu I. stupně dne datum změněn. Dovolání bylo odmítnuto dne datum. Žalobkyně podala ústavní stížnost, která byla dne datum (žalobkyni doručeno dne datum) odmítnuta. Řízení trvalo 12 a půl roku. Věc nebyla skutkově složitá. Hned zpočátku řízení došlo k průtahům v délce tří let a následně soud postupoval nekoncentrovaně a s průtahy a to u soudu I. stupně i soudu odvolacího. Žalobkyně k délce řízení nepřispěla. Řízení má pro žalobkyně zvýšený význam, neboť se jednalo o řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za porušení zásady rovného zacházení v pracovněprávním vztahu. Navíc ve věci byla žalovaná značná částka. Svůj nárok ve výši 345 000 Kč u žalované uplatnila dne datum, která jejímu nároku vyhověla v částce 166 175 Kč dne datum. Za rok řízení požadovala částku 20 000 Kč, přičemž za první dva roky částku poloviční. Tuto částku zvýšila o 50 % z důvodu mimořádně liknavého postupu soudu. Tuto částku je na místě opět navýšit, neboť za 9 let od vydání stanoviska NS Cpjn 206/2010 byl zaznamenán ekonomický vývoj, k čemuž odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 41/2018-344 a Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 Tyto právní názory se sice přímo netýkají nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale s ohledem na předmět posuzovaného řízení, lze tyto závěry plně aplikovat v projednávané věci.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne datum učinila nesporným, že celková délka řízení činila 12 let, 6 měsíců a 5 dnů a byla nepřiměřená, že u ní nárok byl uplatněn dne datum a že nároku v rozsahu částky 166 175 Kč vyhověla, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne datum. Žalovaná poté zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že žalobkyně neoznačila konkrétní období průtahů, žalobkyně zcela opomněla procesní úkony soudu, které byly činěny, žalobkyně neuvádí zásadní dopady do svých základních práv a do svého života. K požadavku na zvýšení o 50 % uvedla, že nebylo shledáno, že by orgány činné v dané věci jednaly liknavě, ale naopak i s ohledem na faktické zahlcení severočeské justice v rozhodném období se věci věnovaly pečlivě a věc vyřizovaly v krátkých úsecích. Proto pro toto zvýšení není důvod. K vyššímu významu předmětu řízení pro žalobkyni žalovaná přihlédla již v samotném rozhodnutí o přiznání zadostiučinění. Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že není dán důvod pro vyšší odškodnění s ohledem na růst mezd a inflaci (sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, 30 Cdo 4539/2011, 30 Cdo 1153/2019, aj.). Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Soud tak neprovedl důkaz listinami vztahujícími se uplatnění nároku žalobkyně ze dne datum a stanoviskem žalované ze dne datum, neboť jejich obsah byl účastníky při jednání dne datum učiněn nesporným. Dále soud neprovedl pro nadbytečnost důkaz sdělením Ústavního soudu ze dne datum.

4. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, uplatnění nároku u žalované ze dne datum a stanoviska žalované ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne datum, že žalovaná nárok předběžně projednala dne datum a žalobkyni přiznala a vyplatila 166 175 Kč, což sdělila stanoviskem z téhož dne. V tomto stanovisku konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Výši odškodnění stanovila částkou 17 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky byla částka v poloviční výši. Tuto částku dále snížila o celkovou hodnotu 15 % - o 10 % částku snížila z důvodu složitosti řízení, o 25 % částku snížila z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem a částku zvýšila o 20 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění.

6. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 19 C 1102/2009 soud zjistil následující:

Obsah přílohového spisu

7. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I ÚS 2151-20, na čl. 39, včetně doručenky datové zprávy na čl. 38, zjištěno, že ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 19 C 1102/2009-954, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 12 Co 346/2017-1073, a usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 21 Cdo 188/2020-1134, byla odmítnuta. Dále zjištěno, že toto usnesení bylo doručeno zástupkyni žalobkyně dne datum.

8. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od podání návrhu dne datum do nabytí právní moci posledního rozhodnutí, resp. v tomto případě doručení usnesení Ústavního soudu ze dne 12.11.2020, sp.zn. I. ÚS 2151/2020, tedy 12 let a 6 měsíců. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila dne datum ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

16. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

17. Celková délka posuzovaného řízení od podání návrhu, tj. datum, do nabytí právní moci posledního rozhodnutí, resp. doručení rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti žalobkyně sp. zn. I. ÚS 2151/2020, tj. do datum – dle tvrzení žalobkyně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), činila 12 let 6 měsíců. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tyto skutečnosti ani nebyly mezi účastníky sporné. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

18. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva žalobkyně v tomto případě dostatečnou a spravedlivou formu zadostiučinění nepředstavuje. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 17 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. V posuzované věci, kdy řízení trvalo 12 let a 6 měsíců, což dle názoru soudu považovat za extrémně dlouhé řízení, navíc za situace, kdy řízení probíhalo po převažující dobu před procesním soudem I. stupně, nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 195 502 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 11 x 17 000 Kč + 6 x 1 417 Kč), je zcela odpovídající. K tomuto závěru ostatně dospěla i žalovaná.

19. Předně soud k požadavku žalobkyně, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

20. Dále soud přihlédl k dalším okolnostem významným pro případnou modifikaci shora uvedené základní částky a to dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

21. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Již samo řízení na několika stupních soudní soustavy má nutně za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Byť nemůže být stranám řízení vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jim k ochraně jejich práv poskytuje vnitrostátní právní řád (pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukční), na druhou stranu nemůže být stát činěn odpovědným za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními návrhy stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1613/2009 ze dne 23. 3. 2011). V tomto ohledu tedy soud základní částku nikterak nemodifikoval.

22. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). S ohledem na uvedené, soud shledal, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl zvýšený, ostatně tak učinila i žalovaná. Soud tedy základní částku zvýšil o 20 % (shodně s žalovanou).

23. Soud shledal, že řízení bylo složitější a to zejména po procesní stránce. Nejprve se soud musel zabývat otázkou věcné příslušnosti, následně musel část předmětu řízení vyloučit k samostatnému projednání, musel rozhodovat o částečném zastavení a postoupení věci správnímu orgánu. Ve věci bylo nezbytné vyslechnout značné množství svědků, kdy prvně bylo nezbytné požádat o zproštění jejich mlčenlivosti. S tímto souvisí i rozhodování soudu o svědečném. Soud musel provést značné množství listinných důkazů. Soud v jednom případě musel nařídit a provést výslech žalobkyně za účelem doplnění žaloby. S tímto souvisí i složitost skutková a procesní. S ohledem na uvedené tak soud snížil základní částku o 15 %.

24. Žalobkyně se na délce řízení částečně podílela. Žalobkyně byla prakticky po celou dobu řízení vyzývána k doplnění žaloby, kdy dokonce soud musel nařídit výslech žalobkyně za účelem doplnění její žaloby. Nutno podotknout, že žalobkyně byla již od počátku zastoupena právním zástupcem – advokátem profesionálem. Byla opakovaně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu a dovolání, přičemž tento soudní poplatek je splatný podáním návrhu (žaloby, dovolání). Opakovaně byla soudem vyzývána k doložení listin, vč. listin v čitelné podobě a dalších důkazů. K žádosti právní zástupkyně žalobkyně bylo jednání opakovaně odročováno. Soud tak s ohledem na uvedené základní částku snížil o 5 %.

25. Pokud se jedná o postup soudu, nutno konstatovat, že postup soudu nebyl plynulý a úkony nebyly činěny v přiměřených lhůtách, kdy v několika případech došlo k nedůvodným průtahům, avšak nelze odhlédnout, že procesní soud I. stupně ve věci samé rozhodoval jednou, stejně tak soud odvolací, soud dovolací a Ústavní soud, kdy rozsudek procesního soudu I. stupně nebyl zrušen. Ve věci se konalo před procesním soudem I. stupně celkem 15 jednání vč. jednání, při němž došlo k vyhlášení rozsudku. U soudu odvolacího se konala jednání dvě, vč. jednoho, při němž byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. Takové množství jednání je sice značné, nicméně nebylo shledáno, že by takové množství jednání bylo nedůvodné a to zejména s ohledem na množství prováděných důkazů. Soud musel činit značné množství součinnostních dotazů k zajištění účasti svědků na jednání soudu. Na druhou stranu však nelze odhlédnout ani od toho, že procesní soud I. stupně nejprve věc předložil Vrchnímu soudu k určení věcné příslušnosti, načež byl spis vrácen bez věcného vyřízení, neboť předmětem řízení bylo projednání více nároků, které se ke společnému projednání zřejmě nehodí. Až po vyloučení věci bylo možné rozhodnout o věcné příslušnosti. Stejně tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně byla opakovaně vyzývána k doplnění žaloby, kdy soud měl učinit vhodná opatření k tomu, aby žalobkyně svou žalobu doplnila mnohem dříve (ze spisu vyplývá, že ještě na jednání soudu dne datum, tj. po více jak sedmi letech nebyla žaloba částečně projednatelná). Konečně nelze odhlédnout od toho, že v řízení došlo k několika značným průtahům, což nutno přičíst k tíži žalované. Soud I. stupně neučinil žádný úkon v období od datum do datum a v období od datum do datum. Soud odvolací se dopustil průtahů v období od datum do datum. U soudu odvolacího lze považovat za přiměřené, pokud neučiní žádný úkon ve lhůtě 1 rok, neboť většinou soud odvolací ve věci neprovádí jiné úkony, než vydání rozhodnutí, avšak, jednak toto období bylo delší než jeden rok, jednak soud v tomto období pouze nařídil jednání na datum, které bylo následně odročeno z důvodů na straně soudu a konalo se až datum. Soud základní částku s ohledem na postup soudu zvýšil o 5 %.

26. S ohledem na uvedené tak soud považuje za přiměřené poskytnutí zadostiučinění ve výši 205 277 Kč (195 502 Kč zvýšeno o 5 %, tj. + 20 %, - 15%, - 5 %, + 5 %, resp. 9 775 Kč). Jelikož žalovaná žalobkyni již odškodnila částkou 166 175 Kč, soud žalobě vyhověl co do částky 39 102 Kč (205 277 – 166 175), ve zbytku žalobu zamítl (výrok I. a II.).

27. Co se týče úroku z prodlení, žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne datum, ta jejímu nároku částečně vyhověla dne datum, tj. ještě před uplynutím lhůty 6 měsíců. Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení z částky 39 102 Kč od datum, kdy se žalovaná dostala do prodlení s úhradou zbylé částky (resp. částky, kterou uložil žalované k úhradě). Ve zbytku, tedy zákonný úrok z prodlení z částky, v níž soud žalobu neshledal důvodnou, požadovaný úrok z prodlení zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud přiznal žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů, když co do základu nároku byla žaloba úspěšná a výše přiznané částky pak závisela toliko na hodnocení rozhodujícího soudu. Nákladům řízení v dané věci odpovídá částka 22 754 Kč skládající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 20 754 Kč Náklady právního zastoupení byly určeny za 4 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření k výzvě soudu a účast při jednání dne datum) dle ust. § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za použití § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, dále za 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 13 600 Kč (12 400 + 1 200), cestovné k soudnímu jednání na trase tř. Kpt. jméno 1922, obec – ulice a číslo, obec a číslo a zpět dne datum učiněné osobním automobilem TOYOTA AURIS, registrační značka s kombinovanou spotřebou 6,2 l/100km, palivem BA, podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb., při ceně paliva 44,5 Kč a náhradě za použití vozidla 4,7 Kč/km při délce cesty k jednání soudu (tam i zpět) 414 km, 3 088 Kč, dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu ve výši 1 000 Kč za 10 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 17 688 Kč (13 600 + 3 088 + 1 000), to vše, s výjimkou částky 3 088 Kč, z níž žalobkyně náhradu za DPH nenárokovala, zvýšené o náhradu za 21% DPH ve výši 3 066 Kč na základě dokladu o registraci advokáta žalobkyně coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši 20 754 Kč (17 688 + 3 066). Náhradu nákladů za parkovné soud nepřiznal, neboť tato částka již je zahrnuta v přiznané paušální náhradě k úkonu spočívajícím v účasti na jednání soudu dne datum (srov. Kovářová D. a kol. Vyhláška o advokátním tarifu. Komentář. Nakladatel: Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2016, podle právního stavu v ASPI k 8.1.2022, komentář k § 13 odst. 4, dostupné v systému ASPI). Soud si je vědom, že na Praze 2 prakticky není možné bezplatné parkování, současně však soud zohlednil, že částka nedosahuje ani třetiny režijního paušálu a je tak zcela na místě závěr, že uhrazené parkovné lze za součást režijního paušálu považovat.

29. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni v principu nijak nepoškozuje.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.