OSPH02 17 C 114/2020-75

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa státního zastupitelství ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 17 900 000 Kč

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 17 900 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2.1.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou po všech doplněních na žalované domáhá odškodnění za majetkovou a nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 17 900 000 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen„ okresní soud“) v řízení vedeném pod sp.zn. 11 C 93/2003 (dále jen„ posuzované řízení“). V tomto řízení soud nepostupoval v souladu s rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 103/2000. Dále v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, za které žalobce označil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.2009, č.j. 14 Co 534/2008-173. Dále žalobce popsal svůj názor na předmět posuzovaného řízení. Z posuzovaného řízení poté povstala exekuce vedená u okresního soudu pod sp.zn. spisová značka a žalobcem vyčíslená nemajetková újma ve výši 17 900 000 Kč.

2. Žalovaná učinila nesporným, že žádost žalobce o odškodnění obdržela dne 1.7.2020. Žádosti žalobce nebylo z její strany vyhověno, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 24.8.2021. Žalovaná namítla, že v posuzovaném nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ani k nesprávnému úřednímu postupu. Uvedla, že o nesprávný postup může jít jen tehdy, pokud se neprojeví v obsahu rozhodnutí, jinak lze odpovědnost státu zvažovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí. Po stručné rekapitulaci průběhu posuzovaného řízení uvedla, že žalobcem namítané nezákonné rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zrušeno ani změněno. Žalovaná vznesla i námitku promlčení vzhledem k době od právní moci rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení a dnem kdy jí byla doručena žádost o předběžné projednání nároku.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce dne 1.7.2020 předběžně uplatnil svůj nárok u žalované, která mu stanoviskem ze dne 24.8.2021 nevyhověla. Tato shodná tvrzení účastníků soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) Mezi účastníky bylo sporné, zda v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu a pokud ano, zda není nárok žalobce promlčen.

4. Soud věc projednal a rozhodl o ní při nařízeném jednání.

5. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp.zn. 11 C 93/2003, soud učinil následující skutková zjištění.

Dne 8. 10. 2002 byl doručen okresnímu soudu návrh žalobce příjmení anonymizováno země na vydání platebního rozkazu proti žalovanému celé jméno žalobce datum narození (v této části dále jen„ žalovaný“). Předmětem řízení bylo zaplacení částky 35 907,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se žalobcem nájemní smlouvu č. spisová značka na dobu neurčitou od 1. 10. 1995, jejímž předmětem byly nemovitosti v katastrální uzemí, přičemž nájemné bylo stanoveno částkou 10 400 Kč ročně, předmětem žaloby bylo dlužné nájemné za období od 1.4.1998 do 30.9.2002. Jelikož žalovaný žalobci určitou část dlužného nájemného uhradil, činila žalobou požadovaná částka 35 907,50 Kč. Platebním rozkazem ze dne 4. 12. 2002 na č.l. 35, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 35 907,50 Kč s příslušenstvím s tím, že platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 14.1.2003. Po podání odporu žalovaným rozhodl okresní soud ve věci znovu, rozsudkem ze dne 11.2.2004, kterým jednak řízení částečně zastavil a dále žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 35 907,50 Kč s vymezeným příslušenství. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 11. 2006 na č.l. 97 uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud po té znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 30.5.2007 na č.l. 128, kterým žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 35 907,50 Kč zamítl. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.6.2009 napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 35 097,50 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek ve spojení s opravným usnesením na č.l. 178 nabyl právní moci dne 12.8.2009. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.7.2011 na č.l. 222 bylo dovolací řízení zastaveno. Nálezem Ústavního soudu ze dne 14.11.2012 sp. zn. IV. US 3042/11 bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 07. 2011 č. j. 26 Cdo 4206/2010-222 zrušeno. O dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud znovu rozsudkem ze dne 26.3.2013, sp.zn. 26 Cdo 3723/2012 tak, že dovolání zamítl; tento rozsudek nabyl právní moci dne 26.4.2013.

6. Z vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 4.2.2016, č.j. číslo jednací soud zjistil, že na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.2009, č.j. 14 Co 534/2008- 173 soudní exekutor vede exekuci proti žalobci.

7. Z databáze NALUS (https://nalus.usoud.cz) soud ověřil nesporné (i žalovaná se o podané ústavní stížnosti zmínila) tvrzení žalobce, že proti dovolacímu rozsudku podal ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 31.10.2013, sp.zn. III.ÚS 1932/13 odmítnuta.

8. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu posuzovaného řízení s tím, že žalobcem označené nezákonné rozhodnutí odvolacího soudu je pravomocné a vykonatelné a nebylo v žádném k tomu předepsaném řízení zrušeno ani změněno. Dovolání žalobce bylo zamítnuto a ústavní stížnost proti dovolacímu rozsudku byla odmítnuta. Proti žalobci byla zahájena v souvislosti s předmětným pravomocným rozsudkem krajského soudu exekuce.

9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

10. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

15. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

20. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

21. Soud dospěl k závěru, že odpovědnostní titul v souzené věci dán není ani z titulu žalobcem tvrzeného nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že nesprávným úředním postupem je, že soudy v posuzovaném řízení postupovaly chybně, nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu a není vinou žalobce, že ke zrušení žalobcem označeného odvolacího rozsudku nedošlo. Platí, že vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí, může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle OdpŠk jen toto rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3199/2009, či sp.zn. 30 Cdo 1761/2016). Proto je jediným v úvahu přicházejícím odpovědnostním titulem nezákonné rozhodnutí, neboť pokud by postup soudů v posuzovaném řízení před vydání rozhodnutí byl procesně či věcně nesprávný, pak by se projevil ve vydaných rozhodnutích, kde proti takovým postupům žalobce mohl brojit opravnými prostředky. Ani k vydání nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení nedošlo. Soudu v kompenzačním řízení předně nepřísluší věcně hodnotit či posuzovat postup soudů v posuzovaném řízení. K tomu slouží opravné prostředky, kterých žalobce využil, ale nebyl s nimi úspěšný. V posuzovaném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo, pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, které žalobce za nezákonné označil a považuje, nikdy zrušeno ani změněno nebylo a platí o něm presumpce jeho správnosti (k této problematice srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3193/2010; z rozhodovací praxe Ústavního soudu snapř. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).

22. K tvrzení žalobce, že újma mu vzniká i v souvislosti s vedenou exekucí, soud zjistil, že je vedena právě na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku odvolacího soudu. Proto ani v exekučním řízení nemůže v souvislosti s tím, že je vedena na základě rozsudku, který má žalobce přes všechny neúspěšně vyčerpané opravné prostředky i nadále za vadný, újma povstat. V usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být„ jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce. Jinými slovy, exekuce je vedena na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, přičemž žalobce nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí v samotném exekučním řízení netvrdil.

23. K žalovanou vznesené námitce promlčení soud podotýká, že se jí nezabýval vzhledem k tomu, že ve věci neshledal vůbec existenci odpovědnostního titulu. Pro posouzení a rozhodnutí věci by tak bylo na místě se jí zabývat až v okamžiku, kdy by soud nějaký žalobcem tvrzený odpovědnostní titul shledal.

24. Jelikož žalobcem označené rozhodnutí nesplňuje podmínku zrušení pro nezákonnost, která je nezbytná k tomu, aby mohla být vyvozena odpovědnost státu za škodu, přičemž o nesprávný úřední postup před jeho vydáním se jednat nemůže, jak soud výše vyložil, žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž by zjišťoval splnění podmínek dalších.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne 25.8.2021 (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se splnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.