OSPH02 18 C 92/2018-293

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyní: a) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobkyně a žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ b) celé jméno žalobkyně, rozená celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ c) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_007⟫ všechny zastoupeny advokátem anonymizována tři slova jméno příjmení ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ proti ⟪LB:lb_010⟫ žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ o náhradu škody a nemajetkové újmy

I. Žaloba o zaplacení částky 477 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) a o zaplacení částky 477 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni c) se zamítá.

II. Žaloba o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím každé z žalobkyň se zamítá.

III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované rovným dílem náklady řízení ve výši 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhají zaplacení částky 3 000 000 Kč pro každou z žalobkyň jako náhrady nemajetkové újmy a dále náhrady škody ve výši 477 600 Kč ve vztahu žalobkyni b) a k žalobkyni c). V odůvodnění žaloby uvedly, že škoda a nemajetková újma vznikla žalobkyním v důsledku nezákonných rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, a to konkrétně rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 1. 2006, č. j. číslo jednací, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 8. 2010, č. j. spisová značka ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. číslo jednací a rozsudku Okresního soudu ve obec ze dne 13. 8. 2012, č. j. spisová značka. Ke škodě na straně žalobkyň b) a c) došlo tím, že soudy při rozhodování a výživném na nezletilé děti v období od února 2007 do března 2014 vydaly řetězec nezákonných rozhodnutí, v nichž chybovaly trojím způsobem ve třech různých etapách. Otec nezletilých dětí v době prvního rozhodování o výživném kromě svých příjmů ze závislé činnosti vlastnil též nemovitý majetek (spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na nemovitostech rodinný dům adresa na pozemku parc. č. anonymizováno číslo, pozemcích parc. č. anonymizováno číslo, parc. číslo parc. číslo v katastrální uzemí. Nemovitost převedl darovací smlouvou v září 2008. Ze strany soudu však byla při rozhodování o výživném tato zásadní skutečnost, že otec vlastnil zpeněžitelný nemovitý majetek zcela ignorována. Soud tedy nezhodnotil komplexní majetkové poměry otce, ani potencionalitu jeho příjmů. Nezákonným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 1. 2006, č. j. číslo jednací, bylo otci stanoveno výživné na obě dcery v součtu ve výši 3 500 Kč (2 000 Kč pro nezletilou jméno a 1 500 Kč pro nezletilou jméno), a to při zohlednění pouze jeho příjmů ze závislé činnosti ve výši 19 300 Kč. Při zohlednění vlastnictví nemovitosti mělo být výživné pro obě dcery otci stanoveno ve výši 30 % z jeho příjmů, tj. asi ve výši 12 000 Kč měsíčně. Obě dcery byly zkráceny v součtu 161 500 Kč. Otec v září 2008 daroval nemovitost své nové manželce a vzal se bez důležitého důvodu majetkového prospěchu. Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 16. 8. 2010, č. j. spisová značka ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. číslo jednací, k tomuto nepřihlédl a stanovil výživné pro nezletilou jméno na částku nejprve 6 200 Kč měsíčně a od 30. 4. 2010 na částku 6 800 Kč měsíčně, a od 1. 7. 2010 do budoucna na částku 7 200 Kč měsíčně a pro nezletilou jméno od 30. 6. 2010 na částku 5 600 Kč měsíčně, od 1. 7. 2010 na částku 6 000 Kč měsíčně. Odvolací soud sice vzal v potaz skutečnost, že otec se v září 2007 bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu, ovšem tento vyčíslen v nepochopitelně nízké výši 700 000 Kč, ačkoliv mělo být počítáno s potenciálním příjmem otce ve výši 2 455 092 Kč. Soud měl tedy při stanovení výživného vycházet z daleko vyššího příjmu, než učinil. Ušlý majetkový prospěch ve výši 2 455 092 Kč (kupní cena, za kterou byla nemovitost následně prodána ve výši 3 100 000 Kč, mínus investice ve výši 644 908 Kč), tak po dobu 3 let od darovacího úkonu představoval částku 68 197 Kč měsíčně spolu s příjmem otce ze závislé činnosti 23 600 Kč až 25 000 Kč, tak příjem otce dosahoval 91 797 Kč až 93 197 Kč. Soudy dále nepřihlédly k příjmům otcovi současné manželky. V uvedeném období tak mělo být otci stanoveno výživné ve výši nejméně 33 000 Kč měsíčně. V následném období od září 2011 mělo být vycházeno z příjmů otce ve výši 25 000 Kč měsíčně a dále o navýšení jeho životní úrovně o 5 000 Kč měsíčně vzhledem k příjmu jeho manželky. Otci tak mělo být stanoveno výživné pro obě dcery ve výši 10 200 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012 však bylo oběma nezletilým dcerám stanoveno výživné v součtu pouze ve výši 8 300 Kč měsíčně (4 700 Kč na nezletilou jméno a 3 600 Kč na nezletilou jméno). Celková majetková újma vzniklá oběma dcerám k době jejich zletilosti v důsledku uvedených nezákonných rozhodnutí dle žalobkyň činila celkem částku 955 200 Kč. V důsledku nezákonných rozhodnutí soudu vznikla na straně všech tří žalobkyň nemajetková újma, která spočívá především v duševních útrapách, nervovém vypětí a nejistotě, které jsou spojené s mnohaletým protiprávním stavem a vedením dlouhých a vyčerpávajících soudních sporů proti otci nezletilých dětí. příjmení jméno musela dokonce několikrát navštívit dětského psychiatra. Matka se s dětmi dostala do špatné finanční situace vzniklé soustavným nesprávným určováním výše výživného a to způsobilo matce a oběma dětem po mnoho let četné problémy kvůli vynucenému zrušení úrazové pojistky. Kvůli tomuto přišla žalobkyně o náhradu za úraz dcery jméno a posléze též o náhradu za úraz, po němž žalobkyně skončila v částečném invalidním důchodu. Dcery nemohly navštěvovat kroužky důležité pro jejich psychický rozvoj, kdy kupříkladu dcera jméno nemohla navštěvovat speciální školu v obec a nebylo možné zajistit její účast na závodech v jízdě na koni. Děti trpěly i ve škole, neboť díky nedostatku finančních prostředků nemohly absolvovat většinu akcí pořádaných školou (lyžařské zájezdy, výlety, atd.) a dočkaly se ústrků ze strany spolužáků (nadávky typu socky, apod.). Žalobkyně dovozují nezákonnost shora uvedených rozhodnutí ze skutečnosti, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II ÚS 756/16 ze dne 14. 6. 2016 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. 12. 2015, č. j. číslo jednací, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015, č. j. spisová značka, a ve svém nálezu konstatoval, že soudy při určování výživného pouze„ stěžovatelce opakují, že hodnoty spoluvlastnického podílu nalezla odraz při určování výživného nezletilých, ale tím nereagují na námitky stěžovatelky, že výše částky, ze které soud vycházel se později ukázala jako nedostatečná a majetkový prospěch, kterého se otec darováním vzdal, byl tak mnohem větší než jak bylo předjímáno při určování výživného. Ústavní soud dále vytkl soudu prvních stupňů, že tyto nedostatečně zjištěné majetkové poměry, když se nezabývaly příjmy jeho manželky. Soud měly v projednávané věci nepochybně přihlédnout i k příjmům otcovy současné manželky.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 30. 11. 2016 uplatnily nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřené zadostiučinění jako náhradu nemateriální újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. spisová značka. Žalobkyně a) požadovala náhradu nemajetkové újmy a náhradu majetkové škody v celkové výši 7 500 000 Kč vzniklé prodejem bydlení ve výši 1 500 000 Kč, psychickým vývojem a špatných sociálním postavením ve výši 3 000 000 Kč, prodejem chaty ve výši 1 000 000 Kč, úrazem ve výši 1 000 000 Kč a špatně určeným výživným ve výši 1 000 000 Kč. Žalobkyně b) požadovala náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody v celkové výši 8 700 000 Kč vzniklé prodejem bydlení ve výši 1 500 000 Kč, psychickým vývojem a špatným sociálním postavením ve výši 3 000 000 Kč, prodejem chaty ve výši 1 000 000 Kč, úrazy ve výši 200 000 Kč a špatně určeným výživným ve výši 3 000 000 Kč. Žalobkyně c) požadovala náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody v celkové výši 8 553 000 Kč vzniklé krácením výživného ve výši 35 000 Kč, prodejem bydlení ve výši 1 500 000 Kč, psychickým vývojem a špatným sociálním postavením ve výši 3 000 000 Kč, prodejem chaty ve výši 1 000 000 Kč, stavebním spořením ve výši 18 000 Kč a špatně určeným výživným ve výši 3 000 000 Kč. Žádosti žalobkyň nebylo žalovanou vyhověno. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že v předmětném řízení došlo k vydání nezákonných rozhodnutí ve smyslu ust. § 7, 8 zákona č. 82/1998 Sb., a to sice rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. 12. 2015, č. j. číslo jednací a rozsudku Okresního soudu ve obec ze dne 18. 3. 2015, č. j. spisová značka, jenž byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ústavní nález. Žalovaná však uvedla, že žalobkyně vznik a výši nemajetkové újmy dostatečně neprokázaly a nedoložily. Co se týká nároku na náhradu škody, uvedená pochybení vytčená v nálezu Ústavního soudu byla následně dalšími soudními rozhodnutími napravena, což vyústilo v uzavření, resp. schválení dohody rodičů o vyživovací povinnosti dne 15. 3. 2018. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 4. 2018 O výživném bylo v rámci předmětného řízení pravomocně rozhodnuto, přičemž se jedná o rozhodovací nezávislou činnost soudu, do níž nelze jakkoli zasahovat. Žalovaná tedy navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. spisová značka vzal soud za prokázané následující: Dne 26. 10. 2006 podala matka návrh na zvýšení výživného, a to na částku 5 500 Kč ve vztahu k dceři jméno a na částku 7 500 Kč ve vztahu k dceři jméno, dne 14. 5. 2007 byl podán ještě jeden návrh matky na zvýšení výživného … totožný s předchozím návrhem. Žalobkyně poukazuje na to, že podstatou jejího uplatněného nároku je to, že dle odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu o její ústavní stížnosti soudy od samého počátku postupovaly chybně při stanovení výše výživného na její nezletilé dcery, kdy nezohlednily příjem současné manželky žalobce a rovněž nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům otce dětí. Dne 30. 11. 2005 byl podán návrh na zahájení řízení o úpravě poměru k nezletilým dětem účastníkům, který podal otec, ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, kterým soud svěřil děti do výchovy matky a otci stanovil vyživovací povinnost ve výši 2 000 Kč pro nezletilou jméno a ve výši 1 500 Kč pro nezletilou jméno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 3. 2006. Nato ve věci rozhodl OS ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 12. 2007, kdy zastavil řízení o styku otce s nezletilými a zvýšil otci vyživovací povinnost na částku 2 500 Kč měsíčně ve vztahu k nezletilé jméno na částku 2 000 Kč měsíčně ve vztahu k nezletilé jméno, a dále rozhodl o dlužném výživném. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 2. 2008. Proti rozsudku bylo podáno odvolání matky dne 5. 2. 2008, k tomu se doplňuje, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 2008 co se týká výroku I. a IV., co se týká výroku II. a III., ten nabyl právní moci po změně rozsudku odvolacím soudem dne 21. 8. 2008. Dne 16. 7. 2008 KS v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že dlužné výživné, které bylo stanoveno ve výši 5 000 Kč a poté dne 20. 7. 2009 byla podána další žádost o zvýšení výživného, a to na částku u nezl. jméno na 15 000 Kč a u jméno na částku 12 000 Kč měsíčně. Dne 5. 10. 2009 bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem OS ve Zlíně, kterým byla zvýšena vyživovací povinnost pro nezl. jméno na částku 3 400 Kč a pro nezl. jméno na částku 2 400 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném. Dne 7. 10. 2009 ve věci rozhodl Ústavní soud, kterým zamítl ústavní stížnost pro rozsudku KS v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 3. 2009 a proti rozsudku OS ve Zlíně ze dne 16. 10. 2008. Dne 18. 11. 2009 podává matka odvolání proti rozsudku ze dne 5. 11. 2009 a dne 24. 2. 2010 ve věci rozhoduje KS v Brně, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Dne 16. 8. 2010 ve věci rozhodl opět soud prvního stupně, který zvýšil vyživovací povinnost, a to pro nezl. dceru jméno na částku 2 500 Kč a 2 000 Kč pro nezl. jméno, a od 1. 9. 2009 pro nezl. jméno na částku 4 000 Kč a od stejného data pro nezl. jméno na částku 3 200 Kč a rozhodl o dlužném výživném. Proti tomuto rozsudku podala matka dne 20. 9. 2010 odvolání, odvolání podal rovněž otec a odvolací soud ve věci rozhodl dne 9. 3. 2011, kdy změnil rozsudek soudu prvního stupně, zvýšil výživné pro nezl. jméno na částku 6 200 Kč a do budoucna na částku 7 200 Kč a pro nezl. jméno na částku 5 600 Kč a do budoucna na částku 6 000 Kč měsíčně. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 4. 2011. Dne 22. 8. 2011 byl podán návrh na snížení výživného, o tomto návrhu bylo rozhodnuto rozsudkem OS ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012, kdy byla vyživovací povinnost snížena, a to na částku 4 700 Kč pro nezl. jméno a 3 600 Kč pro nezl. jméno. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání matky, které bylo usnesením okresního soudu ze dne 25. 10. 2012 odmítnuto pro opožděnost. Usnesení o odmítnutí odvolání žalobkyně nabylo právní moci dne 27. 11. 2012 a rozsudek o snížení výživného nabylo právní moci dne 15. 1. 2013, ve věci rozhodl odvolací soud, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 3. 2013. Dne 9. 1. 2013 ve věci rozhodoval Ústavní soud ČR o ústavní stížnosti již zletilé jméno celé jméno žalobkyně proti rozhodnutí OS ve Zlíně ze dne 3. 4. 2012 č.j. číslo jednací a usnesení KS ve Zlíně ze dne 17. 7. 2012 (usnesení, kterým nebyl ustanoven zástupce). Ústavní stížnost byla odmítnuta. Ve věci bylo následně podáno odvolání, Nejvyšší soud ve věci rozhodl dne 15. 5. 2013 tak, že řízení o odvolání matky proti rozsudku Krajskému soudu v Brně zastavil vzhledem k nepřípustnosti odvolání. Dne 29. 5. 2013 byl podán návrh na zvýšení výživného, usnesením ze dne 12. 7. 2013 byl vyloučen návrh matky na zvýšení výživného pro nezl. dceru jméno celé jméno žalobkyně k samostatnému projednání. Dne 19. 8. 2013 byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým byl návrh matky na zvýšení výživného zamítnut, tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 3. 2013 po potvrzení rozsudkem krajského soudu. Krajský soud rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, který nabyl právní moci dne 10. 3. 2014. Dne 2. 4. 2014 byl podán další návrh na zvýšení výživného, dne 18. 3. 2015 bylo ve věci rozhodnuto OS ve Zlíně tak, že vyživovací povinnost na nezl. dceru jméno byla zvýšena na částku 3 900 Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, shodně tak i matka. Dne 8. 12. 2015 ve věci rozhodl KS v Brně, přičemž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh matky na zvýšení výživného zamítl. Dne 21. 4. 2016 zasílá Ústavní soud žádost o vyjádření k ústavní stížnosti, podané do rozsudku KS v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 8. 12. 2015 a proti rozsudku OS ve Zlíně ze dne 8. 3. 2015. Rozsudek KS v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 8. 12. 2015 nabyl právní moci dne 18. 1. 2016. Dne 14. 6. 2016 ve věci rozhodl Ústavní soud, který zrušil rozsudek KS v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 8. 12. 2015 a rovněž rozsudek OS ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015. Následně ve věci rozhodl OS ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 12. 2016, kterým zvýšil vyživovací povinnost na nezl. jméno na částku 4 300 Kč měsíčně. Dne 26. 9. 2017 bylo ve věci rozhodnuto KS ve Zlíně tak, že výživné pro nezl. jméno se zvyšuje z částky 3 600 Kč na částku 4 300 Kč měsíčně, rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 5. 2017, proti tomuto byla podána ústavní stížnost. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 9. 2017, kdy ústavní stížnost odmítl.

4. Po provedeném dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 1. 2006, č. j. číslo jednací, nabyl právní moci dne 23. 3. 2006. Tento rozsudek tak nebyl nikdy pro nezákonnost zrušen. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 8. 2010, č. j. spisová značka, byl následně částečně změněn rozsudkem odvolacího soudu, a to Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. číslo jednací, kdy odvolací soud zvýšil výživné na tehdy nezletilé žalobkyně b) a c). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 4. 2011. Rozsudek Krajského soudu v Brně nebyl nikdy pro nezákonnost zrušen. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012 byl odvolacím soudem dne 17. 1. 2013 potvrzen a rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 3. 2013 Ani tento rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, ani rozsudek Krajského soudu v Brně nebyly pro nezákonnost zrušeny. Ústavním nálezem ze dne 14. 6. 2016 ústavní nález Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. 12. 2015, č. j. číslo jednací, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015, č. j. spisová značka. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně nejprve rozhodl o zvýšení vyživovací povinnosti na nezletilou dceru jméno na částku 3 900 Kč, Krajský soud v Brně následně v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh matky na zvýšení výživného se zamítá. Po zrušení uvedených rozsudků Ústavním soudem ve věci následně rozhodl Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, kterým zvýšil vyživovací povinnost na nezletilou jméno na částku 4 300 Kč měsíčně zpětně od 1. 10. 2014. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu ve Zlíně a nabylo právní moci dne 25. 5. 2017. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která však byla dne 26. 9. 2017 odmítnuta.

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.

6. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

7. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

10. Žalobkyně splnily podmínku pro soudní uplatnění nároku na zadostiučinění újmy a náhradu škody předvídanou § 14 OdpŠk, neboť nárok u žalované předběžně uplatnily.

11. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu je nutné, aby byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to odpovědnostních zdrojů v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik nemajetkové újmy či škody na straně poškozeného a dále příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody či nemajetkové újmy. V daném případě žalobkyně vymezily odpovědnostní titul tak, že se jedná o nezákonná rozhodnutí tak, jak byla shora specifikována. Zde je však třeba poukázat na to, že uvedená rozhodnutí nebyla nikdy pro nezákonnost zrušena. Nebyla tak naplněna skutková podstata ve smyslu ust. § 8 odst. 1, 2, 3 OdpŠk a nelze tak hovořit o nezákonném rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno. Soud v daném případě neshledal odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí.

12. Žalovaná poukazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ústavní nález. Je však potřeba konstatovat, že v tomto nálezu Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. 12. 2015, č. j. číslo jednací, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3.2 015, číslo jednací, kdy tato rozhodnutí obecných soudů zrušil. Uvedeným nálezem však nebyla zrušena rozhodnutí soudu, se kterými žalobkyně spojují svůj své nároky a které označily za příčinu vzniku škody a nemajetkové újmy. Co se týká argumentace žalobkyně, že snad z rohodnutí ústavního soudu vyplývá, že stanovení výživného předchozími rozsudky opatrovnických soudů pro předchozí období, je třeba konstatoval, že nic takového ústavní soud ve svém nálezu neuvedl, předchozí rozhodnutí opatrovnických soudů nijak nehodnotil a rozhodně se nevyslovil tak, že by snad měla být nezákonná; ústavní soud pouze ve vztahu k napadeným rozhodnutím hodnotil jejich nedostatečná odůvodnění a z toho důvodu jejich netransparentnost.

13. Je tedy na místě uvést, že jako nezákonná rozhodnutí je třeba naopak vyhodnotit rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. 12. 2005, č. j. číslo jednací, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015, č. j. spisová značka, když tato byla citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena. V daném případě je však zcela přiléhavá argumentace žalované, která poznamenala, že nezákonnost, která byla těmito rozhodnutími soudu způsobena, byla napravena posléze vydanými rozhodnutími opatrovnického soudu, kterým bylo výživné na nezletilou žalobkyni c) zvýšeno zpětně od 1. 10. 2014. Dále je třeba poznamenat, že žalobkyně žádnou škodu či nemajetkovou újmu v souvislosti s těmito zrušenými rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího nespojovala.

14. Jen na okraj soud poznamenává a je třeba uvést, že žalobkyně nepožadovaly nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč a žalobkyně b) a c) nárok na náhradu škody ve výši 477 600 Kč v důsledku nepřiměřené délky předmětného opatrovnického řízení (ač se v tomto ohledu ve věci vyjadřovala žalovaná). Nad rámec posuzované věci tedy soud poznamenává, že v daném případě neshledal, že by se soud prvního stupně či soud odvolací v tomto řízení dopustily jakýchkoliv průtahů. Je třeba poukázat na to, že úkony byly činěny v přiměřených lhůtách a v řízení o jednotlivých návrzích na stanovení, snížení či zvýšení výživného nebyly shledány žádné průtahy a délka jednotlivých řízení tak byla přiměřená. Ani v tomto ohledu by tak nebyl dán odpovědnostní titul k náhradě škody či nemajetkové újmy.

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, tedy k absenci tvrzeného odpovědnostního titulu soud žalobu zamítl v plném rozsahu.

16. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy dle úspěchu účastníků ve věci. V daném řízení byla ve věci zcela úspěšná žalovaná a má tak vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 2 úkony právní služby (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu), tedy ve výši 600 Kč. Soud tuto náhradu nákladů řízení žalované přiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.