OSPH02 28 C 15/2022-27

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 104 500 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 800 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, advokáta.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne datum domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 (dále jako„ posuzované řízení“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že předmětné řízení bylo zahájeno dne datum, kdy byl předběžně uplatněn nárok žalobkyně u žalované, který se stal posléze předmětem posuzovaného řízení. Řízení pak pravomocně skončilo dne datum a trvalo tak 4 roky a 11 měsíců. Žalobkyně uvedla, že posuzované řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, celková délka byla nepřiměřená s ohledem na jeho charakter (odškodňovací řízení), v procesních postupech soudu byly vady. Žalobkyně délku řízení vnímala negativně v osobní sféře, což mělo vliv na její psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti v ČR. Neodůvodněné průtahy a vážná pochybení v posuzovaném řízení podle žalobkyně bránila právu na odškodnění. Složitost věci žalobkyně hodnotila jako nízkou, význam předmětu řízení naopak jako vysoký; žalobkyně se na délce řízení svých chováním nepodílela. S ohledem na shora uvedené pak žalobkyně vyčíslila nemajetkovou újmu částkou 125 000 Kč. Žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne datum.

2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 125 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 uplatnila dne 20. 1. 2022. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k poznatku, že předmětné řízení bylo zahájeno dne datum, žalobkyně v něm vystupovala v procesním postavení žalobkyně. Posuzované řízení bylo skončeno odmítnutím ústavní stížnosti dne datum. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Řízení se podle žalované vyznačovalo určitým stupněm procesní složitosti, pravomocně bylo rozhodnuto po cca 2 letech od podání žaloby, kdy žalobkyně následně podala dovolání, její žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo soudy na dvou stupních vyhověno, následná ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta. Na délku řízení tak měla vliv procesní aktivita žalobkyně. Ve věci rozhodovaly soudy na dvou stupních soudní soustavy a Ústavní soud. S ohledem na shora uvedené žalovaná učinila závěr, že na délce řízení se významně podíleli účastníci řízení, pročež uzavřela, že v předmětném posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

3. V replice ze dne datum žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že řízení bylo zahájeno až podáním žaloby, neboť do délky řízení je nutné zahrnout i fázi předběžného uplatnění nároku u žalované. Žalobkyně dále nesouhlasila s názorem žalované, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni shledala jako běžný.

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. číslo C 22/2017 u žalované dne 20. 1. 2022. Soud proto toto shodné tvrzení účastníků vzal za své skutkové zjištění podle § 120 odst. 3 o. s. ř.

Obsah přílohového spisu

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

8. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

9. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od datum (podání žaloby) do dne datum, kdy byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně. Soud nepřihlédl k argumentaci žalobkyně, že začátek doby řízení je třeba počítat od doby, kdy byl nárok na nemajetkovou v rámci posuzovaného (tj. již kompenzačního) řízení uplatněn u žalované, neboť předběžné uplatnění nároku u žalované je zákonnou podmínkou pro podání žaloby z titulu nepřiměřené délky řízení a k řízení u žalované se proto nepřihlíží, resp. počátek doby trvání řízení pro žalobkyni je až od data podání žaloby. V rámci posuzovaného kompenzačního řízení žalobkyně mohla vznést požadavek na odškodnění za probíhající kompenzační řízení, měla-li za to, že trvá již nepřiměřeně dlouho (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Celková doba řízení tedy činila celkem 4 roky a 5 měsíců. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci samé rozhodoval soud I. stupně jedenkrát a odvolací soud také jedenkrát. Soud prvního stupně dále rozhodoval o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o zastavení dovolacího řízení; o těchto otázkách rozhodoval k odvolání žalobkyně také odvolací soud. Ve věci také rozhodoval Ústavní soud. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud uvádí, že v řízení došlo ke dvěma významným průtahům v řízení před odvolacím soudem, a to při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v období od datum do datum, a dále při rozhodování o odvolání žalobkyně proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků v období od datum do datum Tyto průtahy v podstatě představují polovinu celkové délky posuzovaného řízení. Navíc v období druhého průtahu, tedy od datum do datum byla věc u odvolacího soudu pouze s procesním rozhodnutím. Lze tedy uzavřít, že orgány státu se podstatným způsobem podílely na celkové délce řízení.

10. Také žalobkyně se na délce řízení částečně podílela. Tato musela být ze strany soudu opakovaně vyzývána k doplnění svých návrhů – žaloby a odvolání.

11. Co se týká složitosti řízení, soud neshledal v posuzované věci skutkovou, právní ani procesní složitost a řízení tak vykazovalo standartní charakter.

12. U významu předmětu řízení soud uvádí, že obecně s tímto typem sporu, kdy předmětem řízení byl majetkový nárok, není podle judikatury ESPL spojován vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Knait proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního hlediska pak soud hodnotil význam předmětu řízení jako nízký, neboť přihlédl k tomu, že od datum byl v rámci řízení řešen pouze soudní poplatek za dovolání podané žalobkyní, resp. osvobození žalobkyně od soudních poplatků, přičemž je třeba zdůraznit, že žalobkyně nakonec soudní poplatek za podané dovolání stejně neuhradila. Žalobkyně tedy znala výsledek sporu již od datum, kdy nabylo rozhodnutí odvolacího soudu právní moci (přičemž úhrada soudního poplatku za podané dovolání byla pouze na ní) a od této doby již nemohla být v nejistotě. Tedy jinak řečeno, od této doby byl význam předmětu řízení pro žalobkyni již nepatrný.

13. Celkově shrnuto soud uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, zejména dva dlouhodobé průtahy, byla nepřiměřená, kdy soud v této souvislosti připomíná, že odškodňovací řízení by podle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3177/2020 nebo sp. zn. 30 Cdo 3680/2019) nemělo přesáhnout dobu dvou let, a to včetně řízení odvolacího. V důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 15 000 Kč; za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Pro úplnost soud uvádí, že vycházel z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, neboť předmětné řízení netrvalo extrémně dlouhou dobu a soud v řízení neshledal ani jiné abnormality stran případné (ne) činnosti či excesu soudu, tj. podstatně vybočující okolnosti, které by odůvodňovaly, aby soud pracoval s částkou vyšší než 15 000 Kč za rok trvání řízení. Celkem tedy základní částka za 4 roky a 5 měsíců řízení činí 51 250 Kč. Soud pak uvedenou částku snížil o 30 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly (viz odst. 9) a zvýšil o 10 % z důvodu postupu orgánu státu (viz odst. 9). Soud dále přistoupil ke snížení základní částky o 40 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobkyni (viz odst. 12). Soud celkem základní částku snížil o 60 % tj. o 30 750 Kč a uzavřel, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 20 500 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od datum, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty (ode dne uplatnění nároku) pro projednání nároku žalovanou, do zaplacení (výrok I.). Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tedy co do částky 104 500 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Soud proto žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, které jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 6 200 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 2 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý z vykonaných právních úkonů ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu Celkem soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.